Houpáš se na židli

     Houpáš se na židli před chatkou a s očima lišácky zamhouřenýma koušeš do jabka. Schovaný za slunečnicemi se dívám, jak s každým zhoupnutím výhružně roztahuješ svá křídla... Pak se jakoby nic ohneš pro udičku, co ti leží u nohou, a šlehneš do suchých slunečnic... Háček nechybil. Dotáhneš mě na vlasci až k sobě a tvoje zlomyslné, teď už doširoka otevřené oči ve zrudlé tváři jako by říkaly: Vida, jakou jsem ulovil štičku…! Mluvíš očima, protože ústy dosud zakouslými do jabka mluvit nemůžeš. A navzdory nevýslovné hanbě a k ohromení nás obou se do něj zakousnu taky…