Pejsek Hafík

Pejsek Hafík byl malý roztomilý voříšek. Měl krátké nožičky, ocásek zakroucený nahoru jako prasátko a jeho bílou srst zdobily černé flíčky. Bydlel už spoustu let na vesnici s velkou rodinou a byl tam moc šťastný. Když po roce opět přišly Vánoce, Hafík se začal nudit. Celá jeho rodina totiž žila jenom Vánocemi. Tatínek sháněl stromeček a rybu, maminka zase jen pořád něco pekla a vařila a uklízela a chystala. A jejich tři děti jim pomáhaly, koukaly na pohádky nebo stavěly sněhuláky. Hafíka si prostě nikdo nevšímal tolik jako obvykle. A Hafík to všechno znuděně sledoval, až ho napadlo, že si sám vyrazí na procházku. Byl zrovna Štědrý den a tatínek odhazoval sníh. Hafík nenápadně proklouzl otevřenou brankou a pelášil, co mu jeho krátké nožičky stačily. Jenže v zimě tma přichází mnohem dříve a Hafík si najednou uvědomil, že vůbec neví, kde je. Sníh se valil z nebe jako mouka a všechny jeho stopy byly už dávno pryč. Schoulil se do klubíčka pod strom, protože mu byla zima a nezbývalo mu nic jiného než čekat. Ale nikde nikdo. Hafík už nešťastně kňoural, protože se moc bál, že už se nikdy nedostane zpátky domů. Najednou ale přestalo sněžit a z černého nebe se vynořil malý andílek. V ruce měl lucerničku a tou Hafíkovi svítil přímo pod nožičky. Hafík tedy z posledních sil následoval světýlko lucerny, až po dlouhé cestě dorazil k brance domečku, kde bydlel. V tu chvíli andílek zmizel jak pára nad hrncem. Branka byla otevřená, kdyby se Hafík náhodou vrátil zpátky. Když pak rodina za dveřmi uslyšela štěkání jejich pejska, radostí jim poskočila srdíčka. Hafíka hledali všude a moc se strachovali, že ho už nikdy neuvidí. Návrat jejich pejska byl ten nejkrásnější dáreček pod stromeček. Když přišla hluboká noc, Hafík okoupaný a nakrmený už dávno spokojeně spinkal ve svém pelíšku. A možná se mu zdálo o hodném vánočním andílkovi…