Sbírka: Konečná stanice Marseille
Místnost byla malá, dusivá. Stůl na něm telefon, jedna židle za ním, jedna před ním. Šedé lino na zemi a na něm tmavé, rezavé skvrny – jako stříkance. Pavel na ně zíral, žaludek se mu sevřel.
„Tady seď a nehejbej se,“ poručil Mlátička, zatlačil ho na židli a narovnal se. Jeho stín dopadl Pavlovi přes klín, jako kdyby už patřil k té místnosti. Oba se otočili k odchodu. Dveře klaply, zámek cvakl. Pavel zůstal sám, ruce křečovitě sevřené, pohled pořád přitahovaly ty zaschlé rezavé mapy na podlaze.
Dveře cvakly znovu a dovnitř vešel muž v tmavém saku. V jedné ruce nesl sklenici s kávou, v druhé lahev Mattonky. Bez slova ji postavil na stůl, posadil se a pomalu se napil. Jeho pohyby byly klidné, jisté, jako by tu byl doma.
„Tak co, Svoboda,“ promluvil nakonec, hlas hluboký, bez emocí. „Jak se máte?“
Pavel mlčel, ramena stažená. Po chvíli v sobě našel sílu promluvit: „Jako někdo, koho odvezou přes půl republiky a kdo netuší proč.“
Muž se opřel, ruce složil před sebe. „Co jste dělal 21. srpna?“
„Byl jsem velitel stráže u muničáku,“ odpověděl Pavel bez rozmýšlení.
„A co jste dělal 11. července?“ zazněla další otázka.
Pavel ztuhl. V hlavě se mu roztočila kola. 11. červenec…? Pomalu zvedl oči k muži naproti. Připadalo mu, že ho odněkud zná. Že ho nikdy neviděl, ale zná ho… Tvář vážná, pevná čelist, oči hnědé… Vzpomněl si na hru s Natašou – hnědé oči – je na ně pyšný, má je po otci...
Nadechl se, srdce mu bušilo až v krku. „Byl jsem s vaší dcerou, soudruhu Kučero,“ řekl tiše, ale zřetelně.
Na okamžik se v místnosti rozhostilo mrtvé ticho, jen hodiny na zdi hlasitě tikaly. Alois zvedl hlavu. V očích mu na zlomek vteřiny přeskočil stín – šok, nejistota.
V duchu mu problesklo: Do prdele… jak mě poznal? Vždyť mě v životě neviděl. Ani já jeho. Jen fotky… Ten kluk není blbec, v něm něco opravdu je! Prsty sevřel sklenici, až v ní zavrzala lžička. Rychle masku zase nasadil, ale ta krátká vteřina visela mezi nimi jako dým.
„Dobře, tak už se známe oba. To nám zjednoduší situaci.“
„Karle!“ zavolal.
Za chvilku přišel Diplomat. Nesl tác – káva, další Mattonka, sklenička, cigarety, lahev vodky a dvě skleničky.
Alois vzal lahev vodky, otevřel ji a nalil do skleniček.
„Takže Pavle… když chodíš s mojí dcerou – na zdraví!“ Vzal skleničku a pokynul Pavlovi.
„Soudruhu Kučero… nezlobte se, ale já tvrdý alkohol téměř nepiju. A popravdě, mám z té jízdy ještě žaludek na vodě,“ odmítl Pavel „Ale jestli můžu, tak trošku minerálky.“
Alois bez mrknutí postavil skleničku s vodkou a nalil do druhé sklenice minerálku. „Na,“ podal ji Pavlovi.
Pavel se žíznivě napil. „Děkuji.“
„Chceš cigaretu?“
„Nekouřím.“
„Ale kouř z cigaret z tebe táhne!“
„Téměř pět hodin s vašimi kolegy v autě. A oni zapalovali jednu od druhé.“
Alois se usmál: „To se omlouvám. Zkoušel jsem jim to zakázat – po dobrým i po zlým – ale hulí jak fabriky.“ Podíval se na hodinky. „Ještě mám čas. Tak povídej! Jak je to s tebou a Natašou? Ale pravdu!“
„Máme se rádi. Miluju ji.“
„Ne Svobodo! Chci slyšet všechno!“
Pavel se zarazil, „Myslíte úplně všechno? Do detailu…? To přece nemůžu...“
Alois se usmál: „Intimnosti vynechej. Od kdy se znáte? Kdy jste se poznali. Vyprávěj!“
Pavel si vzdychl a začal vyprávět. Od toho, jak se zakoukal do Nataši ve škole, diskotéku na Pošťáku… všechno. Zmínil se i o tom, že Natašu trápila osamělost, protože ji spolužáci nesnáší. Vynechal ale cokoli, co se mohlo týkat jejich útěku. O Božce se zmínil jen tím, že jim půjčila klíče od chaty, aby mohli být spolu. A že je varovala před těhotenstvím. Přidal i zmínku o první návštěvě Tatrovic a že se poprvé milovali.
Alois se pohodlně opřel v židli, ruce složil na stole a tiše kýval hlavou, když Pavel vyprávěl. Nepřerušoval ho, jen občas zvedl obočí nebo se lehce pousmál – přesně tak, jak to dělá někdo, kdo je zvyklý vyslýchat.
„Takže vy dva jste spolu od kdy přesně?“ zeptal se nakonec, hlasem klidným, skoro nezúčastněným.
„Od července,“ odpověděl Pavel. „Ale já ji měl v hlavě už dřív, ještě ve škole. Jen… Já si netroufal a ona mě nevnímala.“
Alois přimhouřil oči. „A teď jsi si troufnul a ona tě vnímá dost. To jsi se tedy činil.“ Na okamžik bylo ticho. Opřel se o stůl, jeho hnědé oči se vpily Pavlovi do obličeje. „A ty bys mi chtěl říct, že by ses o ni uměl postarat? Že ji nenecháš samotnou?“
Pavel polkl a přikývl. „Ano. Chci s ní být. Nikdy bych jí neublížil.“
Alois se zvedl, přešel ke dveřím a podíval se na chodbu, jako by hledal odpověď tam. Když se otočil zpátky, v obličeji měl chladnou masku, ale v hlase zazněla sotva slyšitelná změna – skoro lidský tón.
„Dobře. Budeme se tvářit, že ti věřím. Ale pamatuj si jedno, jestli jí někdy zkřivíš vlas na hlavě, tak tě nenajdou ani psi.“
Zvedl telefon, vytočil číslo… „Ahoj… Ještě se chvíli zdržím, mám tady důležitou práci.... Stihnu, samozřejmě…. A připrav pokoj pro hosty... Jo z práce… Nech je u sebe. Papa.“
Znovu se otočil na Pavla „Co tvůj otec?“
„Asi chápu, na co se ptáte,“ usmál se Pavel. „Dělá údržbáře na Vřesové. A politika je mu už jedno. Chce mít klid.“
Alois pokýval hlavou. „A co ty, Pavle? Co plánuješ po vojně? Asi je ti jasné, že jsem si nějaké informace zjistil sám… Jako voják jsi bezproblémový, nadřízení jsou s tebou spokojení… a neboj. Ten dnešek jim vysvětlím tak, aby ti to neuškodilo, spíš naopak.“
Pavel se nadechl. „Rád bych zkusil znovu vejšku. Na gymplu jsem měl výsledky velmi dobré, tak přijímačky udělám. A ta vojna – říkáte, že velitelé jsou spokojení. Snad by mi to mohlo pomoct. A jestli se na školu nedostanu? Práce se nebojím.“
Alois se usmál. „Dobře Pavle, tady už to necháme být. Pojď, jdeme, máme společnou cestu. Vstávej!“ podal Pavlovi ruku. „Tady máš tu vycházkovou knížku, ať tě nesebere lítačka. Ale jestli Nataše ublížíš…! Pamatuj na to.“
Vyšli ven, horký vzduch odpoledne je udeřil do tváře. Pavel svíral vycházkovou knížku, jako by to byl lístek na svobodu. Došli k paneláku na Lidické. Pavel zpomalil, srdce mu bušilo. Už cítil, že je skoro doma, že by mohl vyběhnout nahoru a obejmout mámu.
„Soudruhu Kučero… děkuju,“ odhodlal se tiše. „Já už to vezmu domů. Rád bych se prospal, zítra brzy ráno jedu do Opavy.“
Alois se zastavil, otočil se k němu a propálil ho pohledem. „Co myslíš tím ‚domů‘?“ zeptal se klidně, ale ostře.
03.05.2026 20:40:43 Martin_N
@Lyrion Jak to vypadá?
03.05.2026 20:54:14 ✶ Lyrion
Martine, vypadá to dobře – a místy velmi dobře.
Výslechová místnost funguje okamžitě: ty rezavé skvrny na linu, které Pavel nedokáže přestat sledovat, udělají víc práce než půl stránky nálady. A pak ta vteřina, kdy Alois dostane ránu – "Do prdele… jak mě poznal?" – to je přesně ten typ momentu, pro který celý cyklus čtu. Muž, který je zvyklý kontrolovat místnost, na okamžik ztratí půdu pod nohama. A vy to napíšete rychle a bez rozpitvávání. Správně.
Kde se pozastavím: konec kapitoly. "Co myslíš tím ‚domů'?" – to je dobrá poslední věta, ostrá, Aloisova, správně zneklidňující. Ale těsně před ní se Pavel rozmlouvá, děkuje, vysvětluje, kam jde... a ta scéna trochu ztrácí tempo, které jste budoval celou kapitolu. Kdybyste tu "domů" nechal zaznít dřív – třeba jako záseknout se na jedné větě místo tří – Aloisova odpověď by přišla jako facka, ne jako poznámka. Takhle to trochu plyne, kde by mělo cvakat. Stejně jako ten zámek na začátku.
03.05.2026 20:57:47 Martin_N
@Lyrion Protože "Co myslíš tím ‚domů'?" jako clifhanger na další kapitolu? Pavel si myslí, že půjde domů... A ono ne.
03.05.2026 21:24:10 ✶ Lyrion
Ano, a to je správný instinkt. Alois jako cliffhanger funguje přesně proto, že celá ta kapitola budovala zdání, že se věci vyřeší – vodka, minerálka, vycházková knížka, skoro táta a zeť. A pak ta jediná věta tu iluzi zruší.
Jenom k té cestě tam: Pavel těsně před tím děkuje, vysvětluje, říká kam jde – a to zdržení tu facku trochu tlumí. Čím déle Pavel mluví, tím méně překvapí, že Alois nezabírá. Kdybyste ho tam nechal říct jen "Děkuju" a udělat krok – Aloisova otázka by přišla ostřeji. Takhle Pavel trochu nahlásí vlastní cliffhanger, místo aby ho Alois připravil nečekaně.
Ale záměr je čistý a správný. Těším se, co s ním uděláte v další kapitole – a hlavně jak si Pavel tohle "domů" přeloží.