Já to zvládnu 29

Já to zvládnu 29

III


28

Menší zelený anton uháněl podél řeky a na chování bachaře je znát, že už nejsme muklové.
Můžeme mluvit a dokonce nám zastavili i na cigáro.
Dobrý pocit. Byl jsem přesvědčený, že oproti kriminálu jedu do lázní.
Blázinec už znám, nachází se v úrodné nížině a zemědělcům z okolních vesnic poskytuje vítaný zdroj obživy.
Teď mě nedali na žádný pavilón, ale přímo do budovy zámku, kde je oddělení číslo sedm.
Když nás sestra dovedla do prvního poschodí, katr nám otevřel dozorčí, který byl oblečený jen do montérkových kalhot a zdál se mi nafetovaný.
Říkali mu docela hezky, Píšťalka. Když nám ukazoval šatnu a ložnice, kam nás předseda dá, všiml jsem si, že je také fanda do kopané, protože celé tělo měl potetované výsledky fotbalových zápasů.
Z patnácti postelí byly dvě volné, ale že tu vedle zabral Budulín, jsem neměl prozatím radost.
Všech pět nás prožilo celý víkend na cele a to je ve vazbě dost dlouhá doba.
Budulínovi bylo něco přes třicet, ale vypadal o hodně mladší a odkrouceno měl rovných osm let.
Divný chlapík, měl jsem z jeho mlčení všelijaké pocity. Na cele mě občas jen mlčky pozoroval, ale když jsem mu pohled vrátil, rychle se odvrátil.
Na první pohled vypadal jako prostomyslný vesnický kluk. Ramenatý udělaný blondýn, něco ke 190 cm, který měl průzračně modrý oči a světu ukazoval věčný úsměv, který hlásil, že on ani mouše neublíží.
Ale na druhé podívání se dalo zjistit víc. V těch vypoulených očích byl mrazivý chlad a jistá necitelnost.
Mě připadalo, že ten úsměv byl jako ze skla, které praskne, když oči uvidí tu pravou příležitost…
„Tak hoši, vítejte mezi svými“, loučil se Píšťalka.
Na sedmičce nás bylo k sedmdesáti a dohromady jsme měli odkrouceno určitě pár stovek let...
Oddělení velel staniční s několika ošetřovateli, také tam byli dva doktoři a velký vliv měl i předseda samosprávy.
Primář se tam snažil naroubovat režim ze známé léčebny v hlavním městě, ale zapomněl, že ta byla jen pro dobrovolníky.
Tady více než polovina pacoušů psaní deníků a různé skupiny dost sabotovala, ale všeho s mírou, protože za nezájem o léčbu mohla přijít Mařenka, jak se říkalo paragrafu o maření úředního rozhodnutí a to obnášelo půl roku nepodmíněně.
Zájem byl tak o sport, ale hlavně o pracovní terapii, což bylo legrační, protože většina z nás aspoň jednou seděla za příživnictví.
Ale ten zájem měl logiku, tady nešlo ani tak o práci, takhle se ven dostali i největší ignoranti.
Ani ne po týdnu jsem byl přidělený na rozvoz stravy.
Ta práce byla považována za nejlepší a dobře bodovaný džob.
V podstatě se ráno vypadlo z oddělení a mohlo se přijít až po rozvozu večeří, dost velká volnost.
Rozpis prací dělal předseda, ale doktoři či staniční měli právo veta.
Dvakrát neprošli jeho kandidáti a tak nakonec staniční přidělil práci nováčkům, rozvážel jsem ještě s Jogínem….
Asi po deseti dnech mi Píšťalka oznámil, že mám po rozvoze obědů naklusat k doktorovi.
Udělal jsem.
V pracovně měl doktor pořádně zahuleno a z magiče se linula příjemná a tichá hudba.
Za stolem asi třicetiletý chlapík, má černé kudrnaté vlasy a bíbra, připadal mi jako čertík, ale říkali mu Klátil.
Byl vysoký a při chůzi se skutečně dost klátil, ale také jsme ho často závistivě sledovali, jak si kamsi odvádí pěknou sestřičku.
Dal mi ubalit z holandského tabáku a potom ukázal na tlustý fascikl na stole.
„Řeknu vám, tak tohle já prožít, to by mě asi oddělalo...“ a poklepal na tu hromadu papírů, ze které se mi dělalo špatně.
Potom se zeptal na můj přístup k léčbě a co plánuji, až mě soud pustí domů.
O přístupu k léčbě jsem toho moc nevěděl, ale neprozradil jsem mu, že po svobodě zatím nijak moc netoužím.
Mám ochranný dohled, kolem padesáti tisíc dluhy, žádnou práci...
Pak se také ptal, co bych řekl tomu, aby mě stáhl z rozvozu, měl bych prý být na oddělení a být přítomen všem aktivitám.
To se mi moc nelíbilo, dohodli jsme se tedy, že na skupiny a další odpolední aktivity budu chodit- to byl jinak čas, který jsme s Jogínem trávili pokecem s ženskými v kuchyni.
Pak ještě říkal něco v tom smyslu, že po letmém přečtení toho všeho, má přesto dojem, že se z toho srabu mohu dostat.
„No, společenský asi stěží, nebo těžce, ale tak nějak osobně, to najisto..“ řekl doslova.
Jasně vzpomínám, jak se mě trochu dotklo, že ten sympaťour nevidí můj společenský vzestup nijak růžově, ale přesto jsem nastražil uši.
Fakt mě moc a moc zajímalo, co poradí klukovi, který stál tolikrát před soudem, čtyřikrát kriminál a to samé blázinec...


Jogín byl pro mě exot, který mě upoutal již ve vazbě, kde občas cvičil různě techniky.
Bylo mu pětačtyřicet, nikdy neseděl a ve vazbě pobyl jen krátce, mařil úřední rozhodnutí.
Snědý a štíhlý chlápek, vlasy měl černé jako úhel a ženský si mohly hlavy ukroutit.
Doktor přírodních věd, znal cizí jazyky a napsal několik knih, taky narkoman, který se soustavně vyhýbal nařízené léčbě.
Že by byl závislák, doktorům rozhodně popíral, ale já si tím nebyl tak jistý.
Trávili jsme spolu celý den, nevím kde to bral či vyráběl, ale často mi připadal mírně sjetý.
Někdy byl k nezastavení , povídal a povídal, ale já ho rád nebrzdil.
Tragické lásky kudlanek, příběhy ze života mravenců i cvrčků, květiny jež dokáží přelstít tisíciletý instinkt hmyzu, fascinující život netopýrů, ale já musel fandit můrám s dokonalým sluchem, které s nimi svádějí boj na život i smrt..
Pak také Buddha, čtyři pravdy a nějaká osmidílná cesta, trilióny hvězd, komunisti jsou svině a Stalin vrah, který vykrádal banky, nikomu nevěř, nekuř a hlavně správně dýchej…
Byl jsem z něj janek!
„Kamaráde, koukám, že jsi byl správně terapeuticky nabuzený...“ řekl mi večer v jídelně, když byl čas deníků.
Asi měl pravdu. Po rozhovoru s doktorem jsem k deníku zasedl teprve podruhé, abych také něco zplodil.
Jogín to mínil ironicky, ale sám musel psát do deníku dlouhé ságy. Usuzoval jsem to alespoň podle toho, že v kuchyni nad sešitem blbnul dost a popsáno měl určitě hodně stránek, protože často listoval.
U stolu s námi seděl ještě Cikánek a Zahradník, tedy kompletní parta, které se držel i Budulín, co seděl vedle u stolu , vrhal k nám psí pohledy. Jogín, který ho tak pojmenoval, z toho měl vždy velkou srandu a tvrdil, že je do mě zamilovaný.
Cikánkovi bylo devatenáct ale seděl rovný dva roky. Dostal je za vlastního tátu, kterého zle pošramotil sekyrou, když se pokoušel znásilnit jeho dívku.
Měl v sobě nějaké pivo a údajně útočil i na přivolané policajty, kteří ho uklidnili výstřelem do levé nohy a od té doby trochu kulhal.
Cikánek s přístupem k léčbě od samého počátku problém neměl a vše podřídil jediné věci- mít v bodování co nejvíce osminek a čtvrťáků, protože to byla cesta, jak se co nejdříve dostat na propustku a být u své dívky, do které byl moc zamilovaný.
Cikánka jsem si oblíbil.
Teď seděl naproti mně, s vyplazeným jazykem se skláněl nad sešitem a cosi tam pomalu psal, občas se chytal za černé kudrliny a zoufale vykřikoval, že neví co psát, tohle prý v krimu na něm nechtěli, tohle ho netankuje, ale on psát musí a musí, protože potřebuje bodíky.
Jeho dívku jsem znal. Přijela za ním hned první povolenou neděli a přivezla mu kytaru na kterou hezky hrál.
Rómka to nebyla, bylo ji dvacet, vyučená prodavačka, která pracovala v drogerii. Moc toho nenamluvila, ale její zbožňující pohledy mluvili za vše.
Nedlouho po první návštěvě mi Píšťalka nahlásil, že se mám opět dostavit k doktorovi.
Klátil nebyl sám. V křesle seděl chlápek, který měl před sebou láhev s mlékem a na talířku housku se sýrem.
„Zdravě žiju, abstinuju...“, chtělo to pozdravit.
Klátil ho představil jako kolegu, který je také psychiatrem a pracuje na našem oddělení, ale má studijní volno, protože chce být ještě psychologem.
V současné době píše nějakou studijní práci a jestli bych si nechtěl občas popovídat, má prý tušení, že by mi to mohlo velmi pomoci.
Nedával jsem to moc najevo, ale popovídat to jo, ale dal bych přednost vousáčovi, který mi byl sympatický.
Tomuhle mohlo být také kolem třiceti, na sobě má světlé kalhoty a pod modrým sakem bohatýrsky rozepnutou košili, špinavý blonďák, kterému občas tiklo levé oko.
Blonďák zatím moc nemluvil, usmíval se na mě, v ruce držel můj deník a z papírů před ním bylo jasné, že to je můj fascikl.
Můj deník. Rád bych tam psal nějaké hlubokomyslné úvahy, rád bych ukázal, že Pech není žádný blbec, rád bych, ale nešlo to.
Jak jsem vzal do ruky tužku, hlava byla jako vygumovaná.
Tak jsem tam vysmolil alespoň vyčtené, že člověk musí být neustále ve střehu, že lidé jsou vlci a další bla, bla, bla...ale také jsem tam vpašoval, že o nějakou případnou pomoc bych třeba i stál.
„Být neustále ve střehu, musí být pořádná makačka a musí vás to stát spoustu energie“, odepsal mi Klátil...
S povídáním jsem souhlasil a tak mě ještě před odchodem blonďák požádal, jestli bych mu nemohl přečíst něco z deníku, nemůže to prý pořádně rozluštit.
„Jsem děsně sám, na všechno úplně sám...“, stálo tam naprosto čitelně a vpašoval jsem to tam v nějaké slabé chvilce.
Když už jsem odcházel a stál mezi dveřmi, poslal za mnou ještě otázku, jaký je to prý pocit, jít životem takhle sám.
Dost mě zaskočil, neodpověděl jsem.
Dostával jsem různé otázky, ale na tohle se mě ještě nikdo nezeptal.
Divný, až mi zabrnělo v palici!
Autor Pech, 26.01.2023
Přečteno 17x
Tipy 7
Poslední tipující: mkinka, stormeater, paradoxy, Vivien
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí