Runové srdce

...do světnice se vkrádaly první ranní paprsky. Prosvěcovaly jemně každá prachová zákoutí, až se zlehka dotkly i její alabastrové kůže. Hřejivé dotyky zimního slunce způsobily, že se pomalu začínala probouzet k dalšímu novému dnu. Zmateně. Hlavu měla ještě zmuchlanou ve starých pergamenech, a runových svitcích. Uhlíky v krbu ztrácely svou jasnou barvu, vyhasínal z nich ohnivý život. Světnicí voněly ohořelé štěpy cesmínového dřeva. Ale teplo se pozvolna vytrácelo šamotovou střechou a kamennými zdmi. Mírně se otřásla. Párkrát nepřítomně pootevřela svá víčka a zamrkala do prostoru. Silné a hřejivé paprsky jakoby vyslaly bolestivé šípy do jejích azurově průzračných očí. „Aghh, musela jsem ztratit pojem o čase, tak jako vždycky...“ pomyslela si, už tak trochu bez překvapení. Vždycky když se oddala večerním a půlnočním cestám skrz vesmír, studium svitků a prastarých magii – ztratila se. Zcela se ponořila do bezčasí. Jakoby najednou nebyla schopna být tady, být ve svém těle. Jen se pak probudí s hlavou na stole a poměrně vysílená. Narovnala se a rozmrzele se porozhlédla. Cítí to, vnímá to, ví to. Ta energie run, ještě na to pořád ale nepřišla. Stane se ji to téměř vždycky, nikdy to nedokáže ohlídat, zmocní se jí to. Oddá se tomu, ať chce nebo ne.