VEJCE

      Společenská pravidla nepřipouští, aby se příprava jídla zdržovala zbytečným tlacháním – „Koupila jsem vejce, ale naši předkové je kradli z hnízd divokých ptáků...“ žvatlám a vytahuji hrnec – u nás to neplatí. 

      Uplyne skoro minuta. Ke svému ohromení zjistím, že místo, abych se soustředila na vaření, sleduji mouchu. 

     „Z hlediska bezpečnosti se doporučuje plnit hrnec studenou vodou, ale technicky vzato je možností celá řada,“ zauvažuji a otevřu kohoutek. „A když se podíváme na pokličku, uvidíme v ní...“ otočím se, abych se podívala, „malou dírku.“

     Vlající kočičí ocas a rozzářené oči. Lilly se zaujetím strká hlavu do otevřené skříňky a dlouho v ní čenichá. Nacpe se dovnitř a když se vynoří, má na hlavě mouku a kolem pasu omotaný provázek.

     Nepopsatelná atmosféra a vůně probouzejícího se rána. Čehosi, co je neuchopitelně křehké, ale bláznivě skutečné. Zmocní se mě silná touha ji k sobě přitisknout.

     Nenuceně kecne na zadek a začne vytahovat nitky z koberce. Liší se skoro od všech koček v jedné maličkosti: snaží se mě za každou cenu rozesmát.

     „Výborně!“ zvolám a nakloním se nad hrnec. Voda se vaří. Až sem je to v pořádku. Ale přidala jsem sůl? Přidávám sůl.

     Tma za oknem je stále světlejší a modřejší. Co chvíli zvedne hlavu a kontroluje moje chování. Je chundelatá, pěkně stavěná, s oranžovým kroužkem kolem zelené duhovky.

     „Jak se má kočička?“ ptám se a protože dlouhý přímý oční kontakt (bez mrkání) je v její říši výzvou k boji, po chvíli způsobně odvracím pohled.

      Zamrká. Obě patříme k druhu, který rád přivírá oči.

     „Já tu, žel bohu, vařím vejce,“ pronesu vesele.

     Nahrbí se a elegantním dlouhým skokem dopadne s pleskotem na oranžové papuče s tvářemi klaunů, kterým už dávno odpadaly červené nosy, čímž ztratili identitu, smysl pro humor, empatii a vřelý vztah k lidem.

     „Hodná!“ Skoro jako bych očekávala, že predátor vyčerpaného živočicha, který jenom tak leží a kouká, nebude chtít okamžitě sežrat.

     Potáhne si zamyšleně drápek.

     Na chvíli zadržím dech. „Jedu ke svému strýci, co bydlí v Prosečnici,“ zlepšuji si náladu zpěvem, „sádrové trpaslíci tam na zahrádce má.“

     „Mňau,“ dodá náhle, jako by to bylo něco nečekaného. Vyšplhá na škrabadlo a visí hlavičkou dolů.

     Nedospaným chraplavým hlasem pravím: „Proboha, visí ti hlavička!“

     Působí jí bláznivou rozkoš přivádět mě v úžas. Je plná energie a radosti ze života.

      Polekaně se zarazím. „To bych ráda věděla, jestli jsem přidala sůl?“ Odpověď cupitá vedle mě, ale nevidím ji. Hledám na netu. Jak poznám, že jsem do vody dala sůl?

 

• Ochutnání.

• Vizuální kontrola: Nepromíchaná sůl ve studené vodě, krystalky na dně.

• Chování při varu: Slaná voda se vaří při vyšší teplotě (až 108 °C), než čistá voda.

   

      Hmm... voda je horká –  a bublá, bublá... Přisypávám sůl. „První má kabát žlutý, druhý má pohled krutý a stále vyšinutý-ma kouká očima.“

      A vtom slyším: „Budou vejce vařená za... ehm... zpěvu šťastnější a chutnější?“

     Ohlédnu se. Lilly spinká – zrovna tak, jak to má ráda - s ocáskem elegantně obtočeným kolem těla.

     „Povídám...“

     Škubnu sebou.

     Malá postava s velikou hlavou vyšplhá do dřezu a opře se o vařečku.

     Vykulím oči. Od té doby, co rozhoduji o tom, co bude k jídlu – a do značné míry se mi to daří – používá můj mozek svého vlivu k někdy opravdu podivuhodným asociacím.

     Pronikavý hlásek mužíčka ve žlutém kabátku, končící vibratem, zní stejně netrpělivě a naléhavě, jako když se Achilles snaží přimět Iphigenii k útěku.

     „Povídám...“

     „Ježiši!“ Poklepu si na čelo. Zpod vrstvy mozkové mlhy vyrýpnu něco, co vypadá jako monstrózní šílenství. Co jsem udělala špatně, když jsem ráno otevřela oči?

     Tváří se odhodlaně a současně melancholicky.

     „Co...?“ zablekotám. Je to trest za moji aroganci při koupi drahých BIO vajec z volného chovu? Najdu odkaz.

 

• Vědecky nebylo prokázáno, že by vibrace hlasu ovlivnily chuť vařeného vejce.

• Pokud vás zpívání baví a uklidňuje, budete mít z jídla větší radost.

• Pro dosažení nejlepší chuti se spíše zaměřte na správnou dobu varu.

 

     Nastane ticho, skoro nahánějící husí kůži – vysunu vpřed jednu nohu... – po němž následuje – nepopírám závažnost poznámky a bude nutno se s ní vypořádat, ale nic na světě mě nepřinutí, abych se mu podívala zpříma do očí...

     „A jak dlouho se vaří vejce natvrdo?“

     Zvednu hlavu a sáhnu si prstem na špičku nosu.

     Pochybujícímu a udivenému mužíčkovi, který si svědomitě prohlíží v dvaceticentimetrovém okruhu hrnec a propíchne mě vyčítavě očima, se nedá...

     „Vejce...“ řekne zasmušile.

     Z hrnce se zvedá opar – až na pár kapek horké páry je celkem jasno – a tak vidím, že jsem je nedala do hrnce. S otevřenou pusou se snažím přijít na to, jaké to má důsledky.

    Pozoruje mě s ještě většími pochybnostmi.

     Abych odlehčila situaci, zpívám a zvedám nohy do rytmu: „On neměl život snadný,“ vkládám vejce do hrnce – na to, abych se zachránila, je tuším pozdě, ale na to, abych pronesla něco důležitého, je možná čas – „a proto je teď vadný,“ na chvíli ztuhnu, „a jeho pohled chladný každého dojímá.“

     Jedno vejce praská a vyplouvá na povrch.

     „Ale?“ zvolá.

     Myšlenky se buď stanou vědomými nebo brouzdají na internetu.

     „Co to znamená?“

     V této situaci je naprosto nutné nepodlehnout panice. Přikývnu a ani trochu se nepohnu.

     Je podsaditý vzrůstem, s hustým plnovousem a s hlasem jako kontratenor – než vůbec zjistím, jak došlo k tomu, že se vyskytl v mé kuchyni, musím...

     „Má svoje chyby,“ zabručí někdo – v šoku se otočím – „ale obdivuhodně se stará o to, po čem je mu houby.“

     V mé mysli zeje černá díra a cosi hrozivého je v jejím zániku. Bezděčně vykřiknu.  

  

     Pokývne hlavou.

     Snažím se zachovat rozvahu. „Pánové,“ – jaká je přijatelná souvislost mezi vejci a trpaslíky?! – „musím si vás požádat,“ odkašlu si, „abyste se trochu ztišili.“

     „Heleďte,“ zavibruje první, „chceme vařit vejce, viďte?“ na okamžik se odmlčí a naslouchá bublání hrnce, „možná nejsme nejvyšší, ale tohle nejsou rozsypané lentilky, nebo cumel pištících myší,“ hovoří jako vážený muž, „které se dějí ze stovky různých důvodů!“

     Co si jen počnu? Přistoupím k němu blíž. Vypadá jako dítě. Podaří se mi zvrátit situaci ve svůj prospěch nějakou kultivovanou poznámkou?

 

• Vejce je starší a teplotní šok způsobil prasknutí vzduchové kapsy.

• Studené vejce vhozené do horké/vroucí vody zažije teplotní šok.

   

     „Ano,“ podrbe se ve vousech, „začínám to chápat.“ Z hrudi mu trčí asi v polovině houština chlupů, podobna neudržovanému trávníku.

     „Další otázka!“

    V hlubokém pohnutí se zachvěji.

     „Jsou vejce, která prožijí teplotní šok vůbec jedlá?“

     Vybrali si mě – toto místo a tento čas – ale proč?

     Zamlaská. „Kolik jich denně mohu sníst?“

     Snaží se ve mně vzbudit pocit, že jsem k ničemu, zrovna, když mám neumytou hlavu, na sobě pánskou košili a silné vlněné ponožky?

     „Vsadím se,“ nakloní se nad hrnec, „že nevíš, jak je uvařit, aby šla dobře loupat.“

     Nic neosvětluje ani jeden temný kout této záhady. Řinčí mi v hlavě. Za celý svůj život jsem se necítila tak...

     „Rád bych věděl,“ s nevinnou bezelstností zdvořile pootočí hlavu k vyšinutému, „co znamenají ta čísla?“

     ...bezradná a ztracená – jako Rachel Owenová v „Beze stopy“.

     „Ó!“ zasyčí, „co je: „pošírovaná“?

     Nedá se zastavit. „Správně,“ pronesu vesele. Na tváři se mi objeví zvláštní výraz. Nezbývá mi nic jiného, než bojovat o holý život. Napůl vytáhnu ze šuplíku nůž.

     „Debile,“ vyšinutý – s jizvou a s kšírami – vyrazí jako dělová koule a flákne prvního po hlavě vařečkou. Je o něco vyšší, hubenější a na nohou má karmínové ponožky.

     Nikdy nepředstírej, že něčemu rozumíš, když nerozumíš. Docházet mi to začne později.

     „Sám seš debil!“

     Vnitřek kuchyně vypadá, jako by jím proletělo tornádo.

     „Chceš říct,“ volá první, „že se nesmím ptát, protože...?“

     Pozůstatky zbytečných tvarů a velikostí myšlenek z předešlého večera, skoro až bych brečela.

     „Tvoje zásoba pitomých otázek je už vyčerpávající!“

     Dovolte mi poznamenat ještě ten podivuhodný fakt, že v jihozápadním koutě bytu nehnutě odpočívá moje kočka.

    Začínají jim docházet síly.

 

     A pak znenadání a bez souvislosti s tím, co se tady děje – absolutní chaos a absence předvídatelnosti jsou vlastně osvobozující – uklidím rozvážně nůž a potopím jedno vejce vařečkou.

     „Pánové,“ – až na jedinou výjimku jsem se dosud chovala společensky - „hlavně v klidu..." – ale začínám vážně uvažovat o přechodu do jiné dimenze – „prasklé vejce:"

 

• Vkládejte je do vody, která se ještě nevaří, aby se předešlo prask...“

   

     Žlutý se přestane prát, převalí se na záda a řičí jako pominutý. „Já to věděla!“ Potahuje si zuřivě vousy, nazouvá a vyzouvá vysoké okované botičky.

     Zrudne mi obličej.

     „Je blbááá!“

     Když se vzpamatuji z prvotního ochromení, dojde mi, že mám v rukou osud celého lidstva. Zmateně se – skoro stejně mechanicky jako hodiny – posadím a hned postavím. Současně mi hlavou proletí můj život a uvědomím si, jak směšně veliké a teatrální byly moje předchozí problémy. Seberu poslední zbytky důstojnosti: „K vaší otázce..."

 

• Můžete do vody přidat trochu octa nebo soli, což pomůže bílek rychleji srazit a ucpat prask...

 

     Rodák z Prosečnice se točí dokolečka, bublá jako přetékající papiňák a svíjí se v extatickém nadšení. Kdyby se vedle mě objevil Ježíš, bylo by to stejně účinné jako propustka do blázince.

     Tragická bezvýchodnost situace nabude nového významu. Teď to není únava, dávající důvod k nespokojenosti, teď to je břímě s trpaslíkem, kterého sotva znám a který mě z nějakého důvodu nenávidí!

     Vnitřek kuchyně zalije bílé světlo.

     Touha ochránit Lilly před malinkatými lstivými darebáky ovládne moji mysl. Až na pár šedých chomáčků vlasů, které jsou přilepeny k mé lebce, vypadám jako Ivanka z Parku...

     „Aspoň,“ bublá trpaslík, „to není nic překvapivého...“

     Moje ruka se – nikoliv bez zachvění – znovu chopí nože.

     Chvíli je ticho.

     Proč by někdo zabíjel trpaslíka nožem, když ho může propíchnout párátkem?

     Stojím u dřezu, u něhož někdo zemře. Trpaslík křepčí na stejném místě.

     A proč – ptám se, s očima upřenýma na druhého, který kolem mě znenadání pomalu tančí (za podřepů a poskoků) stylizovaný charakterní tanec, který má zřejmě dokreslovat veselou a přátelskou atmosféru v kuchyni – moje kočka pořád klidně leží a nerozšavluje ta malinkatá těla na kousky?

     „Hej, hou, hej, hou,“ zpívá Fred Astaire podmanivě a při bližším pohledu vidím, že si rozepíná kalhoty.

 

     Sáhnu si na srdce a několikrát zaječím.

     „Tady píšou,“ nahlíží mi přes rameno – už zase vážně – první, „že je musíš vyndat z lednice s předstihem, aby se jejich teplota vyrovnala s pokojovou...“

     „Ááá!“ Klesnu na všechny čtyři a zcela neobratně se snažím doplazit k šuplíku s Biolitem.

     „Kruciš!“ vykřikne, „čerstvá mají nižší Ph!“

     „Pane Bože...“ pohnu paží, ukazujíc k místu, kam dopadá sluneční paprsek, „kdybych šla nejdřív tam a potom zpátky, proklouzla zamčenými vrátky, točila se dokolečka jako káča...“ obracím oči v sloup, „a jaká je šance, že v hrnci s vodou je sůl...“

     „A že bude sváča?“ opičí se žlutá čepička a majzne mě přes obličej.

     Vzrůstající beznaděj uzavírá kruh. „Jdi za světlem,“ šeptá mi tenký hlásek v hlavě. Sunu se k zemi.

     „Je mrdlá?“ první.

     „To by jí necukal palec u nohy,“ druhý.

     „Patrně,“ povzdechne si se zdrcující jízlivostí a zamává zaťatými pěstičkami, „nám nezamýšlela dát ochutnat ani jedno vejce!“

     Voda v hrnci se vyvařila. Je cítit intenzivní sirný pach.

     Vidím svoje mrtvé příbuzné a cítím nekonečnou lásku. Usmívám se při pohledu na milované tváře.

     „Jedeš!“ ozve se hromovým hlasem, „ještě máš práci...“

     „No ne,“ zalapám po dechu – pod blankytnou krajinou se zářivé světlo závratnou rychlostí mění v běl, pár pavučin na stropě a zničený hrnec… – něco mě olizuje – „vy mě znáte?“

     Lilly se spokojeně protáhne. Asi tak půldruhé minuty si mě zvědavě prohlíží. Po trpaslících ani stopy. Trochu váhavě ji pohladím. A pak mi to začne docházet.

     „Prosím vás, věřte mi, nemohu nic dokázat a nedovedu si to vysvětlit, ale vím jistě, jak to bylo – a v této věci jsem schopna posloužit několika přesvědčivými fakty... – je to snadné – oni vážně existují!“

    Na šelmě je znát, že je upřímně v rozpacích. Převalí se na záda a přede.

     Pořád ještě mám pomačkaný obličej a košile je v jednom místě natržená, ale jako kdyby vysvitlo slunce.

     Na okamžik se zarazím. „Vidím vaše nevěřící pohledy a je mi zatěžko to přiznat..." – levé obočí sebou škubne vysoko nad to druhé – „je jasné, že mým úkolem je udržet křehký mír a harmonii mezi nimi a lidským pokolením...“ – otřu si zpocené čelo a v oku mi tančí Cha-cha – „a že tohle všechno musím udržet v tajnosti...“

     Lilly zacvrliká. Zdá se mi, že vidí víc, než je ochotna připustit.

     „Ach,“ vydechnu s očima jako talíře. Člověk by neřekl, jak je vaření vajec vyčerpávající.

 

     Děkuji, že jste četli.