Arbosvitar - Kapitola 6 - Tam, kde proudí život

Arbosvitar - Kapitola 6 - Tam, kde proudí život

Rozhodla se, že raději zaleze do svého pokojíku, ale ani si nevybalovala. Taky by ji Štěpán mohl poslat obratem domů třeba autobusem a ještě z hodiny na hodinu vyhodit. Pokud má o babičku takový strach, nedivila by se. Sedla si tedy na postel a přemýšlela o sobě, o Marině, o Arbosvitaru, o tom, co ji Marina vyprávěla, o Štěpánovi. Pozorovala při tom horskou krajinu z okna a nevnímala čas. Není tedy divu, že když se v tom tichu a klidu najednou ozvalo rázné klepání na dveře, lekla se, že se jí málem srdce zastavilo.

„Ano?“ Dveře se pootevřeli v nich se objevil už o něco klidnější Štěpánův obličej. „Jdeme s babičkou vedle do chaty na oběd. Prý tam dobře vaří. Přidáš se?“ „Já nevím, ani nemám hlad,“ odpověděla zkroušeně Jindřiška, jak byla ještě částečně zahloubaná někde hluboko ve své mysli. „Něco bys sníst měla. Půjdeme pak na túru a mně by se hodil parťák na tlačení vozíku s babičkou. Hele, trochu jsem to přehnal, tak promiň. Já jsem samozřejmě rád, že si s babičkou rozumíte. Ono to taky není snadný k ní někoho najít. Tak pojď a nenech se přemlouvat.“

„No tak jo,“ souhlasila nakonec, i když celkem neochotně. Nedalo se úplně říct, že by se jí chtělo trávit odpoledne se Štěpánem po tom předešlém výstupu a ještě navíc za přítomnosti Mariny, která to všechno určitě slyšela. Nebude si moct ani s jedním otevřeně promluvit.Naštěstí Marina jakoby jí četla myšlenky. Seděla už připravená u dveří ve svém vozíku, zabalená do hnědé kostkované deky. Dívala se na přicházející Jindřišku takovým uklidňujícím způsobem. Zvláštní. Kdo by řekl, že taková protivná ženská ze sebe dokáže něco podobného dostat. Jindřiška jí pohled oplatila soustrastným úsměvem, aby bylo zřejmé, že ji mrzí, co slyšela.

Štěpán měl vymyšlenou poměrně přívětivou trasu, a tak se s vozíkem ani nijak zvlášť nenadřeli. Užívali si všichni čerstvého vzduchu a povídali si o tom, jak komu chutnal oběd a co by si dali k večeři, aby náhodou někoho nenapadlo řešit něco složitějšího. Když došli na cílovou vyhlídku, Jindřiška zavřela oči, zhluboka se nadechla a nechala do sebe proudit energii z přírody. Vítr si pohrával s jejími vlasy a rozhodně to nebyl žádný ladný vánek, jako v romantických filmech. Ona tam ale stála naprosto odevzdaně. Štěpán z ní nemohl spustit oči, čehož si samozřejmě všimla i Marina. Líbilo by se jí, kdyby se ti dva dali dohromady. V jeden moment se jejich pohledy setkaly a Marina na něj spiklenecky mrkla. Pak se přidala s relaxováním k Jindřišce a Štěpán se zastyděl a raději svůj zrak upřel do horských hřebenů.

„Někdy není snadné, udržet si zdravý rozum,“ konstatovala Marina, když ji Jindřiška večer ukládala ke spánku. „Přicházejí v životě okamžiky, kdy se zkrátka musíme rozhodnout, čemu chceme a budeme věřit, i když zrovna nemáme dostatečné důkazy. Ani já si tehdy nebyla jista, zda mohu věřit svým vlastním očím. Nemohu se tedy zlobit na Štěpána, že nechce věřit nějakým řečem o jiném světě. Však ty, Jindro, taky pořád nevíš, co si máš myslet. Já to na tobě vidím... Ale věřím, že si mne vyslechneš až do konce,“ řekla Marina s upřeným pohledem na Jindřišku. Ta se jen mírně neurčitě pousmála. Nerada slibovala, pokud si nebyla jistá.

„Když jste je viděla v té místnosti a ten velký se proti vám rozběhl. V tu chvíli jste už přeci musela věřit tomu, co jste viděla ne?“ Navázala raději otázkou, aby unikla od hovoru o Štěpánovi.

„Ale prosím tě. Tobě se nikdy nezdál žádný šílený sen?“ Marina uhodila hřebíček na hlavičku. Od té doby, co Jindřiška začala docházet k ní domů a narážet na všelijaká vyobrazení Arbosvitarských, měla jeden ujetější sen než druhý. Některé z nich byly jen bláznivé a jiné zas až s hororovým nádechem. Marina ani nečekala na odpověď, když v Jindřiščině tváři zahlédla, jak se jí hned několik snů okamžitě promítlo v paměti.

„Tak vidíš... Nebyla jsem si jistá, kde to vlastně jsem, co se děje a hlavně, co se bude dít. Jediné, co jsem věděla, bylo, že se mám držet Metoděje, protože mi přišel důvěryhodný. A taky že byl. Přesvědčil Bartoloměje, aby mne u sebe ještě pár dní nechali. Alespoň, než se rozkoukám a plně zahojím. Poskytl mi domov, bezpečí. Provázeli mne po okolních krajinách a vysvětlovali, jak to u nich chodí. Říkal, že musím prostě vnímat, co mi příroda říká. Ukázal na jednu větev a řekl, že ta třeba vyloženě prosí, abych ji použila. Ale to neznamená, jen tak si ji ulomit, nebo uříznout. Nejlíp poslouží prý tak, když ji zachovám živou. Met navrhl, že z ní udělá lavičku a navedl ji směrem, kterým by chtěl, aby dál rostla. Pak mi řekl, že se tam bude  stále vracet a směrovat ji, dokud z ní nebude lavička. Taková prý teprve umí vyprávět příběhy a dodávat energii, jen co se na ni dosedne. Navíc jako bonus neustále obráží listím a květy, takže i skvěle vypadá. V Arbosvitaru jsou dokonce i hřbitovy pestré a barevné. S mrtvými ukládají do hrobů i semínka jejich oblíbených stromů či rostlin, dávají je k srdci. Arbosvitar totiž funguje na základě jedné jediné, ale zato obrovské síly. Něco, jako když doma potřebuješ elektrický proud, abys mohla zapnout třeba televizi. Něco, jako když lidské tělo potřebuje vodu, aby mohlo fungovat. Arbosvitar potřebuje svou sílu, svou energii. Tu vodu z jeskyně. Nazývali ji Vitatibi. Když pak její síla propojí mrtvého se semínkem u jeho srdce, vyroste z nich onen oblíbený strom nebo rostlina a celkový hřbitov pak vypadá jako překrásná zahrada, ve které často zapomeneš na okolní svět. Tak tam vlastně nikdo úplně nezemře. Určitá část každého pochovaného zůstává svým způsobem stále živa. Já bych si přála být pohřbena u svého stromu. Tam, co odpočívá Met. Třeba by i má duše vstoupila skrze jeho kořeny až ke koruně. Ale to by nebylo fér k mému muži. Teď už patřím vedle něj. Víš, člověk si někdy roky plánuje budoucnost a nakonec se vše samo změní a nám pak už ty plány vlastně ani tolik nechybí. Musíme umět žít s tím, co máme. Jinak by náš život byl zmařený. Ale co ti chci říct, to, co jsem tenkrát cítila, když jsem se napila v té jeskyni... Nebylo to tím, že by v té vodě místní rozpouštěli snad nějaké omamné látky. Bylo to tím, že do mne vstoupila síla Arbosvitaru. Díky Vitatibi, jsem se stala částečně Arbosvitařanem i já. Podívej...“ Sundala si z vlasů sponu a zaryla si s ní do ruky. Jindřiška se ji snažila zastavit, ale než se jí podařilo sponu získat, stékala Marině po předloktí zvláštní tekutina. Byla průzračná a zároveň vrhala různobarevné odlesky. Jako když koukáte do té nejčistší řeky a vidíte až na dno a zároveň se v ní odráží i nebe, slunce a příroda z okolí.

„Co to?“ nezmohla se na víc slov Jindřiška.

„Tomu by jistě Štěpán věřil viď?“ zazubila se Marina.

„Akorát by mě hnal hned po doktorech, že to je nějaká nemoc. Někteří lidé jsou snílci. Jako já, jako ty.“ Pak se odmlčela, aby Jindřišce došla důležitost toho prohlášení.

„A jiní mají radši racionální řešení a vysvětlení...“

„Jako Štěpán,“ dodala Jindřiška. „Jak tu tedy mohl s vámi žít Metoděj dál, když potřeboval k životu Vitatibi. A vy ji nepotřebujete, když jste teď jednou z nich?“

„Meta měli všichni rádi a tak nebyl problém s tím, aby mu jednou za čas někdo doplnil zásoby. No a já... Já jsem pořád člověk. Narodila jsem se tak. Sekla jsem s Arbosvitarem na dobro už dávno a naučila se žít bez něj. Jenom tohle mi zbylo“ a ukázala na pořezanou ruku.

„No jo, počkejte, ošetřím vám to,“ došlo Jindřišce.

„Musela jsem slíbit, že jejich tajemství nevyzradím. Že jej budu opatrovat. A vážně jsem se snažila. Když můj muž onemocněl a potřeboval vhodného dárce ledviny, byla jsem tak věrná svému slibu, že jsem odmítla darovat vzorek krve. Bála jsem se, co by přišlo, kdyby se ukázalo, že jsem jiná. Můj muž zemřel. A syn mi to nikdy neodpustil. Snažila jsem se mu svěřit alespoň část toho tajemství. Ale uzavřel se a už mě k sobě nikdy nepustil. Ty jsi jediná, komu od té doby svěřuji pravdu. A není to jen tak Jindro. Něco od tebe budu potřebovat.. Ale to má ještě svůj čas.“

Jindřiška zrovna uklízela cestovní lékárničku, když ji Marina chytila pevně za ruku. „Jindro, slib mi, že si to poslechneš do konce.“ Už opět naléhala. Tentokráte dost urputně a bylo jisté, že úsměv ji stačit nebude. Jindřiška tušila, že se zamotává do něčeho vážného. A že ji tím Marina i trochu varuje před tím, co se jí chystá vyzradit. Ale za vyslechnutí nic nedá. To přeci udělat může. „Dobře,“ odpověděla, i když poněkud zdrženlivě. Při odchodu z jejího pokoje zažila pocit deja vu. Čekal tam na ni Štěpán. Tentokrát ji ale vyzval k večernímu posezení venku. Jindřiška souhlasila, protože po rozhovoru s Marinou celkem na čerstvý vzduch potřebovala. A taky se chtěla se Štěpánem usmířit.

„Promiň,“ začala rozhovor Jindřiška

„Za co se omlouváš?“

„Chtěla jsem jen tvou babičku vyslechnout, nenapadlo mne, že bych tím mohla nějak zasáhnout do...“ Štěpán ji nenechal ani domluvit. „Hele už to asi neřeš. Je to složitý. Jo, štve mě, když o tom babička mluví a mnohem víc mě štve, že tomu všemu věří. Ale ty za to nemůžeš. Stejně by to v hlavě pořád měla, i kdyby to neměla komu vyprávět.. Takže já se omlouvám za ten dnešní výstup. Připomnělo mi to... No prostě... Babička byla jedináček a rodiče se jí příliš nevěnovali. Často ji věšeli na krk strýci, který byl už tak sám na dva syny, jejichž výchovu nezvládal. Lidé s takovým dětstvím často ulpívají na své fantazii a sní o tom, že žijí jinak. Naše babička o tom sama sebe přesvědčila dokonale. Děda byl bezvadnej. Byla s ním sranda a vždy uměl babičku přivést zpátky do reálného života takovým milým, gentlemanským způsobem. Uměl vše nadlehčit, ale zase ne tak, aby ji zesměšnil. Ani to nebylo tak těžké v době, kdy se musela starat o syna – mého tátu. Problémy začaly, když táta dospěl. Babička těm svým bludům začala čím dál víc propadat. Pak děda onemocněl a...“

„Já vím,“ zastavila ho Jindra a věnovala mu povzbudivé pohlazení po zádech. „Mrzí ji to. Před chvílí mi to sama říkala.“ 

„Nechala zemřít někoho, koho milovala, kvůli nějaké historce z dětství,“ pokračoval Štěpán, i když bylo znát, že ho to téma zraňuje. „Snažila se tím svým příběhem tátu obměkčit. Samozřejmě se nenechal. Proto máme doma všichni k té její vášni pro příšerky averzi. Jenže druhá strana mince je ta, že se můj táta zatvrdil a od babičky si už léta drží odstup. Je k ní úplně chladný. To si myslím, že taky není dobře, že s těmi bludy zůstala úplně sama. Kolikrát už jsem ji chtěl vzít k nějakému psychiatrovi. Vždyť ona si v tom svém pokoji kolikrát i povídala sama se sebou. To až nedlouho po tvém příchodu mi přišlo, že s tím přestala. Že se jí začala vracet chuť do života. Nechtěl jsem si připustit, že se tomu všemu vážně tolik oddala. Na druhou stranu pro sebe a ani pro své okolí tím nebezpečná není a působí teď vážně spokojeně. Tak bude asi lepší ji v tom nechat viď?“

Jindřiška měla sto chutí začít Štěpána přesvědčovat o pravdivosti celého Marinina příběhu, ale nesebrala k tomu odvahu. Raději mu jeho stanovisko zdvořile odsouhlasila. Jindřiška měla ke stáří velikou úctu. Když pracujete v nějakém kolosu zařízeném pro péči o seniory, poznátejich spousty a každý z nich bude úplně jiný. Dojde Vám, že oni na rozdíl od Vás, mají kvanta životních zkušeností. A rozhodně nejste nikým, komu by příslušelo jejich životy soudit. Jediné, co můžete udělat je, být tu pro ně. Vyslechnout je. Pomoci jim zvládat to, co už oni sami nedokáží. Ale rozhodně zde není na místě někoho zkoušet měnit a už vůbec ne hodnotit. Tedy alespoň tak to měla nastavené Jindřiška. Proto se pokoušela tu pro Marinu být. Už jen proto, jak bylo evidentní, že právě díky tomu se jí dařilo Marinu dostat z té letité pokojové letargie. Štěpán s Jindřiškou hleděli spolu a přitom každý sám na hvězdy. Přemýšleli nad tím, co je správné a bylo jim spolu příjemně. Oba byli rádi, že mezi sebou pročistili vzduch. Čekal je ještě celý společný víkend a bylo by nepříjemné jej trávit v dusné atmosféře.

„Už je celkem chladno, půjdu spát.“ Vyhodnotila situaci Jindřiška. „Takhle brzy?“ nesouhlasil Štěpán „Dám ti svou bundu,“ pokoušel se ji ještě zdržet. „Jsem už unavená,“ odmítla ho, ale věnovala mu alespoň jeden letmý, zato velmi vřelý úsměv. „Dobrou noc!“

Jindřiška už samozřejmě věděla, že se Štěpánovi líbí. Jenže sama si nebyla jistá, jestli je dobrý nápad mu náklonnost oplácet. Byl jí moc sympatický a ráda s ním trávila čas. Ale cítila, že jsou v něčem velmi odlišní, a i když se prý protiklady přitahují, tento pocit ji nutil minimálně k tomu, aby si udržovala odstup.                                                                                    

Autor Narra, 22.04.2022
Přečteno 55x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí