Lori a Kristián

Anotace: Lori bývala obyčejnou dívkou až do onoho deštivého odpoledne, kdy v sobě objevila zcela novou moc. Nikdo však netuší, jak velká ta moc je, dokud nedojde na boj.

Jedná se pouze o část první kapitoly. Knihu bych jednou ráda vydala, a tak by mi bylo ctí, kdybyste si našli chvilku a objektivně tento kousek zkritizovali.=)

1. kapitola – Saesa
Nad městem se tísnily těžké šedivé mraky plné vody. Stromy tajemně šuměly, ptáci se neodvažovali ani písknout, lidé se snažili co nejrychleji dostat do bezpečí svých domovů. Tedy až na jednu výjimku. Drobná dívenka vyběhla z domu na ulici do mrazivého počasí. Celá se vzteky a zároveň zoufalstvím chvěla. Dala se do běhu. Ebenově černé vlasy za ní vlály jako hedvábný závoj, průzračně modré oči se plnily slzami. Přála si zmizet. Chtěla někam daleko. Ne, chtěla ještě dál. Na mostě přes divokou řeku se však zastavila. V boku ji píchalo. Z posledních sil lapala po dechu. Pohled upřela na živel pod sebou. V hlavě jí hučelo, jak se bolestné vzpomínky draly na povrch. Zase slyšela křik svých rodičů, tolik ji hádky s nimi vyčerpávaly. Odevzdaně zaklonila hlavu a nastavila tvář provázkům studené vody. Přestávala vnímat. Najednou však oblohu proťal blesk, zahřměl hrom a Glorie pocítila něco zvláštního. Jakoby ji blesk nabil novou energií, jakoby z jejího srdce spadl obrovský balvan. Připadala si náhle tak silná, volná. Otevřela oči.
Proboha! Zakřičel vnitřní hlas, Lori ze sebe však nevydala ani hlásku. Oněměla v nepředstavitelném úžasu. Vznášela se vysoko nad zemí, vlasy jí poletovaly kolem hlavy jako svatozář, pleť se třpytila a v očích se zračilo jisté mystično. Zběsile sebou škubala, ale sama tušila, že jí to nic nepomůže. V tom se jí začala točit hlava a před očima se jí zatmělo.
Někde v dáli se ozývalo bublání vody, které se stále přibližovalo. Pod pravým uchem cítila horkost, všechno ji bolelo. Zkoušela otevřít oči, ale mnoho pokusů ztroskotalo na krajně nepříjemném ostrém světle. Přikryla si tedy tvář dlaněmi. Ano, teď už je otevřela. Skrze prsty se jí zdálo, jakoby se dívala do bílého slunce. Znovu zrak zastínila víčky a ztěžka se přetočila. Tentokrát se už rozhlédla naplno. Celou dobu ležela na orosené trávě nedaleko fontány se sousoším zobrazujícím malého mužíka zavalité postavy s až neuvěřitelně ošklivým obličejem, jemuž dominovaly špičaté vyceněné zuby. Na sobě měl otrhané kalhoty, pytlovitou halenu přepásanou tlustým páskem a přes to všechno plášť se špičatou kápí. Na nohách mu sotva držely boty podobné kanadám s pořádným žralokem. Čišelo z něj vítězství. Přes rameno měl přehozenou překrásnou mladou ženu s děsem v očích. Dlouhé vlasy se jí snažily zakrýt tvář a docela se jim to dařilo, Lori však přesto zpozorovala plné rty otevřené ve výkřik i malý, mírně nakrčený nosík. Tenoučké končetiny trčely do všech světových stran. Nohy odívala už jen jedna bota jakoby balerína, druhou již zřejmě ztratila. Na trup přes lehounké šaty rozcupované na cáry, nebylo vidět, ale podle místa, kde ji objímala mužova paže, se dalo předpokládat, že se jednalo o majitelku vosího pasu. Lori údivem ani nedýchala. Byla zcela fascinována. Uvnitř jasně pociťovala úzkost i odpor ženy k muži. V hlavě se jí dokreslovaly detaily postav. „Ach,“ vydechla, čímž se probrala z transu. Znovu zkusila vzhlédnout k obloze. Její zář jí nyní nepřipadala až tak ostrá ani bolestivá, stále však nepříjemná. Rozhlédla se. Nacházela se v srdci nějakého parku. K fontáně vedly kamenné cestičky, stromy šuměly... Najednou se zarazila. Šum stromů se zesiloval. Začínala ji bolet hlava. Zvedla dlaně ke spánkům, aby si je promnula. Trochu sklopila tvář. Vtom ji ovšem zaujalo ještě něco, čeho si zatím zcela překvapivě nevšimla. V místech, kde ještě před okamžikem ležela, se třpytila zaschlá tekutina. Reflexivně si vzala vlasy mezi prsty. Nemá tekutinu i ve vlasech? Je to to, co ji hřálo? Znechuceně zkřivila obličej. Třpytivá sraženina jí poslepovala většinu hřívy na pravé straně hlavy. Hmatem zjišťovala, jak velké škody byly napáchány. Došla až k samotnému uchu. Při doteku v místě, kde se tekutiny nacházelo nejvíce, tedy někde v oblasti uzlin, pocítila obrovskou bolest. Pomalu ze sebe začala tu „věc“ odlupovat, ale v ten samý okamžik se jí na prstech objevila nová, čerstvá. Jakoby vytékala přímo z ní.
„Co to je?!“ Vyjekla
„Promiň, jsi v pořádku?“ ozvalo se opatrně za ní. To ji polekalo ještě víc. Prudce se otočila. Stála před ní dívka nápadně podobná pohádkové Sněhurce, jen měla navíc na zádech křídla, momentálně složená. Slečna měla na sobě jemně namodralé šaty na ramínka, připomínajících Lorinu saténovou noční košili. Vzpomínka na domov ji rozrušila. Kde to vlastně teď je? A jak se sem dostala?!
„Tím si nejsem úplně jistá. Vytéká ze mě stříbrné cosi, vůbec nevím, kde jsem, natož kde jsem se tu vzala. A kdo jsi vůbec ty?“ Glorie si počínala značně hystericky. „Sněhurka“ vykročila směrem k ní.
„Nepřibližuj se!“ upozornila ji Lori.
„Neboj se. Dobře, dobře, zůstávám tady,“ dodala dívka, když po ní Glorie střelila nenávistným pohledem. „Jsem Liliana, ale klidně mi říkej Lili. Jak se jmenuješ ty?“ Lori se trochu uklidnila. Trochu.
„Ehm... Glorie. Můžeš mi říct, kde to jsem? To je tu nějaký karneval či co?“ Otázala se při pohledu na křídla.
„Karneval? Ale kdepak! Proč? Tohle je Saesa, vílí osada,“ usmála se trochu pobaveně Lili.
„Vílí? To je vtip, ne?“ V Loriných očích se objevilo pobouření společně se strachem.
„Ne. Vážně, podívej, dokážu ti, že jsem víla,“ konejšila ji opět Lili přátelsky.
„Pověz mi, co obecně víš o vílách? Z pohádek, legend a podobně.“ Vyzvala Glorii.
„Nic moc. O vílách se nikde moc nepíše, ale jsou spjaty s přírodou, umí létat a...“ Zamyslela se. „ A to je asi všechno. Jo a jsou dobré a zlé. Jako třeba v Růžence.“
„Brzdi, brzdi. To si pleteš se sudičkami. Ty opravdu neexistují. Ale jinak máš vesměs pravdu. Ovládáme přírodní živly, létáme. Ale některé z nás mají i něco navíc. Já jsem třeba empatička. Velice intenzivně cítím, v jakém psychickém rozpoložení se zrovna nachází člověk nebo jiný tvor, na něhož se zaměřím. Z těchto emocí mohu potom čerpat energii, čímž znásobím svou přirozenou moc. Stíháš?“ Lori se zatvářila mírně zmateně. Rozuměla všemu, co jí Lili vyprávěla, ale racionální myšlení jí nedovolovalo se s informacemi ztotožnit. A tak jen neurčitě přikývla.
„Jasně, nevěříš mi, ale to přijde. Mohla bys jít sem ke mně? Ne že bych neměla dost moci, abys věděla, ale nechci tě vyděsit. Ne víc, než už jsi.“ Lori se rozmýšlela. Třeba je to jen sen a v něm se jí přece nic nemůže stát. Ale co když ne? Co když... Čert to vem! Vykročila k Lilianě. Ta se usmála.
„Stoupni si vedle mě. Tady.“ Ukázala na místo na chodníku po své pravici. Lori poslechla. Lili zavřela oči a natáhla před sebe paže dlaněmi směrem k zemi. Prsty se jí synchronizovaně mihotaly nahoru a dolů, jakoby ovládala dřevěnou loutku. Chvíli se nic nedělo, respektive se to tak Glorii aspoň jevilo. Vtom se nad trávou objevilo něco třpytivého, jakoby na ni někdo sypal flitry. Náhle se z porostu začaly zvedat drobné kapičky rosy a ve vzduchu se spojovaly v drobnou spirálu.
„Neděsí tě to?“ pronesla Lili opatrně. Lori byla zcela unešená, něco tak krásného jak živa na vlastní oči nespatřila. Nepřítomně zavrtěla hlavou. Skutečně se nebála. Přes dosud nepoznané kouzlo tohoto okamžiku jí scéna připadala tak přirozená, téměř měla pocit, že sama tohle dělá zcela běžně. Počet poletujících kapek se postupně snižoval, až jejich poletování ustalo úplně. V tu chvíli se spirála dala do pohybu. Letěla lehce jako peříčko. Zastavila se až nad fontánou. Lili rázně roztáhla prsty, načež se spirála roztrhla na desítky menších, které jedna po druhé klesaly k hladině fontány, do níž se zanořily a splynuly. Lori užasle zírala.
„V pohodě?“ dloubla do ní lehce Lili. Lori zase přikývla, stále však ze sebe nevypravila jediné slovo. „Opravdu?“ V Liliině hlase se odrážely jisté pochyby.
„Jo, vážně, já jen... Uf, páni! Bylo to překrásné! Jak jsi to udělala?“
„Jsem víla.“ Mrkla na ni Lili. „Řekni, jak ses při tom pohledu cítila?“
„Zvláštně, ale tak nějak příjemně. Jakoby mě to naplňovalo. Nedá se to úplně přesně popsat. Nic podobného jsem nezažila.“ Při těch slovech se Lili široce zazubila.
„Jsi jedna z nás!“ Vyjekla nadšeně. „To byla Soudržnost!“
„Soudržnost?“ Přestože se Lori cítila trochu mimo, věděla, že Lili mluví pravdu. To pojmenování přesně vystihovalo její rozpoložení.
„Ano, všechny víly jsou totiž propojeny zvláštním poutem, a tak ať už dělá jakákoliv víla cokoliv, ty to víš a připadá ti to, jako bys to dělala sama. Jsme telepaticky propojeny, ale to jen pokud zrovna chceme, protože pokud bychom byly v kontaktu nepřetržitě, asi by se nám z toho rozletěla hlava. Ale Soudržnost či telepatie chceš-li, nám podstatně usnadňuje boj. Díky telepatii můžeme totiž spojit svou moc proti protivníkovi. Už mi věříš?“ Ujišťovala se Liliana. Lori přikývla na souhlas. Lili poklekla, znovu natáhla ruce a přiložila je na trávník. Dlaně jí naoranžověle zářily a sálalo z nich teplo. Po pár vteřinách se zbytky rosy z trávy pod Liliinýma rukama začaly vypařovat. Jakmile nabyla dojmu, že je místo dostatečně suché, sklopila paže a zvedla zrak k Lori. „Posaď se.“ Pobídla ji. Pohodlně se uvelebily vedle sebe. Lori překvapilo, jak bylo místo vyhřáté.
„Jelikož jsem tě našla, mám podle vílího zákona povinnost tě zasvětit do našeho světa. Ještě jsem to nedělala, tak promiň, jestli budu mluvit zmateně.“ Začala Lili už trochu vážněji.
„To nevadí,“ uklidnila ji Lori.
„Tak tedy... Víly jsou stvoření pečující a ochraňující přírodu. Pro tyto účely disponují nejen magickými schopnostmi a levitací, ale máme nesmírně vyvinuté smysly. Ze začátku se ti to postará o pěkný bolehlav, ale po pár dnech si zvykneš. Vílí umění se obvykle dědí. Jelikož stárneme dvakrát pomaleji než obyčejní lidé, vychází to přibližně na pra-prarodiče. Víly ani vílí princové se nesmí mezi sebou rozmnožovat, a tak se moc předává přes nemagické příslušníky rodu. Nedá se zcela přesně určit, kam až sahá existence vílího společenství, ale víme naprosto jistě, kdy bylo ohroženo. Když roku 1939 vypukla válka, uvedly nepokoje ve světě lidí do nerovnováhy také náš svět. Přestože o nás lidstvo neví, málem nás vyhubili. Samotní lidé na nás vliv nemají, ale negace u nich přidává sílu skřetům. To jsou úhlavní nepřátelé víl. Ačkoliv to nikde není psáno a nedá se to ani nijak dokázat, věří, že víly mají větší moc kvůli Matce Přírodě. Ta měla údajně dvě děti – první vílu a prvního skřeta. Když věděla, že umírá, předala většinu své moci právě víle, protože skřet se jí nezdál dostatečně moudrý, šlechetný ani schopný se o přírodu postarat. To skřeta rozčílilo a pokusil se o sabotáž na sestru. V noci se vplížil od jejího pokoje s nožem v ruce s úmyslem ji probodnout, ale ve chvíli, kdy zvedl nůž, aby čin dokonal, země se rozestoupila a skřeta uvrhla do svého nitra. Od té doby žijí skřeti v podzemních jeskyních.“
„A jak se přenesla vílina moc dál, když se nemůžeme rozmnožovat?“ podívala se Lori zpříma do Liliiných očí.
„Tenkrát tento výnos ještě neplatil. Údajně si první víla vzala královského syna a měla s ním šest dětí. Zákon vznikl až o několik staletí později, protože se spojil jeden vílí princ s vílou a jejich potomek měl nesmírnou moc. Ta moc byla taková, že v okamžik, kdy se dítě narodilo, po celém světě začaly vybuchovat sopky, zvedl se ohromný vítr, někde zemi pustošily vlny tsunami, záplavy, jinde praskal povrch a tvořily se hluboké pukliny. Dítěti musela být moc kouzlem odebrána, stejně tak jeho rodičům. Tím se z nich stali běžní smrtelníci a museli také mezi obyčejnými lidmi žít. Zákon byl přijat, přestože proti němu mnozí protestovali, nakonec se však rada Nejstarších shodla, že je to takto pro zachování světa nezbytné a dali jej potvrdit vílí královně. A takto se vlastně dostala vílí krev do světa smrtelníků. Moc byla vílám sice odebrána, ale zachovala se pro další generace v jejich krvi. (...)“