---Slova Sinjajevinská od lidí a pro lidi---

---Slova Sinjajevinská od lidí a pro lidi---
Sveřepé jsou cesty Sinjajevinské a zadumané jsou kroky po jejich nerovných površích. Mnoho se jich klikatí po mírných i prudších svazích, ale přesto bývají zde vcelku vzácností. Je to bezcestný kraj. Kroky se šinou nejčastěji travou a ostrůvky kýchavic, zde zvaných čemerika, koberci mateřídoušek a horských tymiánů, k jahodám a kopretinám při kraji lesa na svazích. Sladké přesladké jsou jahody Sinjajevinské. Můžeš jejich sladkost zajídat kyselostí šťovíků. Bývají však chlupatější a hořčí zdejší šťovíky a málo přemálo rostou na planinách, musíš k nim zklesat níž do svahů. Na loučky mezi stříbrnou bučinu. Tam je šťovíku ponejvíc.

Kosovorotkové zdají se tamní katuny, sezónní obydlí pastevců. Stlučené z prken, jediná stinná místa těch přepálených plání. Kýchavicemi a kopřivami obklopené. Jejich zbytky jako by velrybí kostry snad připomínaly, jako ruiny obydlí dalekých sámů v severském Laponsku. Z dálky už vítá štěkotem šarplaninec, pes zrozený ze samoty hor. Hlídač stád a dobytka. Naháněč ovcí. Duše ozvěny.

Pastva přetváří, dotváří a utváří ty hory. Pastevní lesy, řídké, parkové. Solitérní rezavé sosny nejtlusčích kmenů na Balkáně, hnědavé mocné borky. Tak tlusté kůry! Košaté koruny... Pozdním sluncem z nad obzoru rozpálené ve zlaté hry. Osamělých pastevců smutné zpěvy. Či snad zpěvavé vzlyky hlasité tak, že stačí svolávat stáda ovcí k večeru. Prvotní smutek se v těch libozvučných slovech mění v opojný hřích. Takový nedocenitelný, potřebný a hluboko v duši radostný. Milí lidé přebývají na horách Sinjajevinských, milí v osamělosti zdraví a zvou již z dálek k pohoštění na přípitek rakijí.

Je málo vody v těch suchých horách. Po krutých zimách čerpají z tajícího sněhu, zazelenají se trávy na pláních, naplní se prameny, izvory. Načerpají vody napajedla a jezera pod horami. Jezera čirých vod a zakaleného dna. Rána patří kravám. Scházejí se k napajedlům a vyhánějí nezvané. Telata se tetelí blahem i vrozenou ustrašeností a zvědavě se blíží. Krávy starostlivě bučí a měří si nás zrakem. Býci se pomalu blíží... ustupujeme, přesouváme ležení. A to se opakuje ještě nejméně dvakrát. Tvrdohlavé jsou místní krávy. Uplynou první týdny, slunce stoupá, žhne, trávy žloutnou, schnou. Do zlatého sucha odívají se kopce a tak trvají až k podzimním dnům, než se první sněhy nových dnů objeví na nejvyšších kopcích.

Doma bloudí zde tvorové z bájí a pověstí. Španělské básně vypráví o medvědu sinjavinském, co shlíží na své království rozlehlých samot, prochází po nocích z lesů přes pláně zas do lesů. Chmurně se trmácí po lučním bezcestí. Běda nečistým duším, co se setkají ve tmě s tím stvořením. Rudý kůň vylétával prý z Vražje jezera na úplném konci Sinjajeviny při kořenech Durmitorských. Mnoho vzkazek o něm, o jeho klisnách v okolí i o požárech šumy, vílách a ďáblech se šíří již od nepaměti tím krajem. Nesou je černé roje zpodobněné mrakem rychle se z obzoru nad lesem blížící. Divoké horské vosy, celý roj vos. Nechtěj být přítomen v jejich hodech!

Různé přerůzné bývají katuny Sinjajevinské. Mnoho obydlených, ještě víc opuštěných, dřevěných koster. Porůznu jsou roztroušené po horách, nejvíce snad ve velkém údolí mezi Staracem a Pećaracem, dosti i mezi keřisky a lesíky západní Sinjajeviny, další při pramenech Štitaričky rieky. Východní a balkánské nálady nesou noci v nich strávené. Orientální dřevěná obraznost a patra ovčího rouna. Jen poslouchej, čuchej a dívej se! Hmatej tu hrubost, ty suché třísky a hebkost zašlých roun. Nadechni se z hluboka můj příteli!