Já to zvládnu 27

Já to zvládnu 27

26

Jednadvacáté narozeniny jsem prožil v blázinci, ale moc jsem je neregistroval.
Procitám ráno na dost šíleném oddělení a každé ráno a večer mi píchají plegomazin.
Proto jen jako v polo snu vnímám válející se postavy na podlaze, slyším výkřiky a pláč, hodně to tam páchne, celkem dost bolesti…
Za pár dnů mě přeložili na pavilon 2B.
Také je to uzavřené oddělení, také chodíme v županech, ale injekce a žádné prášky nedostávám.
Prvních čtrnáct dnů si mě téměř nikdo nevšímá.
Dostal jsem nějaké testy, které vyplňuji na jídelně a s doprovodem jsem na několika zdravotních vyšetřeních.
Je to tam mnohem klidnější, na kuřárně mám s kým hrát šachy a dámu, odpoledne trávíme venku v ohraničené zahrádce, večer čumím na televizi.
Pak si mě pozval lékař, kterého jsem na první pohled podezíral, že asi také pije.
Starší pán, asi už důchodce, trochu kulhá a je neoholený, v pracovně má bordel a působí zanedbaně.
Pane jo, to je dáreček, napadlo mě.
Nabídl mi cigaretu a hned se ptá, co jsem těm policajtům provedl, že se již dvakrát ptali co se mnou a jak dlouho pobudu.
Primář jim prý sdělil, že jsem mluvil o sebevraždě, jsem tedy na pozorování, ale déle než tři měsíce to nebude.
To už vím, říkali mi to i sestry.
Když mu dovyprávím, doktor doufá, že mi opět nedají útok na veřejného činitele, to by bylo zlé.
„Příživnictví se asi nezbavíš, takže opět vězení, byť to je pořádně stupidní paragraf, ostatně jako mnoho jiných,“ dodával.
Tyká mi, ale nevadí, začíná mi být sympatický.
Pak mi také říkal, že by se to snad dalo zachránit tím, kdybych šel na protialkoholní dobrovolnou léčbu, která tady je a k tomu by soud mohl přihlédnout.
Potřebuji prý i psychoterapii, které se na tomhle oddělení nedočkám.
Potom s úsměvem dodává, že on ji nedělá, spíše by ji potřeboval sám.
Smějeme se a pak ho ho seznamuji se svým plánem.
Před pár dny tu byla babička.
Dovezla oblečení, které jsem musel odevzdat, dostal jsem pár korun a sděluje mi, že děda je nemocný a moc mě pozdravuje.
Také byla na výslechu, kde se ptali jestli mě živila, když jsem nepracoval.
Musela se prý hodně držet, aby policajta neseřvala a neřekla mu, co mu je potom, ale nechtěla mi ublížit, tak v klidu odpověděla, že svému vnukovi pomůže vždycky.
Tím mi moc nepomohla, ale to jsem ji neřekl.
Když se loučíme, opět mě prosí, abych již proboha nepil, nebo si zkazím celý život a ať koukám mazat na léčení.
„Babi, mám plán“, říkám a dávám ji dopis pro sestru v poradně.
V dopise se kaji a omlouvám, že jsem před ní unikal.
Píši , jak si začínám uvědomovat, že každé mé napití znamená, že vstupuji na minové pole, ale tentokrát s tím chci opravdu něco udělat.
Prosím , jestli by se nespojila s primářem a nevyjednala mi opět přijetí, které by mohlo být někdy v prosinci.
Doktorovi říkám, že jsem si téměř jistý, že mi sestra pomůže a ty tři měsíce tady v klidu zvládnu.
Doktor má na starost dvě oddělení, je málo času, ale ještě chce, abych se po obědě na chvilku zastavil.
Když jsem přišel, chvilku si ještě povídáme a snaží se mě přemluvit, abych nastoupil na léčbu tady.
Už něco zjišťoval a za měsíc mě určitě vezmou.
Já chci tam, kde byla i Klára!
Moc s tím nesouhlasil a domníval se, že dělám chybu.
Nakonec mi podává dvě knihy a sděluje, že zařídí, aby mě jednou týdně někdo vzal do knihovny, která v blázinci je.
Knížky jsem neznal, Jack London - Démon alkohol, Hans Fallada -Pijan.
Mám je přečtené za dva dny a ten závěr Pijana byl fakt drsný...
Knihovna byl dobrý nápad, dál jsem se vlastně nenudil a poznávám hodně amerických autorů.
Čtu Sbohem armádo, Na východ od ráje, Něžná je noc, Americkou tragedii, Panské sídlo, Kdo chytá v žitě... a jiné…
S doktorem jsem již mluvil jen občas na klubovně a při jednom setkání mi půjčil malou knížku, přesný název nevím, něco o vývoji dítěte a byla hodně podškrtaná, jak se někdo učil.
Knížku jsem měl u sebe po celou dobu pobytu a můj obzor se dost rozšířil. Bylo to zajímavé a dost srozumitelné čtení:
Už vím co je agrese a projekce, deprivace i frustrace, racionalizace, sublimace a kompenzace, regrese i rezignace, projekce a popření, čtu o únicích do fantazie...
Ovšem největší radost mi přineslo čtení dopisu od sestry, která mi psala, že mi stále věří, s primářem již hovořila a má slíbeno, že se mnou budou v prosinci počítat.
Hovořila i se zdejším primářem, prý mě pustí poslední týden v listopadu, abych mohl na léčení v prosinci nastoupit.
Musím přiznat, že to tam nebylo vlastně špatné a docela jsem si zvykl.
Nejsilněji je ve mně stále ten sklepní zážitek, od kterého se snažím utíkat, ale o sobě přemýšlet musím a dost často!
Jinak čtu, hraji šachy, trochu se snažím trénovat soustředění a klidnit mou roztěkanost, klábosím se sestrami a snažím se cvičit.
Tři měsíce docela utekli a k babičce mě nevezla sanitka.
Jel jsem sám a po cestě nepil.
Večer jsme se dohodli, že navštívíme dědu, který byl v nemocnici a pak se stavím v poradně, abych dal řeč se sestrou.
Nic jsem nestihl.
V sedm ráno mě vzbudili policajti, růžový papír se přece jen vyplňoval a ještě ten den jsem spal ve vazbě...

Další Štědrý den ve vazbě.
Dostali jsme filé s bramborovým salátem a krabičku s cukrovím.
Minule jsem byl na cele, kde nás bylo dvanáct.
Teď je to malá cela , jsme čtyři a tváře i jména pamatuji, trávili jsme spolu dlouhý čas.
Arnošt byl vedoucí samoobsluhy, je mu padesát a ve vazbě za rozkrádání socialistického majetku.
Dost velký sobec a vyčůránek, ale dalo se s ním žít.
Patrik je cikán, něco kolem pětadvaceti a je tu za elpíčko, jak se říkalo loupežnému přepadení.
Měl tendenci nám začít šéfovat, ale brzy ho to přešlo.
Úmyslně jsem hned druhý den začal cvičit a ukazovat, co všechno svedu, a pak ho nenápadně pozval, ať si rozdáme páku.
Byl o hlavu větší a jistě dobrých deset kilo těžší, ale nevyhrál.
Rituálem se pak téměř každý den stalo, že beze slova udělal na stole místo a vyzval mě na souboj, ale fakt nikdy nevyhrál.
Karel je projektant, sympatický štíhlý kluk, je mu třicet , v práci chtěl uškrtit šéfa a vybílil mu kancelář.
Že není úplně v pořádku, mi bylo jasné od prvního dne.
Občas jen sedí na zemi a opírá se o složené matrace, kouká před sebe a na mlácení a řev bachaře za dveřmi nereaguje, když vlítnou dovnitř, mlčí a mlčí.
Jindy zase dost hovorný, je chytrý a hezky se směje, jsem za něj docela rád.
Nelze zapomenout na jedno pozdní odpoledne, kdy hrajeme kostky.
Když měl házet a třepe plecháčem, najednou přestal a dlouze na mě hledí.
„Házej, házej…“, vyzýváme ho.
Ale místo hodu mě stále pozoruje a pak oznámí, že se dožiji devadesáti devíti let, rozpoutám třetí světovou válku, ale nejdříve budu muset jet do Púchova, abych vyřešil záhadnou vraždu.
No nevím, nevím…
Zato jsem už věděl co Karlovi je.
Strejda mu předal zprávu od psychiatrů, kde se psalo, že je schizofrenik a v době řádění jeho nemoc právě manifestovala, nebo tak nějak to psali, přesně nepamatuji.
Druhý den nás opustil a musím přiznat, že jsem byl i trochu rád.
Na cele nejsou lůžka, ale jen matrace, večer ležíme těsně vedle sebe a jeden nikdy neví…
Jinak vše téměř stejné jako minule, ale jedna výjimka byla.
Obhájce jsem předtím vždy viděl jen při uzavření spisů a u soudu, tentokrát přišel sám a ještě před návrhem na obžalobu.
Předal mi karton cigaret, mluvil prý z babičkou, která mě pozdravuje. Mám být u soudu slušný a sám jim sdělit, že jsem již měl vyjednán nástup na léčbu.
On bude navrhovat to samé a podmíněný trest, který jak tipuje, by mohl vyjít.
Slušný jsem byl, ale moc to nevyšlo.
Za příživnictví a výtržnictví o kterém jsem ani nepsal, jsem dostal šestnáct měsíců nepodmíněně ve druhé nápravce a k tomu ještě dvouletý ochranný dohled.
Na léčbu také došlo, ale ochrannou, takže až mě pustí, za babičkou se nepojede, ale odvezou mě do léčebny.
Autor Pech, 24.01.2023
Přečteno 30x
Tipy 5
Poslední tipující: Vivien, paradoxy, stormeater
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pechu Pechu .. tak nějak chápu, že jsi pech :-)

24.01.2023 15:37:46 | Vivien

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí