Já to zvládnu 25

Já to zvládnu 25

24

Důstojníkem jsem už dávno nechtěl být, ale vojáci to nevěděli a pozvali si mě k odvodu.
Přišel jsem úmyslně později, všelijak se tvářím, trochu napitý a dost to ze mě táhne, opilce přeci na vojnu nevezmou.
Vyhodili mě a za nějakou dobu přišla pozvánka na psychiatrii, kterou jsem ignoroval.
Druhou pozvánku dostali policajti, kteří mě do okresního města dovezli.
Vezli mě Volhou a povídali, že mě brzy zavřou. Nemluvil jsem s nimi, ale měli pravdu.
Už mě měli rozdělaného za příživnictví, ale do vazby mě milosrdně nedali.
Nebylo mi dobře, asi mi haraší...
Začínám se ve spánku hodně lekat, v noci si raději svítím…
Někdy jsem nemohl vydržet na jednom místě a potom dlouhé cesty nikam.
Před měsícem jsem se vrátil z měsíčních toulek po vlasti, to jsem absolvoval se dvěma kluky, se kterými jsme chtěli utéct za hranice. Toulky byly dost divoké, ale to je na samostatné psaní.
Jinak svůj čas trávím doma, babička s dědou vzdali přemlouvání, abych se někam pohnul.
Začal jsem číst i prokleté básníky, často jim nerozumím, ale nevadí, dokonce si je nahlas recituji.

„ Hleď v těch úžinách, lodi dřímat ve snách, plných snění o toulání, připlouvají sem z krajů za mořem, vyplnit ti každé přání…“

Tomuhle rozumím. Mám otevřené okno, venku voní noc a popelník je plný nedopalků.
Sedím u umyvadla a na opěradle židle, to abych na sebe dobře viděl.
Jsem pochopitelně autor a představuji si posluchače, se kterými si povídám. Dost se přitom pozoruji v zrcadle a musím přiznat, že ten kluk s tou patkou se mi docela líbí…
Jsem sám...
Pokud mi není po pití moc špatně, čtu stále hodně a knihy mám i ve svých snech.
Opakovaně se mi zdá, že procházím nádherným zámkem, nikde ani človíčka, ale všude nábytek, který leštil věk, sály jsou plné knih.
Někdy se i začtu a potom se nestačím divit.
Čtu dlouhé pasáže, které mě udivují svou logikou i moudrostí, a i v tom snu se ptám, kde se to ve mně bere.
„Nesmím být blbý, nesmím být blbý, tenhle srab je nějaká podivná souhra náhod, která jednou pomine a já poletím za svou hvězdou…“
Takhle jsem to cítil, když byla ta správná nálada...
Před budovou psychiatrie stála žena.
Byla uplakaná, hezká a celá v černém. Když jsme se míjeli, podívali jsme se na sebe a já věděl, že na ni už nezapomenu.
Doktorka byla taková suchá ženská a taky nezapomenu.
Když jsme vešli do její pracovny, dlouho si vyřizovala soukromý telefon a druhou rukou listovala v mých papírech, zatímco jsem stál před jejím stolem.
Všechno na hovno jest, napadlo mne, když jsem tu unavenou a asi nešťastnou ženskou pozoroval.
Přímo fyzicky jsem vycítil ten její nezájem a snad i opovržení, které potvrdila i tím, že vyzvala policajta, aby se posadil ve vedlejší místnosti.
Potom rychle listovala, dělala si poznámky a občas se na mě podívala.
Cítil jsem se blbě, ale asi jsem ji to chtěl odpustit, a když zase koukla, vyhrkl jsem do toho ticha, že jsem nedávno dočetl Zločin a trest a že mě to dost zaujalo.
„Ten Myškin, ten Myškin, ten mě fakt dojímal…“!
„Hm, pravila ta paní v bílém a pobaveně pohlédla na policajta, který se rozléval v křesle mezi dveřmi a svačil.
Povídat jsem si chtěl a ten román pochopitelně četl, ale nevím proč jsem se spletl a huba začala právě takhle.
„Hm..a o čem pak to bylo…?“ opět ani nevyslovila mé jméno…
Potom je dlouhý ticho, měl jsem zablokovanou palici a byl moc malinkej, už jsem nevydal ani hlásku…
Mluvit jsem nechtěl, tak jsem měl vyplnit nějaké testy, ale pouze jsem ji tam tiskacím písmem sdělil, že je kráva namyšlená!
Vlastně mi pomohla.
Na vojnu jsem nešel a v modré knížce mám tři čísílka, která oznamují, že jsem alkoholik, narkoman a psychopat.
Ten fet i chlast bych bral, už jsem začínal tušit, že není všechno v pořádku.
Ale když mě za krátký čas zavírali a před soudem četli posudek, který tvrdil, že jsem asociál a psychopat s podprůměrnou inteligencí, který nemá vyvinutý nějaký nadosobní a morální city…tak to se mi ani trochu nelíbilo…
Nazpátek mě policajti nevzali, toulám se okresním městem.
Potom sedám do autobusu a vystupuji na předměstí, kde z uctivé vzdálenosti pozoruji Céčko a těm uvnitř trochu závidím.
Drobně prší...
Kurva, mám pocit, že se řítím do nějakého průšvihu.
Vracím se do města a popíjím po hospodách.
Mám v sobě smutek, stud a taky agresi, která se postupně zvyšuje.
Musím moc pít, protože mám stále tu divnou předtuchu, že přijde něco ošklivého…
Autor Pech, 22.01.2023
Přečteno 22x
Tipy 4
Poslední tipující: stormeater, Vivien
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

trochu mi to připomíná Pelce a jeho ...a bude hůř....jsi úspornější a syrovější...asi tím, že jsi sám... myslím v tom textu...ale za sebe říkám Je to pecka!

22.01.2023 09:55:34 | stormeater

-) Pelce četl, on je spisovatel, to neumím, je to jen na mně a ve mně....)

22.01.2023 11:05:30 | Pech

Líbí se mi tento styl psaní, jakoby ležérní a nad věcí ..

22.01.2023 00:10:13 | Vivien

-)

22.01.2023 11:44:58 | Pech

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí