(8)

 

jednoho dne prestal fungovat starej zpusob preziti.

neprasknul.

jenom prestal drzet.

roky polykal odpovedi, nedelal vlny, zmensoval hlas na mokry zrnko soli a odkladal ho stranou, aby neuvizl v krcni podatelne.

byla to naucena amputace smeru.

prach z ostrejch casti se v tele nikdy neztrati. usadi se v cloveku jako jemna porucha. a jednoho dne se spustej maly pasy na zpracovani cloveka.

na jeden se polozi ne. z druhyho sjizdi no dobre. na dalsi se hazi vztek a ven vypadava chapu. nekde uprostred toho vseho sedi drobnej urednik z mokryho skrobu a razitkuje kazdou vnitrni vzpouru slovem prehanis.

az jednou tomu razitku zvlhne inkoust.

roztece se po vnitrni evidenci jako stara modra nemoc a vsechny slova, ktery roky drzely cloveka pri zemi, zacnou poustet barvu.

prehanis se rozpadne prvni.

zbyde z nej jenom kasovita skvrna, par pismen bez pana a divnej pach po kancelari, kde se celej zivot zamitaly zadosti.

pak se rozpadne hlas.

lezi tam roky, rozlozenej na maly chrupavky tonu, a kolem nej se pohybujou bily slepy enzymy slusnosti. okusujou ho po slabikach. nejdriv mu sezerou ostrost. potom tah. nakonec z nej zbyde jenom poslusny funeni, vhodny k dennimu styku s lidma.

pod tim funenim se porad drzelo neco, co se nedalo prevychovat na dech. tmava podjazykova zlaza, ktera cely roky odmitala vyschnout.

starej provoz ji neumel zalozit. byla moc nizko. moc nevhodna. nedala se prevazat slusnosti a poslat ven jako dalsi maly no dobre.

nabobtnala od nevyslovenejch koncu. hustym cernym vyluhem z let, kdy se pravda posilala zpatky do tela jako zavadna zasilka.

ze zacatku prosakuje.

na pasy.

na razitka.

na mokryho urednika.

provoz to jeste chvili vede jako opozdenou zavadu tela.

jenom mu zvlhne funkce.

pasy se roztresou, unaveny a mastny, jako dlouhy streva nejaky vnitrni fabriky, ktera celej zivot vyrabela snesitelnyho cloveka z odpadu po vlastnim ne.

razitka se probudej.

nejdriv ta nejstarsi. ta, co maj pod gumou zaschlej vzdech. plazej se po stole, mala razitkova havet. chtej dopadnout jeste jednou. udelat z bolesti dokument a napsat pres cloveka: prijato bez pripominek.

jenze podjazykova zlaza pusti posledni vyluh.

hustej. cernej. skoro latinskej.

nepise se na papir.

pise se rovnou na nerv.

nejdriv vezme smer pasum. potom slova razitkum. nakonec sahne na urednika a sebere mu povoleni hnit cloveku v ridici dutine.

pak se z nej stane jenom mokra kolonka.

malej sanonovej amulet bez boha.

neco mezi plisni a razitkem.

clovek se nadechne.

pod jazykem jeste jednou vlhce cvakne. zustanou jenom pasy bez smeru, razitka bez slov a urednik rozpitej ve vlastni funkci.