—Soumrak a rozbřesk na Juře—

—Soumrak a rozbřesk na Juře—
Stíny odcházejícího slunce se toho večera pomalu rozlévaly do plytkých kaluží šedi. Soumračné kontrasty ohnivých tónů, mizíce z blízkého kraje, zvostaly už jen na západním obzoru. Země potemněla, ale neutichla. Vlahý větřík se spíše povaloval než že by bloudil po okolních lesních pláních a jeho občasné na tváři cítěné doteky nesly z blízkých neviděných sídel tóny radosti. Prazvláštní melodie toho kraje. Hudební tóny souznějící s okolím. Nesly něco evropského východu, špetku blízkého Orientu a ždibek temperamentu jihu. Nořené v samozřejmost Středu. Čistá nebeská kopule přecházela z temných her východních odstínů mořské modři přes pozdní blankyt a letmé bělavé páry do zahořelé zpovědi neviděného záhorizontí. Obzor plál v dlouhé frontě plochých mravů. Z těch šírých plání vystupovala toho času až bělostná souhra vápencových bradel a hřbítků Čenstochovské jury, povětšinou vnořena v háv starých bučin a písčitých borů. Jen místy dopřávaly starým zarostlým pastvinám děděných plužin posledního nádechu jalovcová houští. Tak tomu bylo i zde. Obhospodařovaný kraj v okolí si již dávno vzal les a já teď ležel na ostré dnem prohřáté trávě břitkých stébel pospolitých drnů a pod, v pylu se topícími, jalovci čekal na hvězdy. Každý závan osudu i větru s sebou vznesl do těch potemnělých výší i zlatavá oblaka toho jarního prachu a mizel v dál od všech těch mravenců, samotářských včel a trpělivých netřesků.

Ouplňková souputnice coby strážkyně nočních chodců si toho večera dávala načas. V oranžových šatech skvoucí se, nejprve korunkou vykoukla v nesmírných a nedosažitelných dálkách, a pak už jen stoupala až téměř k nadhlavníku a s každým krokem chtě nechtě mizel kontrast jejího odění a překlápěl paletu barev v éterické hry stříbra a běli. Chladem se chvěl dřevěný kříž, coby marná snaha našeho pokolení, ale už roky skor nehnutě tam čněl. Bílé kvítky keřů z kraje pahorku - poslední rostlinné barvy dnešního dne - se mohly konečně v tichosti odebrat k odpočinku alespoň než se nám nejbližší hvězda opět vydá na svou denní pouť.

Přichází teplé kuropění. Už od brzkého rozbřesku polonahý rozvalen pod skalou klížím oči před nízkým sluncem. Šum a dupot myriád lesních mravenců. Naštěstí nekoušou. Ještěrky - jedny zvědavé, druhé drzé. Zas ta pylová mračna hrubě matných jalovců. Žluté tařice skalní nesou zase nový den. Den hlubokých písků. Dost bylo obrazů a dost bylo tesknoucího prostoru mysli.