Den 135

10.6. Auckland

Asi jsem to nakonec zakřikla, protože jsem se dnes ráno znovu probudila v autě. Zuzčina dodávka byla sice prostornější, ale na spaní tam bylo místa překvapivě méně. Celou noc jsem se navíc tlačila ke stěně, aby se mohla pořádně vyspat, když musela ráno do práce. Poslední dva dny jsem se rozhodla strávit s ní, protože už jsem měla dost té samoty.

​Se Zuzkou se známe čtyři roky. Potkaly jsme se na Islandu a prožily spolu intenzivní tři měsíce – sdílely jsme pokoj, chodily spolu do práce a i potom jsme byly pořád spolu. Ráda na to vzpomínám, hodně jsme se nasmály; v práci nás museli zavírat do kuchyně, protože jsme byly moc hlučné. Potkaly jsme se párkrát i v Čechách, ale jako by to nebylo ono. Až teď na Zélandu jsem pochopila, že mimo Česko se přepínáme do určitého módu, ve kterém nám to spolu ladí. V Čechách jako bychom to ani nebyly my.

​Nutí mě to přemýšlet: pokud se trvale vrátím domů, dokážu tam zůstat sama sebou? Nikde se totiž necítím tak sebejistě a šťastně jako právě teď když sedím v letištním salonku, za sebou měsíce přežívání a zážitků, před sebou další dobrodružství. Je to úplně jiný pocit než ten, který mám při odletu z Čech, kdy mě všechno teprve čeká. Ten „domácí“ mindset je plný nejistoty, strachu a nízkého sebevědomí. Ale tady? Tady jsem sebevědomá, silná žena, která se bez váhání jde na recepci zeptat na ručník. Proč doma desetkrát zvažuji, jestli mám někoho „otravovat“, a nakonec si řeknu, že sprchu vlastně ani nepotřebuji? A proč mi to sebevědomí nevydrží i po návratu? Jsem to přece pořád já i když si to kráčím sama po letišti na druhém konci světa a stejně tak když jdu doma na nákup do káčka.

​Jdu si pro další nálož dezertů.

​Zuzka teď trhá kiwi v Te Puke. Byla to hezká návštěva, přes den jsem trhala kiwi, které jsem si pak sama snědla, a večer jsme si povídaly o tom, co bylo a co bude dál.

Po půl roce jsem se poprvé přejedla. Důležité je vrstvit sladké na slané. Ale vlastně mi tak moc nevadilo tolik nejíst. V sedm večer odlétám ze Zélandu.