Melancholie daru

Anotace: Rozpacitost a krása nad setkáním ve Smetanovych sadech

Vždy jsem s ní měl čistý pocit. Jako odcházet s bílým štítem na hrudi v předvečer popravy andělské krve. Projížděl jsem na svém cyklokole přes podzimní scenérií městského parku našeho malého, ospaleho maloměsta. Vteřiny utikaly a já ujížděl domů na byt z kina, kde se promítal film Terryho Gilliama Brazil, abych tam zanechal své plavky a v tom se proti mně objevila malebná divka s hnedymi vlasy, byla to Lucie s nacervenalymi tvářemi, širokým úsměvem a leginami s divokými květy, které mi symbolizovaly rozkvět radosti spontanniho setkání, zažloutlé padající listí kolem pak pomijivost okamžiku a přítomného byti, chlad ve vzduchu pak nestalost a změnu a samotná Lucie potom osudovost a náhodu v daru vesmírného setkání.

Z počátku to vypadalo, že se jen pozdravime, až pak mi svitlo, že pro ni v batohu mám jeden výtisk své básnické sbírky Opálove fluidum, sbírka tomu dala nádech skutečného. Zrovna jsem myslel na naše první procházky s muzou, jež vytvořila ilustrace, rozhled lyrickeho proudu mezi mlhou spocinajici na lucernach a nezamenitelnosti basnikova vidění přítomnosti. Projeli jsme kolem sebe a ona na mne zdálky vola: ,jestli mám chvíli čas' a záhy mi vzpomene moji knihu o které jsem ji říkal. Zastavili jsme společně kolem starého serizleho dubu, jehož velký masivní pařez měl vydut uprostřed, ta mi připomněla střed, ustalenost a nemenost. Objali jsme se, byl jsem její krásou a upřímnosti opět okouzlen, jako se často nechám okouzlit mládím něžného pohlaví a vznetlivou, citlivou a pudovou imaginaci, která mnou prochází, pulzující mnou a ovlivňuje výsledek mých vedomych rozhodnutí. ,Moc ti to dneska sluší' poznamenal jsem vesele, vytahujice s batohu výtisk sbírky s otázkou na venovani. Krátce pritakala. Vepsal jsem ji tedy ,Lucii od Viktora, pod zazloutlym listím podzimu v předvečer nového světla', pote datum místo a podpis. Byla ohromena a upřímně mi poděkovala a řekla, že jsem šikovný. Myslel jsem na čistotu, ale uvnitř mne svijela touha, když mne předtím políbila na tvář jako blízká duše, celý námět měl zhoustnout pod tíhou bolesti. Zadivala se na přebal sbírky oslnena ilustrací na zadní straně,. ,To jsou Tvé?' ,Jsou to výtvory mé výtvarnice' Přiznávám a hlavou mi proběhne na tisíce vzpomínek jako když projíždí vlak a kolem vagóny s malickymi okynkami a svetnickami. 

Lucie, řekne větu, kterou uslyšíme nejspíše jen jednou za život, že je to nejkrásnější kniha, jakou kdy měla v ruce, mluvila z vnitřního pocitu, který byl plný hledání, tísně, opustenosti. Jak se mi později přiznala ,nahanela po městě nějaký pervitin' a zajiskrilo se ji v jejich hlubokých očich. Opravdová, hluboká poezie je jako droga, odráží hlubinu našich srdcí, stává se zrcadlem našich mysli, ale nerozpare nás, nerozpolti jako droga, silná halucinogeni droga, dává nám poznání, dokaze sjednotit svary, projasnit vnitrni chaos a vznitit čisté poznání pramenici z touhy po sebeobjevovani, po reflexí ve stinu doby a uspechanych mozku jednadvacateho století....rodi se zachvevu z nejvnitrnejsich komurek roznetu, z nejskrytejsich hnutí srdce i mozkovny, rodi se v bolesti, utrpení i blaženosti, z nudy, sedivosti i hyrivych barev, které promenlive hrají hudbou symfonie. A je na nás jestli docenime celistvost vzoru, nebo řekněme, že tomu něco podstatného chybí..

Lucii polije světlo pouličního osvětlení,  ale bylo v tom i světlo jejího osobního příběhu, tak jako spisovatel vrhá světlo svého vnitřního zraku na prožitky ostatních vedomych bytosti. ,Žila jsem nějakou dobu ve Zlíně' řekla a pak se sklicenosti v očich ,a třicet mých přátel zatknuly kvůli drogám, nerozumím tomu'. Chvíli váhám ,Je to kruté, ale nejspíše si je nasel ten důvod'...váha tech zvláštních chvil na mne doléhá. Znovu mne objima, toužím ji sdilet, ale čas večerní před praci je neuprostny i ona touží pokračovat. ,Najdu si na ni čas, abych vstrebala tvé pocity'...,ano najdi, vem si ji do ústraní.' S blaženosti ve tváři. 

Nahá zblizeni v bestiální tmě.

Vezmi mne za ruku něžně,

vezmi me stíny a proměn je ve světlo,

které na počátku stvoření vykvetlo.

Vyprávím, že žijí sám v nedalekém bytě a jestli bude někdy chtít, může mne přijít navštívit a popovídat si. Vzít si slova do ústraní. A tak se rozloučíme a ona mne políbí a já vnitřně rozkvetu a přeji si abych neuvadl dokud nepřijde zima. Tato poezie je dar, tato sbírka, děkuji za ni, lidé v okruhu fluida, kteří mne inspirovali a daly náhled nebo impuls do života. A takové jsou sny, zrcadla mysli a duše. Je v tom touha obdarovat a dávat pro svět a ostatní kolem sebe, ze sebe psát a vytvářet, tvořit a vzpomínat a dotvářet tak vzpomínky, pocity pritomne i budoucí. Vydat se do dalšího tvůrčího dobrodružství, najít si čas, vzdát se ostatních nároku a vdechnout vitální sílu takovýmto setkáním, dat jim tvar, život ve skále, život slova, život břemen a jejich dočasných a věcných vykoupení z dosahu strachu.

Pryč z dosahu vnitřního pavouka strachu,

který má osm nohou a na každé je křivka,

špatný pocit, beznaděj, křivda, vina, nenávist,

vyhnanství duše a osudu, klín chtíče, svit lásky.

Drimajici objeti ve tmě nás povznášejí k rozkoši, 

ze spodních vrstev naší nejskrytejsi hrůzy,

vystavime skulptury cervanku a nových oslnění

a zrodime je v přístavu, kde paranoia slije odvahu.

Dříve bazlivy a strachuplni, dnes nebojacni a obdarujici,

plujeme prostorem ve vnitřní touze po svobodě,

ona toužící uniknout z koloběhu skutečnosti,

najít nespoutanou přirozenost citu a pokory.

Ze sklicenych oči vykresat radost v hlubinách,

rozpomenout na snáře ve vykloubenych snach,

byť přítomen, oporou nablízku Tobě nahoře,

otevřít se poutum svobodi, pouti rozpoustejici hoře.

Kameny ve středu bytosti, tichém přehrady mne drtí,

vzhůru do příbytku naděje, ať se vyznam s údělu básníka!

Setkání, opravdovost, ryzost.

 Pro Tebe.

V.