O té smlouvě s peklem

O té smlouvě s peklem

Anotace: Pohodlnost se nevyplácí a do pekla je cestička rovná, umetená, ale to už všichni dávno znají...

V Zámečnické ulici si otevřel magacín hokynář Barbánek. Ve svém krámku vedl kde co. Sortiment měl pestrý: od potravin po zahradnické nůžky. Táhlo mu valem na čtyřicet, koukal, jako by neuměl do pěti počítat a někdy to vypadalo, že se samou ochotou překulí na záda, když si to zákazník bude přát. Dával i na dluh, když byla v sousedství nouze. A byl starý mládenec. Knížky, ve kterých evidoval nezaplacené nákupy, vedl vzorně. Když zákazníci vyrovnávali dluhy, nikdy nepřihodil ani halířek navíc, protože stará pravda říká, že poctivé účty dělají dobré přátele. No to se ví, že se to mezi lidmi rozkřiklo a tak se u hokynáře dveře nezavřely. Vydělával pomaloučku a střádal penízek k penízku. Inu, halíře dělají talíře. Měl ve spořitelně léty nastřádanou pěknou sumičku. „Jenže co s penězi,“ dumal po večerech, „které se mi v bance válí jen tak, bez užitku. A taky roky běží jak splašený koník a sil bude jistě ubývat...“ No, zkrátka a dobře: Barbánek se rozhodl, že si najde milou a pracovitou ženušku, která by mu pomohla v obchodě i v domácnosti. Chlap to byl jak hora, hmotně zajištěný, a tak nebylo k divení, že kolem něj kroužily místní slečny, taky paničky i vdovičky. Mohl si tak vybírat. Nebyl žádný poplašený zajíc a tak na to šel přímo s obchodním fištrónem. Nejvíc se mu zamlouvala vdova Pelíšková. Její muž, Mojmír Pelíšek, vedl nádražní restauraci, kde točil vychlazené pivo se správnou mírou. Jeho podnik měl dobrou pověst, také proto, že hostinský rozuměl kuchyni jako málokdo a přepečlivě hlídal, aby host nebyl nikterak ošizen. Pracoval rád a rovnou za dva. Cestující se těšili, až se nástupištěm ozve jeho hromové: „Horké párky, pivo, limonáda!!!“ Sortiment mizel přímo před očima a pikolík si málem o pražce ubrousil obě podrážky. Poctivá práce se vyplácí a je-li spokojený restauratér, jsou spokojeni zaměstnanci. Nejspokojenější ovšem byla madam Pelíšková. Ta nemusela hnout ani prstem. Koneckonců, muž byl pyšný na to, jak se o ni dovede postarat. Žena chodila po kavárnách a cukrárnách a scházela se s paní emeritní profesorovou a paní starostovou a okresní hejtmanovou a vracela se vždycky nesmírně uondaná: „Mojmírku,“ vždycky tvrdila, „taková representace našeho podniku je velmi důležitá, co já zase musela dneska všechno vyslechnout a vytrpět.... zlatá restaurace, někdy ti ty tvoje záležitosti docela závidím...“ Dobrák Pelíšek zářil spokojeností a o to víc dřel jako kůň (a někdy i víc). Což se projevilo na jeho zdraví. Jednou večer prosmýčil restauraci, přepočítal tržbu, peníze podělil, nechal stranou pro firmu a pro rodinu, doma usnul a ráno už nevstal. Pelíškové nenechal dluhy, ale zavedenou restauraci, se kterou si nevěděla rady ani za mák . Peněz, které nebožtík dovedl vydělat, nebylo málo, ale přesto jich kvapem ubývalo. Vdova seděla nad účetní knihou a tušila, že nouze za pár týdnů zaklepe na dveře. Jako z nebe ji spadla do klína zpráva, že se hokynář Barbánek rozhodl pověsit svoje staromládenectví na hřebík. Neváhala a popadla příležitost za pačesy. S odpuštěním, ona prostě hokynáře klofla. Což jí, ve spojení s jejím dědictvím, nedalo zase tolik práce. Hokynář uměl dobře počítat a tak se stalo, že za pár týdnů nežila v městečku vdova Pelíšková, ale paní Barbánková. Novomanžel se měl čile k dílu a tak vedle obchodu rozkvetla do své původní slávy i nádražní restaurace. S tím žena počítala. Čeho se nenadála, bylo, že jí jednou, když si zrovna nasadila klobouk s pštrosím pérem, zarazí mezi dveřmi: „Poslouchej, Toničko, na vysedávání po kavárnách si musíme nejprve vydělat. Nejsem nebožtík Pelíšek. Víš, já si myslím, že na dvě firmy musí být dva. Ty a já. Proto jsem se rozhodl, že se rozdělíme. Restauraci povedu já a ty se postaráš o náš obchod.“ Antonie, tedy Tonička Barbánková, sice drobně protestovala, vemlouvala se k muži stejně jako kdysi k nebožtíkovi. Leč Pelíšek na to neslyšel. A byla u nich tichá domácnost. Barbánek nedbal. Nechal milou Toničku vyšumět. Nevšímal si, jak pohazovala copem a nekomentoval, když, kulantně řečeno, výrazněji zavírala dveře v bytu. Nicméně, když už toho bylo dost, posadil ji v kuchyni na židli a bouchl pěstí do stolu. „Tak takhle by to, děvče, nešlo. V pondělí v šest ráno budeš v obchodě.“ Ženuška jen polkla. „Tam budeš konečně co platná. Seženu ti příručího, abys na to nebyla sama. Ale obchod bude jen tvoje odpovědnost. Rozumíme si?“ Tonička se nezmohla na slovo. A to, co ji napadlo, si nedovolila ani vyslovit. A bylo doma pekelně dusno. Leč, Barbánek nepovolil.
Kde je mezi lidmi pekelně dusno, tam se daří pekelné chásce. Manžele Barbánkovy dostal do referátu jeden rohatý. Sedával na okenním parapetu a poslouchal. Taková manželská hádka je rajská hudba pro čertí uši. Nalepil ucho na okenní tabulku a zatajil dech, aby mu neuniklo ani jedno slovíčko. Jen očenichal situaci, začal kout pikle. Nedivme se mu. On ani čert nemá na růžích ustláno. Plnit normy, tedy kotle hříšnými dušemi, to je práce pro rasa. Tedy vlastně pro ďasa. Městečko mělo na starosti pekelníků povícero. A to si rozdělili přesně podle výkonnosti. Ti nejspolehlivější pracovali pěkně na náměstí, slabší škodili v postranních ulicích a zbytek pekelné roty se motal po periférii. Kdo chtěl do lepších míst, musel se secsakra ohánět. Každý měsíc se scházeli ve sklepení pod prastarou věží, kde skládali mistrovi rohatého cechu svoje účty. A ten náš měl na kahánku. Čtvrť, kde měl slídit, byla, jako na potvoru, samý poctivec. Kdyby si rohy námahou ulámal, za posledních deset let neulovil ani jedinou hříšnou duši. K potvrzení jeho služebního místa mu jich chybělo dobrých osm. Už to vypadalo, že půjde na dvě stě let děsit houbaře někam k Babínu. A tak šanci, která se mu nabízela, hodlal beze zbytku využít: Seděl a uvažoval: „Podle předpisu Pekelné Unie čertovská pracovní smlouva s krásnou paní krámskou vydá, ať tratím, za deset umolousaných duší, dejme tomu, čeledínů. To by šlo.“ Rohatý se na nádraží, jakoby náhodu, zamotal panu restauratérovi pod nohy. Slovo dalo slovo, no a hned v pondělí nastoupil do obchodu, kde za pokladnou seděla nešťastná Barbánková, jako příručí. Jen se rozkoukal, už jí začal motat hlavu: „Milostivá paní, nemusíte mít z ničeho obavy. Obchodu rozumím, váš manžel by si jistě nevzal do kšeftu nějakého nýmanda. Všechno, všecičko já sám osobně vyřídím...“ Jen co přišel první zákazník, byl jako vítr, samé co si račte, čím posloužím, vychvaloval výběr zboží, zkrátka obsluhoval k plné spokojenosti všech. Paní šéfovou, jak oslovoval pokladní Barbánkovou, hlídal jako oko v hlavě. Ta jen seděla v pokladně, což jí opravdu vyhovovalo. Obchod se rozeběhl a, ku spokojenosti všech, vydělával. Barbánková odevzdávala, jak se slušelo a patřilo, manželovi každý večer tržby, ale spokojená nebyla. Stýskalo se jí po cukrárnách a kavárnách, ale hlavně po nicnedělání. Doma si postěžovat nemohla, byl by hned oheň na střeše, a tak si vylila srdíčko, komu jinému, právě panu příručímu. Ten se jen zatetelil radostí, ale tvářil se jako neviňátko. „Paní šéfová, to přece nemůže být problém. Obchod je, abych tak řekl, svět sám pro sebe, ten může splnit každé přání.“ Trochu se přikrčil a tvářil se jako největší spiklenec. „Milostivá paní promine, ale aby se mohla svobodně nadechnou, k tomu jí nepomůže zboží, které tady máme. Potřebujeme naprosto nezbytně luxusní sortiment. Ten přiláká tolik potřebné zákazníky, kteří nemusí koukal na nějaký ten peníz. Těm zajistíme služby, skvělé ceny a bezvadný servis...“ Mluvil, mluvil, rozkládal rukama, a panička se viděla v sametu. Když vykládal, jak budou prodávat nábytek, už se koupala v představách, kde se zdobila zlatými řetízky, prstýnky a briliantky. Rarach roztáčel kola její fantazie na větší a větší obrátky. „Paní šéfová, všechno půjde k vaší spokojenosti. Vy budete mít na starosti, abych tak řekl, reprezentaci firmy.“ Když viděl, jak se pokladní zasnila, zatvářil se ustaraně. „To není jen tak, musíme v první řadě doplnit šatník a hlavně koupit nový vůz. A hlavně musíme zařídit, aby z tohoto měl užitek také váš manžel.“ Samozřejmě, rohatý věděl, jak jít na věc. Bez uzardění začal tvrdit, že pan restauratér se stane ještě váženějším občanem. „Paní šéfová, proč se budeme držet při zdi. Pan manžel se stane minimálně radním. Nebo,“ významně se odmlčel, „bude zvolen starostou...“ Barbánkové se podlomila kolena. Už slyšela, jak jí v kavárně oslovují „paní starostová“. Zasnila se. Příručí se jen přitočil a zašeptal: „Milostivá paní, chce to jen chtít...“ Den v obchodě utekl jako voda a krámská popadla tržbu a utíkala domů. Tam vše, co jí příručí nakukal, od začátku do konce pověděla. Manžel ji trpělivě vyslechl, a protože pochopil, že tohle není z její hlavy, ani nezvýšil hlas. „Toničko, moc hezky se to poslouchá a mě se to i líbí. Tak mi taky vysvětli, kde bychom na to všechno vzali peníze?“ Seděla proti němu jako opařená. Muž ze stolu vytáhl účetní knihy, hezky je rozložil a začal pečlivě počítat. Výsledek zkontroloval dvakrát. „Tak se, ženuško, podívej. Přesně tolik peněz nám chybí, abychom se dočkali blahobytu, o kterém jsi mi před chvíli tak pěkně povídala.“ „Mužíčku, copak bychom si nemohli vypůjčit? Třeba ve spořitelně?“ Zaklapl evidence a dodal: „Nezlob se, miláčku, já dluhy nedělám.“ Sny paní krámské se rázem rozplynuly, měla slzy na krajíčku, ale věděla, že s bandurskou by doma nepořídila.
Ráno seděla v pokladně, od nevyspání kruhy pod očima a oči červené od slz. Hned zčerstva si panu příručímu postěžovala, jak doma pochodila. Pro něho to nebyla žádná novina, proseděl celý večer za oknem a co viděl a slyšel se mu do jeho plánů po čertech hodilo. Tak poslouchal a dělal se ustaraným. Mnul si zamyšleně bradu, vzdychal a když si byl jistý, že paní šéfová čeká, jakou pomoc jí nabídne, opatrně začal: „Milostivá paní, je to zatrachtilá věc, ale já bych si, s dovolením, věděl rady.“ Krámská se na něj podívala jako na andělíčka strážníčka tak moc, že se rarachovi zježily chlupy na zádech. Rychle se oklepal a hrál dál, co si už v noci připravil. „Váš muž mluví jako kniha, paní šéfová. Pravda jak víno. Ale srdce mi to může utrhnou, když vidím takovou šarmantní, inteligentní a mimořádně nadanou dámu, jak se trápí.“ Balamutil krámskou přesně podle předpisu. Tak dokonale, že by v tom mohl vyučoval mladé čerty. „Víte jistě z mých papírů, kde jsem minule, abych tak řekl, působil. A kdybych nepotřeboval nutnou zdravotní změnu, jistě bych nebyl zde. Ale nemohu přihlížet, jak se zde, promiňte mi ten výraz, zahrabáváte. Ne, nelze dál trpět.“ Barbánková mu visela na rtech. Toužila ukázat svému muži, že dovede mnohem víc, než sedět jako kvočna za pokladnou. Rohatý vycítil, že přišel správný okamžik: „Z minulých dob mám ještě menší zásobičku luxusního zboží, které dodávám,“ přitočil se k omámené krámské, „do Prahy a Českých Budějovic.“ Rozhlédl se a pošeptal jako největší tajemství: „A do rozvíjející se filiálky v Novém Yorku...“ Chvíli ji nechal, aby se rozkoukala. „No, kdybyste souhlasila, do roka máte největší kšeft v dějinách tohoto města, do dvou kupujete pozemky a domy přímo na náměstí.“ Čert se zasnil. „No a já konečně půjdu na lepší...“ V tu rámu by se nejraději kousl do jazyka, protože Barbánková zbystřila: „Na lepší? Vy nás chcete opustit?“ „Milostivá paní,“ hasil povedený příručí situaci, „já nabízím kulantní obchod. Vy budete mít nové možnosti, rozlet a perspektivu, o které si, odpusťte, nyní můžete jen zdát. Já, prosím pěkně, ze zprostředkování získám nevalnou provizi. Ta mi zcela postačí k tomu, abych si i já splnil svůj malý sen. Vidíte, paní šéfová, obchod nám plní naše přání...“ Barbánková se uklidnila. Ano, splní si svůj velký sen, bude zase jen reprezentovat firmu, no a přičinlivý pan příručí si jistě přijde na své. Takže spokojenost bude na všech stranách. „Milostivá paní,“ ozvalo se ode dveří obchodu, „již je čas otevřít. Když tedy dovolíte...“ Paní šéfová se rychle upravila. „Prosím, pane příručí, otevřete.“ A celý den byla samý žert a úsměv.
Večer stáli proti sobě před staženou roletou a příručí se měl k odchodu. „Prosím vás, ještě na minutku.“ Otočil se na podpatku. „Já bych měla o to zboží zájem. Co pro to mohu udělat?“ On se na vteřinku zamyslel: „Milostivá paní pochopí, že to nejde takhle zrychla. Ale sejdeme se v obchodě zítra v šest. Doma manželovi oznámíte, že uděláme krátkou inventuru. Na naše jednání budeme mít potřebný klid.“ Ani se moc nerozmýšlela a souhlasila. Muž ji dokonce pochválil a omluvil se, že jí nemůže pomoci. Pochopila to.
Druhý den nemohla ani dospat. „Však já dokážu, že obchodu rozumím, to se bude muž divit.“ Sotva odemkla dveře, stál za ní usměvavý příručí a jako velká voda se hrnul dovnitř. „Ani jsem vás neslyšela, jak přicházíte...“ Omluvně se usmál a položil na stůl krásně vyvedenou, vyzdobenou smlouvu. Jezdil po ní prstem a všechno ukazoval: „Zde, prosím, písemný závazek na dodávky zboží, zde, prosím pěkně, termíny, množství a kvalita, servis, záruka, mno a to vše na dva roky, jak jsme si povídali včera. První zboží bude doručeno den po podpisu. Velký svět obchodu je vám otevřen...“ Krámská prolétla papír a hledala pero k podpisu. „A moje závazky, pane příručí?“ „Proti výhodám, které vám dohoda nabízí, jsou zcela nepatrné. Po dobu pěti let se zavážete pracovat pro mne. Přesněji, prodávat v našem obchodě. Ovšem, v té době budete vy i váš manžel zcela hmotně zajištěni, to je jisté. Jedná se tedy o nepatrnou protislužbu. Zde, prosím, váš podpis. Vlastní krví.“ Krámská se polekala. „Vy jste... tedy vlastně nejste...“ bála se to slovo vyslovit. „Nejsem doslova příručí,“ uznal čert, „ale naše firma stoprocentně zaručuje spokojenost všech našich zákazníků. Uzavíráme dokonalé smlouvy a doposud jsme museli za dlouhé roky řešit jen jednu jedinou stížnost. Přirozeně, že neoprávněnou. Pětiletý závazek je drobnou daní za dlouholetý spokojený život, který vás jistě čeká.“ Cítil její nerozhodnost a tak jen přistrčil listinu a podal pero. „Zde, prosím, podpis...“ Zamyslela se: „Pět let uteče jako voda.“ „Samozřejmě, paní šéfová, to je jen kapka v moři dnů, které ještě prožijete...“ Popadla pero. To jí nepatrně propíchlo ukazováček, velmi jemně, že to skoro necítila. Malinká kapička krve stačila na celý její podpis. Podívala se na čerta, který pochopil. „Jsme moderní společnost. Nač devastovat kůži na prstech našeho obchodního společníka. Taková trhlinka se může lehce zanítit. Spokojenost partnerů je od počátku zaručena.“ Sbalil listinu a dodal: „Obchod poběží jako doposud, to se spolehněte. Jste stále paní šéfová a já jsem po dobu dvou let váš příručí. Nic se, kromě vašeho obchodního úspěchu, nezmění.“ Lehce se uklonil, tak jak to dělal před jejich zákazníky a pfffff... prostě zmizel. Byl najednou pryč. No, nakonec, proč by ne. Dnes si mohl takový efekt dovolit.
Druhý den přijela první dodávka. Zboží kvalitní, vonělo dálkou a orientem a hlavně: rychle se prodalo. Objednávka za objednávkou se jen hrnula a sklad pomalu praskal ve švech. Krámská se poděsila. „Takhle to dál nejde. Nejsme nafukovací, jak to zvládneme? A co naši běžní zákazníci, kteří nám pomohli v začátcích???“ Pekelníkovi se kroutil jazyk v ústech, ale spokojenost paní šéfové byla základem jeho osobního úspěchu. Pro sebe si zanadával, že má kolem sebe jen samé soucitné lidi. Nakonec se uklidnil: „Musím to vydržet. Takoví na náměstí jistě nejsou.“ Na oko se usmál: „Nač mrhat penězi za pronájem nových skladů? Budeme zboží dodávat přímo našim lidem. Dodávka přímo do domu. Ovšem.“ zvedl prst, aby zdůraznil, co dál řekne, „za stejné ceny, jako u vás v obchodě. No, a na obyčejné lidi jistě nezapomeneme...“ rohatému bylo, jako by polykal vývar z pelyňku.“ … to je jisté, že ano...“ Byl to úžasný nápad. Pan hoteliér, pan poštmistr, dokonce i lékárník se mohli přetrhnout v tom, kdo z nich objedná víc. Rok utekl jako voda. Barbánek se nestačil divit. Obchod vzkvétal tak, jak nikdo nečekal. Tržby byly víc než vynikající a restauratér si marně lámal hlavu, kde se to v jeho ženě vzalo. Po večerech louskal účetnictví a nemohl najít jednu jedinou chybičku. Stejně se trochu zapotil, když do krámu nastoupil slavný berní úřad. Jenže čert nikdy nespí a tak si ohlídal i pečlivé správce pokladny. No, i kdyby náhodou usnul, nic by se nedělo. Ono peklo má svoje kontakty i na berňáku... „No já vám povím, paní emeritní profesorová,“ prohlásila jednoho krásného odpoledne paní starostová, „tomu Barbánkovi se ale daří. Já jsem si vždycky myslela, že to bude takový hokynářský pucifous a ejhle, on klidně zaváží zboží do největších hotelů, které v našem městě jsou.“ Obě dámy seděly v kavárně a nestačily se divit. On se k nim přitočil sám majitel kavárny, protože se nesluší, aby honoraci obsluhoval nějaký poskok. Jemně se uklonil, sesbíral hrníčky a talířky, optal se, jestli je vše v nejlepším pořádku a co si dámy budou ještě přát. Nakonec, a jakoby mimochodem, pronesl: „U pana obchodníka Barbánka najdete v podstatě veškerý sortiment. Pan okresní hejtman si ho chtěl vyzkoušet. Objednal si umělecky zhotovenou vitrínu do svého vyhlášeno vinného sklepa. Takovou, jakou viděl v Praze na výstavě. A pan Barbánek mu ji dodal. Ve stejné kvalitě, v požadovaném termínu a s výraznou slevou.“ Nečekal na odpověď, opět se uklonil a odešel. Dámy se za ním úkosem podívaly. „Tak to vidíte, paní profesorová, a ta hejtmanka se ani nepochlubí...“ Jen to dořekla, do kavárny vletěla sama paní okresní hejtmanová. Sotva pozdravila, už se na drbny vděčně podívala. Kvapně se k nim posadila a začala svou triádu: „To jsem ráda, že jsem vás tady ještě zastihla...“ Spustila stavidla svojí výmluvnosti. Stěžovala si na muže, který nakupuje od obyčejného hokynáře, zatímco „...milé dámy, my jsme tedy zatím vždy nakupovali jej a jen v těch nejlepších obchodech. A co si myslíte, že mi na to nakonec řekl?“ Paní hejtmanová si musela zhluboka oddechnout a taky chtěla řádně napnout obě společnice, které ji doslova visely na rtech. „No neřekl mi nic! Vůbec nic! Vitrína je už dole ve sklepech! Dámy, ani se se mnou neporadil! Se mnou, která má přehled a vkus!!!“ Načež si, to aby si uklidnila pocuchané nervy, objednala alžírskou kávu a velký šlehačkový dort. My opustíme naše tři milé nešťastnice a necháme je v klidu odpočinout, protože ve městě se děly opravdu velké věci. Pan příručí se v obchodě otáčel jak čamrda a objednávky se valily jako lavina. A když přeskočíme pár měsíčků, situace na poli obchodním stála tak, že kupovat u Barbánka patřilo k dobrým mravům. Sám obchodník tomu všemu nevěřil, ale ať zkoumal, jak zkoumal, ne a ne se dopátrat toho, v čem ten úspěch vězí. Nakonec i on sám začal být přesvědčený o tom, že jeho pracovitá ženuška a schopný příručí stojí za tím vším, co se kolem nich děje. Rok šel za rokem, a Barbánková pomalu chápala, k čemu se vlastně zavázala. Doma se bála o smlouvě s peklem mluvit a tak jen smutně posedávala v koutě a nakonec se jí ani vstávat nechtělo. Poslední půlrok by nejraději jen ležela v posteli a ani nejlepší doktor si s ní nevěděl rady. Barbánkovi z toho šla hlava kolem a jednou v noci nemohl spát. Bál se o svou Toničku a přemýšlel, jak by jí pomohl. Chodil městem sem a tam a najednou ho nohy samy nesou k obchodu. Přišel blíže a jen se divil. Mříž spuštěná, ale pro jistotu sáhl na kliku. Dveře jsou zamčené a v obchodě se svítí. Ne jako obvykle, ale tak nějak zvláštně. Barbánek zatajil dech. Uvnitř se ozývaly tlumené hlasy a občas smích. Opatrně obešel dům a pomalu, pomaloučku odemkl zadní vchod. Našlapoval na špičky a bál se dýchat, aby se neprozradil. Ti v obchodě si ovšem byli jistí, že je nikdo nebude poslouchat.
Barbánek si na chodbičce dodal odvahy. Nakoukl do obchodu, a už mu začalo svítat. Za pokladnou sedí čert. Ne lecjaký rarach. Na sobě zlatem prošívanou uniformu, sako samý metál, vlasy černé jako uhel měl upravené do ohonu. Pazoury samý prsten a z tlamy občas vyfukuje obláčky pekelného dýmu. Vedle něj pokorně stojí příručí a něco ukazuje v lejstru, které předtím uctivě položil na stůl. Barbánek se polekal. „Tak příručí se upsal peklu. To je hrůza. A teď si ho ten rohatý odnese...“ Jenže najednou mu v tom něco zahrálo pěkně falešně. Ten za pokladnou má hubu od ucha k uchu a vrní spokojeností: „Poslouchaj Perletón, tomu říkám úloveček,“ spokojeně se pročítá pekelnickou smlouvu, drápem poklepává na pult a slastně pomlaskává, „tak paní Antonie Barbánková nám bude posluhovat pět let. K tomu vám mohu jen blahopřát.“ Poklepal příručího po rameni: „Budete povýšen, to je jisté,“ zvedl pazour a velebně zdůraznil, „PANE KOLEGO!!!“ Příruční s prapodivným jménem Perletón se napřímil jak voják na přehlídce. A proslov stejně slavnostně pokračoval: „Už u nás na náměstí potřebujeme takovou posilu, jako jste vy...“ Ještě jednou prolétl smlouvu a mrkl jako uličník: „Jenom, pane kolego, pozor na dodržení smlouvy, ta musí být z naší strany splněna do posledního puntíku. Ale co právě vám budu vykládat.“ Barbánek už s nimi nechtěl být ani minutku, protože se dozvěděl víc, než dost. Vše mu najednou štymovalo jak v kapele. Zdatný příručí, který se mu tak zvláštně nabídl ku pomoci, obchod, který skvěle prosperoval, Tonička, která se tak dlouho trápila... “Natropila si toho docela dost...” vrčel Barbánek, ale věděl, že zloba je špatný rádce a právě teď na nějaké hudrování není čas. Hlavu měl plnou starostí a prochodil městem celou noc. Domů došel na ránem. Zlost ho docela přešla a tak se posadil Barbánkové na pelest a čekal, až se probudí. Měla od strachu trochu lehčí spaní a tak nemusel čekat dlouho. Otevřela oči a když muže uviděla, jak u ní sedí a oči má plné nevyspání, jen si povzdechla. „To jsem tomu ale dala, viď.“ Čekala ledovou sprchu. Barbánek si promnul oči a ptal se: „Kde je smlouva? Musím ji vidět.“ Odevzdaně sáhla do nočního stolku. Jakmile se listu dotkl, ten se rozvinul a písmena trochu zářila, to aby se dala číst i za hluboké noci. Dlouho jí studoval a nakonec promluvil: „Prý musí být dodržena do posledního písmenka. Aby ne... Když za to musíš pět let sloužil v pekelné kantýně...“ Potom se rozhlédl. Nikde nikdo a tak se ke své ženě naklonil a něco jí dlouho šeptal do ucha. Pohladila ho po tváři, usmála se a řekla jen: „Děkuju...“
Den se sešel s dnem a paní šéfová zase dorazila do obchodu. Jak to měla vždy ve zvyku posadila se za pokladnu. Pan příručí se do krámu vřítil jako velká voda, přátelsky se s paní šéfovou pozdravil a popřál jí pevného zdraví a pospíchal vyřídit poštu, která byla plná, plničká nejrůznějších objednávek. Antonie vstala od pokladny a vzala si balíček korespondence na starost. Usmála se a povídá: „Dnes bych to ráda vyřídila sama, pane příručí.“ Ten se velice podivil: „Ale prosím pěkně, to snad nebude tak horké...“ Trvala na svém a vysvětlila to tím, že si musí zvykat. „Za pár měsíců tohle budu dělat u vás denně. Nepořádek by mi vaše firma jistě neodpustila.“ Příručí jen přisvědčil, že peklo si na přesné účty potrpí. A pro jistotu dodal, že to bude přesně: „....za čtyři měsíce a jeden den.“ Krámská jen přikývla. „Ta moje šéfová má ale nervy...“ pomyslel si příručí, ale nějak se s tím nezdržoval. Tomu, že nemusí od rána papírovat, byl docela rád, protože poslední dobou toho na něj bylo opravdu docela dost. Do otevírací doby zbývala ještě dobrá půlhodina. Posadil se do kouta a zasnil se. Viděl své nové pracoviště na náměstí, kde mezi zasloužilými čerty bude vykonávat svoje povinnosti ku spokojenosti pekelné generality, s vybranou klientelou a báječnými čertovskými benefity.... Z pohody ho vytrhlo zavzdychání. Pootočil hlavu. Zavzdychání se opakovalo. „Sláva, už je to tady,“ pomyslel si, „paní šéfová bude smlouvat o odložení naší smlouvy, to zase bude vemlouvání a vymlouvání... no, to to trvalo...“ Protáhl se na židli, až mu v kloubech zapraskalo. Stačil si pomyslet: „Takové škemrání a žadonění, to je pošušňáníčko pro každé čertovské uši. Už jsem si myslel, že o ně nakonec přijdu.“ Zachoval si však dekórum a přišel k zamyšlené paní šéfové. Ta mu nevěnovala pozornost. Koutky úst mu jen krátce zacukaly a čert neodolal a promnul si spokojeně dlaně. Chtěl si žadonění náležitě vychutnat a tak předstíral zájem a starost: „Mohu nějak pomoci?“ Pacholek zákeřná, těšil se, že mu krámská odpoví, že ano a to s pekelnou smlouvou. Jenže Barbánková nic takového. Ani slovíčkem. Jen na malý okamžik odhlédla od papírů. „Je to, pane příručí, divná věc.“ „Milostivá paní, na divné věci jsme přece za tu dobou naší spolupráce zvyklí...“ Antonie Barbánková mu bez dalšího slovy podala jednu listinu. Příručí si ji musel dvakrát přečíst. Promnul si levé oko a potom i to pravé: „To snad není možné...“ Před ním na stole ležela objednávka restauratéra Barbánka, který si v obchodě své ženy objednává pět lidských duší v prvotřídní kvalitě s dodávkou do jednoho týdne. Paní šéfová se na něj ustaraně podívala. „To tedy opravdu nevím, jak ten požadavek vyřídíme. Vždyť na takový sortiment nejsme stavění. Doposud jsme vyhověli každému zákazníkovi, ale lidské duše jsme na skladu nikdy neměli... Duše k velocipédu, prosím, ale lidské duše...“ Příručí se zoufale rozhlédl. „Paní šéfová, to je tedy opravdu prekérní situace... Já si, prosím pěkně, nevím rady...“ Chvilku si ve svém koutku vrčel a nad něčím špekuloval. Pak se opatrně zeptal: „A jak s nimi, tedy jaksi pan manžel, hodlá naložit?“ Protože nevěděla, poprosil ji, aby se ráčila doma optat. Celý den byl příručí celý nesvůj, ale svoji práci si nakonec s největší námahou zastal.
Večer bylo u Barbánkových o poznání veseleji, než v minulých dnech. Restauratér seděl spokojeně ve svém houpacím křesle. “Tak tomu našemu dárečku, co nás tolik let tahal za nohavici vyřiď, že zboží použiju do obchodu, jako vše ostatní. A jestli se bude ošívat, tak mu připomeň, že smlouvu je třeba dodržet do posledního puntíku, jinak bude neplatná.” Krámská se nemohla dočkat rána. Jakmile došla na roh ulice, už viděla, jak před krámem podupává hromádka pekelného neštěstí. Jakmile ji uviděl, honem k ní pospíchal a mnul si ručičky jako by mu byla zima i v létě, brada se mu klepala a zvědavostí skoro zelenal: “Milostivá paní, jak se tedy velectěný pan manžel rozhodl?” Barbánková došla ke krámku a velice pomalu otevřela mříž a odemkla dveře: “Mám vám, pane příručí, vyřídit, že manžel zboží samozřejmě využije jako každé jiné. Prvnímu vážnému zájemci ho prodá.” Příručí začal prskat a jeho ochota a uctivost byla na chvíli pryč. Choval se s odpuštěním jako poslední čert, vyběhl před obchod, kde vzteky kopal do stromů. Paní krámská ho nechal vyřádit a protože byl k neutišení, nakonec ho napomenula. “Jestli se nevzpamatujete, budu muset pro dnešek zavřít. Nedá se nic dělat. Duše musíme dodat. Jinak bychom byli za nespolehlivé obchodní partnery. O takovou reklamu věru nestojím.” Co měl příručí dělat. Jakmile zavřel krám, popadl saky paky a hajdy dolů do pekla, rovnou na jejich nejvyšší direkci. S podivem ho vyslechli a potom nastal řev a burácení, salvy smíchu, klení a nadávání, povykování a kvílení a nad tím nejvíce řičel čert, který ještě před nedávnem nebohého Perletona za pokladnou chválil: “Takhle se nechat nachytat a ještě k tomu obyčejným smrtelníkem! To by byla posila pro peklo, NA NÁMĚSTÍ! A já se za něj stavěl, vynášel ho na nejvyšší pekelný podstavec, u nejvyšší vrchnosti se ho zastával a on prý nedodrží obchodní smlouvu, kterou měl do puntíku propracovanou! Perletone, ty musíš ty duše dodat, stůj co stůj!!!” Zničený čert se zmohl jen na špitnutí, že lidské duše jistě dodá, ale kdo si je koupí? “Když, vážená vrchnosti, z nich bude, abych tak řekl, ležák, tak smlouva bude tak jako tak neplatná…” Řev a rachot najednou ustal. Do ticha se ozvalo strohé nařízení kníže pekel: “Čert Perleton dodá svých pět duší. Ty, které mu měla pomoci k místu na náměstí. A aby si je zachoval, musí je stůj co stůj vykoupit, opakuji, vykoupit zpět. Jinak se propadne na místo toho nejposlednějšího čerta, který kdy v mém pekle sloužil. Tak jsem rozhodl podle pekelného práva.”
Co panu příručímu zbývalo. Neochotně se druhý den dostavil a v prapodivné schránce dodal proti podpisu objednané zboží. Restauratér Barbánek je zaplatil a ihned je začal prodávat. Samozřejmě, že jeho reklamě nikdo z městečka neuvěřil, prý lidské duše a cena dohodou, a tak se stalo, že o ně nakonec a rád projevil zájem sám pan příručí. “Pane šéfe, já bych je tedy koupil. Tady vám vyplatím co jste za ně dal a samozřejmě uhradím i zisk. Musíte přece něco vydělat.” Barbánek na to jen, že si vše musí promyslet. Trápil nešťastného pekelníka dobrý měsíc a pak přistoupil k dílu. “Pane příručí, já vám to zboží, o které nikdo nejeví zájem, nakonec prodám. Jenže peníze mne nezajímají. Já vám ony lidské duše, které mi beztak zbůhdarma leží na skladě, prodá. Ovšem vy mi zaplatíte jedině smlouvou, kterou s vámi uzavřela moje manželka. My si to prostě vyměníme. Vy budete mít svoje zboží zpátky, no a někoho si na pět let do té vaší kantýny jistě seženete.” Pekelník byl už dost zoufalý, ale ještě zkoušel smlouvat a duše by tisíckrát přeplatil. Jenže měl proti sobě obchodníka, který přesně znal cenu toho, co mu chtěl prodat. Rarach zavyl a podal Barbánkovi listinu. Popadl svůj balík a zmizel. Dokonce zapomněl udělat svoje pekelné efekty. Barbánek si oddechl. Doma smlouvu uložil do trezoru. Pro jistotu. Prý, kdyby Toničku zase popadly divné choutky. Ale mezi námi, nemusel se o ní zmiňovat. Žena si tohle dobrodružství nadosmrti pamatovala. A Perleton? No, měl v pekle z ostudy kabát a do čertovské kantýny nikoho nesehnal. Tak nakonec se za její pult musel postavit sám. Pokud vím, odsloužil si celých pět let a potom o něm v našem městečku nikdo neslyšel.
Autor Kuba~2, 19.05.2020
Přečteno 17x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter