Hodina s Vladimirem Vladimirovičem

Hodina s Vladimirem Vladimirovičem

Dobrý den děti, vítám vás na dnešní hodině dějepravy. Posaďte se. V dnešní hodině si povíme o jedné historické osobnosti. Dávejte děti velký pozor, protože historické osobnosti jsou bytosti životu nebezpečné. Když se jim zlíbí, mohou podělat život komukoliv z nás, takže ve vlastním zájmu věnujte tomuto tématu pozornost. A nyní už děti nemeškejte, vytáhněte si sešity a pište si.

Bylo, nebylo. Byla jednou jedna mocná, rozvojová země. Jmenuje se Rusko. A v tomto Rusku stojí jeden velký, přenádherný palác. Ten palác, děti, kdybyste to viděly... je tak nádherný… jako by byl z pohádky. Kam oko dohlédne, všude samý přepych. Stěny pokryté brokátem, drahokamy a ryzím zlatem a tam, kde je ve všem tom haraburdí ještě místo, tam jsou přepychové doplňky: sloupy, oblouky, štuky, vitráže, intarzie, pičovinky a jiné architektonické skvosty. Jejich cílem je uvedení návštěvníka do podřízené role a vzbuzení nejistoty, ohromení a pocitu, že nejlepší bude držet hubu a krok. Z téhož důvodu jsou impozantní i stropy – i ony jsou sladěny do zlatavého odstínu a taktéž do světa vytrubují, že majitel paláce má moc i kapitál a tím kapitálem děti, tím teď určitě nemyslíme podřadné dílko filozofa Karla Marxe. Tou nejkrásnější částí stropu je ovšem výmalba. A říkáme-li výmalba, určitě si, děti, nepředstavujte nějaké klikyháky válečkem za 16.50,- kč, které vám v pokojíčku ušmudlal váš tatínek, dohnaný k této nepříčetnosti věčným remcáním vaší drahé paní maminky. Tohle jsou, děti, takzvané fresky. Čili umění. Malíři v nich zachytili ruského cara, Vladimira Vladimiroviče Putina, vládce a pána Ruska, coby mužného bohatýra: hle, zde je car kupříkladu zachycen v sprostonárodním kroji při dojení nevolníka. A vidíte? Nevolník drží, vesele se směje a ještě při tom zvládne pokřikovat „Ať žije samoděržaví!“ jako by se nechumelilo. Další freska zachycuje cara, jak v judistickém kimonu trhá hlavu západnímu agentovi. Ovšem nejkrásnější je freska třetí: na té se do pasu nahý vladař potlouká radioaktivními prériemi své obrovské vlasti, v sedle skvostného bělouše a v žabí tváři má výraz hrdé kovbojské mužnosti. Inu, bohatýr. Opulentní nádheru paláce mírně kazí jen podlaha. Ta je, děti, z udupané hlíny. A to si, děti, zapamatujte: takové je prostě Rusko. To, co je na očích, to je vyhotoveno tak, aby to ohromilo. Ale to, co na očích není, to je jen porůznu zflikované a zdrátované a většinou je to jen nějaký nanicovatý šmejd z udupané hlíny.
Tak děti a teď se pozorně dívejte. Nevidíte někde cara? Tiše, ať ho nevyplašíme. Musíte se dívat opravdu bedlivě, protože ruský car je hodně prťavý. Vidíte ho někde? I prokrindáčka, podívejte se tamhle… já už ho vidím… vidím cara… no koukněte se tam dozadu… hned u té hromádky. Vidíte ho taky? Ano děti, to maličké, vycmrndlé a plešaté, to je car. A my již od prvního pohledu vidíme, že tenhle chlapík je panečku někdo, kdo panečku není jen tak někdo. Vidíte tu nažloutlou postavičku, jak ji obklopuje mocná aura moci? Nevidíte? No tak se lépe podívejte. Jen se podívejte, jak majestátně si ten mrňous zimomřivě tře vrásčité údy a jak zívá, až je mu vidět, s prominutím, až do zadnice… já tedy nevím jak vy, ale je na té nepatrné osůbce cosi, abychom to tak řekli, státnického, velkého…. nu zkrátka, je znát, že před sebou máme nefalšovanou historickou osobnost.
Pojďme si nyní našeho majestátníka hezky popsat. A začneme pochopitelně od fyzického vzhledu. Vezměme to hezky od podlahy. A u podlahy, milé děti, je Vladimir Vladimirovič Putin opatřen párem vápnovitě bílých chodidel. Z nich vybíhají dva sloupovité výběžky kostnatých lýtek s ochrannou sítí křečových žil, jež pozvolna přetékají až do delikátní bledosti svrasklých, tvarohovitě bílých stehen. Stehna líně plynou a sbližují se, až do místa soutoku. Soutok je ovšem mimo náš dohled, protože se nachází někde v útrobách proužkovaných trenýrek, jenž jsou, a dnes to už děti můžeme říci otevřeně, doslova generálských rozměrů. Vnitřek trenýrek je jedním z nejstřeženějších vojenských tajemství Ruska, takže o tom, co skrývají, můžeme se jen dohadovat. S pravděpodobností hraničící s jistotou, bychom tam však nenarazili na nic menšího, než na rozmnožovací ústrojí Vladimira Vladimiroviče a při troše ještě menšího štěstí bychom v těchto ponurých končinách nalezli i otvor, jehož prostřednictvím se Vladimir Vladimirovič, v nestřežených chvílích, zbavuje tuhých odpadních látek. To je ale opravdu vše, co víme. Víte děti, s těmito věcmi se v Rusku nežertuje. S těmito věcmi si mohou pohrávat jen politické a armádní špičky Ruska a dost možná i jen samojediný Vladimir Vladimirovič. Takže i my si raději zamkneme pusinky na sedm západů a půjdeme dál. Nad trenýrkami se rozkládají ochablé pláně mocnářova břicha, které se dál na severu zdvihají do dvou rachitických pahrbků, z nich každý je ozdoben bradavkou, důmyslně kamuflovanou prořídlým remízkem nazrzlého ochlupení. No a konečně, na nejsevernějším výběžku Vladimira Vladimiroviče se rozkládá měchuřinovitý bambuloid, spoře porostlý tepelnou izolací, která však v dnešní době plní již jen symbolickou funkci. Na čelní ploše je opatřen otvorem pro příjem potravy a vydávání zvuků. A ty zvuky, děti, to je vám záhada. Smysl těchto zvuků dosud nebyl odhalen a mnozí soudí, že smysl vůbec nemají. Bylo sice pozorováno, že ruskému lidu to smysl dává, ale to milé děti na věci nic nemění - o ruském lidu je totiž všeobecně známo, že je schopen nacházet vyšší smysl i v úplných nesmyslech.
Pokud jde o zevnějšek, Vladimir Putin se obléká čistě a vkusně. Líčí se jen decentně a to většinou jen drobnými korekturami botoxu a syntholu. Vyhýbá se módním výstřelkům, excentrickým modelům šatů i přehnanému užití šperků. I obuv volí usedlou, ovšem s co nejvyšší podrážkou. Vladimir Vladimirovič se již řadu let obléká víceméně sám a zvládá dokonce i obouvání! Bez přehánění lze říci, že si dokáže, s mírnou dopomocí říkanky „přes, pod, do a sem, snadno botu zavážem“, zavázat boty až v 73 % případů! Když se carovi, pomocí oblékacích říkanek, podaří se obléci, tu nastává čas k snídani.
A jéje. Bojím se, že vy, zvídavé děti, se teď na mne doslova sesypete s přehršlí všemožných zvídavých a hlavně pitomých dotazů… Dokáži si to představit. Co ruský car jí? Baští stravu domácí, či imperialistickou? A kolik žere takový Putin na 100 kilometrů? Ach děti, děti… na tohle vám přece nikdo neodpoví. Strava carů je přeci přísně střeženým ruským státním tajemstvím. Ale mezi námi děti. Máme přece naše lokaje USA a imperialistické zaprodance dolaru a díky těm víme, že Vladimir Vladimirovič si rád pochutná na čečenských boulích, gruzínské sekané a obzvláště na německé držkové. Ta chutná celému Rusku. Tuhle specialitu sice Rusko okusilo jen jednou a už kdysi dávno, ale celé Rusko z toho dodnes žije. Tak to by byly pokrmy oblíbené. A ty neoblíbené? Inu, Vladimiru Vladimirovičovi vůbec nešmakuje afgánská prdelačka a zejména ne ukrajinský nářez. Putin má po něm palčivé zažívací potíže a vytéká pak z něho úporný slovní průjem. 
A teď se, děti, dostáváme k tomu hlavnímu. Teď si budeme povídat o Putinově zajímavém životě. Takže se pohodlně usaďte a ponořme se do obdivuhodného životního příběhu tohoto trpasličího velikána.

Jako mnoho velkých osobností i Putin vzešel ze skrovných poměrů. Jeho rodiče žili v takzvaném Sovětském Svazu, což byla jakási ruská forma komunistického alternativního vesmíru. Jeho otec, Vladimir Taťkovič Putin byl prostým sovětským občanem a jeho matka, Vladimírovna Mamkovna Putinovová byla prostou sovětskou občankou. Což znamená děti, že žili naplněné životy. Čím naplněné? No přeci strachem, přetvářkou, bezprávím,… no a taky pochopitelně byli chudí jak kolchozní myši. Prostě žili úplně obyčejné životy úplně obyčejných sovětských lidí. Brzy po seznámení s Vladimirou Mamkovnou pojal Vladimir Taťkovič jistý, abychom tak řekli, vojensko-strategický záměr. Moc se o tom děti nešiřte, znáte ty poměry dneska, ale my si to tady, interně, můžeme prozradit. Podle plánkonspektu, který si Vladimir Taťkovič přímo k tomuto účelu sepsal, nakreslil a vybarvil pastelkami, mu nešlo o nic jiného, než Vladimiru Mamkovnu ze zálohy napadnout, frontálně na ni zaútočit a širokým levým obchvatem přes pravé křídlo ji zahnat na kolchozní stoh. Zde ji hodlal bleskurychlým manévrem odříznout ústupové cesty a v této, pro ni vojensky bezvýchodné situaci, jí chtěl povalit a zmocnit se jí buď zezadu, nebo v podstatě odkudkoliv. Pak už jen stačilo sevřít ji bleskově do kleští, dobít a rychle obsadit cílovou kótu a s nasazením veškerých sil udržet postavení. To bylo zvlášť důležité. Vladimir Taťkovič totiž, jako zkušený stratég, dobře věděl, že udrží-li postavení, bude transport jeho genetického materiálu již jen otázkou času. Pak už půjde jen o to, dislokovat výše uvedený materiál na správné místo - tedy co nejhloub do obklíčeného kotle hluboko v týlu Vladimiry Mamkovny. A to právě, děti, bylo hlavním cílem celé té vojenské mise. A co Vám děti budu vykládat. Vítězství. Neuplynulo ani 9 hladových měsíců a na svět přišel maličkatý Putin. Již nebylo cesty zpět. Tomu totiž zvláště Vladimíra Mamkovna usilovně bránila a tímto svým nesoudružským postojem také zapříčinila, že se malý Putin, celý mokrý, zkrabacený a ošklivý, octl na porodním stohu. Ach ten zázrak zrození! To bylo děti radosti. I jindy neteční mamka a taťka Putinovi vypadali, že je tento nečekaný sled událostí docela zaujal. Mamka a taťka Putinovi se vůbec ukázali jako ti nejbáječnější rodiče pod sluncem. I přes svou chudobu se Mamka a Taťka Putinovi dokázali o svého synka nádherně postarat. Vždyť mu přece darovali nádherné komplementární vlákno DNA smotané tak, jak bylo za těch starých časů zvykem, do úhledné soupravičky vzorově zrekombinovaných chromozomů. A Vladimir Taťkovič? Ten, děti, jako správný táta, synka obmyslel i důkladnou porcí mitochondriální DNA, která se v Rusku, v zemi to tradičních, patriarchálních hodnot, smí dědit jen po otci. A račte uznat, že s takovou výbavičkou už se dá žít kdekoliv – dokonce i v prašivém Sovětském svazu.
Dětství měl malý Putin docela hezké. Ale to si pište děti, musel se zatraceně snažit. Víte, když byl totiž Vladimir Vladimirovič ještě úplně malilinkatá, naivní Putýnka, tak byl velice hloupý. No ano, byl ještě hloupější než tadyhle Vašík a jéje, to už je co říci. Ve svém nejrannějším věku si Putin dokonce myslíval, že aby byl člověk respektovaný, vystačí si s laskavostí, obětavostí, se schopnostmi a s dobrým srdcem. Tak vidíte děti. Ještě štěstí, že vyrůstal v Sovětském Svazu, v zemi, která lépe než kterákoliv jiná, dokáže takové blázniviny vytlouct z těla.
Rodiče své děti bezpříkladně milují. Nezřídka dokonce i takové děti, jako jste, děti, vy. No a Vladimir Taťkovič a celkem i Vladimírovna Mamkovna byli také takoví. Svého synka hluboce milovali, avšak bohužel, byli po porodu příliš vyčerpáni, než aby se podíleli na jeho další výchově. No a tak se na ní, jakáž pomoc, jednoduše nepodíleli. Na tom ale, děti, nebylo v Sovětském Svazu nic divného. Koneckonců, tak šikovný hoch jako byl miniaturní Vladimir Vladimirovič Putin, ten se jistě neztratí. Zvlášť, když se chlapce ujal tradiční ruský pouliční, vzdělávací systém, v němž malý Vladimir kráčel od úspěchu k úspěchu. Již v nemluvněcím věku byl rozpoznán jako jedinečný talent na lhaní a vymýšlení si. A již v batolecím věku byl pokládán za zcela mimořádný zjev v oblasti drobných krádeží. Vidíte děti? I vy můžete, tak jako Putin, dosáhnout úspěchů, jen nesmíte usínat na vavřínech. Vezměte si příklad z Putina. Ten například na vavřínech neusínal nikdy, maximálně na slámě. A jen díky tomu se postupem času mohl přesunout k složitějším a zodpovědnějším úlohám: k týrání malých zvířátek a k šikanování slabších dětí - v tom mu, mí malí přátelé, široko daleko nebylo rovno. Také se stal jakýmsi oblíbencem starších, silnějších a sexuálně nevybouřených hochů ze sousedství, kteří si jej často půjčovali k všemožným klukovským hrátkám a kratochvílím… Nu, však takové nezvedené chlapce známe i u nás, viď Pospíšile? Putinova fyzická konstituce, vzhled i fyzické a morální přednosti mu v kolektivu těchto starších hochů vynesly dokonce i výstižnou přezdívku Nedopalek.
Jenže, mí malí přátelé, co si budeme vykládat. Přes všechny tyto úděsné úspěchy byl v té době Vladimir Putin stále ještě jen malé, vystrašené děcko. A tak by to také nejspíš zůstalo až do konce jeho života, kdyby se nestala jedna temná a děsivá příhoda, o které si teď budeme vyprávět…
To bylo, děti, tehdy tak. Vždycky ve čtvrtek se u Putinů scházela místní honorace. V intelektuálním a motivujícím prostředí všemožných agentů, nástěnkářů, donašečů, vyšetřovatelů NKVD a důvěřivých a neopatrných lidiček ze sousedství, vedla se spousta hlubokomyslných debat o aktuálním dění. Bylo trochu nevděčné tyto diskusní kroužky pořádat, neboť po každé takové sešlosti zavál osud spoustu hostů do pracovních lágrů a popravčích kobek a na další společenská setkání Putinových se tak již, kvůli důležitějším společenským povinnostem, nemohli dostavovat. Pořádání každé nové akce tak přinášelo Putinovým, coby pořadatelům, vyčerpávající povinnost nového seznamování, přesvědčování a lákání – zkrátka vyžadovalo to nemalé organizační dovednosti, takové diskusní kroužky pořádat, ale malý Putin měl štěstí, že jeho rodičům tahle dřina stála za to. A aby také nestála, přátelé. Děti, víte vy vůbec, jak se pořádání takových debatních kroužků v Sovětském Svazu vyplácelo? No hodně dobře – vždyť NKVD vyplácelo celých 5 kopějek za hlavu. A pak také, ta radost v očích jejich synka. To jim celou jejich námahu plně vynahrazovalo. A bože, jak to tomu dítěti prospívalo… Malý Putin totiž se svou zvídavou, bystrou myslí tyhle intelektuální seance doslova zbožňoval. Byly tak podnětné. Během doby, kdy rodiče diskutovali a ty nejzajímavější názory si nenápadně poznamenávali do notýsku, aby je snad nezapomněli, tu se malý Putin s dětmi hostů oddával nevinným dětským radovánkám. Třeba pobíjeli krysy, kterých měli Putinovi v bytě, a dnes už můžeme říci otevřeně, doslova na rozdávání. A tehdy právě se to stalo. Při jedné takové diskusní akci si malý Putin vybral jednu takovou hodně velkou krysu a tak, jak to dělal vždy, začal ji pronásledovat s klackem, aby ji zahnal kouta. Tak se mu to totiž v té jeho nevinné, nezkažené, dětské dušičce nejvíc líbilo: nahnat něco pěkně do kouta. Už se těšil na nadcházející chvíle nevinných radovánek, kdy kryse nacvičeným švihem přerazí páteř a pak ji bude vynalézavě zpestřovat její odchod do krysího nebe, když v tom se to stalo…. krysa se vám náhle postavila na zadní a rozhněvaně na Putina pohlédla. Vladimir Vladimirovič ten pohled cítí dodnes a dodnes si to pamatuje. Ten pohled byl tak výhružný a zlý, že zdřevěnělému Vladimirovi vypadl klacek z ruky a z jeho urogenitální oblasti počala svévolně prýštit jakási záhadná tekutina nažloutlého charakteru. Pro přesnost dodejme, že se jednalo o únik symetrický, neboť i zezadu začalo cosi prosakovat, neřkuli propadávat. A krysa? Ta okamžitě vyhodnotila, co ten náhlý únik provozních kapalin značí. A zaútočila. No věřili byste tomu děti? Krysa. Na Putina. Zaútočila.
Ještě, že měl Vladimir Vladimirovič už tehdy tak perfektní reflexy. Okamžitě začal hezky nahlas ječet vysokým falzetem, načež třemi dlouhými skoky, při nichž se ani jednou nedotkl podlahy, vystřelil z místnosti jako smyslů zbavený. Pak se, jako smyslů zbavený otočil a jako smyslů zbavený je i přibouchl. A pak začal otáčet klíčem. Taky jako smyslů zbavený a tolikrát kolikrát to jen šlo... „Tak a teď ať si ta potvora dělá co chce,“ pomyslel si pak neohroženě, když kolem sebe ucítil chlácholivé bezpečí a uvědomil si, že krysa je bezpečně uzamčena za dveřmi i s jeho ječícími kamarády, kteří si teď také naplno užívali své horké chvíle slávy, ovšem nyní již bez možnosti úniku. Když se malý Putin trochu uklidnil, vzal si nové trenýrky. S těmi starými, po tom všem, co spolu prožili, už nechtěl nic mít. Po tomto drastickém zážitku došlo u Putina k ukončení dětství. Stal se mladíkem.
V jinošském věku se Putin plně oddal pilnému studiu. Nejdřív chtěl studovat chemii, ale z toho vycouval, když mu kdosi vysvětlil, co to ta chemie je. On si stejně svoji budoucnost představoval spíše u tajné policie a nač by mu tam asi tak byla chemie, aha? No ano, přesně tak Boženko: byla by mu tam leda tak na hovno. No ale co tedy studovat, aby to vykazovalo ideální poměr úsilí/zisk? Přemýšlel vám děti a přemýšlel až nakonec na to kápl. No přece práva, to je jistá věc. A tak začal studovat práva. A taky judo. A byl to, děti, další fenomenální úspěch! V judu pomocí úmorně nudných traktátů , objasňujících význam socialistického juda pro nadcházející pětiletku, rychle postupoval od pásku k pásku a studium práv? To mu šlo, děti, taky jak po másle. Zkoušková období na leningradské právnické fakultě odbýval jednoduše: pomocí judistických technik sukui-nage a kata-guruma. Těch si, děti, jeho přednášející opravdu užili víc, než by bylo zdrávo a tak měl Putin již za pár týdnů vystudováno. A závěr studia, děti, ten se mu tedy povedl: završil je červeným diplomem za diplomovou práci „Význam sovětského práva pro udržení moci“, kde za svůj výkon obdržel nejvyšší hodnocení a to jak od vedoucího práce (sukui-nage), tak i od oponenta (kata-guruma).
Tím bylo studium zdárně ukončeno a Putin dospěl. Sovětský systém si musel položit otázku: kam umístit tak zdárného adepta na nového sovětského člověka? No? Kde zaměstnat slibného právníka, jenž dokonale chápe význam práva v sovětském systému? Chlapce, který rád nahání vše živé do kouta? Správného kluka, kterému nejvíc ze všeho imponuje veliká, zlá krysa, která umí nahnat strach? Zkrátka a dobře kam se správným hochem, který je natolik uvědomělým socialistickým člověkem, že si uvědomuje, že správné užití sukui-nage a kata-gurumy je často lepší, než dlouhé řeči? No kam jinam, než do tajné policie. A tak se nám náš Vladimir Vladimirovič dostal do školy pro špiony. No a to si pište děti, že se mu tam líbilo. Vždyť komu by se nelíbila práce v níž nemusíte nic moc umět, kde můžete beztrestně mlátit lidi, máte královský plat a ještě vás za to režim oslavuje jako hrdinu? Však byl také Putin v sedmém nebi a jeho nadšení se ještě prohloubilo, když nakonec obdržel výuční list a vyexpedovali ho agentovat na dekadentní, vyžilý a upadající Západ. A vy si teď, děti, jistě, s údivem vepsaným do vašich neatraktivních a celkem i hloupých tváří, jistě říkáte, proč by proboha Putin, ve jménu všeho záhadného, měl být nadšený, že se musí stěhovat z pokrokového, rozvojového Sovětského Svazu ausgerechnet na dekadentní, vyžilý a upadající Západ? Jenže tady si děti musíme o ruském lidu říct něco tuze vznešeného a krásného.
Víte děti, na Rusech je strašně moc zvláštní, jak nesmírně rádi pomáhají ostatním. Rusové jsou lidé tuze obětaví a neskutečně rádi zachraňují svět - především ten vyspělejší. Je to od Rusů ohromně šlechetné, protože když si vezmete, že průměrný Rus má vzdělání třídiče smrkových šišek, rozhled škeble, životní úroveň neandrtálce, střední délku života lumíka a většina z nich nikdy neviděla splachovací záchod, tak je třeba takovou obětavost jednoznačně ocenit. Rusové jsou prostě proslulí tím, že jsou vždy připraveni ochotně podat pomocnou ruku a nedají se od tohoto bohulibého záměru ničím odradit – ani tím, že zrovna nemají co do huby, ani tím, že nemají co nabídnout a už vůbec ne tím, že o pomoc zrovna od nich nikdo nestojí. Kampak s tím na Rusy. Pomohou i tomu, kdo nechce. Prostě se seberou, natáhnou gatě, vezmou klacek a jdou pomáhat, až chlupy lítají. Snad právě díky této obětavosti požívá Rusko takové úcty a respektu. O to víc, že na místě po sobě zůstaví spoustu mrtvol, násilně vyrobených dětí, chybějícího majetku a stabilizovanou společnost, která pak na ně ještě dlouho vzpomíná. Jenže, milé děti, nevděk světem vládne. Chudák Rusko nakonec vždycky doplatí na svou dobrotu. Vždycky se totiž objeví fašisti a ti začnou Rusko pomlouvat. No a znáte Rusko. Rusko je normálně jako beránek, dříví na něm můžete štípat, ale když se objeví pomluvy, tak to je potom zle. Zvlášť, když jsou ty pomluvy doložené důkazy a očitými svědky. Takové podlé pomluvy jsou totiž neklamným příznakem takzvaného fašismu, neboli nacismu, neboli rusofobie. A vy, mé milé děti, vy určitě nevíte, co tahle divná cizí slovíčka znamenají. Ale nebojte, my si o nich teď povíme, protože v ruských bájích a pověstech mají nezastupitelné místo.
Vězte děti, že nacismus, rusofobie i fašismus jsou v ruské mytologii jedno a totéž. A cože to vlastně je?  Víte děti, u nás, na úpadkovém západě, si myslíme, že fašismus je totalitární ideologie založená na utkvělé představě fašistů, že jsou všemu ostatnímu nadřazeni. Že jim zkrátka nikdo nesahá po kotníky. No a když si nějaký takový člověk myslí, že je nadčlověk, tak pochopitelně má od boha dané právo, aby ostatními lidmi pohrdal, urážel je, okrádal je, zotročoval je, mučil je, bral jim jejich území a fyzicky je vyhlazoval. Pochopitelně také nesmí dodržovat žádné své sliby, závazky, mezinárodní právo, ani ženevskou konvenci, neboť to se neslučuje se ctí pravého nadčlověka. Každý fašista navíc dobře ví, že toto jednání je nutné ze dvou důvodů: 1) pomáhá se tím světu, aby byl lepší, 2) brání se tak nebohý národ, jemuž je zlým, okolním světem křivděno a ubližováno.
Fašistům obvykle vládne Vůdce. To je, děti, zpravidla nějaký tuze legrační, rtuťovitý pán malého vzrůstu, s šosáckým hodnotovým systémem a mocnými komplexy méněcennosti. Zakomplexovaný pán pak z národa, který je obvykle také zakomplexovaný, vychovává silný a sebevědomý národ. Většinou vypjatým nacionalismem, militarismem, kultem síly, šosáckým maloměšťáctvím ukrytým za „boj za tradiční hodnoty“, falšováním historie, fňukáním, že národ je obklíčen zavilými nepřáteli a především důslednou likvidací všech zrádců a nepřátel lidu, čili těch, kteří se opovažují myslet si něco jiného, než si myslí Vůdce. Fašisté obecně dávají přednost životu v iluzích a ty jim promptně dodává právě jejich prťavý Velký Vůdce prostřednictvím bohulibého vynálezu, zvaného propaganda. Díky propagandě mohou žít fašisté ve světě, v němž je jen samochvalné přizvukování a vůbec žádné pochybnosti.
Jenže takhle, milé děti, takhle to vidí úpadkový západ a ten to pochopitelně vidí špatně. S takovou nemožnou definicí fašismu byste totiž úplně snadno mohli podlehnout dojmu, že největší fašista ze všech je právě antifašista Putin a půlka jeho antifašistického národa. A to nejde. Proto existuje ruský, čili správný, pohled na to, co je to fašismus. A je to, děti, úplně prostinké. Fašista je prostě ten, kdo má nějaké výhrady k Rusku a především k jeho Vůdci. Antifašismus je pak v Rusku založen především na odporu k Adolfu Hitlerovi. Adolf Hitler je totiž ztělesněním zla a je proto Ruskem, tedy ztělesněním dobra, hluboce nenáviděn. Hitlerovy metody, principy a hodnoty jsou ovšem nahlíženy jako v zásadě správné, pokud tedy samozřejmě není přiznáno, že pochází od něj. Rusové se totiž domnívají, že to, co Hitler za II. světové války prováděl, nebylo špatné proto, co prováděl – Rusové to koneckonců většinou prováděli taky – špatné ovšem bylo, že to jednak prováděl Hitler a jednak, že to prováděl taky Rusům. A jelikož proto Rusové Hitlera nenávidí, jsou Rusové i antifašisté. To je železná logika. Ve vesmíru prostě univerzálně platí, že Rusové jsou antifašisté a to i tehdy, chovali-li by se jako fašisté.
No ale to jsme, děti, již zabředli do sémantiky. Nyní se raději pojďme pokorně navrátit zpět k našemu vyprávění. A vy už děti určitě nedočkavě čekáte, abyste se dozvěděly o dalších osudech našeho superšpióna. Vězte tedy, že Putin byl špión jako špenát a tak snadno a rychle získal práci v jedné prestižní organizaci, které říkáme děti jak? Ne Jaruško, nebyla to ČEKA, ani NKVD, tohle se jmenovalo KGB, ale jinak to byla vlastně úplně stejná pakáž. A agentování v téhle KGB šlo rozvědčíkovi V. V. Putinovi moc pěkně od ruky. Víte, Putin sám o sobě dnes skromně říká, že v KGB pracoval jako agent rozvědčík a že měl hodnost plukovníka a že tam z něj byli všichni paf, ale my víme, děti, že to je jen nemístná Putinova skromnost. My dobře víme, že nebyl plukovník, ale jen major, že kolegové jej, více než jako agenta rozvědčíka, vnímali spíše jako agenta-řiťolezce a že ho také měli spíše za chlapce přespříliš snaživého, než za schopného, či, nedejbože, inteligentního. Jak jsme si už řekli, Putin by po vyučení poslán agentovat na západ. Sice jen na ten spřátelený, ale lepší než drátem do oka. No a znáte Putina děti. Jako každý ruský člověk i Putin hrozně rád pomáhal a tak zajásal, neboť mu bylo jasné, že i na spřáteleném Západě bude moci pěkně pomáhat socialismu, nehledě na to, že se tam jistě bude nacházet spousta překrásných západních věcí, které se v domácnosti prostého ruského člověka vždycky hodí. A tak se jim tam do té pomoci s vervou pustil. A protože už víme, že Rusové mají pomáhaní v krvi a že Putin umí za práci tohoto druhu moc pěkně vzít, jistě se nebudeme divit, že mu vděční místní soudruzi dajli za jeho úsilí i medajli. To byla nádhera děti. Na té medaili stálo:

„Za služby v boji za mír, obranu socialistické vlasti a proletářského internacionalismu v letech bratrské spolupráce mezi tajnou službou NDR a sovětskou KGB proti společnému nepř“.

Zbylá písmena se tam asi nevlezla, ale aspoň, výhružně a nepříjemně, visela ve vzduchu. Celá ta medaile vypadala hodně krásně a zajímavě. Vypadala, jako by byla prožraná od termitů. Zvlášť když z ní, asi tak po týdnu, odpadalo pozlátko. No zkrátka, Putinovi se v práci dařilo. A nejen tam. I v osobním životě. Tam se mu podařilo okouzlit jednu docela zachovalou komsomolku a ta v horizontální poloze, pod tlakem okolností, svolila, že si změní příjmení. No a co myslíte děti. Přeci znáte socialismus, no ne? Tam změna příjmení nemá nikdy daleko k zabřeznutí. A tak se, pár minut poté, novomanželům Putinovým narodily dvě dcerušky, jedna dceruškovitější než druhá. Štěstěna prostě Putinovi přála a mohl vystoupat až na vrchol, kdyby…
…kdyby se v těch bláznivých dobách v Sovětsku nestal báťuškou carem jistý báťuška soudruh Gorbačov. Tenhle soudruh Gorbačov, to vám byl děti pěkný soudruh, jen co je pravda. Upřímně řečeno děti, kdyby to nebyl soudruh, tak bych vám o něm musel povědět, že to byl pěkný debil. Něco jako tady náš Toník ve třetí lavici. Tenhle Gorbačov upadal do dlouhých, zádumčivých nálad, během nichž se patrně pomátl na rozumu. Začal vám pak blouznit, že i v Sovětském Svazu může fungovat právo a zákon, že tam může být svoboda a dokonce, že tohle všechno může fungovat bez všudypřítomného špiclování, udávání a strachu. Blázen prostě. Mimo jiné také nabyl dojmu, že se sovětský systém dá zreformovat. Když se to doslechl Putin, upřímně se zhrozil. Obával se, že Sovětský Svaz upadl do spárů šílence. Vždyť sovětský svaz je dokonalý takový jaký je a zreformovat se určitě nedá. To je vyloučeno. Kdo kdy slyšel, že by v Rusku mohlo platit jiné právo, než právo silnějšího? A svoboda, či pravda? To jsou zatraceně nebezpečné věci, které by se měly držet pěkně pod zámkem. Jenže to víte děti, pánové politici jsou příliš nadutí, než aby poslouchali lidi z praxe: třeba tadyhle našeho třetiřadého policajta, majora Nedopalka.
Víte, dokud si Gorbačov tyhle své fantasmagorie vykládal jen po palírnách samohonky, tak si tím nikdo hlavu nelámal. Osazenstvo těchto podniků mělo svých starostí po krk a většinou i nad hlavu. Katastrofa ale nastala, když Gorbačov počal své šílené vize realizovat. Zavedl například chozrasčot, čili plán, v němž měly být socialistické podniky hodnoceny výhradně na základě své úspěšnosti na trhu a nikoliv, jako tomu bylo dosud, na základě revoluční tvrdosti jejich nástěnek a početnosti jejich AGITPROP oddělení. Dále zavedl Glasnosť, čili otevřenost, která zase svazovala ruce cenzuře. Tohle Putina obzvlášť rozlítilo a rozvinul se u něj velmi zajímavý podmíněný reflex - při zaslechnutí slova „glasnosť“ u Putina naskakoval mocný dávicí pud, čehož využívali různí zlomyslníci, kteří mu to pak potají šeptali na stranických schůzích a následně se bavili rudým Putinem, koktajícím omluvy uraženému načalstvu. Posledním hřebíčkem do sovětské rakve bylo Gorbačovovo tažení proti alkoholismu. Školácká chyba! Vždyť jedině upřímný, poctivý, uvědomělý soudružský alkoholismus držel celý Sovětský Svaz pohromadě.
Gorbačov svým bláznivinám souhrnně říkal „perestrojka“, čili přestavba. Sám ale netušil, jak důkladná přestavba to nakonec bude. Když totiž systém, jakým je Sovětský Svaz, tedy systém, jenž je projektován na život ve lži, strachu a šlendriánu, vystavíme tlaku ničím nestíněné perestrojky, tak kde se děti brzy takový systém ocitne, no? Ano Aničko, přesně tak: ve špinavé, zajebané prdeli. Píši ti, Aničko, jedničku s hvězdičkou za perfektní vyjádření myšlenky. Než stačil znervóznělý Gorbačov dupnout na brzdu, už mu pokrokový sovětský socialistický systém pod tlakem demokratizačních reforem přesáhl mez elasticity, krátce nato i mez plasticity a co se dělo potom, to už je jasné asi každému a nemusí to být ani takový znalec deformačních křivek jako vy, děti. 
Rusko přišlo o svoji milovanou diktaturu a nastala hrůzovláda svobody. A svoboda, děti, ta Rusy děsí. Vždyť jsou po generace šlechtěni na diktaturu. …A teď tohle. Taková nespravedlnost. Rusové se cítili podvedení jako vězeň, jemuž slibovali doživotí, ale místo toho byli z žaláře, jenž se jim za dlouhá léta pobytu stal domovem, nedobrovolně vyhozeni na svobodu. A co teď? Čerstvý vzduch, proti krásně zaprděnému teplíčku cely, nepříjemně studí, tvrdý komisárek přinesený k nosu bachařem je lepší než vybrané pokrmy, pro jejichž získání je nutno pracovat a bezmyšlenkovitá rutina vězeňského řádu je mnohem pohodlnější, než nutnost zodpovědnosti a činění správných životních rozhodnutí. A navíc, žít na svobodě s cejchem bývalého galejníka taky není noc moc. Rusové prostě narazili do svobody jak ruský opilec do kandelábru. Víte děti, Rusové nejsou hloupí. Oni jen byli donuceni se po generace přizpůsobovat prazvláštním poměrům ve své prazvláštní vlasti a byli tak vyšlechtěni na jakousi sovětskou odrůdu člověka: na Homo Sovieticus. Tato odrůda se vyznačuje současně extrémní důvěřivostí i extrémní nedůvěřivostí, extrémní nekritičností i extrémní kritičností, extrémní poslušností i extrémní neposlušností, morálním relativismem, pesimismem, pasivitou, netečností a odevzdaností, hraničící až s tupostí. Homo Sovieticus si sice uvědomuje, že žije v systému, který je zkorumpovaný, zaostalý, prolhaný, násilnický, bezohledný a krutý, ale on je již tak vycepován soustavným bezprávím a ohrožením, že má pocit, že nemá na výběr a že to vlastně není tak špatné. Je ochoten přizpůsobit se takřka všemu, jen když to bude předstírat, že se to o něj stará a když to od něj nebude požadovat žádnou iniciativu. A Sovětský svět byl systémem přesně takovým. Zkrátka, dalo se na něj, s jistou mírou odevzdanosti a rezignace, zvyknout. Zvlášť, když jeho jedinou dostupnou alternativou byl jiný ruský systém, takzvaný Gulag. Proto se Sovětský Svaz stal domovem člověka rodu Homo Sovieticus. Homo Sovieticus z toho systému neměl vlastně nic. Snad jen konejšivý pocit, že i oni – Sovietikové - bezprávní otroci s nulovým významem, jsou součástí jakési obrovské moci – velikého, zlého útvaru, který je obáván. Z toho čerpali svou sílu. Není to pravda moc, ale když je to to jediné, co můžete dostat, tak tím nakonec vezmete zavděk. Sovietikové se toho proto drželi jak klíště a když o to přišli, vnímali to jako pohromu. Teď, když byl Sovětský Svaz mrtvý, nezbylo jim nic - jejich hodnotový systém se rozpadl.
Víte, milé děti, v přírodě existuje jedna kromobyčejně zajímavá věc. Všimněte si, že když se odněkud vypaří diktatura, tu na místě, které po ní zbyde, nastanou časy svobody. Ovšem svobody dosti podivné. Je to svoboda bez pravidel, bez zákona, s velkou mírou zločinnosti, svévole a nespravedlnosti. Z děr vylezou postavičky velice zajímavých lidiček. Těmto dobrodruhům je vlastní odvaha, sebevědomí, rychlé rozhodování, schopnost až všehoschopnost, snížené zábrany a také velmi pružný pohled na dobro a zlo. Jsou to vlastně jacísi R-stratégové porevolučních dob a mají společné to, že dokáží perfektně využít ekologických nik, kde starý řád zanikl a nový se ještě nevytvořil. Konec jejich éry nastává ve chvíli, kdy se opět vynoří nějaký řád a tito dobrodružní chlapci skončí na hřbitovech, ve vězeních, nebo ve vysokých patrech politiky a byznysu. Délka a intenzita dobrodružného přechodného období koreluje s etickými tradicemi dané země, silou přechozí diktatury a ochotou, s níž chce nová garnitura zavádět pořádek a zákon. No a v novém Rusku byly všechny uvedené poměry nastavené tak, že v Rusku teď zavládly velice nejisté časy. Přechodná doba byla předlouhá a velmi, velmi intenzivní. R-stratégové nesmírně, a zpravidla i nečestně a nepoctivě, zbohatli a nyní dávali své neslušné bohatství nestydatě na odiv, zatímco na K-stratégy naopak čekalo znehodnocení úspor, nouze, nezaměstnanost, nejistota a pocity beznaděje při sledování všeobecného úpadku mravů. K-stratégové třeli bídu s nouzí, nadávali na poměry a frfňali: „co jen jsme komu udělali, že musíme zažívat tak hrozné časy. Tohle, že je ta slavná demokracie a svoboda?“ Pche! To raději zase náš poklidný Sovětský Svaz, který nám vždycky slušně řekl, co od nás chce a co si o čem máme myslet. Sovietikové od těch dob říkají, že si demokracii a svobodu vyzkoušeli a že se v Rusku neujaly. To je ale omyl. V Rusku žádná demokracie a svoboda nikdy nebyly. To si jen Sovietikové pletou svobodu s bezvládím ovládaným zločinci.
Jak se vlastně v těch neradostných časech dařilo našemu Vladimiru Vladimirovičovi? Neradostně děti, neradostně. Aspoň zpočátku. Spřátelený západ se odpřátelil a ruské pomocníčky vyexpedoval zpět do jejich pokrokové tajgy. Potkalo to i Vladimira Vladimiroviče, ale ten se, děti, ještě před vyhazovem, vyznamenal jedním nesmírně chrabrým činem. Svědci na to sice nejsou, ale říká to Putin a ten by přece nelhal. Putin rád vypráví o těch časech: jak poté, co se spřátelený Západ nevděčně odvrátil od proletariátu, srotila se před Putinovým pracovištěm místní demokratická svoloč a chtěla nahlédnout do tajných písemností, aby zvěděla, jak bratrská pomoc mezi jejich zemí a Sovětským Svazem probíhala a kdo všechno se na tom podílel. To ale Putin nedovolil. Neohroženě prý předstoupil před svoloč a s pistolí v ruce jí zabránil, aby pronikla dovnitř. Jenže dav se začal nespokojeně vlnit a jelikož jich bylo víc než měl Putin kulek, octl se Putin v nezáviděníhodné situaci. A tu provedl Putin něco ohromného. Prosmýkl se svoloči před nosem rovnou do archivu, přibouchl za sebou pancéřové dveře a během necelých 4 minut všechny ty písemnosti, bylo toho 3 tuny, sežral, zapil inkoustem, zajedl plutoniem a pak si, pro jistotu, střelil do žaludku. V nemocnici pak osobně dohlížel na personál, jestli důsledně pálí jeho exkrementy. Naštěstí hořely jako papír. Tak byl, děti, Putin odvážný a obětavý. Není proto divu, že hned, jak se ze svého hrdinství vykřesal, tak ho vyrazili. A co teď? No, celkem nic. Chudák Putin si prostě musel sbalit uzlíček, rodinu a 7 vagónů nakradených věcí a všichni šupajdili zpátky domů, do milované matičky Rusi.
Tam ale, děti, Vladimirovi Vladimiroviči nastaly tuze těžké časy. V jednu chvíli musel dokonce, považte ta hrůza, pracovat. On, špion. Víte děti, pro špióna je tohle zvlášť těžké. Vezměte si, že celý život pracujete někde, kde jsou z vás lidi podělaní strachem a kde se k vám chovají vstřícně, protože vědí, že když se tak chovat nebudou, bude je to zatraceně bolet. No a teď najednou máte žít ve světe, kde nemáte privilegia a jste postaven na roveň obyčejným Sovietikům z ulice. Fuj! A těch prací, co chudák Vladimir Vladimirovič musel vyzkoušet a co v nich neuspěl… Jednou takhle se vám třeba nechal zaměstnat jako kopáč výkopů. Jenže ho vyrazili. Ano děti, vyrazili. Už za 2 a půl minuty. No ale řekněte děti, jak měl chudák Putin proboha tušit, že se krumpáč drží za takové to dřevěné? Nebo jindy. To to zase zkoušel jako kadeřník. Tam už to ale bylo o něco lepší. Vyrazili ho až za 3 a půl minuty. Ale taky. Nějak si vám tam na něj zasedli, či co a již během první zakázky ho vyhodili. A to mu ještě zákaznice v hysterickém záchvatu podrápala celý ten jeho vyblitý ksicht. Pak to zkoušel různě, ale nikde o něj nebyl zájem. Dokonce ani na dálničním odpočivadle, kde nabízel různé službičky osamělým pánům. Nakonec se uchytil u taxikaření, byť se mu to taky nelíbilo, neboť jako taxikář musel skrývat své opovržení k lidem, což se mu ale, při jeho hrdé povaze, ani trochu nelíbilo. No prostě, vůbec se mu nedařilo a celá ta slavná, nová doba se mu ani trochu nelíbila, o čemž opakovaně, soustavně a nepřetržitě informoval manželku, dcery, příbuzné, kolegy, kamarády i úplně cizí opilce na ulici.
Tak to šlo hodnou chvíli. Manželka s dcerami se už před ním zamykaly v  koupelně, kamarádi se nechali zapírat a na ulici široko daleko žádný opilec – všichni se Putinovi zdaleka vyhýbali, jen aby nemuseli poslouchat ty jeho nekonečné litanie o tom, jak všechno stojí za hovno… Nakonec si, chudák, mohl na své trápení stěžovat už jen rozbitému štokrleti ve sklepě, ale i to už poslední dobou vypadalo dost otráveně a tuhle ho Putin dokonce přistihl, úplně zoufalé, až nahoře u sklepního okénka, kam se patrně během noci vyšplhalo, aby se pokusilo uprchnout z Putinova dosahu. Putin by s takovou asi brzy skončil jako všemi opuštěná nula, kdyby se nestal zázrak. Šikovného taxikáře si totiž jednoho dne povšiml jeden tuze hodný pasažér. Nastoupil do taxíku a pořád si vám divně Putina prohlížel. No, však víte… takovým podivným způsobem… asi jako tadyhle Péťa, když si po tělocviku prohlíží ostatní chlapce ve sprše. Putinovi se ten člověk pranic nelíbil a v duchu si říkal, že jestli si na něj ten divný týpek něco zkusí, tak ať nepočítá, že by s ním šel bez kondomu. Jenže vtom se ten záhadný pán na Putina zpříma zadívá a zčistajasna vybafne: „poslyšte, Vladimire Vladimiroviči Putine, nejste vy náhodou Vladimir Vladimirovič Putin?“ Putin tím byl tak konsternován, že mu šprcka vypadla z ruky. Odkud ho ten teplouš zná? A tu náhle ten záhadný cizinec řekne: „No ale Vladimire Vladimiroviči, vždyť si na mne vzpomeňte, já jsem přece Anatolij Sobčak, váš bývalý donašeč a profesor z katedry práv. No vzpomeňte si. Nosil jsem vám přeci kompro na studenty a kolegy na Leningradské univerzitě… to byly časy... a taky jsem vás onehdá zkoušel z předmětu 'Užití sovětského práva na politických vězních' a vy jste mi tehdy na moje, uznávám velmi těžké dotazy, brilantně odpověděl bleskovým užitím kata-gurumy. Dost často na to vzpomínám,“ pronesl Sobčak uznale a uznale se pochechtávaje, uznale si třel svůj stále ještě rozdrcený, obratel. Teď teprve to Putina konečně trklo. No, to mu ho tedy děti podržte. Že ho nepoznal dřív. Tohle přece není žádný podřadný, slizký, odporný buzerant jako Péťa. Tohle je přeci jeho starý dobrý přítel, profesor Anatolij Sobčak. To bylo radosti. Objímání, stisky ruky, přátelský halas a stakany vodky. „A copak teď vlastně děláte, pane profesore?“ škytal Putin dojatě. „Ale to víš Putine, starostuju Leningra… pardon, chci říct, Petrohradu“ povídá Sobčak. Putina to zaujalo. „Takové starostování musí být přeci strašlivě moc těžké, ne?“ zeptal se uctivě. „No to víš,“ odpověděl unaveně Sobčak, „je toho teď na mne opravdu hodně. Prostě politika. Denně se musím setkávat s důležitými postavami petrohradského posvětí, řídím celý petrohradský obchod s drogami, prodávám ruské nerostné suroviny do zahraničí tak, abych z toho já a lidi, co na mně něco mají, nebo kterým lezu do zadku, měli zisk maximální a stát a prostí Rusové naopak vůbec žádný, no a pak tu máš takové ty obtěžující starosti s péčí o městský majetek. Teď třeba privatizujeme petrohradský přístav, kde chceme docílit toho, aby jej vlastnily čelné osobnosti petrohradského podsvětí. A taková věc holenku vyžaduje spoustu plánování, bankovních operací i specializovaných dovedností z oblasti stavebnictví - hlavně z oboru tunelování….“ Sobčak se unaveně rozbředl do křesla a bylo vidět, že tíha zodpovědnosti jeho nelehkého úřadu ho skutečně zmáhá. „Víš Putine, někdy je toho na jednoho člověka opravdu hodně. Právě proto bych teď potřeboval nějakého člověka, aby byl mojí pravou rukou, jenže člověče… nemůžu vůbec nikoho najít. Potřebuji totiž na slovo vzatého odborníka. A kde ho vzít? Nároky jsou totiž pochopitelně nesmírně vysoké, to si ani neumíš představit. Nutně totiž požaduji nějakého neúspěšného, zahořklého taxikáře, jenž býval agentem KGB, nejlíp v Drážďanech. Nějakého správného mládence, který pomocí kata-gurumy a sukui-nage vystudoval leningradská práva, ale jinak o právu vůbec nic neví a vědět ani nechce. A samozřejmě nesmí vůbec nic vědět o městském hospodaření, ani o komunální politice – no zkrátka, v nejlepším případě by neměl znát a umět zhola nic. Ano a taky to musí být člověk zlý, cynický a psychopatický a musí se domnívat, že zánik sovětského svazu byla ta největší geopolitická katastrofa pod sluncem. A ještě by bylo dobré,“ rozpřádal Sobčak dál svá neskromná přání, „aby to byl chlapík, který teď většinu volného času tráví ve sklepě, kde si polámanému štokrleti stěžuje, jak je všechno na hovno. Takže takového chlapce bych potřeboval. Nevěděl bys náhodou o někom?“ Starosta ztrápeně vzhlédl k Putinovi a na jeho tváři se zahnízdily utrápené vrásky. Putinovi se tam naopak zahnízdily vrásky usilovného přemýšlení, ale už po chvíli se odhnízdily. Že by jakési jméno Putinovi vytanulo na mysli?
No a pár minut nato už měl Putin práci – byla z něj pravá ruka profesora Sobčaka. A tahle práce, milé děti, ta už se Putinovi sakramentsky líbila. Konečně se našel. Tohle se s taxikařením vůbec nedalo srovnávat. Konečně mohl být zase spokojený. A nejen on. Žena s dcerami po letech konečně vylezly z koupelny a i opilci se přestali Putinovi vyhýbat.
Putin doslova prokoukl. Vyměnil čekistické rajtky a agentskou papachu za kravatu a oblek. A prospělo mu to. Vypadal teď jako mnohem menší buran. To ovšem bylo jen zdání - ve svém srdci přece zůstal stejným Putinem, jakým vždy býval. A pak se pustil do práce. A jářku děti, nejvyšší čas. Byl totiž konec roku 1991, doba velkých příležitostí, doba, kdy se, díky všem těm prozíravým a moudrým státníkům, jako byli Sobčak s Putinem, konečně zhroutila ruská ekonomika. Petrohrad, město hrdina, si v nových poměrech připomínalo chvíle své historické slávy, neboť, jak říkali pamětníci, nová doba jim silně připomínala slavné doby blokády. Zkrátka a dobře děti, nebylo co žrát. No a někoho napadlo, že taková složitá situace by se nejlépe dala vyřešit tím, že by se prodaly nerostné suroviny ze státních zásob do zahraničí a za stržené peníze, že by se nakoupily potraviny pro hladovějící. A nejjednodušeji by se to prý dalo zařídit tak, že by se licence na vývoz nerostných surovin prostě předaly z Moskvy do Petrohradu. Zajímavá myšlenka, že? A byl to také, milé děti, počátek Putinovy hvězdné kariéry. Kdo jiný totiž v Petrohradu na onu licenci nedočkavě nečekal, než velice natěšená Komise pro vnější vztahy a zejména pak její šéf, nový lidový komisař V. V. Putin, pravá ruka osobně. To byla ale povedená náhodička, viďte děti. Takže, abychom si ještě jednou řekli, co se nám tu přihodilo: Sobčak a Putin získali právo vydávat licence na vývoz nerostných surovin. No panečku, taková okolostojičnost potěší každou peněženku bažící po přísunu mamutí hotovosti. Oba naši národohospodáři, jak Putin, tak Sobčak, byli dotčeni tragickým osudem hladovějících natolik, že jim bylo jasné, že zde bude nutno postupovati bleskurychlým tempem. Koneckonců, když lidé hladoví, není času nazbyt, no a taky - to ovšem hraje jen podružnou roli - ty licence mají k dispozici jen na krátkou dobu. Takže musí kvaltovat. A tak, hnáni sžíravou touhou pomoci trpícím, začali licence ve zběsilém kalupu nabízet každému, kdo šel náhodou okolo. Později se to dost kritizovalo. Jak ale naši dobrodějové měli vědět, že ve chvíli, kdy ty licence takhle nabízeli, fascinující shodou okolností chodili okolo zřejmě jen zástupci místního podsvětí? Jak to proboha měli vědět? No a jak celá ta bohulibá akce dopadla?
Dobře. Tedy s menšími výhradami. První fáze pomoci, tedy vývoz surovin za hranice a jejich prodej - ta se zvládla přímo na výbornou. To je třeba pochválit. Jen ta druhá fáze, čili za utržené peníze pořídit a rozdistribuovat jídlo pro hladovějící - ta měla v realizaci jakési drobné nedostatky, aby se tak řeklo. Proč? Inu, snad géniové zodiakální, snad v nepřátelském znamení štíra střetl se makrokosmos s mikrokosmem, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikla se proti nebohým alchymistům. No prostě, peníze zmizely. Samy od sebe se záhadně demonetizovaly. Putin se Sobčakem to později, vzlykaje, líčili tak, že v jednu chvíli měli ty prachy, všech těch 100 milionů dolarů, u sebe na stole, když tu náhle cosi luplo, zjevil se jakýsi potměšile vyhlížející obláček homunkulární protoplazmy, nejspíše vyvolaný kejklemi západních elit a ten peníze mysticky dematerializoval za zvuku, který prý zněl tak nějak jako „čmajz“. V Putinovi a Sobčakovi prý hrklo. Krve a jiných tělních tekutin, byste se v nich nedořezali. Že by snad nepřinesli správné obětiny? Nebo, že by nevykonali peněžní rituály právě ve chvíli, kdy Mars vstoupil do konjunkce se  Saturnem, jak předepisovaly prastaré sovětské grimoáry? Nebo, že by elementálové nebyli příznivi jejich počínání? Co jen teď bude s chudáky hladovějícími?  I pustili se Putin se Sobčakem do horečného hledání ztracených peněz. Hledali všude. U soudu tklivě líčili, jak, zdrceni obavami o hladovějící bližní, prohledávali si kapsy, jak se dívali do květináčů, do šuflat, jak hledali mezi vajgly v popelníku, jak si prohledali dokonce i své kufříky, přičemž nevynechali ani ten Putinův svačinový s medvídkem a jak si nakonec navzájem důkladně prohlédli i otvory, zdaliž peníze náhodou nezapadly tam… všechno marné. Peníze, jakoby se do země propadly. Evidentně se staly obětí nějaké temné, západní magie.
Kdyby to bylo u západních liberastů, Putin se Sobčakem by si asi museli nachystat konečníky na dlouhý, ozdravný pobyt ve vězení. Tohle ale v nové ruské svobodě určitě nehrozilo. Tam se podobné alchymistické kotrmelce staly už tolika lidem - zejména lidem z justice, policie, z úřadů a státní správy, že chlapci v trestněprávních strukturách si tam již vypěstovali náležité pochopení pro chybujícího bližního. A snad sehrály roli i přátelské vztahy Putina se soudci, policisty, politiky a dalšími přáteli alchymie, kteří měli pochopení pro drobné lidské slabůstky, takže vyšetřování se nakonec uzavřelo s tím, že prachy jsou sice fuč, ale hlavní je, že se nikomu nic nestalo.
Sobčak měl z Putina ohromnou radost. Ukazovalo se, že ve věci své pravé ruky měl neuvěřitelně šťastnou ruku. Putin byl neotřelý, otevřený všem nápadům i všem praktikám a brzy se stal jakousi dobrou duší celé petrohradské radnice. Stál tam úplně za vším. Tomu jistě hodně napomáhaly i jeho nevšední sociální dovednosti. Velkou Putinovou vášní totiž bylo propojování lidí. Patrně si v tom vzal příklad z Václava Havla, velkého demokrata, který, jak známo, rád propojoval všemožné intelektuály, vědce, státníky, morální autority, duchovní, umělce, podnikatele a zkrátka různé velké osobnosti, díky čemuž pak vznikaly neotřelé, podnětné a inovativní myšlenky. No a něco podobného, děti, dělal i Vladimir Putin: i on propojoval všemožné užitečné lidičky ze svého okolí: politiky, soudce, policisty, zločince, oligarchy, úředníky, kšeftsmeny, prodejné novináře, nájemné vrahy, kamarády z KGB, kamarády z FSB, lobbisty,… no co vám děti budu vykládat. Putin, jako bájné sudičky Klóthó, Lachesis a Atropos snoval nitky osudů všech těchto lidských postaviček tak, aby byly co nejzašmodrchanější, na něho navázané, jemu zavázané, vzájemně propletené a aby každý za něco mohl a on to na něj věděl. Putinův úřad se brzy stal seznamkou všech lepších lidí Ruska. Vstupenkou do seznamky byl vliv, moc, peníze, ochota podílet se na společných aktivitách a ochota držet basu. Ta basa byla nejdůležitější. Kdo neuměl pochopit, že basa tvrdí muziku a chtěl by narušovat muzikální soulad této skvělé party hudebníků, tomu sudička Atropos v Putinově podobě, rychle ustřihla nit jeho dalších osudů. To bylo mezi všemi těmi kamarády takové dost důležité pravidlo. V takovém příznivém, sociálními vazbami nabitém prostředí se projekty nevídané výnosnosti rozvíjely přímo báječně a radnice se, díky Putinovi, stala živoucím centrem Petrohradu, v němž spolupracovaly zástupy schopných i všehoschopných lidí, kteří se hravě dokázali vypořádat se všemi problémy. Zanedbaná infrastruktura? Zkostnatělá byrokracie, zákony, morálka, zábrany? Nic nebylo problémem. A uprostřed toho všeho činorodého hemžení seděl soudruh Putin a ač byl v centru vší té organizované alchymie, nikdy na něm neulpěl ani stín podezření. Každý svědek, který by chtěl prozrazovat jeho alchymistické postupy, byl umlčen dřív, než ho napadlo slovo „policie“, ale upřímně, i kdyby tam stihl dojít, ani trochu by mu to nepomohlo.
Jenže děti, co se nestalo. Zrovna když byli naši národohospodáři v nejlepším, přišly volby a s nimi ledová sprcha. Lid bohužel nepochopil, jakých velkých věcí se mu od Sobčakovovy radnice dostává a Sobčak byl zbaven úřadu. Ano, tak byl tehdy mladý ruský systém ještě nedokonalý. Sobčak pak musel čelit různým necitlivým a rozrušujícím otázkám vyšetřovatelů, kteří se zajímali o různé aspekty jeho starostování. Bezohlednost tohoto postupu přecitlivělého Sobčaka rozrušila natolik, že se musel uchýlit do bezpečí prohnilého západu a chýlil se tam, nebožák, v takové rychlosti, že si nestačil vzít ani pas. A nemocenská to byla dlouhá, milé děti. Domů se Sobčak vrátil až za mnoho let, když už byl náš Putin už zase na výsluní a náhodou se zjistilo, že prokurátor si užíval s dvěma mladistvými kůstkami na hotelu, při kteréžto činnosti ho kdosi, patrně čirou náhodou, přímo v pokoji, natočil. Ach ty náhody.
Ale to jsme už zase odběhli. Pojďme se zase vrátit k našemu hrdinovi. Rekovné skutky, které neohrožený rytíř Putin na petrohradské radnici slavně vykonal, nesly se od úst k ústům a jeho sláva mu nedala padnouti. Překonala i hranice okresu. Ale ani tam se nezastavila a nesla se dál a dál, až se zastavila u hradeb slavného Kremlu. Ty pak s jistými potížemi přelezla a když už tam byla, vlezla i do chundelatých uší starého, bachratého báťušky cara. A carem tenkrát, děti, nebyl nikdo jiný než car Jelcin, který začal carovat už kdysi dávno… po šíleném báťuškovi soudruhovi Gorbačovovi. Tenhle car Jelcin, to byl velice vhodný doplněk k celé té nové, originální době. Znamenitě se k ní hodil. Car Jelcin, to vám byl děti takový velikanánský, obézní orangutan, jenž měl obzvláštní zálibu v dirigování, tanci, zpěvu a především v tekutinách na bázi ethanolu. Byl štěstím celý bez sebe, když všechny tyhle aktivity mohl skloubit do jedné a provozovat hezky zaráz. Úplně nejlíp se pak cítil na důležitých mezinárodních setkáních, kde provozováním výše uvedených kratochvílí dokázal mimořádně účinně ztrapňovat jak sám sebe, tak i celé Rusko.
Jenže teď, k stáru, to s ním bylo čím dál horší. Ochabl a již ani vidina frenetického tance s lahví vodky v ruce na zasedání OSN ho nedokázala vzpružit. To bylo zlé. Jelcin tušil, že dny jeho báťuškování jsou u konce. Byl starý, nemocný a velice unavený. Své dny už chtěl dožít, jak rád říkával, jen nějakou vhodnou, důstojnou aktivitou, kterou by smysluplně posloužil vlasti: třeba, že by ležel pod stolem, zpitý do němoty jako mužik a strnule by zíral na zeď a sledoval, jak po ní pochodují pavouci, co jim padají nohy. Tak nějak cítil, že něco takového by pro něj mohlo být to pravé. Jenže k tomu potřeboval zařídit ještě jednu maličkost. A právě proto si dal povolat rytíře Putina k sobě do Kremlu. To ale děti nebylo jen tak. Sobčaka to pozvání totiž dost nakrklo: „Co si to ten báťuška dovoluje? Co poroučí? Putin odjet nemůže. Musí být tady. Musí mi pomáhat. Já prostě Putina do Kremlu nepustím,“ běsnil Sobčak, „Putin do Moskvy nepojede a basta. Jen přes mou mrtvolu…“ Tak a bylo vymalováno. S tímhle se nedalo nic dělat… No a tak Putin dorazil do Kremlu s dvouhodinovým zpožděním – až po Sobčakovově záhadné smrti.
A teď konečně stál před stařičkým báťuškou carem v haptáku a čekal, co na něj ten starý dobytek vybalí. A ukázalo se, že má pro něj celkem zajímavou nabídku. Báťuška car začal zeširoka. Začal se mu svěřovat se svými nezajímavými životními peripetiemi, což bylo dost nudné, ale znáte Putina. Putin je slušně vychovaný jinoch, který má ke starým lidem, co vládnou neomezenou mocí, vštípenou synovskou úctu. Proto horlivě předstíral, že bedlivě naslouchá. Jen ať se dědek vypovídá... A Jelcin povídal a povídal a Putin byl rád, že ho kdysi, ve špiónském kurzu, naučili spát s otevřenýma očima… Vzbudil se teprve, kdy mu car Jelcin hrdě líčil, jak nejdřív zametl s carem Gorbačovem a pak jak ještě carovi Gorbačovovi pomohl, když na něj levé křídlo KSSS (lokální fašistická strana) zosnovalo puč a pak jak toho využil, aby s Gorbačovem zametl ještě jednou a tentokrát i definitivně a jak sám zaujal jeho místo. Celý ten napínavý, soudruhovražedný boj odehrávající se v atraktivním prostředí stranických sekretariátů líčil Jelcin tak sugestivně, že se z toho Putin skoro probudil...
Snad si toho car Jelcin povšiml a pookřál. Začal mluvit bujarým hlasem. A aby také ne, když šlo o jeho hvězdné chvíle. Jenže pak mu začal hlas zase rychle umdlévat. Líčil, jak potom zase všechno začalo jít šejdrem. Jak zavedl hospodářské reformy, které sice byly míněné dobře, ale dopadly jako obvykle, jak zavedl kupónovou privatizaci, a jak on, neschopný a nezodpovědný opilec, s vládou, která vynikala stejnými kvalitami a s občany odrůdy Homo Sovieticus, zkoušeli vybudovat svobodu a demokracii a jak to celé dopadlo. Dopadlo to zkrátka vším tím bordelem, co Putin kolem sebe vidí. „Ano příteli, uvrhli jsme matičku Rus,“ bědoval car Jelcin, „do spárů odporných, podřadných, nechutných, slizkých, ničeho se neštítících vyvrhelů, jako jste třeba vy pane Putine. Tedy neuražte se, nic ve zlém...,“ zjemnil Jelcin svou diplomatickou výtku. Putin polkl. Že by čistka? Nepozorovaně si rukou nenápadně přejel po zátylku, jestli mu tam náhodou zrovna nešmátrá hlaveň nějaké popravčí pistole. Ale ne, vypadalo to, že báťuška mu prozatím po krku nejde. Jelcin naopak vypadal spíš prosebně. A lezlo Vám to z něj, děti, jak z tlusté, chlupaté deky. Aby totiž pan Putin věděl, báťuška by potřebovala zrovinka služby nějakého takového nechutného, bezpáteřného, amorálního, slizkého švába, jakým ráčí být tadyhle ctěný pan Putin. „Víte pane Putine, vás to možná překvapí,“ mlel dál dědek, „ale já si nedělám iluze. Lid moje veličenstvo nevelebí. Dokonce míváme takhle k večeru i pocit, že jsme neoblíbeni. A dokonce i takové chvíle v životě našem jsou,“ připouštěla ukřivděně báťuška, „že máme pocit, že by nám lid velice rád zatrhl tipec. Ano, ano. A to se ani nezmiňuji o chvílích, kdy máme velké obavy, zdaliž nám dokonce nehrozí pobyt ve vězení, či konfiskace majetku. A to by naše veličenstvo obzvlášť mrzelo, neboť jsme si během carování moc pěkně nahamonili.“ Putin se na toto šokující doznání zatvářil ohromeně, ale upřímně řečeno, šlo z jeho strany spíš o projev úcty, neboť tohle ve skutečnosti velice dobře věděl. O kleptomanských spádech cara Jelcina a celé jeho početné rodiny totiž věděl úplně každý. Celá jeho famílie byla zištná, chamtivá a ukradla na co přišla. Všeobecně se to vědělo. A aby tohle nevěděl tak dobrý operativec, jako tady major Nedopalek, který právě napjatě čekal, co z té opelichané opice ještě vypadne.
No, ehm, ehm, tak tedy, ehm, soukal ze sebe car Jelcin, „měl bych pro ctěného pana Putina, ehm, ehm, jeden takový… nu, řekněme obchůdek. Obchůdek, čili deal, hahaha. Víte,“ pravil Jelcin „už jsem starý, nemocný a unavený“ („a taky ožralý a neschopný“ doplnil ho nápomocně Putin – ovšem pouze v duchu) „a Rusko bude, co nevidět, potřebovat nového cara.“ No a co prý by velevážený pan Putin řekl na to, kdyby tím příštím carem byl on, pan Putin? Car Jelcin by totiž potřeboval nástupce, ale ne jen tak ledasjakého: potřeboval by nějakou svini, ale jen přiměřenou - takovou, která by spolehlivě zajistila přesně to, co po ní Jelcin chce – tedy aby nemusel pykat za své hříchy - ale zase i natolik velkou, aby pak ve funkci předvedla něco, vedle čeho by trochu zanikl Jelcinův vlastní, neslavný, politický výkon. A car Jelcin prý věří, že právě velectěný pan Putin by mohl být pro tuhle prácičku jako stvořený. Tak co by na to ctěný pan Putin říkal? Měl by pan Putin zájem? Nechtěl by být pan Putin carem? Stačí málo. Jen slíbit carovi Jelcinovi doživotní imunitu a že mu nesáhnou na poctivě nakradený majetek a car odmění Jelcina tím, že mu dá celé, celičké Rusko. Prostě všechno: rozkradené hospodářství, Sovietiky s vymytými mozky, katastrofální historii, zničené mezilidské vztahy, pobořená města, bezpráví, korupci, války, kriminalitu, platební neschopnost i inflací znehodnocenou měnu, no prostě celé, jak to tady leží, celá ruská země, všechno bude Putinovo. „No tak? Co na to pan Putin?“ No děti, co asi?
A tak se Putin, přes noc, stal ruským báťuškou carem. Jenže takové carování, děti, to není jen tak. To se musí řádně promyslet a především prostudovat. A tak se vám Putin ponořil do usilovného studia. Studoval a bádal… dlouho, předlouho… nastudoval toho mraky. Studium ale pochopitelně koncipoval tak, aby bylo vyloučeno vše, co by vedlo k pochybnostem, přemýšlení, či změnám názorů. Na studium tohoto typu jsou totiž lidé jeho typu mistři. A tak, již asi po 20 minutách tohoto vysilujícího studia, měl nový car ve všem jasno. Novopečený car Putin si studiem úspěšně potvrdil všechno, co věděl už dávno. Jaký byl pád Sovětské diktatury strašnou tragédií, jak je nebohé Rusko utiskováno a jak vždycky za všechno může někdo jiný. A také přitom rozkryl tajemství podstaty Ruska. Přišel totiž na to, že podstata Ruska je tatarská. Putin při svém rozboru historie pochopil, že Rusko musí fungovat na tradičních pilířích, které ustanovili jeho otcové zakladatelé - tedy Mongolové:

  • Moc musí být maximálně centralizovaná. Rozhodnutí se přijímají výhradně v jurtě Velkého Chána a to jen v jeho nejužším kroužku.
  • Osoba Velkého Chána je posvátná. Zpochybnění jeho autority lze ztrestat jediným trestem – strašlivou smrtí.
  • Velký Chán stojí nad zákonem. Sám je zákonem.
  • Říše Velkého Chána tu není pro občany. Občané jsou jen nedůležité sloupky, na jejichž netečných hlavách Říše Velkého Chána spočívá.
  • Lidé s jiným názorem jsou nebezpeční. Musí být vyháněni, či ještě lépe, likvidováni.

 

Když si tohle všechno Putin uvědomil, zhluboka vydechl. Došel osvícení. Jeho čekistická duše se tetelila v oparu mihotavé nirvány. Prozřel. Brány poznání se otevřely. Osvícený Putin pochopil, že bajky o širé ruské Duši tak, jak je popisuje v Rusku oslavovaný univerzální mudrc Tolstojevský, jsou jen dětinským plácáním. Ruská Duše, že je štědrá, prostá, melancholická, jadrná, pohostinná, dobrotivá…  a další nesmysly? Kdepak, ruská Duše je tatarská a pracuje buď v módu ovládaném, neboli otrockém, nebo v módu ovládacím, čili despotickém. Ano, ruská Duše je ukována v nemilosrdných postulátech drsných dob Zlaté hordy a starých Rurikovců. A Rusko samotné je příliš velké, divoké, hloupé a bláznivé, než aby ho bylo možno udržet pouhým právem a spravedlností. Celý ten pytel jurodivých, věčně namazaných blech se dá udržet jen důmyslně namíchaným elixírem ze strachu, teroru, propagandy, lhaní a hlavně pomocí šlechtění Homo Sovieticuse.
V té samé chvíli, ve které Putina postihlo osvícení, také pochopil svou dějinnou roli. Ano děti, Putin je mesiáš. Byl vybrán prozřetelností, aby zachránil Rusko a učinil je mocným. Ne blahobytným, nebo spravedlivým, ale mocným. Před zhoubou svobody, demokracie a zvrhlých západních hodnot je třeba Rusko zachránit a to tak, že Rusko znovu promění v útulnou totalitní despocii asijského střihu. Ano děti, Putin obnoví Sovětský Svaz. A on sám se poté do historie zapíše stejně jako Ivan III., Petr I. Veliký, nebo Čingischán. Nebo aspoň jako Stalin a Timur Lenk. A tak se, děti, Putin stal Bohem. Teď šlo o to, aby to pochopili i mužici v ulicích. Nový car ze všeho nejdřív musel nastartovat popularitu. A popularita, ta se u ruských politiků odvíjí od úspěšnosti v těchto oblastech:

  • Schopnost řešit závažné problémy
  • Zajištění práva a pořádku
  • Zajištění prospertity
  • Zajištění velikosti Ruska

 

Na první bod, čili schopnost řešit závažné problémy Ruska, mají ruští carové generacemi osvědčenou taktiku. Říká se jí, děti, malá vítězná válka. Prostě vždy, když v Rusku nastane hlad, chudoba, bezpráví, bída, či všeobecná nespokojenost, no prostě takové ty nesnáze, na které je každý správný ruský car krátký, tu ruští carové počnou hovořiti o velikosti Ruska a nutnosti bránit matičku vlast před nespravedlností mrzkého světa. A pak se halasně uspořádá válečná výprava proti nějakému vojensky slabému státečku v okolí. Tím se pozornost lidu krásně odvede k vlastenectví a podobným důležitým věcem. A tady měl navíc Putin pole působnosti otevřené, neboť jednu válku mělo Rusko rozpracováno již carem Jelcinem. V Čečensku. Jenže tam se, děti, stalo to, co se ruským carům stává periodicky: malá vítězná válka se tam zvrhla ve válku potupnou. No ale co kdyby tam tedy car Putin zaběhl a zajistil by tam slavné ruské vítězství? Bude samozřejmě muset zradikalizovat ruské obyvatelstvo, ale jářku lidičky, to je přeci hračka. V ruských velkoměstech se poté začali hemžit agenti FSB, kteří, zbroceni potem, nosily do obytných domů velikánské pytle cukru. Snad toužili zásobit ruské domácnosti před zimou cukrem, či co. Jenže děti, co se vám nestalo. Ty domy, napěchované cukrem, náhle vybouchly. Bum! Prásk! Ale to víš Aničko, že byla velká spousta mrtvých a zraněných. Mimochodem Aničko, na třídních schůzkách jsem už mamince říkal, že máš divné dotazy a všichni se trochu bojíme, když vidíme, jak ti při nich divně svítí očička. Mělo by se s tím něco dělat… No nic, k věci.  Děti, přece znáte Putina, jaký je to skvělý detektiv. Putin se pustil do pátrání a do večera osobně vyčmuchal, cože se to vlastně stalo: no představte si děti: byli to Čečenci. Tihle zlí, proradní Čečenci hodné, bezelstné a přespříliš důvěřivé agenty FSB sprostě napálili. Prostě jim ty jejich pytle s cukrem vyměnili za pytle s výbušninou. No a znáte agenty FSB, děti. Jsou tak naivní a bezelstní, že jsou úplně klidně schopni splést si pytel plný hexogenu, i se všemi těmi dráty, časovači, roznětkami a tak dále, s pytlem úplně obyčejného cukru... Takže Čečenci. Ano děti, právě ti Čečenci, kteří zrovinka teď začali tak ošklivě utiskovat ruskou menšinu... A to byla poslední kapka. Ta menšina byla totiž památeční – do Čečenska ji kdysi, blahé paměti, po kýblech, nanosil car Stalin poté, co odtud v dobytčácích odvezl místní Čečence na věčný výlet. No a tahleta ruská menšina právě naznala, že je Čečenci utiskována. No znáte přece děti utiskované ruské menšiny, ne? Ty přece vždycky volají do Kremlu o pomoc. A Putin taková volání horlivě vyhledává a aktivně řeší. No a co měl Putin asi v takové delikátní situaci dělat, aha? Putin přeci, jako horlivý zastánce práv utiskovaných ruských pátých kolon, to nemohl nechat jen tak. A tak, hnán prudkou touhou po spravedlnosti, poslal do Čečenska slavnou ruskou armádu, aby jim tam trochu vypomohla. A tentokrát ji vybavil i pořádným dělostřelectvem. Takové ruské dělostřelectvo děti, to je přenádherná věc - pravé požehnání pro mír. Umí báječně vyřešit všelijaké zlé, fašistické rusofoby, kteří by chtěli bránit ruským mírovým plánům. A v Čečensku jím bylo třeba vyřešit i otázku všemožných čečenských vlastenců, bojovníků za svobodu, zvolených politiků a jiných banditů. A dělostřelectvo děti tu práci zvládlo na výbornou. Dokonce tak dobře, že přeživší Čečenci se nakonec shodli, že je vlastně úplně jedno, kdo jim v Čečensku bude vládnout. A tu se ukázalo, jaký je Putin grand. Zapomněl na čečenské ústrky a velkoryse jim tam poslal humanitární pomoc. Byl v ní celý jeden dvoukolák plný prošlého jídla a použitých obvazů a několik velkých kamionů. V těch Putin posílal do Čečenska svůj hlavní humanitární dar: zbrusu nové čečenské vůdce. A ti byli mnohem hezčí a poslušnější, než ti staří a opotřebovaní, takže na tom Čečenci vlastně docela pěkně vydělali… Tak to bychom měli.
No a máme tu druhý bod: právo a pořádek. A s tím se už opravdu muselo něco dělat, neboť zločinci všeho druhu se v Rusku rozplemenili až hrůza. I věčně nacamraný a notoricky netečný Homo Sovieticus začínal brblat. Bylo nezbytné zjednat nápravu. A jářku, náš dobrý car Putin moc dobře věděl, jak na to. Odpovědí byla, mé milé děti, institucionalizace. Co to znamená? No, víte děti, nějaký méně důvtipný panovník by strávil dlouhé roky tím, že by se patlat se zákony a že by bojoval se zločinem. Ale Putin? Ten na to, děti, šel od lesa. Prostě svolal největší boháče a největší zločince v zemi – v Rusku to je víceméně totéž – a řekl jim, že si sice dál můžou dělat, co jen chtějí a že nikdo nebude řešit, jak svého majetku nabyli, ovšem s tou podmínkou, že odteď budou cara Putina na slovo poslouchat. A že budou pěkně sekat latinu. Ty, kteří by náhodou nepochopili, jak se má latina správně sekat, ty že poseká Putin sám. A jako správný pedagog hned, na několika z nich, rezavým srpem, názorně předvedl, co má na mysli. Pak už pochopili všichni. Potom už zbývalo jen vymezit poplatky a povinnosti a organizovaný zločin se následně stal organickou a nedílnou součástí ruské státní správy. Rusko pak už neřídili zločinci jako doposud, ale všechno už řídil jen Putin samotný, přesně tak, jak to má v demokracii být. Zločiny se samozřejmě páchaly i nadále, ale teď už pod hlavičkou státu. Už žádné mrtvoly na ulicích a jiné viditelné piškuntálie. Organizovaný zločin se tím podařilo dokonale ochočit. Zločin se pak prováděl už jen pod hlavičkou státu a Homo Sovieticus tleskal, protože měl za to, že Putin do Ruska zavedl pořádek.
No a máme tu další důležitý bod: prosperitu. A zde se, děti, Putinovi povedlo nečekané. Rusko zbohatlo a lid měl jasno: to moudrý báťuška car kouzelnou klikou nastartoval zrezivělou kraksnu ruské ekonomiky. Putinova popularita zažívala hotovou erekci. Experti mluvili o zázraku. Ale vy děti jistě chápete, jak to opravdu s tím „zázrakem“ bylo. Přece víte, co se stane, když má někdo pod prdelí hromady ropy, zlata, zemního plynu a jiných užitečných věcí, které by z každého, aspoň trochu schopného člověka, už dávno udělaly boháče. A teď uvažte, co se stane, když hodnota těchhle věcí na mezinárodních trzích zázračně vystřelí do oblak. Z takových oblak se pak, zcela automaticky, začne snášet déšť peněz. A tentokrát to byl déšť tak přívalový, že to nedokázali rozkrást ani ostřílení političtí činitelé, ani ostřílení ruští oligarchové, ani ostřílená ruská státní správa, ani ostřílený organizovaný zločin – ostatně v Rusku, jak jsme si už vysvětlovali, je tohle všechno vlastně jedno a totéž. No prostě děti, tenhle přívalový déšť byl tak přívalovitý, že se to ani nestačilo rozkrádat a k velkému šoku všech, především Putina samotného, začali bohatnout i úplně obyčejní ruští lidé. No do prdele děti – to je kurva nějaký zázrak! To tu ještě nebylo, aby prostí Rusové bohatli. Takový báťuška car, jásali šokovaní Rusové, takového jsme ještě neměli. Sláva Putinovi, sláva!!! A co na to car Putin? Ten měl, milé děti, dost rozumu na to, aby zbytečně nerozpatlával, jak se věci mají.
Nakonec přišlo na řadu to nejdůležitější: ruská velikost, čili hojení zakomplexované ruské dušičky. Velcí duchové, jako Putin, na to mají léty osvědčenou taktiku: prostě neúspěšnému národu vsugerují, že jeho neúspěšnost nepramení z chyb a blbosti, ale že je to jen výsledek smůly, nespravedlnosti a hlavně tím, že mu všichni schválně křivdí. Ale žádný strach. Řešení je úplně jednoduché. Stačí si jen do čela státu vyvolit nějakého šikovného Vůdce. Pak prý by se mohlo ukázat, že neúspěšný národ je ve skutečnosti národem výlučným, speciálním a ano, i nadřazeným a vyvoleným. Jen právě je potřeba zvolit si toho Vůdce a nejlíp i mesiáše. Ten se už postará, aby zbloudilý národ našel správnou cestu. Taková taktika ovšem vyžaduje i náležitou interpretaci národní historie. Proto také Putin začal Rusům vyprávět pěkné pohádky na dobrou noc. Rusové v nich vystupovali jako bájní bohatýři a sovětské časy tam vypadaly jako doba nadmíru idylická: doba, kdy se po bukolických březových háječcích s průzračnými studánkami radostně proháněla stáda uvědomělé socialistické mládeže, až po hrdlo nádrže natankovaná uvědomělými socialistickými idejemi, za které se platilo jen nepatrným, podlimitním, laboratorně nezjistitelným množstvím krutovládců, hladomorů, koncentráků, rozkulačování, vzájemného udávání, strachu,  poprav, čistek, svévole a flagrantního bezpráví. „Ano, chyby se staly,“ připouštěl zde poctivě Putin, ale: „tyto drobné nedostatky bohatě vyvážily výhody: vždyť přece všichni byli mladší, nadržení a sexuálně přitažlivější, nikdo o ničem nemusel přemýšlet, nemuselo se o ničem pochybovat, nikomu se nemuselo závidět, neboť všichni svorně žili v plusmínus stejné bídě… „No prostě, na celém Božím světě byl klid, hlad a pořádek a všichni se Sovětského Svazu báli, jak se sluší a patří…“ uzavíral dojetím zjihlý Putin. Prosťáček Homo Sovieticus to poslouchal s uchváceným výrazem a dmul se pýchou: ano, na ty časy je třeba být náležitě nekriticky hrdý. Zkratka dobře, Putin se stal svému lidu dobrým a oblíbeným carem.
Vy děti, si z hodin dějepravy, jistě pamatujete, že dodá-li nějaký Vůdce svému obyvatelstvu výše uvedenými metodami sebevědomí a pocitu nadřazenosti nad ostatními živáčky, získá tím nekritickou oddanost mnoha pitomců, kteří Vůdce začnou velebit jako božstvo a nechají si pak od něj úplně všechno líbit. A z týchž hodin dějepravy víte i to, že Vůdcové, které tohle postihne, zpravidla nelení a dojdou k závěru, že jsou nebesy předurčeni, aby spasili národ a nejlíp i svět. No a takový spasitel se svatozáří, ten si samozřejmě musí zařídit i svou politickou stranu. Kdo jiný by dohlížel na jeho oslavování, vytvářel mu kult osobnosti a prováděl nepopulární kroky, u nichž se nesluší, aby si jimi Vůdce poskvrňoval svou svatozář? I Putin si proto uplácal svou vlastní politickou stranu. Jmenovala se Jednotné Rusko a její politický program stál na čtyřech předvídatelných pilířích:

  • Zajistit, aby carem byl v každém případě V. V. Putin
  • Zajistit náležitou glorifikaci a oslavování V. V. Putina
  • Zajistit pro straníky, kamarády a podporovatele V. V. Putina maximum důležitých, bohatě zdobených a především výborně zásobených koryt
  • Zajistit, aby carem byl v každém případě V. V. Putin

 

Pod vedením mesiáše Putina došlo v Rusku zas jednou k budování světlých zítřků. No jo děti, už je to tu zas... Jenže to víte, než se takové světlé zítřky vybudují, chce to čas. Odhadem takových sedm, osm, deset, nebo raději rovnou dvacet funkčních období, jedno pěkně za druhým. A pochopitelně se musí zajistit, aby nějakým nedopatřením u voleb nedošlo k nějakému ohrožení těch světlých zítřků. Volby se zkrátka musí pojmout tak, aby se zajistilo, že je nevyhrají nějaké nezodpovědné síly, které by pak třeba ani nevěděly, co si s mocí počít, nebo by neměly jasno, co je pro národ opravdu dobré. Takže, volby se musí koncipovat tak, aby dopadly v souladu se zájmem národa a skutečných občanů a nikoliv jen nějakých elit, či zrádců lidu. A zajistit správný výsledek voleb, to ještě nemusí být jediný problém. V Rusku třeba nějaký hlupák vpašoval do ústavy pravidlo, že car může být carem pouze na dvě kratičká funkční období. Že prý kdyby byl někdo carem déle, hrozilo by, že by se, ze vší té moci, pomátl na rozumu a vehnal by Rusko do zkázy. Takové pověry… K smíchu… Jenže Putin se nesmál. On měl zrovna ta dvě volební období už skoro za sebou a teď reálně hrozilo, že zase půjde makat někam do taxíku. A do taxíku se Putinovi fakt nechtělo. Tak co teď? Teď babo raď… No ale nebyl by to Putin, kdyby nenašel řešení. Jednou ráno přistihli Putina, jak klečí bosky, ještě v pyžamku, před tajemnou truhlou, a cosi tam horečně hledá. A už za chvíli vám odtud tahá jakéhosi maňáska, či snad loutku, kterou také, hned po snídani představil lidu: „Dobré ráno, milý lide, seznamte se, tohle je hodný strýček Medveděv a bude tvým novým carem.“
Medveděva znal Putin ještě z Petrohradu. Byla to prostá loutka a v hlavě toho moc neměla. To ale Putinovi nevadilo. Naopak. Putin měl odjakživa rád snadno manipulovatelné loutky, které v hlavě nic nemají a rády si dutou prázdnotu své hlavy krášlí svatým obrázkem nějakého mesiáše, od něhož očekávají, že za ně bude přemýšlel. Přesně to totiž Putin potřeboval. A vyšlo to. Ve volbách, které byly pochopitelně koncipovány tak, aby byly ve shodě se zájmy národa, byl Medveděv hladce zvolen novým carem. Měl ovšem podmínky:

  • Medveděv trval na tom, že Putin bude nesesaditelným předsedou vlády
  • Medveděv si vymínil, že si bez Putina ani neuprdne
  • Medveděv ustanovil, že hned jak to půjde, vrátí žezlo Putinovi. Jen jemu. Nikomu jinému.

 

Putin, jako správný demokrat, se těmto drsným podmínkám musel podvolit. Ale nelitoval. S výběrem podřízeného cara udělalo Rusko štěstí: Medveděv byl car slušný a hlavně poslušný. Dokonce tak poslušný, že brzy začal napodobovat Putina i v chůzi: dole při chůzi legračně mrskal nožičkama a nahoře se divně kroutil, přičemž pravačku si přidržoval za klopou jako nějaký Napoleon Bonaparte. Lidé si nejdřív mysleli, že někde spadl ze schodů a udělal si něco s páteří, ale vzápětí se uklidnili: klídek, to ten pitomec jen napodobuje Putina...
Takže Medveděv byl sice tak trochu boží hovádko, ale lidé ho měli celkem rádi. Zvlášť ti ze střední třídy, která v Rusku, po zázračném zbohatnutí, začala nesměle klíčit. Tihle lidé Medveděva rádi poslouchali, jak hovoří o modernizaci Ruska a líbilo se jim, jak předstírá zájem o vybudování právního státu. Odpustili mu i to, jak, v souladu s Putinovou personální politikou, mění staré úředníky za mladší, hezčí a povolnější. Jako třeba tuhle ministra financí Kudrina, který prohlásil, že s Medveděvem nebude spolupracovat, když si s Putinem tak nehorázně handlují funkce. Medveděv mu na to vesele opáčil, že to je tedy nejvyšší čas, aby Kudrin podal rezignaci, načež na to mu Kudrin odvětil, že se o tom nejdřív poradí s premiérem. Tedy s Putinem. To byla jednoznačně komická situace a Medveděv ji korunoval touto, dnes již legendární hláškou: „můžete se poradit s kým chcete, ale dokud budu carem já, dělám rozhodnutí sám." Hahaha. To je povedené děti viďte. Celý sál se otřásal smíchem a nejvíc se smál sám Medveděv. Ten se přímo za břicho popadal. Tedy to by do sebe neřekl… Jaký on je čtverák. Že prý rozhodnutí dělá sám… Hahaha. To se tedy povedlo… Smysl pro humor byl vůbec jakousi Medveděvovou devizou. Komické bylo třeba i to, jak usiloval o to, udělat z Ruska moderní zemi, ale bez funkčního právního řádu a tak, aby byly zachovány všechny atributy Ruska jako mafiánského státu. A konečně, specifickým smyslem pro humor oplývala třeba i takzvaná Medveděvova doktrína, čili doktrína, která ustanovovala, že Rusko se bude chovat jako „přátelský, spolupracující, kooperující a mezinárodní právo respektující právní stát“. V praxi to znamenalo, že Rusko bude dál krást, lhát, šidit, podvádět a intrikovat. Prostě jako doposud.
Jenže děti, co se nestalo. Moc nakonec vlezla i poslušnému Medveděvovi na mozek. Jako kdysi Gorbačov, i car Medveděv, jakoby své řeči o modernizaci Ruska a přibližování k civilizovanému světu začínal myslet vážně. A střední třída, však ji známe, hup na špek. To jí bylo podobné. Masově vyšla do ulic a tam protestovala proti návratu Vladimira Putina do carské funkce. Navíc se hlasitě dožadovala, aby volby tentokrát výjimečně nebyly zfalšované, nebo aspoň ne tolik. Putina z toho omývali. Takoví nevděčníci. S takovou by přece Rusko mohlo přijít o něj i o světlé zítřky. Tak takhle tedy ne! A tak si Putin povolal cara Medveděva na kobereček a pěkně mu vycinkal. Co tam svému nadřízenému řekl, to nikdo neví, ale jisté je, že se pak car Medveděv zahanbeně stáhl do ústraní a další volby v roce 2012, byly poctivé a férové. Nebo přesněji, byly zase v zájmu národa. A v nich opět slavně vyhrál car Putin, ale to se asi rozumí samo sebou.
A tak se Putin zase stal carem. Ale tentokrát carem s posláním a s historickým úkolem. Staronový car se totiž v mezičase oddal historickému bádání a stal se z něj respektovaný samodomo historik, uznávaný odborník na národní spasitelování a kovaný učitel národů. Takto edukován, osvítilo ho, nebo mu bylo vnuknuto poznání, že nadešel pravý čas, aby se Rusko konečně stalo supervelmocí a ujalo se světovlády. Koneckonců, kdo jiný by se tohoto náročného úkolu měl zhostit, než zaostalá země, která sice žije bez zákonů a práva, ale zato má obří korupci a rozbujelé podsvětí, nádherně prorostlé do státní správy? A že Rusko nedokáže vést ani samo sebe? I žádné strachy, sebe samo vést možná nedokáže, ale svět, ten jistě vést dokáže. A tak začal milý car Putin z Ruska budovat supervelmoc. A existuje jakýsi klasický jízdní řád, podle něhož různí Putinové supervelmoci budují:

  1. Národ se musí semknout kolem osoby panovníka. Kdo se nechce semknout, to je jasný zrádce a nepřítel lidu.
  2. Nikdo nás nemá rád. Všichni proti nám kují pikle. Jsme ubožáčkové sami proti celému světu.
  3. Jelikož jsou všichni proti nám, jsme oprávněni ignorovat mezinárodní právo, jakékoliv jiné právo, zákony i všechny naše závazky a sliby. Máme právo lhát, podvádět a intrikovat.
  4. Ať spácháme cokoliv, na vše máme právo, protože my se jenom bráníme, případně tím činíme svět lepším.
  5. Máme právo kolem sebe kopat a všechny urážet a obviňovat, nejlépe vymyšlenými pomluvami a nedoložitelnými obviněními. A když nám na to někdo odpoví tak, jak si zasloužíme, budeme to považovat za důkaz bodu č. 2)
  6. Oč lhostejnější je nám právo jako takové, o to víc nám leží na srdci práva krajanů v cizině. Za práva pátých kolon se budeme bít jako lvi a to i tehdy, když se tam mají líp než u nás.
  7. Klíčem úspěchu v budoucnosti jsou úspěchy národa minulosti. Pokud takové úspěchy neexistují, je nutno je vymyslet.


Co říkáš Pažoute? Že tohle všechno už tady bylo? Že je to přece fašismus? Ale jdi ty rozumbrado. Nejsi ty nějaký fašista a rusofob? Raději mlč.
 Z Putina se teď stal jakýsi učitel národů děti. Rusy učil o jejich slavné minulosti, o báječných starých totalitních pořádcích a že jsou všichni proti nim. Západ zase učil, že je zodpovědný za všechno zlo světa a uděloval mu dojemná kázání o tom, jak by měl fungovat, aby byl stejně dobrý jako Rusko. No a jaksi celosvětově se snažil učit prosté, málo vzdělané lidi, kterým vysvětloval, že každý společenský úkaz má obrovskou spoustu různých nelogických, vzájemně si odporujících a většinou i pěkně praštěných vysvětlení. Učil, že všechno je prý příliš složité, příliš relativní a věcí příliš mnoha úhlů pohledu, než aby šlo jednoduše říct, co je pravda, co je lež a co je dobro a co zlo. Ale nemyslete si děti. Ne že by Putin byl takový imbecil, že by to sám nedokázal rozpoznat... No… ačkoliv… no, těžko vlastně říct. Ať to ale bylo jak chtělo, jisté bylo, že mu jsou tyhle kategorie z duše ukradené. On se filozofickými otázkami o pravdě, lži, dobru a zlu zabýval především proto, že věděl, že když někoho tímto způsobem dostatečně dlouho vzděláváte, navodíte mu tím stav naprostého zmatení, v němž nakonec dotyčný nebude vědět čí je a bude věřit úplně všemu a současně i vůbec ničemu. Nabyde přesvědčeni, že neexistuje ani objektivní pravda, ani objektivní dobro a uvěří, že všechno je relativní. V takovém člověku je pak snadné vyvolat zdání, že východiskem z marasmu je jistý ruský Vůdce, který dokáže zařídit, aby se svět rozšmodrchal a dal se do pořádku.
Učitel národů Putin se pochopitelně věnoval i jazykovému vzdělávání. Světová lingua franca dle Putina by totiž již neměla být angličtina, ale ruský newspeak. Newspeak děti, to je takový speciální jazyk, v němž jsou potlačeny potenciálně škodlivé významy slov. Tím je pak u mluvčích zajištěna ochrana před špatným přemýšlením a většinou i před přemýšlením jako takovým. S takovým jazykem je totiž možné stvořit báječný svět fantazie, v němž platí cokoliv, co právě Vůdce uzná za vhodné: třeba, že lež je pravda, že otroctví je svoboda, že nevědomost je síla, že válka je mír, pravítko, „speciální vojenská operace“, nebo dejme tomu kopretina - zkrátka cokoliv si zamanete. V takovém světě se dá bližnímu pomoci tím, že ho vyženete z domova, okradete ho, nebo ho, jen tak, pro legraci, zastřelíte jak zajíce. V takovém světě můžete být fašista a přitom trvat na tom, že jste antifašista. V takovém světě můžete vykládat o povinné úctě k vojínům a přitom jejich mršiny bezstarostně nechávat shnít tam, kde zdechnou. Nebo můžete Západu kázat o jeho zkaženosti. Nebo hovořit o cti. Nebo „bojovat za tradiční hodnoty“ a přitom vlastnit hejno bastardů, každého s jinou rajdou.
Vedle pedagogické činnosti Putin nezapomínal ani na fňukání: důsledně lkal, že jsou „překračovány ruské červené čáry“ a že „Rusko není náležitě respektováno“. Co tím myslel? Inu, čert ví. Překračováním červených čar asi myslel, že Západ Putina neposlouchá, když mu Putin dobře radí, jaký by Západ podle Putina měl být a „nedostatkem respektu“ měl nejspíš na mysli to, že se Západ zkrátka Ruska moc málo bojí.
Když už mluvíme o Západu. I na něj si pan učitel Putin posvítil: nalezl v něm totiž viníka všech ruských trablů. Západ vůbec čekala velká kariéra děti. Dotáhl to až na úhlavního nepřítele Ruska. Víte děti, najít takového správného nepřítele, to je hotová věda. Myslíte, že by dobrým nepřítelem mohla být dejme tomu Čína? No to tedy ani omylem. Ano, Číňané sice Putinovo panství zabírají, rozkrádají, rabují a bez milosti Rusko dřou z kůže, jenže Čína, děti, to není tradiční nepřítel. Je prolhaná, cynická a nedemokratická a tudíž i silná. Rusko ovšem potřebuje nepřítele, který je pasivní, líný, zdegenerovaný, zbabělý, rozmazlený, krátkozraký a pokrytecký. A hlavně je to demokrat. Čili slaboch. Prostě někdo takový, jako jsme děti my. Ano my. Úpadkový Západ. Západ sice o ovládnutí ruského hnojníku jeví pramalý zájem, ale to mu nepomůže - je to prostě nepřítel tradiční a navíc i slabý, takže bude nepřítelem, ať chce, nebo nechce. Jenže znáte lenocha Západ. Do téhle nové práce se mu vůbec nechtělo. Posílal ponížené supliky a podlézavé nabídky k smíru. Západní politici přivírali oči nad všemožnými Putinovými eskapádami a přesto, že je Putin důsledně ponižoval při každé příležitosti, neustále se pokoušeli o trapné kamarádčofty motivované hlavně vypočítavostí. Putin tyto trapné projevy slabosti s hrdým opovržením a za hrdinného potlesku svého rekovného národa odmítal. To jediné, co Západu milostivě povolil, byly tradiční appeasementové šibřinky. Appeasement, děti, to je tradiční politická taktika západních demokracií. Západ appesementem řeší svou neschopnost dostát principiálním postojům, které sice halasně proklamuje, ale zároveň není ochoten si kvůli nim ničit kšefty a dobré bydlo. Proto Západ národy, jež jsou Západu u prdele, předhazuje všemožným diktátorům a zbaběle doufá, že se tímto výpalným vykoupí a zajistí si pokračování dobrého bydla za jakoukoliv morální cenu. Obvyklým výsledkem appeasementu je, že Západ bojuje o holé přežití a že ho to stojí daleko víc, než kdyby se od začátku choval jako tvor s páteří.
Teď, když byl vybrán nepřítel, bylo možné začít s válkou. Jenže jak vést válku proti někomu, kdo bojovat nechce a navíc je bohatší, chytřejší, schopnější a silnější, než vy? V takovém případě děti, to si dobře zapamatujte, vedeme válku pokoutnou, neboli hybridní. Hybridní válka se vyhlašuje tak, že se nevyhlašuje. Hlavní bojovou taktikou je, že vypočítavě intrikujeme, manipulujeme a hlavně nepřítele různě špiníme, pomlouváme a za zády obviňujeme z všemožných skutečných i vylhaných nepravostí. Využíváme prostě příhodného nepoměru nákladů, jenž vládne mezi ekonomicky nenáročným vysláním pomluvy do oběhu a jejím nákladným vyvracením. Hloupého nepřítele to uvrhne do spirály vysilujícího sebeobhajování a nám to umožní uchýlit se do vděčné role ublížené jitrnice. Pak jsme morálně na koni! Naše urážky a obvinění určitě nemusí být ani pravdivé, ani smysluplné, ani logické – ne děti, úplně klidně to mohou být idiotské, donebevolající žvásty, jen jich musí být opravdu hodně! Důležitá totiž není jejich kvalita, ale jen kvantita. Dosáhnete-li náležité kvantity, určitě už najdete i dostatek pitomců, kteří zbaští všechno, co jim navykládáte. Bohatá naleziště pitomců najdete především tam, kde se koncentrují lidé bez rozhledu, dezorientovaní, nespokojení, nezodpovědní, sobečtí, přesvědčení, že povinností státu je, se o ně postarat a ideálně ve finančních problémech. Tyhle hlupáky na svou stranu ještě víc přitáhnete, když jim ty své nesmysly poskytnete obalené ve vhodných přídavných jménech, jako informace „nezávislé“, „alternativní“, „protiproud“, jiný pohled“ atd. Určitě také nic nezkazíte, když své vyprávěnky navíc doprovodíte paranoickými výkřiky, jako „jinde vám to neřeknou“, „čtěte, než to smažou“, apod. V pitomcích tím vyvoláte paranoidní stav, v němž si budou myslet, že žijí na jakési strašidelné planetě, na níž na ně „elity“ skrytě strojí úklady, chtějí je zotročit, zbavit starých dobrých tradičních hodnot a hodlají je změnit v zástup ovcí, trpně přijímající „diktát EU a NATO“. A kdože jsou ty elity? Inu, to je takový univerzální strašák a zahrnuje všemožné dobrosery (tedy optimisty a altruisty) a dále kvalifikované lidi, bohaté lidi, úspěšné lidi, schopné lidi, otevřené lidi a liberální demokraty. To všechno jsou „nikým nevolené elity“, které si „osobují právo rozhodovat za obyčejné lidi“. Zmíněné nebezpečí ovšem číhá jen na prosté lidi v demokratických, svobodných a vyspělých zemích. Lidé třeba z Ruska, Severní Koreje, nebo z Číny mohou pochopitelně zůstat v klidu – těm díkybohu nic  takového nehrozí. Výše uvedeným postupem děti, lze vypěstovat člověka rodu Homo Sovieticus přímo na Západě. Západní Sovietikové jsou pak skálopevně přesvědčeni, že uzřeli zákulisí moci, nahlédli za portiéru a že navzdory svému chabému vzdělání a nepatrnému rozhledu uzřeli podstatu světa a porozuměli jeho zkaženosti. A co takový západní Homo Sovieticus dělá u demokratických voleb? Tam si, milé děti, demokraticky volí politické strany a zástupce, které má strýček Putin rád. A co že to má strýček Putin rád? Inu děti, strýček Putin má rád všechno, co je proti systému. Tomu západnímu samozřejmě. Západní Sovietikové jsou totiž schopní zvolit si cokoliv, co jim pan Putin předhodí. Klidně si zvolí i neschopného, bezcharakterního, prolhaného, chromého, lidsky vyřízeného alkoholika za náčelníka a když se zjistí, že ten je vládnutí zcela nezpůsobilý, tak klidně přistoupí na to, že za něj bude vládnout jakýsi jeho odpudivý  kamarád, jinak podvodník a provozovatel nezbytečnějšího lyžařského vleku v zemi. Nevěříte? No opravdu, nelžu vám. A nádavkem si ještě za předsedu vlády klidně ještě zvolí notorického oportunistu, lháře, podvodníka, demagoga a možná i konfidenta tajné policie. No opravdu. Věřte mi. Viděl jsem to na vlastní oči. A západním Sovietikům to přijde úplně normální a ještě jsou na sebe hrdí, že nevolili „jako ovce“.
No a co vám děti budu vykládat. Netrvalo dlouho a Putinova pedagogická činnost přinesla své ovoce: sovietizovaná část západních občanů nabyla přesvědčení, že je svými demokraciemi opomíjena, nedoceňována a přehlížena a že Západ už není jejich skutečným systémem a domovem. Víte děti, co si budeme vykládat, ona to vlastně byla do určité míry i pravda, jenže představa západních Sovietiků, že volbou nějakého Putinova místního náčelníka vyřeší své problémy, měla asi takovou logiku, jako by jim byly malé boty a oni to vyřešili odseknutím svých nohou hned pod kyčlí. No a v tom právě tkví podstata hybridní války a Putinova vzdělávacího systému: má prostě přesvědčit, že právě takové řešení by bylo to nejlepší. A fungovalo to: Západ se začal občansky rozkližovat.
Teď, když byl Západ rozklížen, nastala správná doba, aby Putin začal Rusko obrábět na supervelmoc. A takové supervelmoci se dají budovat několika způsoby. Jedna z možností jak to provést, je pěstovat právo, vzdělaní, vědy, obchod, ekonomii, společnost a svobodu. To je cesta západní. Další možností je soustředit se na kšeft. To je čínský způsob. No a pak je tu samozřejmě ruský způsob: shromáždit kolem sebe skupinu hemzálků, kteří Vůdci z vypočítavosti a strachu pomáhají udržet se u kormidla a hlavně soustředit se na armádu! Země, které volí ruský způsob budování velmoci mají obvykle armády hned dvě: jedna je mrňavá, vypulírovaná, plná tajných, supermoderních zbraní a oficírů v pompézních uniformách. Tahle nablýskaná armáda účinkuje v propagandě, defiluje na vojenských přehlídkách a udržuje při životě různé mýty o síle a velikosti. Pak tu je druhá armáda. A to je spíš takový otloukánek. Je mnohem větší, než ta nablýskaná, ale jinak jde v podstatě jen o nevábný chuchvalec špinavých, neukázněných, hladových mladíčků a špinavé, starožitné vojenské techniky. Technika povětšinou nefunguje, neboť kromě toho, že je stará, je taky špatně udržovaná - v nebojeschopném stavu ji totiž udržují právě ti hladoví mladíci, kteří vědí, že sklady armád jsou odjakživa zemí zaslíbenou pro staré dobré kradení. Tahle druhá armáda je obvykle plná lhaní, předstírání, šikanování, neschopnosti, servility, lhaní, prospěchářství, nepotismu, lhaní, lhaní a lhaní. No a tahle druhá armáda se posílá, aby vítězně vybojovala války. Putin se za tuhle svou druhou armádu tak trochu styděl, moc se k ní neznal a vlastně ji bral na milost, jen když mu v ní, při malých vítězných válkách, vyhynulo příliš mnoho hladových mladíků. O to víc přilnul k první armádě a mluvil-li o armádě, měl vždy na mysli jen tu hezkou, načančanou, nikoliv tu ošklivou, bezzubou. Před světem navíc důsledně předstíral, že má armádu jen jednu – pochopitelně tu výkladní. A snil o tom, že špinavou armádu jednoho dne promění na hezkou a moderní. Tohoto zázraku chtěl docílit pomocí kouzla, které se nazývá financování. Jenže víte děti, to je problém: státy ruské cesty mají obvykle jen miniaturní, skomírající a žlukle páchnoucí ekonomiky. A jak z takové živořící mrňavé ekonomiky ufinancovat armádu? Státy ruské cesty to řeší jednoduše – prostě berou u huby průmysl, vzdělávání, zdravotnictví, kulturu, životní prostředí i budoucnost. A soudruh taxikář Putin to dělal zrovna tak. A co sebral u huby, to hned nalil do armády. Horem spodem. Myslel totiž, že když toho tam takhle horem spodem nalije dost, otrhaná armáda podélně pukne jako špinavá kukla a svět pak uzří  velkolepého motýla v nádheře krásné, čisté, supermoderní, schopné armády. Bohužel děti, Putin si jednu důležitou věc neuvědomil. Jako mnozí jiní lidé jeho typu, i on si myslí, že stačí, aby problém jen zasypal hromadou zlata, a problém se touto cestou zázračně vyřeší. Že prostě  blahodárný tlak zlata vše, jaksi sám od sebe, automaticky opraví. Jenže děti, takhle to nefunguje. Však to znáte samy. Když chcete napumpovat kolo od svého bicyklu, taky se nejdřív musíte postarat, aby byla v pořádku duše, že ano? Jinak si můžete pumpovat jak chcete, kolo nenapumpujete, všechna vaše práce půjde vniveč a ještě budete za blbce. Přesně jako se to stalo soudruhovi Putinovi. Ten se, jako každý psychopat, odmítal zabývat stavem duše svého národa a zapomněl i na to, že armáda je vždy jen odrazem své společnosti. Takže sice pumpoval jako blázen, jenže co napumpoval, to se mu z armády hned zase vykutálelo. To už je holt daň za to, když vládnete systému se špatnou duší, kde je ochočený zločin a kde je všechno postavené na strachu, servilitě, nepotismu, předstírání a zejména na všudypřítomném lhaní. To pak opravdu hrozí, že do armády nasypete fůru peněz, ale výsledkem bude jen atrapa, která je vlastně celkem k ničemu.
A objevil se další problém. Čas. Čas je, děti, nepřítelem každého diktátora. Čas přináší věk a věk přináší slabost. A slabost, to je nepřítel diktátorů. A car Putin, ke své velké nelibosti, slabost pociťoval. Trhání západních agentů už mu nešlo a na koni už Putin jezdil jen tehdy, když mu k němu ze stran přitloukli pomocná kolečka, což ale nevypadalo ani trochu majestátně a navíc to velmi zkracovalo délku jízdy. Samozřejmě, i nadále se věnoval státnickým povinnostem: dělal ramena, vyráběl problémy a konflikty, vedl velkohubé řeči a občas se, před kamerami, spontánně vrhal do davu, kde, za cvakotu spouští, spontánně hladil a líbal atraktivnější, hygienicky ošetřené a hlavně dobře prověřené kusy předškoláků. Všichni krvaví diktátoři totiž milují děti. Když nějaké vidí, hned si je musejí jít pohladit, poškrábat za ouškama a vyzvědět, kolik jim je let a jestli už chodí do Hitlerjugend. Jenže zestárlého Putina už přestaly rajcovat i tyhle předškolní děti. Dřív od těch mrňousů rád vyzvídal, kolik jim je let, jestli chodí do Putinjugend, kolik jim je let, koho volí maminka s tatínkem a kolik jim je let, ale teď už ani nepředstíral, že by ho to zvlášť zajímalo. Chyceným dětem obvykle udělil jen pár chladných erárních polibků a když přestaly cvakat spouště fotoaparátů, tu ho rychle přestaly bavit a většinou je rychle zas někam zahodil. Takové hlouposti ho už nebavily. Trápilo ho totiž zdraví, děti, ach ouvej, to zatrolené zdraví... Obličej mu napuchl a vzhledem připomínal močový měchýř měsíc pošlého hrocha. Tělo mu zase zapáchalo, jak měsíc pošlý tchoř. A ruce a nohy? Děti, ty se třásly jako měsíc starý ratlík … A navíc děti, Putin měl strach. Bál se hluku, mikrobů, spolupracovníků, generálů, lidí, no prostě bál se úplně všeho. Nejraději teď dlel v poustevnické samotě a bádal, jak by měl být zorganizován vesmír, aby byl ideálně proputinovský. Jako mnoho jiných diktátorů, i Putin se k stáru odtáhl od lidí, respektive se jich začal dost bát. S návštěvami už většinou komunikoval jen pomocí telefonu a od návštěv se nechal hermeticky oddělit neprůstřelným plexisklem. V přítomnosti kamer musel ovšem své milované plexisklo opustit a pak se neochotně uchyloval za absurdně dlouhý stůl, kde se, na jeho nejzažším konci, strachy chvěl a v třesoucí se ruce horečnatě svíral zpocenou rybičku, za účelem případné sebeobrany. I pohyb byl problematický. Po Kremlu se Putin pohyboval hlavně partyzánskými přískoky a plížením a plazením vpřed. Neustále se ohlížel a dřív než se odvážil za roh, nakukoval tam pomocí důmyslné soustavy zrcátek připevněné na záclonové tyči. Noci, bouřky a klekání trávil v bezpečí postele zakrytý až po šošolku hlavy, ale jako správný agent měl i v těchto zranitelných chvílích vždy jedno oko a jedno ucho v pohotovosti, vystrčené z pokrývek. Ovšem mozek děti, ten mu sloužil znamenitě. Patrně právě ten mu našeptal, že napříště se již nedá počítat s další slavnou carskou inaugurací. Spíš, že proběhne velkolepý funus. Jeho funus. A Putin si přál, aby tam bylo na co se koukat. Bylo totiž třeba ohromit slavné osobnosti v nebi a zejména pak pravoslavného Pánaboha. Činorodý Putin totiž, již teď, za života, přemýšlel o další kariéře. Přemýšlel jak to zaonačit, aby v Nebi dostal nějakou náležitě vysokou funkci, která by byla hodna jeho génia. A byl ve svých plánech čím dál odvážnější. Nejdřív si jen říkal, jestli by ho třeba pravoslavný Bůh nevzal do služby. Ale jak o věci přemýšlel víc a víc, tak i stoupal v zamýšleném postavení výš a výš, až nakonec dospěl ke skálopevnému přesvědčení, že je vysoce pravděpodobné, že nakonec bude pověřen vedením celého Vesmíru. A proč by ne? Když to zvládne takový Bůh… „Časem bych ho třeba mohl nahradit,“ přemýšlel Putin. A Bůh? No ten pak klidně může odejít třebas na odpočinek, přemýšlel Putin o náhradní pracovní pozici pro přespočetného Boha. Nebo může pracovat jako Putinův pucflek. Nebo jako trenér, influencer, nebo, pro mne za mne, klidně i jako sexuální kouč. To je koneckonců úplně jedno. Zkrátka a dobře, bude nezbytné, aby Putin sešel ze světa jako velký muž – metaforicky řečeno samozřejmě. Prostě musí národu poskytnout nějakou nádhernou, epochální, fenomenální, velkolepou, grandiózní věc. A jakou? No, co může být epochálnějšího, fenomenálnějšího, velkolepějšího a grandióznějšího než válka? Ale ta válka musí být krásná, heroická, udatná a slavná a současně ale musí být i proti někomu, kdo nemá proti Putinovi nejmenší šanci. Napadená země musí být veliká, aby to na Boha udělalo náležitý dojem, ale musí být i slaboučká, aby ji zlomil i soudruh taxikář Putin a jeho slavná, špinavá armáda.
Takové náročné požadavky, to by mohlo vypadat jako hodně velký problém, ale naštěstí nebyl. Jedna taková vhodná země se nacházela hned za špinavými ruskými hranicemi. Země zvaná Ukrajina byla rozvrácená korupcí a kriminalitou – koneckonců dlouho Rusku patřila a příklady táhnou. Ale teď byla zrovna nedopatřením ponechána, nebohá, jen sama sobě. Doslova si říkala o anexi. Pojďme se nyní vrátit v čase a něco si o téhle Ukrajině povězme. Ukrajina je takzvaně bratrský národ Ruska. Což v praxi znamená, že Rusové mají Ukrajinu obzvlášť rádi a pomáhají jí ještě víc než ostatním národům. Rusové Ukrajincům prostě vždycky intenzivně pomáhali: trápili je hladem, pohrdali jimi, upalovali je, rozkulačovali je, stříleli je, plundrovali je, no prostě, projevovali jim lásku v celém širokém spektru ruské nápomocnosti a láskyplnosti. Ukrajinci z toho bratření nadšení moc nebyli, ale museli si to nechat líbit. Co taky měli dělat, když jejich náčelníci byli odedávna vybíráni jako služebníčci ruských carů? I zlíbila se jednoho dne carovi Putinovi myšlenka, že by Ukrajina měla být opět zahrnuta do široké ruské náruče, když je tak sama samotinká. A nařídil ukrajinskému náčelníkovi, atamanovi Janukovyčovi, aby to nějak zařídil. Janukovyč sice začal opatrně – jen odstoupením od asociační dohody s EU, ale co čert nechtěl. Prostí Ukrajinci si toho všimli. A nemálo je to vyplašilo. Obávali se, a obávali se zcela oprávněně, že tohle je jen předstupeň k další a už mnohem intenzivnější ruské pomoci. Nastaly demonstrace. Janukovyč, v souladu se starobylými ruskými tradicemi, povolal na demonstranty zastrašovací komando, které mělo přesvědčit obyvatelstvo, aby se, jak se na takové dobře vychované obyvatelstvo sluší a patří, bez řečí podvolilo ruskému altruismu. Jenže, kupodivu, ani bicí komando situaci neuklidnilo, ačkoliv do lidí hezky střílelo ostrými. Situace se dokonce vyhrotila do té míry, že i hrdý ataman Janukovyč musel hrdě vyhledat vládní helikoptéru a s hrdě vztyčenou hlavou upláchnout ze země. Ještě štěstí, že měl kam. Pohostinná ruská země jej přijala s otevřenou náručí.
Ukrajinci následně zbavili atamana Janukovyče moci, sice ve shodě s duchem zákona, jenže byla otázka, zda i s jeho literou. A takových otázek umí náš car Putin skvěle využít. Caru Putinovi, co si budeme vykládat, právo a zákon svaté nejsou. Když ale zjistí, že by mu nějaký zákon mohl napomoci v jeho záměrech, tu se stane, na chvíli, tím nejumanutějším strážcem zákonnosti v galaxii. Jako právě teď. I začal hořekovat, jací jsou to ti Ukrajinci zločinci, že prý nezákonně zbavili Putinova podřízeného moci. Chudák Janukovyč. A jak je roztomilý, když Putina pěkně prosí a pacičkami mává, aby mu na Ukrajině zařídil pořádek. Ještě štěstí, že pořádek může Putin na Ukrajině zajistit úplně snadno - vždyť náčelník Janukovyč mu už dřív, v rámci jakési Charkovské smlouvy, umožnil navýšit množství ruských vojáků na jednom takovém ukrajinském ostrově. No a tak netrvalo dlouho a Putin tam měl uskladněno víc vojáků, než bylo na Ukrajině Ukrajinců. No a znáte děti ruské vojáky ne? Ruští vojáci jsou tuze velcí vlastenci a když je někde jen tak ponecháte osudu, brzy tam začnou chodit po úřadech a po všemožných institucích a všude se velmi uctivě domáhají toho, aby odtud byli vyhození všichni neruští zaměstnanci a místo nich přijati ti ruští, poslušní. Ukrajinci těmhle vlastencům začali říkali zelení mužíci. A právě tihle zelení mužíci nakonec slušně, nicméně rezolutně vyexpedovali Ukrajince nejdřív z ukrajinských úřadů a nakonec i z celého ostrova. Nezůstal tam nikdo, kdo neměl patřičně vyvinutý cit pro ruskou dobročinnost. Buď utekli, nebo byli řádně podchyceni v nově zřízených filtračních a dalších koncentračních táborech. A hned jak byli všichni tihle zrádcové pryč, uspořádali mužíci nezávislé referendum. Dopadlo jednoznačně. 115% obyvatel se v něm vyjádřilo, že se přejí být Putinovým majetkem. A Putin? Však to děti znáte. Putin holt už je takové staré hodné dobračisko, že tomu přání vyhověl.
To byl ale jen začátek, děti. Ukrajinci se ze své ztráty ještě ani neoklepali a uctiví zelení mužíčci už klepali zase. Tentokrát ovšem přelezli z ostrova na pevninu a uctivě klepali na úřady a instituce přímo na Ukrajině. Jak je to možné? Inu, měla v tom prsty věčně ustrašená ruská menšina, která i na Ukrajině přebývá ve velikých stádech. Tuhle menšinu na Ukrajinu v kýblech nanosil, jak jinak, přičinlivý car Stalin, když chtěl zaplnit mezery po Ukrajincích, které buď v dobytčácích odvozil na Sibiř, nebo po těch, co nepřežili jeho slavnou dietní politiku „Hubneme se Stalinem“, které se nadšeně (a povinně) účastnila celá Ukrajina. Bývá pravidlem, že vždy, než nějaký ruský car přijme nějakou zemi do široké ruské náruče, tu si, krátce předtím, ruská menšina v této zemi uvědomí, že je utiskována. A když si nějaká ruská menšina  vezme do hlavy, že je utiskována, tak ji kupodivu nikdy nenapadne, aby se vydala zpátky domů, do klidného a blahobytného Ruska. Utiskovaná ruská menšina vždy, jako hloupý vůl, zůstane trčet na místě a jen zoufale volá do Moskvy o pomoc. Což udělala i teď. No a car Putin, jak víme, neustále ladí anténky, pročesává éter a právě po takových voláních pátrá. Zoufalství ruské menšiny na Ukrajině identifikoval cca za 2 milisekundy a v éteru se odehrála následující komunikace:

Pátá Kolona: „Care Putine, přijeď nás zachránit, sic nás tu Ukrajinci utýrají k smrti. Teď nám ti rusofobové dokonce vyhrožují, že budeme mít ukrajinské nápisy na obchodech. A za chvíli se snad v téhle naší zemi budeme muset naučit i tomu jejich grotesknímu fašistickému jazyku… Pomož nám!“

Hodný car Putin: „To ale nejde moje milá pátá kolono. Já přeci musím respektovat mezinárodní právo, územní celistvost cizího státu a Budapešťské memorandum, kde se Rusko zavázalo, že výměnou za to, že Ukrajina Rusku postoupí své jaderné zbraně, bude Rusko respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu, zdrží se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, zdrží se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování, zdrží se použití jaderných zbraní proti Ukrajině a že případné nejasnosti vzniklé ohledně zmíněných záruk bude konzultovat na půdě Rady Bezpečnosti OSN. Nejsme přece takoví fašouni a kokoti, abychom takhle nestydatě jebali mezinárodní právo. Byl by to prostě zločin a to já opravdu nemohu udělat.

Pátá Kolona: „Ale můžeš.”

Hodný car Putin (směje se): „To je fakt, můžu. To byla jen taková sranda. Tak zítra u vás sokolíci.“

No a hned nazítří se právě objevili ti uctiví zelení mužíci. Jenže děti, ti Ukrajinci. Kampak na ně se slušným vychováním. Bez ohledu na to, jak byli mužíci slušní, Ukrajinci odmítli odtáhnout. Dokonce na mužíky a nebohou pátou kolonu zavolali ukrajinskou armádu. A teď teprve byl poodhalen záhadný původ mužíků. Ukázalo se, že mužíci jsou ruští vojáci, jen v dané chvíli neměli s Ruskem vůbec nic společného. Byli to všechno vlastně jen úplně normální turisté – jen civilní ruští vojáci na dovolené, kteří nechtěli ni jiného, než si odpočinout a relaxovat v prázdninové idyle exotické dovolenkové destinace, přímo v srdci průmyslového Donbasu. A vzhledem k počtu těch mužíků bylo zcela zjevné, že Donbas, coby dovolenková destinace, v ruské armádě opravdu, jak se říká, frčí. A takový ruský voják, ten si děti na dovolenou vždycky bere spoustu věcí: kufry, tašky, peníze, doklady, žabky, froté ručník, lehátko a pro případ nutnosti i pár raket, něco stíhaček a kdyby něco, tak  i těžké dělostřelectvo. A řeknu vám děti, ještě štěstí, že to sebou měli. Vždyť jinak by je z Ukrajiny snad i vyhnali, taková vám tam děti u těch fašistů vládla rusofobie. Oni tohle všechno ale naštěstí měli a tak se z téhle části Ukrajiny pakovali opět Ukrajinci.
Ruský postup pochopitelně uvedl Západ do stavu jakéhosi rozrušení. Západní politikové sezónně migrovali ve velkých hejnech k Putinovi a otravovali ho s informací, že „jsou vývojem znepokojeni“ a že vyzývají „k návratu za jednací stůl“. Toto západní znepokojení ovšem cara Putina neznepokojovalo. Tušil, a tušil zcela správně, že západní znepokojení je jen drobná zdravotní nesnáz rázu přechodného a neškodného: něco jako zaražené prdy. Nepochyboval, že navodí-li před západem zdání obnovení klidu a míru, Západ to uchlácholí a jeho zdravotní problémy po čase bez následků odezní. V tom se sice mýlil, ale jen trochu. Určité následky sice přetrvaly, ale nic, co by cara Putina opravdu omezovalo, nebo mu bránilo v rozletu. Západ brzy pochopil, že jen kvůli principům nemá smysl si kazit kšefty. Starý dobrý appeasement. A Putin? Ten jako správný taktik využil Západního rozrušení po svém. Umožnilo mu to připravit se na budoucí akce Západu a zdůvodnit, proč teď Rusko nebohatne a proč se zhoršuje se ve všech kritériích zabývajících se svobodou. Prostě, zlý Západ brání Rusku v úspěchu. Co vám budu děti vykládat. Byl to fenomenální úspěch. Kombinace Putinova úspěchu v malé vítězné válce na Ukrajině, jeho promyšlená arogance vůči postrašenému Západu a pocit ohrožení z toho, že ublížené Rusko je samo samotinké proti celému světu, to vše zajistilo, že Putinova popularita lámala rekordy. Putin se pro prosté Rusy stal Bohem. Ze všech gubernií se táhly dlouhé davy Sovietiků, aby se carovi Putinovi k zemi poklonili.
Teď se vraťme v čase zase do dneška. Teď, když se blížilo Putinovo nanebevstoupení a bylo třeba zajistit podmínky k náležité posmrtné Putinově kariéře, bylo třeba zakončit to, pro co Putin tak dlouho připravoval půdu: pro malou vítěznou válkou, která ovšem bude vypadat jako velká vítězná válka. Putin to měl báječně zrežírováno. Všechno začne tím, že ruská menšina na Ukrajině zjistí, že je utiskována. A pochopitelně bude volat o pomoc. Na to se Putin ukáže v televizi, útisk odsoudí a řekne, že tam na ty Ukrajince bude muset vlítnout, když tak nepěkně porušují lidská práva. Pak počká pár dní a nechá svá slova pěkně uležet. A jakmile se uleží, zveřejní se, že Ukrajinci v noci napadli vysílačku v Gliwicích. Následným vyšetřováním se zjistí, že Ukrajinci hodlají svého 28x většího a silnějšího souseda napadnout a že chtějí Ruskou připravit o jeho největší kulturní, duchovní a uměleckou národní chloubu: o jaderné zbraně. Při té příležitosti se přijde i na to, že Ukrajinci nejsou jen obyčejní fašisti, ale že jsou taky rusofobové a západní agenti. Zkrátka a dobře, Rusko bude muset uchránit světový mír před ukrajinským fašismem, takže bude muset provést anschluss Ukrajiny a zajistit konečné řešení ukrajinské otázky.
Pak už to bude snadné. Během 3 dnů ruská armáda dobude Ukrajinu. Samozřejmě, prozíravý Putin počítal se i s těžkostmi: předpokládal například, že postupu armád budou bránit nadšené davy Ukrajinců, kteří budou ruské kolony zpomalovat jásáním, oslavováním a tím, jak se budou Rusům nadšeně vrhat pod kola a freneticky je vítat coby osvoboditele. Putin měl pocit, že celá akce bude stejná hračka jako „dobytí“ Krymu. Takže vůbec nemá smysl zabývat se drobnostmi jako například logistikou. Proč? K čemu? Putin to prostě vidí tak, že cokoliv bude slavná ruská armáda potřebovat, to si prostě přímo jednoduše vezme na místě. Vděční Ukrajinci jistě rádi poslouží. Přece to všechno nemůže shánět sám Putin, no ne? Kam by přišel?
Samozřejmě, drobná komplikace je, že Ukrajinci mají demokraticky zvolenou vládu. Co s ní? To je ale vlastně jedno. Na to bude stejně brát zřetel jedině Západ a ten bude stejně další na řadě. Pokud se ruské armádě nepodaří ukrajinskou vládu v prvních sekundách války zabít, tak ona stejně nemůže prchnout jinam asi než na Západ. A tam ať si říká, co chce. To stejně v Putinově Rusku nebude slyšet a pak, zakrátko si pro ně Rusko přijde i na Západ. Pak ať se těší. Až Rusko obsadí i Západ, dočkají se totiž i oni. No a dál to na Ukrajině půjde podle osvědčeného krymského scénáře. Ukrajinci, kteří nebudou mít správné pochopení pro ruský svět půjdou prostě do převýchovného tábora a různě se poztrácí… no a až to bude hotové, tak se uspořádá referendum, ve kterém se 115% obyvatel vysloví, že prahnou po tom, aby se stali ruským majetkem.
Výsledky budou fenomenální: Rusko bude zas o nějaký ten kousek země větší, což Sovietikové buou kvitovat jako úspěch. Sovietikové se také budou cítit důležitěji, neboť budou občany větší a obávanější země. V Rusku posléze vznikne kult Vladimira Vladimiroviče Putina a není vylučeno, že bude svatořečen. Mimo Rusko se Putina budou všichni bát, což plešatým, zakrslým a zamindrákovaným pánům dělá velice dobře. Spojenci Ruska, zejména pak Čína, která už dlouho ve vztahu Rusko-Čína tak nějak tápe v otázce, kdo by měl v tomto partnerství tahat za kratší konec, pochopí, kde je její místo. Ukrajině ruská pomoc přinese obvyklá pozitiva a sociální jistoty. A Západ? Západ to určitě bude zkoušet s různými směšnými opatřeními. Bude vymýšlet ekonomické sankce, bude halasit a odsuzovat, ale jen slovně: slíbí Ukrajincům podporu a pak pošle tři rezavé nože a 6 starých bambitek. Vyčuraní západní politici podporovaní Putinovým vzdělávacím programem budou dál chlácholit své voliče, že nic nehrozí, že se nesmíme nechat do ničeho vtáhnout, že se nic nejí tak horké, jak se uvaří a že nemá smysl hasit něco, co nepálí. Západ bude samozřejmě vyvíjet horečnou aktivitu: bude jasně a přímočaře deklarovat znepokojení, bude pořádat konference s mnoha prázdnými prohlášeními, bude slibovat a vzápětí neplnit spoustu věcí a hlavně bude, a na to se už Putin velice těší, k Putinovi chodit a telefonovat a bude s Putinem rozpřádat dlouhé útěšlivé hovory, které budou Západu úplně k ničemu, zato Putin je bude moci krásně využívat ve svůj prospěch. Zkrátka a dobře, západní politikové se budou chovat tak, jak jim velí jejich appeasementová tradice. Čili jako idioti. Za pár měsíců jim Putin přestane dodávat strategické suroviny a začne čachrovat s potravinovým trhem. Tím vyvolá masivní hospodářskou krizi, hladomor a gigantickou migrační vlnu, která jako tsunami Západ zaplaví. Západní Sovietikové si v reakci na to začnou ve velkém volit malé místní Putiny. Pak bude Západ připravený, aby konečně pochopil velikost ruské taktiky. Západ se pak konečně stane cílem ruských malých válek. Užije si jich dosyta. Ano děti, tak to bude. Putina pak v nebi dozajista čeká nějaká důležitá, dobře honorovaná funkce a svět čeká nádherná putinovská budoucnost…

… bohužel, právě v téhle napínavé chvíli se milý pan učitel pojednou kouknul na hodinky a sprásknul ruce: „Božínku děti, vždyť je 5 minut před půlnocí. To jsem vás dnes děti ve škole opravdu potrápil, jen co je pravda. Tak děti, nejvyšší čas abyste pelášily domů, rovnou do postýlek a nejlíp i bez večeře. Hajdy domů! Boříku, ty si nezapomeň pouzdro, Janinko, ty si vezmi to pravítko, co se ti válí na lavicí a ty Bětko si doma nejdřív vyper, ať mě tvá matka zase neobtěžuje těmi svými pavědeckými bláboly o tom, že by děti ve škole měly mít přístup na WC. A ty Zdeničko, ne aby sis na mne doma zase stěžovala – víš přeci, že to pak má katastrofální dopady na prospěch. Tak děti, utíkejte už. Uvidíme se zase zítra.“
A děti, láskyplně vyprovázeny k odchodu tu nevybíravými, tu ponižujícími, tu sexistickými, ale v každém případě vulgárními pobídkami milovaného pana učitele, bleskurychle školu opouštěly a přitom si libovaly, co nového se zase od pana učitele dozvěděly. A jak pelášily domů, ohlížely se. Některé z nich se přitom, při pohledu na školu a na pana učitele snad trochu i strachovaly, ale to bylo jen minimum z nich. Zbytek trpěl intenzivními žaludečními neurózami, psychickými problémy, stresovými poruchami, nočním pomočováním a v neposlední řadě i silnými břišními křečemi. Však je to také správné. Děti přece mají mít k vzdělání respekt. A pan učitel? Inu, i ten si pomaloučku posbíral své věci, zamknul třídu a pak, pln uspokojení, zamířil do tmy.

Autor milanp, 21.06.2022
Přečteno 19x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Až se opravdu odkryje pravda, Putinovi budeme děkovat
Ne vše, co se ukazuje, je opravdu to, co by mělo být vidět.

21.06.2022 11:20:59 | Nona

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí