Arbosvitar - Kapitola 9 - Propletené cesty

Arbosvitar - Kapitola 9 - Propletené cesty

Když se Jindřiška objevila ve dveřích, Štěpán se neudržel a samou radostí jí vlepil pusu alespoň na tvář.

„Vítej zpět! Já teda mažu do práce, tak jen v rychlosti ti chci popřát, ať to nějak urovnáte. To dáš!“ pohladil ji po rameni a vydal se směrem k autu.

Jindřiška se zhluboka nadechla, vydechla a vešla do domu. Ještě nebyla zcela rozhodnuta, jak se k Marině zachová, ale plánovala něco ve stylu odtažitosti a ukřivděnosti.

„Vrátila ses.“ zubila se na ni Marina z postele. „Slíbila jsem, že si vyslechnu celý příběh.“ přitakala suše Jindřiška a počala s jejich ranními rituály. „Přečetla sis ten deník?“

„Ne. Totiž ne celý. Takže..., Metoděj proti vám uspořádal výpravu?“ naznačila, kde skončila.

„Vidíš, Ty nejsi jako Štěpán. Ty ten konec znát chceš. No dobře, tak já ti to povím. Byl to Metův velký příběh a slyšela jsem ho od něj mnohokrát. Vrátil se zpátky do své vesnice a přesvědčil tamního vesničníka, aby mu pomohl mě z celé říše vyšoupnout. Pamatuješ si, jak jsem ti říkala o tom večeru, co jsem se probrala podruhé v Arbosvitaru? Byl tam rohatý Hynek se synem, Metoděj a jeho bratr Bartoloměj, Baltazar a Tamara v kápích a ten největší z nich s mohutným, svalnatým tělem a malou hlavou to byl Oskar. Metoděj si původně plánoval, že by se na výpravu vydali všichni, jenže Baltazar a Tamara pro mě už dávno pracovali v jeskyni jako architekti a poradci. To už jsem ti říkala. A Bartoloměj byl už na cestě za mnou. Akorát teda z úplně jiného důvodu. Chtěl něco trhnout na tom, že jsme se znali a že mi vlastně tenkrát s Metem pomohli. Vincent byl stále ještě drobek. Takže zbyl jen dobrák Oskar, poctivý, čestný a statečný Hynek a pozitivně smýšlející Metodějíček. Naivní viď?“

„Odvážné“ opravila ji Jindřiška.

„Jak myslíš. Každopádně Hynek byl dobrý hospodář a měl ve své vesnici vymyšlený systém, jak získané Arbosvitarské prameny Vitatibi skladovat na horší časy. S tím mu kdysi pomáhali právě Tamara s Baltazarem. Povím ti o něm ještě něco trochu víc. Po zmizení Metodějových rodičů se role vesničníka ujal Hynkův otec. Lépe řečeno byl vybrán tvory z vesnice. O tom, že bude Hynek nejspíše dalším vesničníkem v pořadí, byli všichni skálopevně přesvědčeni, a tak se jeho výchově a vzdělání náležitě věnovali, aby jednou v očích vesničanů obstál. Také, že když mu otec předal úřad, byla na něj matka velice hrdá. Hynek žil svůj život jako v pohádce. Předurčený významné pozici, ve které získal skvělou pověst. Za ženu si vzal Miriam, po které toužili snad všichni muži v okolí. Záhy se jim narodil rozkošný a zdravý syn Vincent. Až jednoho dne pro něj přiběhl rozrušený Bartoloměj se zprávou o mém příchodu do Arbosvitaru a že on jako vesničník zkrátka musí zasáhnout. Tehdy poprvé Hynkův život začal nabírat mnohem dobrodružnější směr, i když o tom sám ještě neměl vůbec tušení. Cyril byl navíc jeho příbuzný a tak se Hynek i cítil za jeho působení v jeskyni zodpovědný. 

S Metovým návrhem na výpravu bez většího přemlouvání  souhlasil. Předal dohled nad vesnicí jinému sobě podobnému tvorovi. Asi nějakému dalšímu příbuznému, či co. A sám si tedy na cestu nabral zásoby Vitatibi, ale zase ne moc, aby je náklad příliš nebrzdil. A šli. Cesta jim dávala zabrat. Museli se přesouvat hlavně v noci, aby je moji zvědové nezpozorovali. Jenže i za bílého dne vypadal Arbosvitar úplně jinak, než ho všichni znali. To sis ostatně určitě přečetla v Metově deníku. No a já. Já byla tak zaslepená mocí, že jsem si ani nevšimla, že vlastně místo mě začínal mít hlavní slovo spíš Cyril. Přesvědčil mne o nebezpečí, které se ve vesničnících skrývá, a tak jsem mu dala svolení připravit armádu na jejich plošné vyhlazení místo původně plánované koordinace. Myslela jsem prvně, že je jen někam hromadně pozavíráme. Jenže Cyril měl pravdu v tom, že vesničníci byli obvykle nejchytřejší a nejšikovnější členové vesnic, a tak shromáždit je všechny dohromady mohlo působit jenom samé potíže. Bylo nutné se jich zbavit úplně. Pro klid říše.“

„Marino,“ přerušila ji Jindřiška.

„Dnes zůstanu v posteli Jindro. Jsem unavená. Běž chystat oběd,“ zareagovala Marina, když pochopila, že už to začíná být zase moc. Jindřiška se zase ocitla v nepříjemné situaci. Měla poslouchat od vraha o vraždách, co měl na svědomí. A přitom se mu dívala do očí a děsilo ji, na koho se to vlastně dívá. Marina ji ale nedala tentokrát moc prostoru pro vstřebávání nových informací. Hned při obědě navázala tam, kde skončila.           

„Hynek byl odhodlaný Arbosvitar zachránit. Přes den spíše odpočívali a střídali se na hlídkách. V noci putovali. Někdy se jim podařilo ujít kus cesty i přes den, ale to jen pokud narazili na nějakou z tajných podzemních cest. První z nich objevili čirou náhodou, když se ukrývali před bandou mých lovců. To víš... U mě v jeskyni začínalo být čím dál víc hladových krků, a tak byla má odpovědnost je nasytit. A to v Arbosvitaru také nebylo nijak snadné, když většina z tamních tvorů byla rozumově dost vybavená na to, abychom je použili jako hlavní chod. Někdy jsme museli přimhouřit oko... No ale to jsem odbočila. Hynkova partička se teda stihla včas ukrýt do křoví a při té příležitosti Metoděj objevil, že na jednom z kamenů je cosi vyryté. Takový zvláštní obrazec. No, a když Oskar ten kámen odsunul, zjistili, že ukrývá chodbu. Pak ještě na pár takových chodeb narazili. Ukázalo se, že původně sloužily jako skrýše Arbosvitarských diamantů. Pár se jich tam ještě povalovalo. Bylo tomu už hodně, hodně dávno, když byl Arbosvitar velice bohatou říší. Jenže ne všichni 

Arbosvitařané byli tak milí a naivně štědří. To se ostatně ukázalo, když jsem se já dostala k moci, kolik z nich se mžikem přidalo na mou stranu. A tak se i tamní bohatství začalo vytrácet, až všechno zmizelo neznámo kde. To už jsem ti ale naznačovala v souvislosti s Metodějovými rodiči. Arbosvitarští se usnesli, že jim je stejně bez diamantů lépe a že na ně raději zapomenou. Máš s sebou ten Metodějův deník?“ uvedla zpět do reality Jindřišku. Ta hned vyskočila a doběhla pro něj do batohu. Marina tam pak nalistovala stránku, kde se Metoděj pokusil překreslit obrazec vyrytý do kamene.       Následovalo několik náčrtků, jak si značili cestu k jeskyni, a pak je museli překreslovat, protože díky tajným chodbám se občas celkem zamotali.

„Jednou takhle přes den podřimovali u východu jedné z těch chodeb. Zakrýval ho spadlý robustní kmen. Byli už tak vyčerpaní, že usnuli na moment všichni tři. Nevyplatilo se jim to. Podřimovali sotva pár minut, když Oskara vzbudilo podivné praskání. Někdo se blížil,“ spustila Marina rychle, dokud si ještě Jindřiška prohlížela náčrtky. Bála se, že by jí jinak pláchla se špinavým nádobím a chtěla jí toho říct co nejvíce.

„Probudil prvně Meta, protože byl nejmenší z nich a měl největší šanci, že se mu podaří nepozorovaně zjistit situaci. Pak teprve začal třást s Hynkem, který ale zareagoval zamručením, což upoutalo pozornost nezvaného hosta. No v souvislosti s ní mě napadá akorát tak slovo divoženka. Byla to taková ženština. Vlasy rozcuchané a smotané do uzle, ve kterém měla zabořená barevná brka. Její oči byly až nebezpečně krásné a hluboké. Uši měla jako rys a teď to myslím jak ostražité, tak vzhledově podobné. Byla celá potrhaná z evidentně divokého způsobu života. V pařátech svírala jakousi vlastnoručně vyrobenou zbraň. Když zaslechla Hynkovo brblání, nelenila a vrhla se na ně. S hlasitým halekáním smetla Meta z toho mohutného kmene na zem takovou silou, až mu pohmoždila jeho drobnou ručku. Pak se vrhla Oskarovi na záda. Ten by ji sice hravě přepral, ale byl to takový dobrák a navíc si dělal starosti o Meta, že se tam vlastně jen tak zmateně motal a snažil se ji shodit. Hynek, co se konečně probral, uchopil nejbližší větev a vydal se Oskara bránit. Ta větev už byla ale tak stará a prožraná, že se mu rozpadla v ruce. Přesto netrvalo dlouho a divoženka už byla spoutaná v koutě a vztekle prskala. Původně si mysleli, že je mou služebnicí, nebo špehem. Po chvíli vyslýchání ale zjistili, že mne nesnáší a je jen obyčejnou lupičkou či loupežnicí. Nebývala taková, nic jiného jí prý nezbývalo. Začala loupit pro lid ve vesnici jejího děda, který byl vesničník, stejně jako Hynek. V tu dobu už se ale vesnice dávno rozpadla a její zbylí obyvatelé volně bloumali po lesích a snažili se přežít. No nevím. Z toho, co mi Met říkal, tak byla pěkně přidrzlá a myslím si, že to v ní vždycky trochu bylo. Každopádně se jmenovala Kamila a přesvědčila je, že se jim jako členka výpravy bude hodit.“

Jindřiška spokojeně přikývla. Fandila Metově výpravě a byla ráda, že jich bylo zase o jednoho víc. Říkala si, že pokud si má přijít pro další dávku příběhu, raději odejde hned, než se Marina pustí do líčení                    svého nemilosrdného působení v jeskynní pevnosti.       

 „Jindro?“ ozvala se Marina, když se Jindřiška zvedla k odchodu, „přijdeš zítra zas viď?“

„No jo, musím přeci zjistit, jak to dopadlo,“ ujistila ji Jindřiška a odešla umýt nádobí a nachystat svačinu. Štěpán toho dne přišel z práce mnohem dřív, než obvykle chodíval. Bál se, jak jejich usmiřování dopadne a chtěl strávit s Jindřiškou víc času, než jen letmý pozdrav ve dveřích.

„Tak jak to šlo?“ ptal se nedočkavě. „Asi dobrý?“ řekla nejistě Jindřiška. Rozhodně s Marinou nebyly kámošky a ani na jedné vlně. Ale nechtěla do toho Štěpána zatahovat. Stejně by mu to nedokázala vysvětlit.

„Takže k nám budeš dál docházet viď? Babička málokoho snese tak dobře, jak tebe...“

„Jo, budu, neboj,“ ubezpečila ho, i když už věděla, že to nebude stejné jako dřív. Jednak Marina byla dost rezignovaná. Už nechtěla ani navštěvovat Metův hrob a dokonce ani vysedávat u okna. Veškerý čas trávila ve své posteli. Byla snadno unavitelná. Jediné co chtěla, bylo vyprávění svého příběhu a občas jíst. Také Jindřiščin vztah k Marině se výrazně změnil a už na ní nedokázala nahlížet tak otevřeně a se snahou o pochopení, jako předtím. 

Někdy se to tak stane, že se vám člověk zprotiví a je těžké si k němu najít cestu zpět. V některých případech to může být i naprosto nevratná záležitost. 

Marina měla neuvěřitelné štěstí, že narazila zrovna na Jindřišku, která v sobě toto téma často řešila. My lidé zkrátka nejsme na světě od toho, abychom soudili druhé. A také Jindřiška věřila tomu, že se s druhými setkáváme přesně v tu pravou chvíli, ve kterou se s nimi setkat máme. Byla tedy přesvědčená o tom, že má svůj důvod, proč se zrovna ona přimotala k Marině a Metodějovi.

„Tak kde jsme to skončili?“ čekalo Jindřišku další den nedočkavé přivítání.

„Marino, nechcete jít raději na chvíli ven? Na vzduch?“

„Nebudeme se zdržovat. Takže setkání s Kamilou?“

„No jo, přidala se k nim...“ Marina toho dne mluvila těžkopádněji, než kdy dřív.

„Mysleli si, že ještě po cestě narazí na Bartoloměje a že se přidá k nim i on. Jenže to se přepočítali. Potkali ho, jasně. Byl malý jako Met, tak ho jeho krátké nožky nenesli nikterak rychle. Akorát on měl se mnou úplně jiné plány. Když zjistil, co mají za lubem, rozhodl se jednat. Nabídl, že jim skočí sehnat něco k snědku, a ať si zatím odpočinou. Jenže místo toho, aby jim přinesl svačinku, ukradl jim zbytek Vitatibi a poslal na ně bandu hladových a vzteklých tvorů, potloukajících se po okolí. Napovídal jim, že jsou moji stoupenci a oni se rozhodli, vybít si na nich zlost. Tušil, že si s nimi Oskar s Hynkem hravě poradí, ale chtěl je alespoň zdržet. Využil toho času k tomu, aby skryl nejrychlejší cestu k jeskyni. Nezbývalo už totiž mnoho. A sám se po ní vydal. Jen, co se dostal k první hlídce stráží, vyzradil jim, že jsme mu v patách a doufal, že se mu nějak odměním. Byla jsem z toho vzteky bez sebe. Metodějovi jsem věřila a on proti mně uspořádal výpravu? Tak zklamaná jsem nikdy v životě nebyla. Myslela jsem, že to byl přítel. A že mi měl být vděčný, že jsem ušetřila jeho život, když mi Cyril radil ho nechat popravit. No, mohla jsem vyslat pár ze svých vojáku, ať je chytí. Ale co pak s nimi. Rozhodla jsem se raději zpřísnit ostrahu.

Nikoho nevpouštět. A říkala jsem si, že to bude stačit. Bartoloměje jsem nechala u sebe. V tu chvíli jsem si to vůbec neuvědomovala, ale vlastně jsem doufala, že mi nahradí Metoděje. Myslela jsem si, že by mohl být můj přítel. Cyrilovi jsem totiž přestávala věřit. Zdálo se, že se mě bude chtít brzy zbavit a zaujmout mou pozici.“ V tu chvíli Jindřiška snad poprvé zahlédla v Marinině výrazu něco jako lítost. Alespoň něco.

„Až dneska půjdeš domů, zapálíš prosím na Metově hrobě svíci?“

„Marino, můžeme ji tam jít zapálit hned spolu!“ reagovala akčně Jindřiška a hned vyskočila, připravena chystat se k odchodu.

„Ne, zapal ji tam sama! Já tu počkám.“

Jindřiška tomu vůbec nerozuměla. Proč byla najednou taková odevzdaná? Možná byla jenom unavená, anebo jí zrovna nebylo dobře. A jak se snažila vypovědět celý příběh co nejrychleji, všechno to Jindřišce nahánělo husí kůži. Taky Marina pokračovala hned, co se Jindra vrátila.

„Zajímavé bylo, že mezitím, co jsem se snažila zalepit Metovu nepřítomnost Bartolomějovou, i on - myslím Meta, začal pociťovat stesk a smutek. Navíc Kamila Hynka postupně přesvědčovala o tom, že by bylo lepší, kdyby se mě zbavili na dobro. To ale Met nechtěl. Šlo mu o záchranu Arbosvitaru, ale pořád byl můj přítel. Tedy alespoň někde tam uvnitř. I přes to, že jsem ho zranila a zradila, rozhodl se od výpravy odpojit a vydat se za mnou sám. Řekl si, že mě ještě zkusí znovu přesvědčit. Nejprve musel vymyslet, jak si cestu urychlit. Jeho krok by Hynek s Kamilou a Oskarem hned předehnali. Potřeboval se ke mně dostat dřív než oni. Měl tedy ohromné štěstí, že zrovna narazil na mého létacího špeha. Byla to Evženie. Podobala se nám lidem. Jen růstem odpovídala spíše dítěti. Jinak vypadala jako dospělá žena, která místo rukou vlastnila mohutný pár křídel a v obličeji místo úst měla ptačí zobák. Těšila se, že to bude zrovna ona, kdo mi bude moci poskytnout informace o jejich poloze. Vyhlásila jsem po nich totiž pátrání, abych měla přehled. Tudíž se ani příliš nebránila Metodějovu návrhu, že by to mohla být ona, kdo ho přivede přímo ke mně jako důkaz.“

Pak Marina naznačila Jindřišce rukou, aby jí podala blok ze stolu. Našla v něm portrét Evženie a poklepala na ni prstem. „Podívej, přesně takhle vypadala.“

„Byla nádherná,“ konstatovala Jindřiška.

„Jo, to v Arbosvitaru spousta tvorů. Ale nenech se zmást. Taky byla dost vypočítavá. Vůbec nevím, jak se mi to podařilo, ale dokázala jsem v těch bezelstných tvorech probrat ty nejhorší vlastnosti, co někde v jejich hloubi dřímaly. U některých to bylo strachem o něčí nebo o svou vlastní existenci. A jiné zaslepila touha po moci. Možná, že mnozí z nich v sobě zášť a závist měli celou tu dobu a jen čekali na příležitost. Každopádně Arbosvitar už nebyl takový, jaký jsem ho poznala. A aniž jsem si toho všimla, zaslepená hamižností a strachem o sebe samu, chystala se válka. Cyril stále hromadil a cvičil armádu a proti němu se postupně shromažďovali všichni přeživší tvorové. O tom, že to byl pro Cyrila předem vyhraný boj, myslím mluvit nemusím. Měli neomezený přístup k vitatibi, což bylo dost podstatné. Bartoloměj se místo se mnou, kamarádíčkoval s Cyrilem. Zůstala jsem sama se svými utkvělými představami, že jsem málo chráněná. Byla jsem proto skutečně šťastná, když se v okně objevila Evženie s Metodějem.“

V tu chvíli Jindřiška sebrala odvahu na svou otázku:

„Litovala jste toho?“ Zeptala se potichoučku a opatrně, protože se dost bála odpovědi. Bála se o Marininu duši.

„Jindro, v tu chvíli, kdy jsem uviděla Metoděje, jak na mě zoufale hledí, vzpomněla jsem si, jak mě do jeskyně zavedl poprvé. Pak se mi hlavou honily vzpomínky na naše toulky po Arbosvitarské krajině...“

„To znamená že ano?“

„Zeptala jsem se ho, proč mi tu jeskyni vlastně tenkrát ukázal. Byla jsem jen vyděšená. Vzpamatovala bych se z té hrůzy i bez jejich zázračné vody. A víš, co mi odpověděl?“ mluvila Marina dál, jak kdyby se jí Jindřiška na nic neptala. Pak se jí dlouze zadívala do očí, jakoby v nich hledala pochopení.

„Prý věděl už tenkrát, že k nim patřím. Že jsem srdcem arbosvitarská.“ To už Marině tekly po tvářích slzy a Jindřiška o její lítosti přestala mít pochyb.

„Věděl, že se vrátím, a stále ve mě po tom všem věřil. V to, že v hloubi duše dřímá ta plachá Marina, co jen hledá domov a úkryt v bezpečí. Měl pravdu. Byla tam. Celou tu dobu tam byla.“

To už se Marina pláčem přímo zalykala. Jindřiška ji nechtěla trápit. Byl to zároveň ale tak citlivý okamžik, že si ani netroufala ho nějak utnout. V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stál překvapený Štěpán. Jeho klasický srdečný usměvavý vítací výraz se během vteřiny změnil v ten starostlivý a rozpačitý.

„Co tady blbnete? Babi, jsi v pořádku?“ vyptával se. To už ale babičku objímal a vrhal na Jindřišku nechápavé pohledy.

„Já už dneska raději půjdu, ať si může paní Marina odpočinout.“ Jindřiška vycouvala z místnosti a vydala se na cestu domů. Ve vzduchu byl už cítit blížící se podzim. Jindřiška byla ráda, že nad Marinou nezlomila hůl. Vážně se z nějakého důvodu ony dvě měly potkat.

                                     

Autor Narra, 25.04.2022
Přečteno 42x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí