Já to zvládnu 26

Já to zvládnu 26

25

Probral jsem se ve sklepě jakéhosi domu.
Ležel jsem v chodbičce, která byla dost úzká, jsem na nějakém prkně a kolem probleskují malé kaluže vody...
Za mnou tma a přede mnou, asi ve výši dvou metrů, malé okénko, které prozrazuje, že venku je krásný slunečný den.
Nejdříve mnou projel starý známý strach, potom údiv, kde to jsem a jak jsem se tam dostal.
Dodnes to nevím!
Jenom pamatuji, že pozdě v noci popíjím v hospodě, kdosi mě i hostí, jsou tam šífáci a jdou mi na hlavu, s někým se rvu, nic víc…
Když jsem se posadil, světlo z okénka mi pomohlo ke zjištění, že dnes je to obzvláště zlé.
Nemám jednu botu a z košile je tak půlka, kalhoty jsou zaneřáděné a raději nevědět čím, jsem zakrvácený, je mi zle a všechno bolí…
Z venku jsou slyšet zvuky města a úzký pruh světla mi tam hází stíny, kdybych se pořádně naklonil, mohu vidět i nohy chodců…
Zase ten pocit, že mé vědomí je otevřené okno a když tomu nezabráním, rozstříknu se do všech světových stran.
Když si myslím, že to zvládnu, palicí mi projel elektrický šok, který povzbudil sebevražedné touhy.
Dost vážně uvažuji o smrti, byl by klid, ale mám se stále rád!
Tak jsem tam seděl, snažil se na nic nemyslet, ale na povrch se přesto drala otázka znějící tak prostě.
Proč to všechno?
Je to jen to pití?
Nevím...
Chodbička je tak patnáct metrů dlouhá a končí schůdky, které vedou k pootevřeným dveřím.
Když jsem opatrně vykoukl, dívám se do velké haly, ale dál se neodvažuji.
Slyším lidské hlasy a výtah jezdí sem a tam.
Dům musí být velký, má spoustu poštovních schránek a velikými prosklenými dveřmi stále někdo prochází.
Pomalu se vracím a musím lehce našlapovat, protože mám jen tu jednu botu a vypínač se mi nepodařilo nalézt.
Opravdu se sebou musím něco udělat, ale ještě dřív musím vymyslet způsob, jakým se odtud dostanu.
Opakovat pražskou hru na dělníka dost dobře nejde, jsem daleko víc poničený…
Nedostatek světla mi dovolil vylomit pouze jedinou petlici zámku u dřevěné kóje, která byla nejblíže okénku.
Spíše po hmatu se snažím zjistit, jestli tam nejsou nějaké holinky a něco k oblečení.
Marně.
Když jsem opět sedl na prkénko, abych vyhodnotil situaci, pojednou blink- náhle světlo a mě málem kleplo.
Kdosi šel po schodech.
Rychle jsem pádil do vypáčené kóje, ale v tom zmatku jsem o cosi zakopl, něco začalo padat a byl velký rámus…
Nějaký chlap. Neviděl jsem ho, ale musel být tlustý a sípavě dýchal.
„Je tu někdo…?“ měl chraplavý a nejistý hlas.
Neozval jsem se. Stál jsem tam jako sloup, jednu ruku na nějakém sudu a druhou držím krabici, která na mě spadla.
Chlápek opakoval otázku, ale když se nedočkal odpovědi, urychleně odešel.
Nezhasl, bylo mi jasné, že šel pro posilu.
Chtěl jsem utéci okénkem, ale musel jsem si k němu něco přistavit. Rozhodl jsem se pro sud, ale než jsem ho dostal na to správné místo, sklep se zaplnil vzrušenými hlasy…
Nečekal jsem nic dobrého, ale šel jsem těm lidem naproti.
Dva chlápci mi zkroutili ruce a vyvlekli mě do haly.
Stojím tam v koutě a moc se stydím, v hlavě mi hučí a slyším svůj rozechvělý hlas, který se snaží vysvětlit, že jsem nepřišel nic krást.
„Nelži hajzle…“, dostávám ránu pěstí, ale nebráním se.
Vnímám ženské hlasy, které se mne i zastávají a naprosto jasně si uvědomuji, že má netečnost a pokus o smír, probouzí v těch dvou chlápcích v teplácích ještě větší touhu mě mlátit, ale já se bránit prostě nemohu, já je dokonce i chápu!
Chápu i policajty, kteří mi nasazují želízka a odvádějí do auta, kterým mě odvážejí do nemocnice.
Tam mě mladá a hezká doktorka posílá nejdříve do koupelny.
Taky ji chápu. Jsem samá krev a špína, smrdím a kdo se má vyznat…

„Moci se jednou tak, rozplynout zcela v kráse, být deštěm, jenž všech věcí naráz dotýká se…“,

Zase se pozoruji v zrcadle, ale ten kluk se mi nelíbí.
Obličej má špinavý, pod levým okem pořádný monokl a přes celé tělo rudý šrám.
Ještě na sebe cením zuby, vím, že jsou v pořádku, ale jistota je jistota…
Studoval bych se dál, ale policajt mi poručil, že se mám svléknout a hajdy do sprchy.
Moc se před ním svlékat nechce, ale musím.
Sundávám neochotně kalhoty, které jsou k tělu již přilepené a úmyslně je házím pod sprchu, abych si je už nemusel vzít.
Policajt je dost hustej a chová se štítivě, ale chápu ho, já opravdu smrdím…
V modrém županu a ohromných pantoflích potom cupitám na chirurgii, kde mi sešívají mé rány.
Na pravé dlani čtyři stehy pod palcem a další tři u malíčku, ale to nic není, sval pravé nohy jich potřeboval nejméně deset a na hlavě mi udělali bílé kolečko, aby mohli také ošetřovat.
Potom jsme zase u doktorky a já ji hypnotizuji pohledem, aby si mě tam nechala.
Vím, že by to přivítali i policajti, kteří čumí stále na hodinky, ale jsem špatný hypnotizér.
Navrhla jenom psychiatra, což oni zamítli, jelikož už mluvili s kolegy z mého města a jsem prý pěkný ptáček…
Sjíždíme dolů do města.
Je už odpoledne, srpnové slunce svítí a mě je tak zvláštně.
Všiml si toho i mladší z policajtů, který se ptá co se mnou je a zda umím mluvit.
Jeho obavy také chápu, až na své jméno, bydliště a datum narození, jsem odmítal hovořit.
Je mi fakt zvláštně, ale co bych povídal.
Ta křeč i úvahy o smrti, ty rány pěstí, celý ten pobyt v podzemí.
Jako by se něco uvolnilo a já začal lépe a ostřeji vnímat, ale zároveň si připadám jako v podivném snu – pouze nevím, do čeho se probudit…
Tak mlčím a zírám.
Jedeme po nábřeží a pozoruji kotvící lodě, na kterých jsou možná i šífáci, se kterými jsem se porval.
Když zatáčíme k viaduktu, míjíme i hospodu, kde měli sklenáři určitě co dělat.
Už jsme na náměstí, pozoruji soud a mám zlou předtuchu.
Nádraží okresního města si nemusím ani prohlížet, důležitá to křižovatka všech mých útěků…
Na poliklinice jsem byl vlastně včera, ale když si vzpomenu na ženu v bílém, přepadne mě tolik studu, že musím stisknout zuby a zavírat oči…
Okrsek veřejné bezpečnosti jsem neznal, ale o nic jsem nepřišel.
V nevzhledné kanceláři zadatlovali do psacího stroje a potom starší policajt s kýmsi na našem esenbé hovořil o Pechovi.
Zažil jsem to často, ale nikdy si nezvykl.
Je opravdu divné, když posloucháte řeči o sobě, ale jako že nejste.
„Jo, jó….jo…, no von nic neukrad, ale určitě chtěl…., jo…jo.., hele, když ho máte rozdělanýho za tu příživu, tak si ho vemte…co?…že nemáte auto, aha…přivézt, hmmm, nevím jestli náčelník dovolí, hm, hmm…jasan, co s ním jinýho, poškozování cizí věci…, tohle prokurátor na beton veme…dobrý, zavoláš za půl hodiny…čest, čest…“.
Aj, aj, aj, má smutná apatie začíná mizet.
Je mi jasné, že by se mohl začít vyplňovat růžový papír, že by se mohlo jet dalších třicet kilometrů podél řeky, ale do vazby!
Říkám mu, že chci na záchod. Chápu, že mi nevěří, ale já musím zjistit, jestli se nedá zmizet.
Mám málo času a jak mě dají do cely, jsem bez šance a to by bylo zlý, moc zlý, vždyť já s tím vším chci přeci něco udělat.
Dveře záchodu nechal zavřený a ani jsem se nedivil. Utéci se nedalo – jedině že bych opět trucoval ve světlíku, ale pamlsky by mi tam stěží házeli a vyjednavač Míťa tu také nebyl…
Sedím na lavici před kanceláří.
Policajt je uvnitř a má otevřené dveře, čekáme telefon.
Zjišťuji, že jsem dlouho nekouřil a hned dostávám obrovskou chuť.
Ten starej je nekuřák, půjčil mi alespoň sirky a já vylovil z popelníku pár pořádných tygrů…
Lavice je dlouhá. Sedl jsem si tak, abych si mohl záda opřít o zeď, ovázaná ruka je na parapetu zamřížovaného okna a bolavá noha spočívá na lavici.
Čumím z okna, pozoruji auta na křižovatce a závidím chodcům, kteří někam pospíchají…
„Nejsi v hospodě, neválej se tady, nebo bude zle…“, až jsem cukl, jak mě ten hlas vytrhl z mého závidění.
Na malou chvíli se mi vybavil Chroust, ale jen na malou. Když přišel blíž, poznal jsem, že tenhle je menší a uhlazenější.
Mohlo mu být pětadvacet, byl v obleku, jeden z těch, co musel každé odpoledne na svačinu.
Típl jsem vajgla do popelníku a má empatie už také vyhasla.
Toho blbečka už chápat nechci.
Nevím, co mu může vadit na mé poloze. Evidentně není slepý a musí tedy vidět, že mám na sobě pouze župan, takže opravdu nevím, co bych na té špinavé lavici měl pokazit.
Dělám, že není…
„Neser mě Pechu a dej ty hnáty dolů…“!
Tak takhle to je, on ví, kdo jsem a proto si tolik dovoluje, sráč jeden.
Něco se uvolnilo, vlna vzteku se mísí i s lítostí – já jeden chudáček, málem bych nad sebou i zabrečel…
Vím, že mi hlavou problesklo, abych neblbnul.
Je mi jasné, že si mohu zadělat na další paragraf, ale já to potlačil, já blbnout chtěl.
„Nevím, kdo seš vole, ale vypadáš na policajta, takže si trhni…“, útok byl zahájen, už je mi dobře.
Drží mě pod krkem, ale cítím jeho nejistotu, jsem přeci jenom dost invalidní.
„Pusť mě hajzle, pusť…“, řvu hlasem napadeného, ale chuť udeřit jsem potlačil.
Když k nám spěchal druhý policajt, ještě jsem mu do očí zašeptal, že je mozeček vypatlanej.
Mrštil se mnou zpátky na lavici, ale když se nade mnou sklonil, stačil jsem mu rukou vytrhat nějaké ty kudrlinky…
Řádil jako pominutej, ale starší byl poměrně rozumný. Mě dal na levou ruku želízka a připoutal k topení, jeho si dovedl do kanceláře a dost hlasitě mu nadával.
Potom zazvonil telefon, že prý si naši pro mne přijedou, oznamoval škodolibě ten rychlokvaška.
Měl jsem mít radost, mohlo to znamenat, že napadení veřejného činitele se konat nebude, ale nic takového jsem necítil.
Když jsem uviděl ten jeho šklebící se obličej, přišel další vztek a uvolněnou rukou jsem praštil do zavřeného okna…
Ten den jsem se dost najezdil.
Opět nemocnice, kde mi stejný chirurg dělá stehy na předloktí a na otázku co blbnu, mu hlasitě oznamuji, že si to udělám znova, že se určitě zabiji…
Nenechali si mě tam, ale objednali sanitku.
Tak jsem přece jenom jel těch třicet kilometrů podél řeky, ale před městem, kde je vazba, jsme museli odbočit a profrčet několika vesnicemi.
Ale to už si nepamatuji, dostal jsem nějakou injekci, takže procitám v blázinci, kde už to malinko znám…
Autor Pech, 23.01.2023
Přečteno 22x
Tipy 4
Poslední tipující: Vivien, stormeater
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak jsem zvědavá na 27

24.01.2023 15:33:25 | Vivien

-)) zvědavá ženská, no...

25.01.2023 09:33:24 | Pech

tvl, pěkně to houstne... jsem zvědav, do jakého pekla ses až propadl...

23.01.2023 06:53:42 | stormeater

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí