Arbosvitar - Kapitola 3 - Nové začátky

Arbosvitar - Kapitola 3 - Nové začátky

Uplynulo několik dní od Metodějova pohřbu. Marinin denní plán se změnil. Vysedávání ve výklenku nyní střídala s vysedáváním pod stromem. Odpoledne pak trávila pokaždé jinak. Někdy cosi psala, malovala a jindy si zase četla. Štěpán byl z této změny nadšený. Zdálo se mu, že jeho babička nabrala nějaké nové záhadné životní síly. Jindřiška se raději na nic nevyptávala, aby dopřála Marině prostor pro truchlení. Vztah mezi nimi se změnil společně s denním plánem. Jedno byť naprosto malinkaté tajemství, dokáže s lidskými vazbami velké zázraky, stávají se důvěrnějšími.

„Nevíš, co se s ní stalo?“ snažil se z Jindřišky vymámit Štěpán. Ta ale nevěděla, co mu vlastně může říct, a tak raději jen pokrčila rameny. „Tenkrát ráno byla tak zničená, až jsem se bál.. No to je jedno.“ Zastavil sám sebe, aby z něj nevypadly zbytečně chmurné řeči. Bylo vidět, že je s babiččinou proměnou velice spokojený a Jindřiška zase byla ráda, že ho vidí takto blaženého. „Štěpáne? Je tam ještě Jindra?“ ozvalo se z pokoje. „Jo je,“ zahalekal zpátky a spiklenecky se zaculil. Jeho obličej ovládal tolik druhů úsměvů, že by ke svému vyjadřování snad ani nepotřeboval slova a stejně by mu každý rozuměl. „Už jdu!“ zvolala Jindřiška a rozběhla se do schodů. „Na zítra si neplánuj žádné vaření. Někam tě vezmu,“ zazubila se Marina tím svým zlověstným způsobem. „Asi to mají v rodině, ty svoje úšklebky,“ pomyslela si Jindřiška a přitakala. Byla zaskočená, zvědavá, ale zároveň už taky od Mariny natolik vycepovaná, že ji ani nenapadlo, domáhat se podrobnějších informací. Štěpán, který neslušně poslouchal pod schody, valil oči, div že mu nevypadly z důlků. „Jsi snad čarodějnice?“ špitl Jindřišce, když ho míjela cestou dolů. Ta ho jen poplácala po rameni a spokojeně odkráčela. Podařilo se jí to. Konečně Marinu alespoň trochu rozhýbe. Při odchodu se ještě na moment zastavila u Metodějova hrobu, tak jako každý den od jeho pochování. Potřebovala se pořád dokola ujišťovat, že se to doopravdy stalo. Že to nebyl jenom sen.


Svítilo krásně sluníčko, tak si Jindřiška cestu domů mimořádně užívala. Už se cítila mnohem jistěji v této části města, a tak si dokonce troufala na návraty domů po svých. Měla to štěstí, že i když Marinin dům byl situován v celkem nevábné čtvrti, cesta k němu vedla podél řeky a chvílemi to dokonce vypadalo, že ani městem nejdete. Jindřiška se ráda občas uprostřed cesty zastavila, rozhlídla se, zda někdo nejde, a pak zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Pak zase oči otevřela a zaměřila se na ten konkrétní okamžik. Slyšela zpívat ptáky, projíždět auta po nedaleké silnici, cítila vůni léta, a jak ji do zad hřejí sluneční paprsky. Někdy je důležité zastavit se tam, kde zrovna jste a zkrátka jenom být. Uvědomíte si tak svou přítomnost ve světě, což Jindřiška vskutku potřebovala. Její život začínal být tak nějak prazvláštně neuvěřitelný. Následujícího dne ráno už na ni čekala Marina nachystaná u vchodu. Seděla na vozíku, nohy zabalené do deky. Štěpán potřeboval odjet o něco dříve a chtěl Jindřišce ušetřit práci s podpíráním Mariny cestou ze schodů. Ona na krátké vzdálenosti chodit dokázala, ale pouze s podporou a někdy i ta podpora dala jednomu zabrat.

„Dobrý den, paní Suková! Čekáte dlouho?“
„Víš co? Říkej mi Marino! A ne, nečekám dlouho. Dej si věci dovnitř a rovnou půjdeme,“ řekla Marina, tak jako vždy, direktivním tónem. Jindřišce ale nijak nevadilo, že s ní takto mluví. Brala to už jako součást její osobnosti. Odběhla si položit tašku do kuchyně a tam našla na stole vzkaz.

Čáry máry
Krásný den :-)
Š.

Byl napsán na papírku a vedle něj ležel kvítek sedmikrásky. Jindřišce to udělalo obrovskou radost, i když si nebyla jistá, co přesně to vlastně znamená. Měla ale na spěch, a tak se rozhodla, že teď nebude nic řešit a zkrátka to jen přijme jako milé gesto.

„Víš..., tenkrát jsem si o sobě myslela, že jsem už dostatečně vyspělá,“ začala Marina vyprávět, zatímco ji vezla ulicí. „Až teď vidím, jak pošetilá představa to byla,“ zasmála se sama sobě.
„Přesně si pamatuji, kdy to celé začalo. Bylo léto a já jej trávila jako vždy u svého strýce. Moji rodiče byli pracovně příliš vytížení, než aby měli čas řešit co se mnou, když nebyla škola. Strýc měl dva syny a naši si říkali, že si nějakého děcka navíc ani nevšimne. Jeho žena brzy zemřela, a tak oba kluky vychovával sám. Byl vášnivý zahradník a já zbožňovala jeho skleníky. Trávila jsem tam spoustu času především proto, že sloužili jako perfektní úkryt. Když jsem byla malá, schovávala jsem se tam před bratranci, kteří mne..., no řekněme, že mne zkrátka mezi sebe nepřijali zrovna nejlépe. Strýc mi nikdy nevěřil, když jsem se mu pokoušela svěřit o tom, co mi všechno prováděli. Měl utkvělou představu o jejich dokonalosti a fakt, že jsou to podlí a závistiví grázlíci, odmítal vidět. Schovávala jsem se tedy před nimi mezi regály s květinami, kde jsem také přečetla mnoho a mnoho knih. Když jsem vyrostla a ti dva ňoumové odešli z domu, jezdila jsem na léto za strýcem proto, abych mu vypomohla s domácností. Byl tam tak opuštěný...“

„Promiňte, Marino, ale kudy dál?“ přerušila na chvilku vyprávění Jindřiška. „Tudy,“ pokynula Marina rukou, a pak se odmlčela. Jindřišku mrzelo, že musela Marinu přerušit v tak citlivém okamžiku, a tak na vyprávění navázala sama otázkou. „Nezazlívala jste strýci, že vám jako malé nevěřil?"

„Myslela jsem si, že je do sebe příliš uzavřený na to, aby řešil nějaké hloupé dětské spory. Přišlo mi, že nás nechává tak nějak volně existovat na svém pozemku a v hlavě má jen své rostliny. Byl to omyl. Když ti dva holomci odešli z domu, náhle neměl pro koho žít. Tehdy jsem pochopila, co všechno pro něj znamenali. Nejprve začal zanedbávat domácnost a později i svou zahradu. Uchýlil se k alkoholu a občas byl tak zřízený, že zapomínal, kdo jsem a co tam dělám. Bral si k tomu nejspíš i nějaké podivné bylinky z té své zahrady. Nejspíš po nich měl i halucinace. Myslel si, že se ho pokouším okrást nebo ho snad vyšoupnout úplně z domu. A že se kolem zahrady povaluje spousta nebezpečného nářadí. No zkrátka jsem znovu nacházela své staré úkryty z dětství...“

Sem tam se stane, že se k vám dostane taková informace, že naprosto přesně víte, co je potřeba. Podpora, uznání, jakýkoliv projev solidarity. Jenže právě v tu chvíli vám jakoby dojdou slova a žádná vhodná reakce se ne a ne dostavit. Jindřiška byla z Marinina přiznání vykolejená. Tušila, že se za její mrzutostí bude skrývat nějaký silný
příběh, ale takový ostrý začátek tedy rozhodně nečekala. Vymáčkla ze sebe akorát „Páni.. Marino..“
„Teď půjdeme támhle k té budově a u ní zatočíme vpravo. Už tam budem,“ řekla Marina zcela klidným hlasem, jak kdyby právě odvykládala jídelníček z minulého týdne.

„Kam jdeme?“ snažila se vyzvědět Jindřiška. Ale upřímně ani nečekala, že se jí dostane odpovědi.
„Nemohla jsem strýce nechat v tom domě shnít a dělat, že o něm nevím. Jak jsem dovršila osmnácti, naši se ponořili do své kariery ještě hlouběji a většinu roku trávili v zahraničí. Byla jsem jediná, kdo tu pro něj alespoň nějakým způsobem byl. No a právě jednou v sobotu, když jsem strýci chystala jídlo na další týden, měl jedno z těch mizerných zatmění. Chopil se krumpáče a já nestihla doběhnout ani do skleníku. Přikrčila jsem se akorát za sud s dešťovou vodou a doufala, že to bude stačit. Tu mě zatahal kdosi za jednu z nohavic, byl to Metoděj. Byla jsem děsně vystrašená, protože mi byl strýc v patách a já nevěděla, čeho by byl schopen. Proto jsem ani neměla čas panikařit z Metodějova vzhledu a nechala jsem se jím vést bezpečnou únikovou cestou mezi keři pryč ze strýcova pozemku. Možná mi ten večer poprvé zachránil život... Tak jako ještě tolikrát.“
„Byl mimořádný že?“ zareagovala Jindřiška. Šlo jí hlavně o to, aby Marina věděla, že jí bedlivě naslouchá. Ani tentokrát odpověď nečekala, a tak ji překvapilo, že její komentář Marina vůbec zaregistrovala.
„Mimořádný, ano, to on byl. Teď půjdeme tudy a u támhle té vily naposledy zatočíme.“
„Dobře. A co se tedy dělo dál na té zahradě?“
„Vůbec jsem nevěděla, kam mě to vlastně Met vede, a protože má prostorová orientace není zrovna dvakrát spolehlivá, rozhodla jsem se mu plně důvěřovat. Ona ta strýcova zahrada už taky byla pěkná džungle. Ani nevím, jak se to stalo, ale náhle jsme se ocitli v jakémsi podivném lese plném mohutných listnatých a vlídně vyhlížejících stromů s propletenými korunami. Met mne vybídl, abych ho následovala a na jeden z nich vyšplhala. Zdálo se mi to jako dobrý nápad, protože i kdyby nás náhodou strýc dohnal, tak rozhodně nebyl ve stavu, kdy by dokázal šplhat. Nebyla jsem žádná sportovkyně, ale ten strom, jakoby byl pro lezení přímo stvořen.“ Nyní bylo zcela zřejmé, kam ji Marina vedla. Stály před obyčejným zahrádkářstvím. Jindřiška byla opět šokována. Tak dlouho si lámala hlavu nad všemi pravděpodobnými i nepravděpodobnými místy, kam by ji mohla vzít... „Zahrádkářství“ přečetla Jindřiška zelený nápis nad vchodem do obřího skleníku. Ale Marina místo vysvětlování pokynula ke vstupu dovnitř a pokračovala v příběhu. „Než jsem se vzpamatovala z šoku po té honičce, nedocházelo mi, kde to vlastně jsem. Teprve až se mi podařilo popadnout dech a pořádně jsem se rozhlédla, spatřila jsem krásu toho zcela odlišného světa. Byli jsme stále v korunách stromů, i když se zdálo, že už tam les končí a před námi se objevil velice dlouhý most pletený z větví různých rozměrů, na jehož druhou stranu ani nebylo možné dohlédnout. Následovala jsem Meta, který ani chvilku nezaváhal a hned se rozběhl přímo za nosem.“ Průběžně Jindřišce u vyprávění ukazovala, kudy ji má vézt, a motaly se po zahradnictví jako v nějakém bludišti.
„Most měl po bočních stranách prazvláštní sochy. Snažila jsem si je po cestě co nejlépe prohlédnout, ale zároveň jsem se bála, aby se mi Met neztratil, tak jsem jim nevěnovala tolik času, kolik jsem chtěla. Jednoho jsem si však všimla i v tom shonu. Ta stvoření nebyla jako z našeho světa. Byla jako Metoděj.“ Došly na rozcestí, jehož střed krášlila kašna se zvláštním sousoším.
„To jsou oni, Arbosvitarští,“ řekla Marina a vztyčila prst ke kašně. „Ale kde se tu vzali?“ zajímala se Jindřiška. „Chtěli po mně, abych tu kašnu navrhla, a já jich mám
stále plnou hlavu,“ ušklíbla se Marina. Živila se dříve jako malířka. Jindřiška měla pro umění slabost a Marininu práci už dávno upřímně obdivovala. Pečlivě si každé stvoření vyobrazené na kašně prohlédla. Některá z nich měla dosti podobné rysy jako běžní lidé. Pár jich zase vypadalo jako z úplně jiné galaxie. Jeden z nich měl velké oči a zuby jako tygr. Další zase byl celý pokrytý srstí a na hlavě šest rohů – po třech z každé strany. A další zase snad vůbec neměl nos, zato zubů jako žralok. Někteří s ocasem a jiní dokonce okřídlení. Pár z nich vypadalo vlídně a až skoro roztomile, ale byli tam i tací, ze kterých šel vážně strach, a svíralo se hrdlo. Mnoho z nich si Jindra spojila s malbami na Marininých zdech a obrazech.
„Myslím, že pro dnešek už by to stačilo,“ naznala Marina a vytrhla tím Jindřišku z koncentrovaného zkoumání detailů kašny. Cestou domů se stavily v kiosku pro jídlo s sebou. Marina byla zřejmě zahloubaná ve svých myšlenkách, anebo zkrátka už neměla na povídání náladu. Jindřiška si celkem dobře pamatovala, kudy má jít zpátky, a tak ani nepotřebovala navádět. Obě se tedy nechaly unášet tichem, že ani pořádně nevnímaly ruch města.

Když trávíte den na cestách, vždy uteče mnohem rychleji, než ten mezi čtyřmi stěnami. Tento nebyl výjimkou. Jindra stačila sotva Marinu uložit k odpolednímu odpočinku, už po kuchyni pobíhal Štěpán. „Tak kde jste byly?“ Nemohl se dočkat odpovědi a tak hned opáčil sám.
„Vsadím se, že v zahradnictví!“ - „Jak to víš?“ zastavila se Jindřiška nad Štěpánovým odhadem. „Klasika, jednou jí z těch fantasmagorii švihne úplně.“ Byla pravda, že Jindřiška stále nevěděla, co si má o Marinině vyprávění myslet, ale Metoděje viděla na vlastní oči a asi tomu všemu i chtěla věřit. Bavilo ji poslouchat celý ten příběh a byla napjatá, co bylo dál. Tento komentář od Štěpána ji ale trochu rozhodil. Co když
Marina vážně jen blouzní. Těžko říct, kolik pravdy v jejích
slovech je... Ani v noci jí to nepřestalo hlodat v hlavě. Nemohla usnout. Snažila se zabrat ze všech sil, aby další den nebyla unavená. Marně. Zkoušela nemyslet na nic, myslet na něco, nemyslet na něco i myslet na nic. Nakonec myslela na všechno, a tak nehledě na to, jak ji den utekl, noc se táhla neuvěřitelně pomalu... Rozhodla se tedy nemarnit čas přemýšlením a dala se do pečení koláče, že si s Marinou dají alespoň k svačině. Snad jí ten cukr alespoň dodá nějakou energii. No, obávala se zbytečně. Někdy se tak stane, že při nedostatečném odpočinku v sobě objevíte nějaké síly, o kterých jste ani neměli tušení a místo únavy pak řádíte jako motorová myš. Jindra tak další den po cestě do práce ještě vyzvedla kávu v oblíbené kavárně - pro sebe, Marinu i Štěpána, a už se nemohla dočkat, až ji zase Marina bude vyprávět o Arbosvitaru.

Autor Narra, 19.04.2022
Přečteno 49x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí