Arbosvitar - Kapitola 10 - Propojení

Arbosvitar - Kapitola 10 - Propojení

Toho dne hustě pršelo již od brzkého rána. Jindře se do toho nečasu vůbec nechtělo. Uvařila si k snídani horký heřmánkový čaj a přemítala o tom, jak by bylo báječné, kdyby mohla zůstat doma v suchu. Stalo se vám někdy, že jste už od rána věděli, jaký budete mít den? Jednou vám spadne z ruky kartáček i s pastou, rozlijete kávu a při odchodu zakopnete třeba o práh dveří. A pak už tušíte, že vás venku nic dobrého nečeká. I Jindřiška měla toho dne divný pocit. Jenže vlastně ani nevěděla, zda ten den bude dobrý, špatný, či otravný. Jenom tušila, že bude zvláštní a významný.

Byla zvědavá, jak to dopadlo s Hynkem, Oskarem, Kamilou, Evženií, Metodějem a vlastně i s Marinou. Jak dopadl celý Arbosvitar. To bylo také to, co ji motivovalo k cestě do práce v tak protivném počasí.


V kuchyni už na ní čekal skleslý Štěpán.
„Ahoj Jindro. Babička na tom dnes není dobře. Špatně se jí dýchá. Potřebuje odpočinek. Prosím pokus se jí nerozrušit tak, jako včera.“
„Budu se snažit,“ slíbila a šla se na Marinu rovnou podívat. Ta už jí dychtivě vyhlížela. Nechala si podat vodu a podložit hlavu dalším polštářem. Pak Jindřišku vybídla, aby se k ní posadila.„Takže, kde jsem to… Jo už vím. Metoděj. No, nemusel nikterak naléhat. Díval se na mne takovým vyčítavým pohledem, že jsem před něj okamžitě klekla a začala se omlouvat. A on mi řekl, že mohu vše napravit. Že mi pomůže to zařídit. Netušila jsem jak. Cyrilova armáda už byla na cestě a likvidovala vše živé, co zbylo. Hynek se svou výpravou už byl jen kousíček od mé pevnosti a byli odhodláni mě zabít. A já už dávno neměla hlavní slovo v rozhodování ve věci armády ani celého Arbosvitaru.

Cyril s Bartolomějem využili toho, že jsem propadla strachu a ovládli celou pevnost. Já byla už jen zapomenutá figurka na špičce ledovce, na kterou měli všichni vztek. Byl to paradox. Vydupala jsem si roli vládkyně proto, abych se necítila sama. Aby mne uctívali a vyhledávali. A nakonec jsem stejně skončila sama, a pokud mě někdo hledal, tak jen se záměrem usmrcení mé zvrácené osoby.“

Pak se Marina zahleděla z okna. Déšť pozvolna ustával a dokonce to vypadalo, že vysvitne i slunce. Jindřišku napadlo otevřít okno.

„Ono časem po každé bouři vysvitne sluníčko že?“ poznamenala nadějně směrem k Marině. „No jo, Metoděj byl vždy plně při smyslech. I tenkrát mne zachránil. Znovu. Připomněl mi, že nad něčím moc stále mám. Že Arbosvitar není tak slabý, jak se zrovna na bojišti prezentoval. Jeho síla spočívala v té jeskyni. Ve Vitatibi.

Bylo potřeba tu vodu uvolnit. Otevřít hráz a dodat tak Arbosvitaru síly a života, aby se mohl bránit. Jak na to, jsem věděla jenom částečně já, a pak teda Tamara a Baltazar. Ti dva ale byli na straně Cyrila, a tak jsme s jejich pomocí počítat nemohli. Potřebovala jsem někoho silného, mrštného a někoho, kdo znal Arbosvitar jako svoje boty. Systém otevírání hráze byl totiž složitější. Teď byla jediná cesta, jak ten svět zachránit. Přesvědčit Hynkovu výpravu, aby mi pomohli. Aby NÁM pomohli. Metoděj se rozhodl, že s nimi raději promluví sám. Byli rozčileni a nevěřili mu. Musela jsem jít s kůží na trh a risknout, že mi rovnou setnou hlavu. Slova o lítosti a nápravě je vskutku nikterak nedojala. Donutilo je to však se alespoň na chvilku zamyslet. Ve chvíli, kdy už měl trumfy v ruce Cyril, by jim má smrt stejně nijak nepomohla. Navíc jsem jim mohla pomoci s tou hrází. Nechali se tedy mnou směrovat. Kamila vyšplhala vysoko ke stropu jeskyně a začala vyrýpávat z tamního ornamentu všechny diamanty, které byly potřeba k uvedení ovládání hráze do chodu. Jenže v tu se v hale objevila ještě Tamara s Baltazarem. Nejdřív na nás jen křičeli, cože to děláme. Pak se ale rozhodli nám v tom zabránit. Tamara se vrhla na Kamilu a Baltazar na Oskara. Hluk přilákal další stráže. Kamile se podařilo Tamaru na chvíli srazit k zemi a honem dorýpala zbývající diamanty a hodila je Metodějovi, kterého si pro jeho velikost v tu chvíli nikdo nevšímal. Hynek pak společně se mnou a Metodějem, vyskládal ty diamanty do otvorů ve sloupku u hráze. Každý z těch diamantů představoval jednu z Arbosvitarských vesnic. Jejichž uložení tedy znali oba lépe než já. Pak v hrázi cosi luplo, cinklo a stačilo už jen, aby Oskar svou silou povolil páku. Hynek se tedy pokusil odlákat Baltazara, aby Oskarovi uvolnil ruce. Sebral ze země jakousi hůl a sejmul ho s ní přímo po hlavě. Baltazar se smekl a spadl do vody. Než se mu podařilo vyšplhat zpět, Oskar doběhl k páce.

Hráz se zřítila a Vitatibi počala proudit napříč Arbosvitarem. Nelžu ti, Jindro. Na mou duši jsem na vlastní oči viděla, jak se do země a do všech dřevin vlévá život. Tamara s Baltazarem i všichni přítomní zůstali stát jako omámení. My jsme na nic nečekali a vyjeli na pomoc přeživším Arbosvitarským tvorům na bojiště. Mnoho jich už nezbývalo.“

„Takže jste nakonec Arbosvitar sama zachránila! Vyšlo slunce!“ prohlásila radostně Jindřiška. „Není to tak jednoduché. A je tu jistý důvod, proč Ti to všechno vyprávím,“ nesouhlasila Marina.

„Cyrila přemohl Hynek a převzal odpovědnost nad jeskynní pevností. Už nikdy tam nemohla panovat absolutní rovnost jako dřív. Mne čekal soud. Přes obrovské naléhání většiny mne Hynek z říše pouze vyhostil a Metoděj jako můj věrný přítel mě následoval. Musela jsem slíbit, že už se tam nikdy víc nevrátím. A to za žádných okolností. Ještě se ke mně doneslo od Metoděje, že po Hynkovi převzal pomyslné žezlo jeho syn Vincent.“
„A to je vše? Víc jste o Arbosvitaru neslyšela?“ zamrzelo Jindřišku. Věděla, že si Marina nakonec našla domov ve městě. Měla manžela, syna a dokonce i fantastického vnuka. Akorát tak nějak, stejně jako Metoděj, i ona cítila, že Marina v našem běžném světě doma nikdy nebyla. Jenže byla sama smířena s tím, že si vyhoštění zaslouží a odhodlána nést rozsudek nad sebou se vší vážností.
„Metoděj už tu mezi námi není, Jindro a já cítím, že už i mého příběhu se blíží nezvratný konec,“ pronesla těžkopádně Marina.
„Slíbila jsem, že už se na Arbosvitar nevrátím, ale také jsem slíbila, že jejich tajemství uchovám. Prosím. Spal všechny důkazy, co tu najdeš. Ať zůstanou jen mé obrazy, které v očích ostatních budou považovány za výplody fantazie jedné šílené ženské.“
„Dobře,“ souhlasila hned Jindřiška a docela se jí i ulevilo. Byla nervózní z toho, co po ní Marina může chtít a toto ji připadalo jako to nejmenší, co pro ni mohla udělat.
„To není všechno,“ zachrčelo to v Marině a rozkašlala se. Jindřiška jí přidržela hlavu a poskytla ještě doušek vody.
„Co pro vás můžu udělat Marino?“„Já jsem z té jeskyně něco odnesla. Ukradla. Je to zamčené támhle v posledním šuplíku“ a ukázala směrem ke stolu. Jindřiška se tam podívala a našla sežmoulaný balíček z listí. „Co je to?“ zeptala se Mariny a přinesla jí balíček do postele.

„Je to klíč od jednoho tajného vchodu do Arbosvitaru. Myslela jsem..., ani jsem možná v tu chvíli nemyslela. Chtěla jsem mít pocit, že je přeci jen nějaká šance na návrat...“ odpověděla Marina a balíček rozbalila. Skutečně v něm byl schovaný starý zlatý klíč se znakem Arbosvitaru.
„Ten vchod je, Jindro, tady blízko. Blíž, než si dokážeš představit,“ pak se Marina naposledy zakřenila tím svým zlověstným úsměvem a upřela zrak k tomu nádhernému stromu pod kterým pohřbily Metoděje. Pak stěží zašeptala.
„Odnes ten klíč tam, kam patří. Ať se už nikdy nedostane do rukou nesprávného člověka. Tobě důvěřuji.“ Upřela na Jindřišku prosebný pohled a vtiskla jí klíč do rukou. Pevně je sevřela. „Děkuju,“ řekla a její ruce pomalu povolovaly úchop.
„Teď bych si ráda odpočala, Jindro,“ uzavřela seanci Marina a upřela svůj pohled směrem k Metovu stromu. Jindřiška ji láskyplně pohladila po ruce, posbírala po pokoji všechny zápisníky, poznámky a důkazy o Arbosvitaru a šla je dolů spálit v krbu. Přemítala při tom o všem, co právě vyslechla a hleděla, jak ji před očima mizí spousta popsaných a pokreslených stran. Je to zvláštní pocit, pozorovat takto přímo, jak se něčí mnohahodinová práce jen tak rozpadá. Jako by umírala i část toho autora. Jak snadné je vše zničit během pár vteřin. Přemýšlela
i o tom, jak se člověk během života neustále mění a jak pakmusí být těžké vše bilancovat jako celek.

Večer pak Jindřišce volal Štěpán, že Marina dostala horečku a že s ní raději zůstane doma teď pár dní a postaráse o ni sám. Ne, že by snad Jindřišce nevěřil, že by babičce neposkytla potřebnou zvýšenou péči. Jenom tu pro ni a s ní chtěl být zkrátka sám za sebe. Byť Marina bitvu s horečkami po pár dnech vyhrála, Štěpánův další hovor s Jindřiškou byl i tak chmurný:

„Odešla důstojně, v klidu, ve spánku,“ zaznělo Jindřišce do ucha.

Cestou na Marinin pohřeb se Jindra zastavila v jejím domě. Byla domluvená, že půjde se Štěpánem jako doprovod a podpora. Při pohledu na Metův strom dostala nápad. Ulomila z něj větvičku s květem a nenápadně a šetrně ji vložila do kapsy svého kabátu. Při posledním rozloučení pak přistoupila k otevřené rakvi a nepozorovaně Marině zastrčila onu větvičku k srdci. Alespoň symbolicky tak bude pohřbena s Metem arbosvitarsky, jak si přála, i když řádně u svého muže.

„Už jsem to čekal. Byla tak rezignovaná, jakoby jen čekala, až to přijde. Ten správný okamžik,“ konstatoval Štěpán po babiččině pohřbu.

„Chtěla mi dovyprávět svůj příběh,“ usmála se na něj Jindřiška. Je dobře, když se člověku během života splní to, co si předsevzal za úkol stihnout.

„Bylo pro ní důležitý, aby ho někdo slyšel do konce. Měl jsem s ní mít větší trpělivost,“ zatesknil Štěpán.

„Nevyčítej si to. Měla tě ráda přesně takového, jaký jsi,“ pokusila se ho rozveselit. Marinin pohřeb byl malý, komorní. Přišlo jen pár lidí z její rodiny a pár fanoušků její tvorby. Štěpán všude rozvěsil její obrázky a měl milou řeč. Jindřiška si však v hlavě promítala úplně jiné podstatné věci, co podle ní o Marině měly zaznít. Například to, že byla věrná svému slibu, že se jí podařil vyhrát ten nejtěžší boj, který člověk může v životě svést a to ten, který vede sám se sebou...

„Uvidíme se? Nechceš zajít třeba do kina?“ zadíval se Jindřišce toužebně do očí Štěpán, jako by jí chtěl políbit. Ona mu ale věnovala jen polibek na tvář, objala ho a zašeptala mu do ucha „musím teď někam odjet Štěpánku. Třeba se ještě někdy setkáme. Nikdy nevíme, kam nás osud zavane.“ Sama ale věděla, že se z plánované cesty hned tak vrátit nechystá.

„To ne...,“ zamručel zklamaně Štěpán, jako by jí četl myšlenky. Jindřiška se otočila a odešla směrem k Marininu domu. Naposledy se zastavila u Metova hrobu a zapálila u něj dvě svíčky. Jednu za sebe a jednu za Marinu. Zalovila v kapse a vytáhla ten klíč. Několikrát strom obešla, ale žádný vchod nenašla. „Já jsem ale blbá,“ řekla si a zasmála se nad svou hloupostí. Chtěla věřit tomu, že to všechno byla pravda. Zadívala se nad sebe do té listnaté koruny a pak dostala ještě jeden nápad. Donesla si z kůlny žebřík a vylezla až do výšky Marinina okna. Byl tam. Ten vchod byl celou dobu tam. Marina od něj byla celou dobu takový kousíček. Dívala se na něj den co den a toužila po tom, jím moci projít.

Jindřiška vzala klíč a strčila jej do vysekaných dveří v kmeni. Otočila jím a dveře otevřela. Zhluboka se      nadechla a vešla dovnitř a před ní se objevil ten dřevěný dlouhý most, o kterém jí Marina vyprávěla. Dveře pak důkladně zamkla hned na několik západů a vydala se dál bez váhání, jak kdyby tu cestu už dávno dobře znala...

 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 

         

Autor Narra, 26.04.2022
Přečteno 88x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Sakrapes - asi bych si to rád přečetl,
ale mám net jen v mobilu a to bych
oslepl již při druhé kapitole...
Neuděláš to třeba v PDF verzi?

Máš nejlepší profilovku na Literu.
Výborná fotka... skoro jako bych
ji dělal já...;)

26.04.2022 02:23:23 | MonoGame

V PDF to mam :) Jen jsem neprisla na to, jak to sem nahrat... Tam to mam i cele komplet s ilustracema. Rada zaslu. Kam?

A s tou profilovkou dekuji :)

26.04.2022 06:48:42 | Narra

Mail adresu mám v profilu, takže tam. Ď.

26.04.2022 06:54:57 | MonoGame

Zaslano :)

26.04.2022 07:07:30 | Narra

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí