---Slova Sinjajevinská dní a nocí---

---Slova Sinjajevinská dní a nocí---
Chladná bývají časně letní rána na Sinjajevině. Chladná, mlhavá v úžlabech, slunečná na stráních. Rychle se ale prohřejí. Jako ze sarafánu. Ozdobná, zlatá, zářivá, košatá a plná hmoty. Skutečný den je ale spíše jako kosovorotka. Vznešený, mýty opředený, rozevřený v obzor veřejí, přesto ale správně nuzný, přirozeně všední. Jde o dávno ztracenou všednost. Pohanskou všednost. Obecnost. Všednost podstaty bytí. Obyčejnost všeho obyčeje. Siňajské jsou tamní obzory. Starobylé to slovo pro modrošedé dálavy, v oparu se ztrácející kopce. Dalo název těm horám. Pocit takový jako by se zde zrodil. Je zde ukryt ve všech kopcích a dolinách, hluboko v lesích na svazích i v mračné obloze pozdního odpoledne. Mizí, aby nebyl opomenut vždy, když se opět objeví. K ránu jsou nebesa jasná, po pravém poledni jen pomálu a líně přicházejí z podobzoru vysoké mráčky. Ležím v trávě a skrz klasy zelených trav, jediného porostu kolem mě, prosvítají první paprsky nového dne. Slunce počíná hřát, vystoupilo již z kontur tmavého Kurozebu. Dnes nespěchám. Dnes jsou traviny mé. Dnes je dnes. V pozdním odpoledni je oblaků stále víc a víc, aby se k večeru téměř zatáhlo. Ale jen co zajde slunce, končí se zlatá hodina na rozjařených pláních, nebe se trhá a první hvězdy už pomálu zas hrejí v rojích všehovšudy čisté oblohy.

Zvláštní prazvláštní jsou noci Sinjajevinské. Patří Měsíci. Nebyl jsem za tmy ve chvílích těch hor, kdy jim Měsíc nevládne. Tehdy přebíral otěže už v pozdním odpoledni a zacházel v krvi nízkého obzoru jen pár chvil před kuropěním. Tak nebylo dopřáno vyniknout plné hře Mléčné dráhy, i tak ale protnula svým bělostným obloukem nebeskou báň na pár krátkých chvil. Měsíc, strážce nočních chodců, vrhával tehdy tak ostré stíny a zářil tak silně, že nebylo třeba jiných světel. Vůkol za nocí ani jiných světel nebylo. Neobydlené hory do všech stran. Budeš-li v těch horách za letní noci přítomen a budeš-li na obloze hledat souhvězdí štíra, vzhlédni dále od obzoru, výš než-li u nás. Dosti vysoko spává na obzoru ten stočený štírek. Shlíží z nejvzdáleněších kosmických dálav a skládá s dalšími to matné světlo nočního kraje. Luna jako průvodkyně. Rosa tu nepadá, trávy jsou dosud suché. Kroky se plouží, kýchavice pod nebem. Přecházím plochá sedla, tuším daleké obzory. Přicházím k temné hladině žabího kvakotu. Není vlastně tak temná, putuje po ní dorůstají měsíc, téměř v úplňku. Voda je teplá, břehy suché, šterčíkovitě bahnité, vlastně prašné. Drny trav vůkol. Letmé vlnky čeřené větrem. Bude teplá noc ve svěží trávě bezejmenného jezera.