Jak tkalec zmoudřel.

Jak tkalec zmoudřel.

Anotace: Pohádka o tkalci Janíkovi, jak se mu podařilo zmoudřet.

Znáte pohádku o tkalci Janíkovi ? Neznáte ? Tak já vám ji povím.
Byl jednou jeden tkalec. Jmenoval se Janík a a hlavu měl chytrou a bystrou jako málokdo. Svou chytrostí se nikdy nepišnil a nechodil s ní na trh, ale přece jen vždycky dostal zlost, když přistihl sousedy při nějakém bláznovství nebo hlouposti; nechtěl od nich nic jiného, než aby jednali podle zdravého rozumu, jako to dělal on sám.
Janík žil se svou starou matkou a ta byla ještě chytřejší a moudřejší než její syn. Často mu říkávala:
,,Janíku, Janíčku, dávej si pozor. Nezapomeň, že svět je veliký. Už dlouho, moc dlouho v něm běhá plno bláznů. A neřekla bych, že se to do zítřka změní. Nikdy nespočítáš stébla trávy na louce, nikdy nevypiješ všechnu vodu z řeky, která teče u nás za vsí. Snaž se žít s živými, a hlavně si dávej pozor, abys nebyl sám.´´
Janík věděl, že matka má pravdu, ale jakmile zase potkal nějakého hlupáka , znovu ho popadla zlost. Nedovedl pochopit, proč tak často největší darebák rozkazuje poctivcům, ani proč po světě běhá tolik hlupáků, kteří si to nechají líbit.
jednoho dne stařičká matka umřela. Janík si pomyslil: To je pro mne veliké neštěstí. Sám však žít nemohu, a tak se musím oženit.
Po nějaké době se opravdu oženil. Svatba byla pěkná, svatební hostina ještě pěknější. Hned nazítří se Janík znovu posadil ke svému tkalcovskému stavu a dal se s chutí do práce. Před polednem řekl své ženě:
,,Mám žízeň a ve džbánu už není ani kapka vody. Buď tak hodná a dojdi ke studni.´´
Žena vzala džbán a šla. Uplynula hodina, a žena se nevracela. Janík zavolal její matku a řekl:
´´Buď tak hodná, a jdi se podívat, co dělá tvá dcera. Mám žízeň, že se mi jazyk lepí na patro, ale mám moc práce a nemohu od tkalovského stavu odejít.´´
Tchyně poslechla, vyběhla z domu a našla dceru, jak sedí na lavičce us studny s prázdným džbánem v ruce.
,,Maminko,´´ zvolala dcera, když ji uviděla, ,,jdeš jako na zavolanou! Zrovna o něčem přemýšlím. Vdala jsem se, jistě budu mít jednou děťátko, ale napadlo mi, že nemáme kolébku. A tak si lámu hlavu, kde ji seženeme.´´
,,Máme přece kolébku po tobě , dceruško! Ale tak se mi zdá, že už dávno ztrouchnivěla. Byla to krásná kolébka, dostala jsem jí od své sestry, tvé tety. Nikdy jsem neviděla krásnější kolébku, než byla ta tvoje. Však také stála peněz, ani se neptej!
Matka se posadila na lavičku vedle své dcery a obě si povídali o kolébce. Uplynula hodina a pořád tam ještě seděly.
Když se Janík nemohl dočkat, zavolal otce své ženy a řekl mu:
,,Buď tak hodný a jdi se podívat, co dělá má žena. Před hodinou jsem za ní poslal matku, ale nevrátila se jedna ani druhá. Šel bych sám, ale nemohu odejít od tkalovského stavu. Přitom mám žízeň, že se mi jazyk lepí na patro.
tchán poslechl a našel svou ženu a dceru, jak sedí na lavičce u studny s prázdným džbánem u nohou.
,,Tatínku´´, řekla dcera, když ho uviděla, ,,jdeš právě včas! Potřebovala bych kolébku, protože jednou se mi jistě narodí syn. Zrovna si o tom povídáme tady s maminkou. Škoda že už nemáme tu vyřezávanou kolébku od tety!´´
,, To je vážná věc,´´ řekl otec, ,,ale já vám as neporadím.´´
Posadil se na lavičku vedle nich a pokračoval:
,,Není ovšem pravda, že tu kolébku nám dala tvá teta, chudák sestra mé ženy. S tím nemohu souhlasit. Protože tu kolébku jsem vyřezal já sám vlastníma rukama. A když jsi ty, dceruško, trochu povyrostla, udělal jsem z ní posadu pro krocana.´´
,,Ale muži,´´ zvolala matka, ,,co to mluvíš? Tak to vůbec nebylo!´´
,,Já to přece musím vědět líp než ty,´´ řekl otec. ,,A hned ti to dokážu!´´
Posadil se na lavičku ke své ženě a dceři a všichni si povídali a povídali o kolébce. Uplynula hodina a ještě tam seděli.
Janík si pomyslil: Mám tu plné ruce práce, neměl bych vstávat od tkalcovského stavu, ale jestli tu zůstanu, umřu žízní. A taky bych rád věděl, co se stalo s mou ženou, její matkou a otcem.
Vyskočil od stavu a vyběhl z domu. Za okamžik stál u lavičky, na níž seděla jeho žena se svou matkou a otcem. Všichni tři se zvýšenými hlasy dohadovali, jak to vlastně bylo s tou kolébkou. Janíka popadla zlost.
,,Tak vy se hádáte o kolébce pro dítě, které se ještě ani nenarodilo! Já se dřu jako nádeník, umírám žízní, a vy tady klábosíte. Tak to ne, ne a ne! To si raději seberu svých pět švestek a půjdu do světa!´´
Jak řekl, tak udělal. Za hodinu už kráčel rychlým krokem pěšinou v lese. Najednou vidí při cestě ženu, jak vyplácí holí hubeného vepře, až se to lesem rozléhalo“ buch, buch, buch!
,,Ty bídné prase,´´ křičela žena, ,,ty mizerné, hloupé prase! Já tě naučím, co máš dělat!´´
A pořád vyplácela ubohé zvíře holí.
Janík už se na to nemohl dál dívat. Přistoupil blíž a zavolal:
,,Pověz mi, pročpak biješ to nešťastné zvíře ?´´
,,Proč ho biju ?´´ řekla žena a dala ruce v bok. ,,Proč ho biju ? Jenom si představ, že to zvíře má mdlý rozum, že si lehlo pod buk a čeká, až spadnou bukvice, místo aby vylezlo do koruny a samo si je natrhalo! Na to já se nemůžu dívat! Ty netvore ty hloupý , mizerný netvore!´´
A už zase sázela praseti nepočítaných: buch, buch, buch!
,,Ženo,´´ řekl Janík, ,, ale prasata přeci nedovedou šplhat po stromech! Půjč mi hůl a dávej pozor, jak se to dělá.´´
Zdvihl hůl a začal střásat bukvice z větví. Za malou chvilku jich bylo v trávě plno a vepř se do nich hltavě pustil.
,,Buď zdráva ženo,´´ řekl Janík. ,,A pamatuj si to napříště!´´
,,Děkuji dobrý muži,´´ řekla žena. ,,Nikdy ti to nezapomenu!´´
Janík spěchal cestou dál. Kráčel svižným krokem asi hodinu, když najednou viděl, že se obloha zatáhla hrozivými černými mraky. V dálce začalo hřímat, blížila se bouřka.
Janík se rozhlédl, kam by se ukryl, a v zátočině cesty spatřil nízkou chalupu. Nedalo dveří stála u hromady zelených ořechů žena s vidlemi v rukou, nabírala ořechy a snažila se je naházet do chalupy. Janík se užasle zastavil. Chvíli ji pozoroval a pak zvolal:
,,Ženo copak to děláš ?´´
,,Co dělám ? odpověděla žena nakvašeně. ,,Máš oči, tak vidíš! Dala jsem sušit ořechy na slunce a teď je musím honem naházet do chalupy, aby mi nezmokly.Ale s těmi hloupými vidlemi to nedokážu ani do rána!´´
,,Ženo´´, řekl Janík, ,,ukliď vidle a přines mi lopatu.´´
Žena přinesla lopatu a za čtvrt hodiny byli ořechy pod střechou. Janík počkal ve dveřích, až bouřka přejde, a potom se rozloučil.
,,Měj se dobře, ženo. A pamatuji to napříště!´´
,, Děkuji dobrý muži,´´ řekla žena, ,,nikdy ti to nezapomenu, že jsi mě tak dobře poradil!´´
Janík už spěchal dál. Šek tak sotva hodinku, když dorazil k osamělému stavení. Okno bylo dokořán a Janík se zastavil. Ve světnici usedavě naříkal malý klouček, nad ním stál otec a křičel, div nechraptěl:
,,Ty kluku hloupá! Copak nevíš, jak se natahují kalhoty ? Už jsem ti to vysvětloval stokrát a pořád to neumíš! Tak znovu. Vylezeš na stůl, já zůstanu na zemi a kalhoty ti podržím. Ty do nich pěkně skočíš oběma nohama najednou. To je celé to umění. Hop!´´
Chlapec skočil a v tu chvíli ležel na podlaze. Bez kalhot.
Janík zaklepal na otevřená vrátka a rychle vešel do světnice.
,,Hej, člověče, Takhle se to přece nedělá! Ukaž, já ti to předvedu, jak se natahují kalhoty. Nejdřív jednu nohu, pak druhou, hotovo. Měj se dobře. A pamatuj si to napříště!´´
,,Díky dobrý muži,´´ řekl užaslý otec, když se vzpamatoval. ,,Nikdy ti to nezapomenu!´´
Janík vyběhl ze stavení. Ušel nějakých sto kroků a zastavil se.
Tak jsem na cestě sotva čtyři hodiny, uvažoval v duchu, a už jsem viděl tři lidi při ještě větším bláznovství, než dělala moje rodina. Viděl jsem ženu, která chtěla, aby prase šplhalo do koruny buku. Viděl jsem jinou ženu, která chtěla přeházet vidlemi hromadu zelených ořechů. Viděl jsem otce, který učil syna skákat do kalhot ze stolu. Chudák moje máma měla pravdu, když říkala“ Chlapče, svět je veliký . Už dlouho, moc dlouho je ve něm plno bláznů a nemyslím, že se to do zítřka změní. Nikdy nespočítáš všechna stébla trávy na louce a nikdy nevypiješ všechnu vodu, která teče v řece u nás za vsí, Snaž se žít s živými, a hlavně dávej pozor, abys nezůstal sám.
Potom se janík obrátil a vrátil se domů ke svému tkalcovskému stavu.
Autor Miguel Mendez, 24.05.2009
Přečteno 370x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Draconian
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Musím říct, že bych asi nedokázal napsat pohádku. Nedovedl bych se držet stylu psaní pro děti a myslím, že jsi to docela zvládnul dobře i když chybí mi tu větší prostor, rozvětvenější příběh.

28.08.2009 09:19:00 | Draconianreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter