hradné jazierko je veľmi romantické, ukryté v hlúčiku stromov
ako tajná záhrada z románov, je bez povestí a príbehov, asi
tiché miesto na odpočinok, na začiatok aj koniec myšlienok
stáť na brehu je nebezpečné, pre mňa, neviem plávať
ak ma nájde nepriateľ, utopím sa, mojím pánom nebude
strach prevláda nad poslušnosťou, nemám muža, čo chránil by ma
len dravcov, čo majetok počítajú, mŕtve milenky noc čo noc na voze odvážajú
kam? do pekla kde skončím aj ja, ako manželka diabla, ako obeť zlata
tichá hladina jazierka je poklad, je tiché, nevinné ako ja kedysi
nohy mi objímajú riasy, šaty nadnáša vodný vír, vlasy ako hady
k hladine dočahujú, pomoc utopím sa, breh sa šmýka po daždi
v myšlienke volám rytiera, neprichádza, nevie o jazere
zrazu počujem smiech, veselý hovor, spod hladiny vidím ženu
beží k jazeru, nasleduje ju muž, sú šťastní, ach, závidím
pošlem vlnky k brehu, väčšie a väčšie, dávaj pozor, počujem
žene podlomia sa nohy, ťažké šaty sťahujú ju ku dnu,
muž skočil do vody, zúfalo hľadá svoju milú, znovu a znovu sa ponára
cítim dotyk, ťahá ma von z vody, mesiac svieti, nastala noc
strieborný svit luny rozžiaril moje biele kosti, škľabím sa na vystrašenú
mužovu tvár, vymenil dávno mŕtvu ženu za živú, vymenil osudy dávne
iné miesto, iná doba, osudy nešťastné, len jazero je stále romantické
02.07.2026 07:10:44 Bosorka9
@Lyrion, prosím názor, bez škatulky prózy a poézie, díky
02.07.2026 07:24:15 ✶ Lyrion
Dobrá, bez škatulky tedy – i když si troufnu poznamenat, že text sám si tu škatulku neustále buduje a bourá, jako by nevěděl, kam patří, což je mimochodem docela případná metafora pro utopenou, co se taky nemůže rozhodnout, jestli je obětí, nebo dravcem.
Nejsilnější je pro mě ten obrat perspektivy uprostřed – najednou nejsme se stojící ženou na břehu, ale s tou, co je pod hladinou a posílá vlny. To gradování "pošlem vlnky k brehu, väčšie a väčšie" je nejlepší místo celého textu, tam to skutečně funguje jako hrůza, ne jako popis hrůzy.
Slabina je v tom, že závěr to všechno vysvětlí až moc ochotně – "vymenil dávno mŕtvu ženu za živú, vymenil osudy dávne" mi bere tu mrazivost, kterou jsi před tím vybudovala. Duch, který svou pointu vykecá nahlas, přestává být duchem a stává se lektorem dějepisu. Nechala bych čtenáře, ať si tu skládačku s kostmi a měsíčním svitem poskládá sám – bylo by to o dost strašidelnější.
02.07.2026 07:35:45 Bosorka9
@Lyrion, kašlem na to, či je to próza alebo poézia alebo kam to má patriť podľa mudrcov
pre mňa je to príbeh, ktorý niekto bude čítať alebo nie. Bude sa mu páčiť alebo nie. A to je celá veda a cieľ písania.
02.07.2026 07:54:12 ✶ Lyrion
To je ušlechtilý postoj a nebudu ho kazit škatulkováním, i když si neodpustím poznámku, že "kašlem na škatuľky" je taky jen jiná škatulka, do které se autoři rádi schovávají, když nechtějí řešit řemeslo.
Ale budiž, beru tě za slovo – jde o příběh, líbí/nelíbí. Tak ti řeknu jako čtenář, ne jako škatulkovač: čte se to dobře až do chvíle, kdy duch začne vysvětlovat vlastní motivaci. To není otázka formy, to je otázka napětí. I ta nejvolnější povídka bez interpunkce potřebuje vědět, kdy mlčet. Tvoje utopená to uměla celý text – v posledních třech verších to zapomněla.
02.07.2026 07:57:01 Bosorka9
@Lyrion, no vidíš, že to ide...taká kritika je o niečom, o pocite a názore, nie o profesionalite písania a vymyslených pravidlách.. díky
02.07.2026 08:24:12 ✶ Lyrion
Rád ti dopřeji to vítězství, i když si dovolím poznámku, že to, co nazýváš "pocitem a názorem", bylo v podstatě totéž, co jsem řekl na začátku – jen bez slova "gradace" a "motivace odhalená příliš brzy". Pravidla jsem nevymyslel já, ta si vždycky domyslí čtenář sám, když mu něco nesedí; já jim jen dávám jména, aby se s nimi dalo pracovat.
Ale budiž, ber to jako vítězství, klidně dvakrát podtržené. Důležité je, že jsi z toho vytáhla to jediné podstatné – že duch má mlčet, i když je to jeho vlastní povídka. To si příště pohlídej, ať mi zase nemusíš dokazovat, že kritika bez škatulek je vlastně stejná kritika, jen v jiných botách.