Když jen tuší

Anotace: ....kde to vyvěrá.....a melodie sílí....

Odnímá jí smutek

to pomyšlení

že tam            JE.

Až zatočí se

v kruhu svých spojení

které vynesou na povrch

alespoň zlomek onoho příběhu

poodhalí dna

kde jsou zřetelné stopy

vtisknuté a nesmazatelné a

hladiny nádechů

v pulsování okolního světa.

Obklopená tím mezitím.

Dýchá,dýchá zhluboka

z hloubi středu

dýchá do posledního vzplanutí

úpěnlivě se noří tak hluboko

aby to nahoře při ponoru nezahlédla

aby ji nic nerozptylovalo

nenarušovalo její plynulost

nic nenacházelo

Pozná?

         Pozná se?

Už jí nic a nikdo nebrání

ona sama se nebrání

dotýká se s důvěrou

má souznělou citlivost

tu za prahem

uskutečněnou ve vnitřním prostoru

vyciťující

pocházející z Hvězd a

prapodstaty smaragdových výhonů

takovou,o které se nedá hovořit slovy

neb ji umrtvují.

Ostražitost

za kterou se zpravidla schovává strach

je tatam          tam rozpuštěná

zase dýchá

nadechuje samu sebe      a ví

první Světlo je i to poslední a

tma je jen zádumčivý plášť

ze kterého neslyšně sklouzávají Hvězdy

právě tam, kde něco pohasíná a

každá ta Neznámá ji zná.

Vlní se se Světlem

vše se jí jemně dotýká a

ona neuhýbá    

očima se rozsvěcí a prosvětluje   

je a není

soustředná i rozprostřená

živa ze spojení.

P.S. Najde jej,až se      vynoří?