ABYRLEV

ABYRLEV

Anotace: Fantastický cestovní deník - Albufeira-další část - jo a je to delší, ale pohádku se mi prostě sekat nechtělo :O)

10.2.2016 – ABYRLEV

Z našeho velkého balkonu byl vidět i vnitřní hotelový bazén. Vypadal prázdný, ale dle hotelového manuálu měl být stále otevřen, se vstupem za mírný poplatek za použití šatny, další info na recepci. Bylo jedenáct dopoledne, za námi vydatná obědosnídaně a tak jsme tedy v plné sestavě, jeden Robinson, japonská lovkyně perel Aome a dva členové podmořské výpravy profesora Aronnaxe, vyrazili vstříc vodnímu dobrodružství. No prostě kluci nás zase ukecali. Při představě lehátek plných holandských důchodců jsem si plavky nasoukala pod triko a rifle ještě na pokoji, hoši natáhli trenečky, bafli tašku s ručníky a šlo se. Sjeli jsme patro výtahem a přistáli u recepce. Recepční nám potvrdil, že bazén je skutečně otevřen a jelikož tam zrovinka ani není žádná hlídací služba, je vstup naprosto bezpoplatný a volný. Vykročili jsme potěšeni směrem, který nám určil, prošli krátkou chodbou a poslušně se rozdělili k anatomicky příslušným vchodům – Homens vlevo, Mulheres vpravo. Překvapilo mě, že je všude naprostý klid. Šatna zela prázdnotou, skříňky pečlivě uzamknuty, patrně již všechny obsazeny. Shodila jsem svých pár svršků, nacpala je do tašky k ručníkům a přesunula se mezi sprchy. Opět klid, všude sucho a protože nikdo ani nešmíroval, na sprchu jsem se vykvákla a pokračovala dál. V další malé chodbičce jsem se sešla se svými homens, stejně překvapenými jako já. „Hoši, dýl jak hodinu tu nebudem. Už mi stačí, že jsem se musela navléct do plavek, potupnější úbor snad ještě nikdo nevymyslil. Všude je toho málo a ještě se mám tvářit, že je to OK a právě tak to patří? K tomu se promenádovat před nějakým prošlým Olafem nebo Salisburym? Dejte mi pokoj, nejsem žádná Twiggy!“ „Ale mě se líbí, jak vypadáš. Já nerad Twiggy, nedá se o ně pěkně měkce opřít a tvoje oblinky mě baví ze všeho nejvíc.“ Zašilhal mi Robinson na kytičkované pozadí. „Átrrrr! Mue, mue, mue!“ „Ježišikriste nedělej tooo! Vypadáš jak ten neandrtálec ve filmu Boj o oheň. Rrradši dem. Zapínám časomíru.“

Opřeli jsme se všichni do lítaček, ty nás vyplivly na druhé straně a zůstaly se houpat se stejnou setrvačností, s jakou se na chvíli zastavil náš rozum. Před námi velký, mozaikou vykachlíkovaný bazén a ….......NIKDE NIKDO? Naštěstí vrtule zase rychle naskočily, probudily naše, dávnou historií prověřené, dobyvatelské a okupační geny a bazén byl za hurónského pokřiku nekompromisně obsazen. Jo, zde musím poznamenat, že jsem zatvrzelý neplavec. Neplavu já, moje děti, moje máma a moje babička ták-y ta teda sakra plavala jak štika. Ále vody se nebojim. Skáču šipku, placáka, kotrmelce i salto vzad, jen byla-li voda hlubší, musel mě vždycky ze břehu pronásledovat plavčík s bidlem, jelikož na dně jsem si pak užívala piknik. Pokud mám vodu jen po krk a nohy na zemi, je mi to šumák. Nemůžu říct, že snaha by nebyla, techniku plaveckých stylů na souši zvládám bravurně, jen prostě dole v tom rozplývajícím se vesmíru ztrácím orientaci a po pěti vyčerpávajících tempech jdu ke dnu, jako kovadlinka. Robinson naštěstí plave, mám tedy snahu, aby se děti v tomto ohledu potatily. Nutit je rozhodně nemusíme, jak to někde čvachtá, chtějí dovnitř. Tenhle bazén byl přesně pro nás. Do poloviny voda po krk, za sloupy hlubina. Hoši hned nasadili slušné splíváníčko a začali jsme se cvikem. Jednoho já, jednoho táta, ruku na „hruď“, frňáčky držet nad hladinou a pochodém vchod! Chlapci vzorově mrskali prsa, Davídek se pokoušel i o kraula a chvílemi oba vydrželi bez drža, jen když zaregistrovali, že drža néni, dostavil se krátký výkyv chaosu a paniky. Holt to bude chtít ještě trochu tréninku.

Půl hodina galejí uplynula, chtělo by to oraz, loupla jsem očima po Robinsonovi. S klidem, někoho kdo umí, se položil na hladinu a plavným kraulem zarejdoval mezi hloubky. Kruci! Jak jen to dělá? Hoši zahájili útok na Pearl Harbor a tak jsem se odhodlala potáhnout pomyslný kolík plavné dráhy za hranici svých pěti temp. Chce to klid, snažila jsem se rozdýchat, pak se odrazila a zajela mezi vlnky. „Á, dva, tři, á, dva, tři, nohama větrníček, prdlajs větrníček! Když prsa, tak na žábu, no kušta! Glo, glo, glo.........Tak znova. Odraz a šipka, záběr rukama, ráz,....dva,.....tři,.....čtyři,......pffff, fffff, he-HU, He-hu, hu!“ „CÓ TO TŮ PROBOHÁ PROVÁDÍTE?“ Ozval se přímo přede mnou nakřáplý hlas, a když se mi povedlo, protřít si oči, kouká na mě z vody..............MODRÁ V E L R Y B A..........v bílé čepici s velkou červenou bambulí a bicyklem místo brejlí. „MILÁ DÁMO, VODU Z BAZÉNU NEPIJEME, ALE VY..........?“ „Vypijákujeme.“ Odpověděl hlas mnohem hlubší. Otočila jsem se po směru a on si tam ze stupýnku nohy cachtá bernardýn s jazykem od inkoustu. „NIKOLIV KOLEGO. ANÓBRŽ V-Y-P-L-I-V-U-J-E-M-E. A PROČ, SMÍM-LI SE TÁZATI?......... NEVÍTÉ? NO PROTOŽE JE V NÍ SPOUSTA CHLÓRU. CHLÓR JE TOXICKÝ, SVĚTLE ZELENÝ PLYN Z ŘADY HALOGENŮ, OBJEVENÝ ROKU 1774 ŠVÉDSKÝM CHEMIKEM NĚMECKÉHO PŮVODU CARLEM WILHELMEM SCHEELEM A JEHO ELEMENTÁRNÍ FORMA SE UŽÍVÁ PRÁVĚ K DESINFEKCI NEBOLI ČIŠTĚNÍ VODY. JESTLI JSTE SE POKOUŠELA O NĚJAKÝ PLAVECKÝ STYL, TEDY VÁM MUSÍM ŘÍCI, ŽE ŽÁDNÝ NEMÁTE. ROZEZNÁVÁME CELKEM ČTYŘI PLAVECKÉ ZPŮSOBY. JSOU TO PRSA, ZNAK, KRAUL A MOTÝLEK A SLOUŽÍ K PŘEMÍSTĚNÍ SE VE VODNÍ PLOŠE Z MÍSTA Á DO MÍSTA BÉ, NEBO TAKÉ K ZÁCHRANĚ ŽIVOTA PŘED UTONUTÍM. TADY LZE VYUŽÍT I JAKÝSI NEOHRABANÝ PODSTYL ZVANÝ ČUBIČKA. TEN VÁŠ SE ALE NIČEMU ZE ZMÍNĚNÉHO NEPODOBÁ.“ „To já bych začal tím znakem. To je jako tak na pohodičku. Sluníčko svítí, voda jak kafe, výhled na palmy.“ Ozval se zajíc a hodil klukům čtyřbarevnou mičudu. „No ale zase, když prcháte před myslivcem, tak to je lepší kraula.“ Zajel pod hladinu a předváděl jim ušaté torpédo. „To já sem pro čubičku. Tu zvládne kde kdo, nemusí být mistr světa. A splíváníčko, taky dobrý.“ Blafnul Fík. „Všichni jste vedle, viď Bobku? Chce to klobouk a vrtuli.“ Zadrmolil jeden z bílých králíků. „No, no jó. Nenamočíte se a ještě máte pohon. Téda Bobe ty seš koumák.“ Vypísknul ten druhý.

„JÁ MYSLÍM, ŽE NEJLEPŠÍ BUDE.....ZAČÍT ÚPLNĚ OD ZAČÁTKU.“ Ozvala se zase velryba. „NEJPRVE..... ZAUJMEME STOJ SPATNÝ. STOJ SPATNÝ, NÉ ŠPATNÝ! ZÁDA NAROVNAT, POHLED KUPŘEDU. KDY JSTE SI NAPOSLEDY ZACVIČILA PROSTNÁ? VIZ. ZÁKLADY TĚLOCVIKU OD PhDr. MIROSLAVA TYRŠE VYDÁNO V PRAZE ROKU 1872. TÁK,........ MÍRNÝ NÁKLON,.............KOLENA JEMNĚ POKRČIT. JEMNĚ POKRČIT! TAKHLE TO VYPADÁ, ŽE SE CHYSTÁTE SKOČIT NA MEDVĚDA. MEDVĚD HNĚDÝ, NEBOLI URSUS ARCTOS, NEJVĚTŠÍ EVROPSKÁ ŠELMA, VYSKYTUJÍCÍ SE TAKÉ V ASII A SEVERNÍ AMERICE, POPRVÉ POPSÁN ŠVÉDSKÝM PŘÍRODOVĚDCEM CARLEM LINNÉM V DÍLE Z ROKU 1758 SOUSTAVA PŘÍRODY, SE V NAŠÍ SOUČASNÉ ZEMĚPISNÉ POLOZE, TO JEST 37°05'19'' SEVERNÍ ŠÍŘKY A 8°15'54'' ZÁPADNÍ DÉLKY, POLOOSTROV IBERSKÝ, ČÁST PORTUGALSKO-ALGARVE, POHYBUJE VZÁCNĚ JEN V OBLASTECH ŠPANĚLSKÝCH A FRANCOUZSKÝCH PYRENEJÍ. RUCE PŘEDPAŽIT A DLANĚMI K SOBĚ. VÝBORNĚ. A TEĎ PĚKNĚ POMALÝ NÁDECH …....A VÝDECH, NÁDECH …....A VÝDECH, NÁDECH, …...... TEĎ SE NOHAMA MÍRNĚ ODRAZÍTE A LADNĚ VKLOUZNETE NA HLADINU,......... JAKO VÁŽKA.“ „ŽBLUMMMM!!!!“ „TAK TOHLE BYL SPÍŠ KŘIŽNÍK POTĚMKIN. NÁMOŘNÍ VZPOURA NA BITEVNÍ LODI RUSKÉ ČERNOMOŘSKÉ FLOTY KNÍŽE POTĚMKIN TAURIDSKÝ, JEŽ SE ODEHRÁLA V REVOLUČNÍM ROCE 1905, INSPIROVALA VÝZNAMNÉHO RUSKÉHO DIVADELNÍHO REŽISÉRA SERGEJE EJZENŠTEJNA V ROCE 1925 K NATOČENÍ STEJNOJMENNÉHO CELOVEČERNÍHO NĚMÉHO FILMU, JEŽ JE POVAŽOVÁN ZA JEDEN Z NEJVÝZNAMĚJŠÍCH SNÍMKŮ SVĚTOVÉ KINEMATOGRAFIE. SKLÁDÁ SE Z PĚTI KAPITOL, Z NICHŽ MI DOVOLTE VYZDVIHNOUT HNED TU PRVNÍ, NAZVANOU MUŽSTVO A ČERVI. MŇAM, MŇAM, MŇAM. NO NIC, VĚNUJME SE DÍLU ZAPOČATÉMU. ZNOVU A VÍCE SE SNAŽTE.... TOHLE UŽ BYLO O MOC LEPŠÍ. TEĎ HLAVNĚ ZACHOVEJTE KLID, UVOLNĚTE SE A SNAŽTE SE SI TO UŽÍT, PROTOŽE NEJVĚTŠÍM NEPŘÍTELEM ČLOVĚKA JE ZBYTEČNÁ PANIKA. ZE VŠEHO NEJDŘÍVE ZAPOJÍME RUCE. PĚKNĚ HLADCE VPŘED A POMALU DO STRAN VYKROUŽÍME OBROVSKÉ PERNÍKOVÉ SRDCE. SRDCE Z POUTI NEZARMOUTÍ. ZA NÍM HNED DALŠÍ A TEPRVE AŽ SI BUDETE JISTÁ, ŽE ZVLÁDÁTE TENTO PRAVIDELNÝ POHYB, MŮŽETE STEJNĚ PŘIDAT NOHY. PĚKNĚ JAKO PODLE METRONOMU.“ Vyfoukla proud vody a ten se rozkýval jako kyvadélko: „Klap, klap, klap, klap.“ „Á DVA TŘI, Á DVA TŘI, Á DVA TŘI, HLAVU NAD VODU, NOS MÍRNĚ VZHŮRU, NÁDECH, Á DVA TŘI.“

„Tatíííí, maminka plavéééé.“ Zaječel Davídek a kluci si přestali pinkat se zajícem.“ Robinson přiserfoval na maxipsovi a pošoupnul si z čela palmový slamák. „Ma, mami? My ti to budem počítat jo?“ Vypísknul Petřík. „Tak pozor, ještě neplav. Aaaaaaž TEĎ!“ „Jedna,..... dva,.....tři,.....čtyři,.....pěěět,.....šeeest,........sedm!“ „Pfffff, pffff, pfffff.“ „Dobrý, dobrý. To neva, začnem znova. Á teď! Jedna, ......dva, ......tři, ................deset, …...jedenáct.“ „C-hhhe, he, hehe, fffff....Potřebuju pauzáka.“ „PAUZÁKA? SNAD SPRÁVNĚ PAUZÁK, ČILI PAUZOVACÍ PAPÍR. PRŮSVITNÝ PAPÍR K OBKRESLENÍ OBRAZU ČI TECHNICKÉHO VÝKRESU S JEHO NÁSLEDNÝM PŘEKOPÍROVÁNÍM NA JINÉ MÍSTO. NĚJAK VÁM NEROZUMÍM DÁMO, UČÍTE SE TU PLAVAT.“ „Velice se omlouvám madam velerybo, samozřejmě jsem měla na mysli menší pauzu, neboli přestávku. Tedy pokud by Vám nevadila.“ „TAK TO CHÁPU. CACHTÁTE SE TU NEJEN SAMA, ALE I S TĚMI SVÝMI KLUKY UŽ SLUŠNOU CHVÍLI. TVOR LIDSKÝ, POHYBUJE-LI SE V PROSTŘEDÍ, KTERÉ MU NENÍ TAK DOCELA VLASTNÍ, MUSÍ ČASTĚJI ODPOČÍVAT, ABY NABRAL POTŘEBNÝCH SIL. A ANI MĚ MALÁ PAUZA NEZAŠKODÍ.“ Usmála se velryba a prohnala svým vodotryskem čtyřbarevnou mičudu. „Dem hrát na želvuuu. Davi poď se zavěsit.“ Křiknul Petřík a oba se mi přilepili na záda jako dvě přísavky.“ Je vám to jasný, že jo. Ta želva jsem já a oni náklad bombajských burizonů. Takže místo odpočinku pořádný blbinec. Nejdřív se hoši jen tak nechali vozit, ale když se dožadovali simulace zemětřesení, zachránil mě Robinson a polovinu nákladu vzal na sebe. Pak kluci přesedli zase na maxipsa, chvíli honili zajíce a snažili se potopit kloboukový remorkér bílých králíků, když jsem si všimla, že vlny a bubliny nevznikají jen z našeho řádění, ale i jaksi samy o sobě. A najednou jich bylo víc, a zvětšovaly se, až se v hluboké části bazénu vzedmula jedna obrovská vlna, ale místo aby se hnala přímo na nás, což jsme dost vyděšeně očekávali, na místě se rozpadla a voda sjela zpátky, jako když někdo zapne odsávání. Místo vlny se objevil jakýsi malý kamenný ostrůvek.

Koukali jsme na něj a nevěděli, co si myslet. Kameny na jeho povrchu byly vyskládány do téměř dokonalého oblouku, skoro jakoby tvořily jakousi krustu nebo krunýř. Robinson se odhodlal a přiblížil se k ostrůvku. Chvíli si ho prohlížel a pak na něj zkusil zaťukat. Nic se nestalo. „Ten ostrov je pod vodou ještě větší.“ Zavolal na nás ostatní. „A jak vypadá?“ „Úplně stejně jako ten kousek nahoře. Zkusím se na něj postavit.“ „Čárli neblbni, kdo ví co to je? Jestli by jsme už radši neměli jít.“ Přemáhala jsem obavy z neznámého. „Nesmysl, to bude nějaká atrakce. Jenom to vyzkouším.“ Mrkla jsem na velrybu, ale ta nic. Jen se koutkem usmívala zpod spadených brýlí. Robinson se zapřel o ostrůvek a vyhoupnul se nahoru. Posadil se obkročmo a chtěl se postavit, když se ostrov zničeho nic naklonil dozadu a začal se pomalu zvedat, jako probuzený velbloud. Robinson seděl na vršku, jako nomád. Ostrov se zvedal, až zabíral celou hlubokou část bazénu. Nad hladinou se tak objevila celá vejčitá polokoule a zpod té polokoule se vytáhla velká kožovitá hlava jakéhosi tvora na dlouhém vrásčitém krku. Hlava se povytáhla co nejvýš a pomalu se stočila k místu kde seděl překvapený Robinson. Ještě se nestačil vzpamatovat z prvního leknutí, když se přímo proti němu, jedno po druhém, otevřely dvě obrovské oči. „A kkkruci.“ Vyjektal. „Ta, tatííí? Co to jeee?“ Ozval se po chvíli Davídek. „No? To bych taky rád věděl.“ „Mamííí?“ „Nemám tucha, mucha poletucha.“ A jen jsem na sucho polkla. Hlava si chvíli mlčky a ospale prohlížela Robinsona, jakoby hodnotila situaci, nebo se snažila udržet alespoň jednu čerstvou myšlenku. Trochu zavlnila velkým, placatým nosem, potáhla a.....: „Heeeeeeeííííííííííích.......TO.........J S T E........Hhhheeeeeíííííích.......... K L É P A L.....V Ý? P R O Č.......M Ě........heeeeeeííííííích........B U D Í T E?“ „Moc se omlouvám. Neměl jsme ponětí, že někoho budím. Mysleli jsme, že jste ostrov, nebo nějaká vodní atrakce.“ Tvor znovu zavlnil nosem a hlasitě potáhl: „Heeeeeíííííííích................. A T R A K C E? Heeeeeíííííííchch.....D O M N Í V Á T E.....S E …...Heeeeeíííííííích......Ž E...... J S E M.......K L O U Z A Č K A.....Heeeeííííích....N E B O.......S K Á K A D L O?“ „Promiňte, ale když my vůbec nevíme, co vlastně jste?“ „N E V Í T E?......Heeeeeííííííích..........A......... P Ř I T O M........Heeeeíííííích.......J S T E.......S I.......M N Ě....Heeeeeíííííích......S A M I......... P Ř Á LI.......Heeeeííííích.......T O M U.......N E R O Z U M Í M.........Heeeeíííííích.......... Z A S E........J Á.“

„Přáli? My, že jsme si Vás přáli? Zakoulel očima zase Robinson a podrbal se na slamáku. „Vůbec si nepamatuji, že bychom si něco přáli.“ „Heeeeíííííích.......N O........V I D Í T E.. ......Heeeeeííííích......A.....P Ř E C E.....T O …...Heeeeííííích.......J E D E N......Z......V Á S ........Heeeeííííích......V Y S L O V I L.“ Tvor se pomalu otočil k nám ostatním a začal si nás zkoumavě prohlížet. „V Y.“ Zastavil se pohledem na Petříkovi. „Heeeeeíííííích......T A........ M A L Á......M O K R Á.......Heeeeíííííích.....Č I P E R N Á.....V Ě C.......Heeeeííííích....... K.... K....... K L U K.“ Petřík se ke mně vylekaně přitiskl. Tvor se zase trochu ponořil a doplul s Robinsonem na zádech blíž k nám ostatním. Natáhl velkou, kožovitou hlavu k Petříčkovi. „VY.“ Řekl o poznání měkčeji a pokusil se usmát svými protáhlými bezzubými ústy. Patrně vycítil strach dětí. Na jeho rozpláclé vrásčité tváři se tak zjevil přátelsky kostrbatý klikyhák. „V Y.........Heeeeeíííííííích.......J A K......S E........J M E N U J E T E?“ „Petříček.“ Pípnul Petřík a schovával se za moji ruku. „N E......Heeeeííííích......J A K......S E …....J M E N U J E T E?“ Zeptal se znovu měkce se stejným úsměvem. „Petr.“ Fňuknul Petřík a podíval se na mě tázavě. „N E.......Heeeííííích......T O.......P Ř E C E......N E NÍ .......Heeeeeíííííích........ V A Š E ….
C E L É......J M É N O?........Heeeeíííích.......M Y S L Í M...... T O ......Heeeeííííích.......K T E R É .......V Á M........D A L A....MAMINKA .......Heeeíííííích........K D Y Ž.......J S T E.......B Y L ....... J E Š T Ě.......Heeeííííích.......D O C E L A.......M A L I Č K Ý.“ „Tygr?“ Zeptal se Petřík nejistě. „Heeeeeíííííích......Ó A N O.....T O.....J E ......Heeeeeíííííích.......T O.......J M É N O …Heeeeííííích.....A....V ÍT E .......Heeeeíííích........P R O Č......V Á M.....H O.......D A L A? ......Heeeeííííích........U M Í T E.....J E Š T Ě........Z A Ř V A T........Heeeíííích........J A K O........ T Y G R?“ „Eurr.“ Zavrněl Petřík na půl pusy. „Heeeííííích.....Ó.....T O......B Y L O ......Heeeíííích...... J E N.....M Á J O V É.....K O T Ě.......Heeeííííích......J Á...... M Y S L E L ...... O P R A V D O V É H O …...T Y G R A.“ „VAAAAUUUUGHRRRR!!!“ Zařval tygr a zašermoval tlapami plnými ostrých drápů tvorovi před seschlým obličejem. „Heeeeííííích.......HUA, HUA, HUA, HUA, HUAAAA.....“ Smál se tvor až mu tekly slzy. „Heeeeeííííích.........T O......J E......T Y G R.....Heeeeíííích....... M Ě.....S E......N E M U S Í T E ...
B Á T.........Heeeeííííích.......N I C.......N E B E Z P E Č N É H O....... J S T E.......S I …. ...Heeeeííííích.......N E P Ř Á L....... PROTO....... ANI........ Heeeeíííííích....... PRO...... VÁS ........ NE J S E M....... N E B E Z P E Č N Ý.“

Začalo mi to vrtat hlavou, přehrávala jsem si, co všechno jsme v posledních chvílích řekli, hlavně Petřík, když mi cosi cinklo. „Poslyšte, nejste vy náhodou úplně nejstarší tvor na světě?“ Otočil ke mně své velké, zažloutle šedivé oči a zavlnil rozpláclým nosem. Kolem očí se mu nahrnuly vrásky, když se znovu pousmál: „J Á.......M Y S L Í M........Ž E…..A N O.“ „Nejste vy náhodou želva?“ „Heeeeííííích........M Y S L Í M......Ž E.......A N O.“ Pousmál se ještě víc a jemně přikývl. „DIPSOCHELYS GIGANTEA MAXIMALIS. ŘÍŠE ŽIVOČICHOVÉ, KMEN STRUNATCI, PODKMEN OBRATLOVCI, TŘÍDA PLAZI, ŘÁD ŽELVY, PODŘÁD SKRYTOHRDLÍ, ČELEĎ ŽELVOVITÍ, ROD ŽELVA. JEDINÝ A POSLEDNÍ ZÁSTUPCE SVÉHO DRUHU, ŽIJÍCÍ V HLUBOKÝCH A NEPROSTUPNÝCH BAŽINÁCH ŘÍŠE DĚTSKÉ FANTAZIE.“ Ozvala se velryba se svým opět až vyčerpávajícím výkladem. „Vy jste....Morlor.“ Skočila jsem jí rychle do řeči, aby nestačila navázat něčím dalším. „A N O.“ Usmál se jako prasklý půlměsíc. “VÉLMI MNE TĚŠÍ, ŽE VÁS OPĚT VIDÍM PŘÍTELI. ČEKALA JSEM JESTLI NA TO PŘIJDOU A MUSÍM ŘÍCI, ŽE JSEM SE ÓPRAVDU BAVILA JEJICH POČÁTEČNÍMI ROZPAKY. SAMOZŘEJMĚ JSEM BYLA DOKONALE PŘIPRAVENÁ PODAT ODBORNOU NÁPOVĚDU, KDYBY NEDISPONOVALI POTŘEBNÝM VĚDĚNÍM A ZNALOSTMI. NO ALÉ? ZVLÁDLI TO.“ Zabublala velryba a Morlor jen souhlasně kývnul. Pak se natáhnul k Davídkovi usmál se a udělal: „BU.“ „HUUUUAAAAAHRRRRR!!!“ Zařval Davídek a Morlor se zase rozesmál. „Heeeeíííííích.....HUA, HUA,HUHAAAAA........Heeeeíííííích......M E D V Ě D......J A K...... J I N A K.......Heeeeííííích...... NECH C E T E ...... N A H O R U.......K D E.....U Ž ...... Heeeíííích .....S E D Í... V Á Š .......T Á T A?“ Ani nemusel čekat na odpověď. Hned mu oba viseli na krunýři, Robinson jim podal ruce a nakonec vytáhli i zajíce. Zajíc popadl dalekohled, rozhlídnul se jako námořní kapitán a zaměřil velrybu. „Nepřátelský škuner na pravoboku! Pozor! Střílí z dělové hlavice!“ A schytal pořádnou spršku velrybím vodotryskem. A nejenom on. Králíci teď vylévali vodu z kloboukového remorkéru. Jenom Fík se opíral o plavecký můstek a s úsměvem od ucha k uchu a jazykem od inkoustu spokojeně šlapal vodu.

„TAK CO DÁMO. DÁME SI MALÉ OPÁČKO?“ Obrátila se velryba na mě. „Proč ne? Já myslím.....heeeeííííích.......že můžu.“ :O) „TAK TEDY ZAUJMEME STOJ SPATNÝ, ZÁDA NAROVNAT, POHLED KUPŘEDU, MÍRNÝ NÁKLON, NOHY POKRČIT, RUCE PŘEDPAŽIT, DLANĚMI K SOBĚ A HEZKY NÁDECH A VÝDECH, NÁDECH A VÝDECH, NÁDECH A PLAVNĚ JAKO VÁŽKA, ŠÍDLO ZLATÉ. A RUKAMA VELKÉ PERNÍKOVÉ SRDCE, Á DVA TŘI, Á DVA TŘI.“ „Pffff, pffff, pffff!“ „CO SE DĚJE?“ „Má ten perník být medový, nebo s marmeládou?“ „PRAVÝ PARDUBICKÝ PERNÍK. PŘIPRAVÍME SI 500g HLADKÉ MOUKY, PO LŽÍCI MLETÉHO KOŘENÍ JAKO HŘEBÍČKU, NOVÉHO KOŘENÍ, ANÝZU, BADYÁNU A VANILKY, 500g TEKUTÉHO MEDU, STROUHANOU KŮRU Z CITRÓNU, 1 ŽLOUTEK A 1 LŽÍCI AMONIA. MOUKU SMÍCHÁME S MEDEM, PŘISYPEME KOŘENÍ, DŮKLADNĚ PROPRACUJEME A NECHÁME 4 AŽ 6 TÝDNŮ ODLEŽET, ZABALENÉ V UTĚRCE A IGELITU. POTOM PŘIDÁME AMONIUM A ŽLOUTEK A TĚSTO DOBŘE PROHNĚTEME. ROZVÁLÍME NA SILNĚJŠÍ PLÁT A NOŽEM VYKROJÍME VELKÉ SRDCE. TO PŘENDÁME OPATRNĚ NA PLECH A PEČEME V PŘEDEM ROZPÁLENÉ TROUBĚ. PO UPEČENÍ NECHÁME VYCHLADNOUT A OPĚT DÁME ODLEŽET NĚKOLIK DNÍ NA PLECHU. NA POVRCH PERNÍKU PŘITOM POKLADEME NĚKOLIK KRAJÍCŮ CHLEBA A TO CELÉ PŘIKRYJEME UTĚRKOU. MÁME-LI MENŠÍ TVARY, NASKLÁDÁME JE DO VELKÉHO, KAMENINOVÉHO HRNCE A OPĚT PROLOŽÍME KRAJÍCI CHLEBA A UTĚRKOU PŘEKRYJEME. PO ULEŽENÍ MŮŽEME PERNÍK POTŘÍT VEJCEM, ČI POLÍT CUKROVOU NEBO ČOKOLÁDOVOU POLEVOU A CUKROVOU POLEVOU DOZDOBÍME. CHÁ! DĚLÁTE SI ZE MĚ LEGRACI, ALE MĚ NENACHYTÁTE. ZPÁTKY DO VODY A UŽ VÁM TO BUDU POČÍTAT.“ „VŽUMMM!“ „NÁDECH.....A RUCE.....JEDNA.......DVA...PŘIDÁME NOHY...TŘI.....ČTYŘI.....“ „Pět.......šest.......sedm......“ Přidali se kluci. „Osm .......devět....... deset....... jedenáct......... dvanáct....... TŘINÁCT....... čtrnáct......patnáct........šestnáct.........sedmnáct...........osmnáct.........devatenáct..........dvacééét.........dvacéééétjednaaa..........dvacééétdvaaa.....“ „Pfffff, pfffff, ffffff, Ehu hehuuuu hu.“ „Mamíííí! Dvacetdvaaaa.“ Křičí Davídek. „Tys to dalaaaa, ty plaveeeš.“ Ječí Petřík. „Jo, thýýý brďo? Ještě pár takových pobytů a přeplavu celej bazén.“ Vyprsila jsem se jako Marfuška, když byla za královnu. „Hm!“

„SOUDÍM, PODLE VAŠÍ SNAHY, ŽE VÁŠ TALENT JEŠTĚ NEBUDE ZCELA ZMAŘEN. CHCE TO JEN PRAVIDELNĚ CVIČIT, NEBO ALESPOŇ JAK JEN TO JDE. PODLE VAKU CO VÁM VISÍ NA ŠŇŮRCE U PASU, A TESÁKU ZASTRČENÉM NA DRUHÉ STRANĚ HÁDÁM, ŽE MÁTE COSI SPOLEČNÉHO S LOVEM PEREL? A LOVKYNĚ PEREL PŘECE NEMŮŽE BÝT NEPLAVEC. POSLYŠTE, NAVŠTĚVOVALA VY JSTE NĚKDY VYHLÁŠENOU ŠKOLU PRO AMAS PROFESORA IKEBARY? NO NENAVŠTĚVOVALA, TO JE MI JASNÉ. TO BY JSTE PLAVALA JAKO SLEĎ. PROFESOR IKEBARA DOKONCE PRACUJE I NA MOLEKULÁRNÍCH PŘEMĚNÁCH V RYBY. DLOUHO SE MU DAŘILI JEN KAPŘI A PLOTICE, ALE NEDÁVNO JEDNA SKUTEČNĚ SNAŽIVÁ AMA ZVLÁDLA NA PĚT MINUT BARAKUDU. VÍTE CO? NĚKDE TU BUDU MÍT JEHO VIZITKU, POČKEJTÉ......“ Chvíli se prohmatávala, koukla se pod čepici s bambulí a pak si rozepnula zip, ze kterého vykouklo červenobíle proužkované pyžamo. Na náprsní kapsičce měla napsáno ABYRLEV. „ACH, PROMIŇTE.“ Začervenala se. „ALE TO VÍTE. VE VODĚ SE NEMŮŽETE ČASTO PŘEVLÉKAT. VŠECHNO BY BYLO HNED MOKRÉ.“ Zašátrala ploutví kdesi vzadu a vytáhla malou cedulku z hrubého rýžového papíru. Na jedné straně bylo černou tuší vyvedeno cosi jako úhledné domečky, šklebící se panáčci, panáčci s panenkami v sombrérech, žebříky, letící šípy a zabodnuté oštěpy, nebo taky spousta rozsypaného čaje. „Tak z toho jsem jelenice.“ Chtěla jsem poznamenat, že tohle nepřečtu, jelikož neumím japonsky. Vlastně poznám jen pár znaků pro bohatství a štěstí a taky jméno Yamamoto-san, neboli po našem Horáková, což je moje jméno za svobodna a napadlo mne, že Robinson by si s tím jistě poradil, ale než jsem stačila cokoli říct, zavlnila se bodlinatá písmenka, proměnila se v hejno maličkých rybek, prohnala se po vizitce a zformovala se do nápisu ve francouzštině:

École de formation professionnelle supérieure
de science pratique nécessaire à l'adaptation humains
à la vie dans le milien aquatique
et entrânement professionnel pour les pêcheurs des perles (Amas)
prof. doc. Ikebara
178 Hama
Onjuku – Machi, Isumi – Gun, Chiba – Ken, 299 – 5107
Japan

„Hm, tak to je sice lepší, ale ještě pořád mi to moc neříká.“ Písmenka se ale zase rozběhla po vizitce, mrskla sebou jako rybky a zformovala nápis tentokrát španělský:

Escuela Superior de formación profesional
de ciencia práctica,
necesaria para adaptarse a los seres humanos
a la vida en el medio acuático
y la formación profesional de las pescadores de perlas (Amas)
prof. doc. Ikebara
178 Hama
Onjuku – Machi, Isumi – Gun, Chiba – Ken, 299 – 5107
Japan

„Tak adresa je asi jasná. I když v té šňůrce názvů aby se čert vyznal, nevím jestli je to město jedno, nebo tři, nebo snad jde o názvy čtvrtí? No mám vymakováno. Ještě rozluštit jméno školy. Zatím je mi tu jasný jen profesor Ikebara.“ Písmenka se znovu zavlnila a vykouzlila nápis.........Jo? Tak teda tady jsem úplně mimo:

Højere Fagskole i Praktisk videnskab skal
til passe sig mennesker
til livet i vandmiljøet
og professionel uddanelse
for perlefisker (Amas)
prof. doc. Ikebara
178 Hama
Onjuku – Machi, Isumi – Gun, Chiba – Ken, 299 – 5107
Japan

Pak se zas rozprchla, honila se jako rybky, motala kolečka a smyčky, až jsem si říkala, jestli se vizitka nějak nezasekla, když tu se jedna z těch pidirybiček uprostřed zastavila, upřela na mě to svoje očíčko a začala si mě prohlížet. A skenovala mě tak důkladně, že se to její očíčko zvětšovalo a zvětšilo se natolik, až se za ním ztratily ty ostatní i ona sama. Teď tedy na mě koukalo jedno rybí oko. Nejdřív ze strany na stranu, pak ze shora dolů, potom opsalo kruh kolem dokola a mrklo. V tu ránu to byla zase pidirybka, přesněji chechtající se pidirybka a chechtala se tak, že se musela držet za pidibříško, aby jí neuletěl plovací pidiměchýřek. To ale nebyl konec. Když se trochu uklidnila, zajela mezi ostatní, něco si pošpitaly a rázem se hihňala celá vizitka i s rýžovým papírem. „NO, NO, NO! TO SE DĚLÁ? SMÁT SE NĚKOMU, KDO NENÍ PŘÍLIŠ ZDATNÝ V PLAVÁNÍ?“ Ozvala se velryba. Rybky ztichly jako, když utne, jen sem tam některá vyškytla bublinku, jenže tvářičky se jim nafukovaly zadržovaným smíchem, takže po chvíli zase spontánně vybuchly. Když už to trvalo nějakou dobu, vrazil mezi rozjívené rybky jako blesk, černou tuší malovaný žralok. Otevřel zubatou tlamu a jak rejdoval přes rýžový papír, všechny rybky do jedné sežral. Pak se postavil na svůj černou tuší malovaný ocas, zašátral ploutví pod klopou svého tušově černočerného fráčku a vytáhnul cedulku s nápisem:

„Please excuse the disturbance.
It is not the fault of your receiver.“

Cedulku zase schoval a zhluboka říhnul. Přitom ohlušujícím říhnutí, kdy i mě ovanulo, mu z tlamy vyrazilo hejno úplně nových rybiček. Jakmile vyskočila i úplně poslední rybka, zubárnu zase zavřel, smekl cylindr, uklonil se a odešel. „Ty bláho, co je tohle za zařízení?“ Nové rybky se daly do pohybu a složily tentokráte nápis:

Higher Vocational School
of Practical science
required to adapt humans
to life in the aquatic enviroment
and professional training
for the pearl hunters (Amas)
prof. doc. Ikebara
178 Hama
Onjuku – Machi, Isumi – Gun, Chiba – Ken, 299 – 5107
Japan

„To už vypadá líp. S tím si nějak poradím.“ Oddechla jsem si, jenže nápis se zase rychle rozpadl, což mě poněkud znepokojilo při představě, co všechno se ještě může zjevit a zjevilo se:

Vyšší Odborná škola
Praktických věd
potřebných k adaptaci člověka
na život ve vodním prostředí
a profesní výuka pro Amas – lovkyně perel
prof. doc. Ikebary
178 Hama
Onjuku – Machi, Isumi – Gun, Chiba – Ken, 299 – 5107
Japonsko


:O) „Das ist gut. Ich verstehe. Ebrrr brrr. Dobrý, tomu už rozumím.“ Písmenka se ustálila, vpila se do rýžového papíru a dál se neměnila. V ruce mi zůstala úhledná, jednoduchá vizitka, o které jsem jen já věděla, co umí. Opatrně jsem ji vložila do vaku mezi perlorodky, snad mi ji holky nerozžvýkají. Podívala jsem se zpátky na velrybu. „KDYBYSTE MĚLA JAKÉKOLIV POTÍŽE, PROSTĚ ŘEKNĚTE, ŽE VÁS POSÍLÁM, ABYRLEV, TO UŽ VÍTE. PROFESOR IKEBARA JE MŮJ DOBRÝ PŘÍTEL.“ Poděkovala jsem jí a mimoděk švenkla očima o velké, halové hodiny. „Kristapána to už jsme tu čtyři hodiny? Takže za těmi prosklenými stěnami už na nás kouká pěkně rozjeté odpoledne? Tak akorát čas na menší obžerstvení a procházku po okolí.“ Přehlédla jsem situaci. Kluci ještě zaměstnávali Morlora a hráli si se zajícem na dobytí ostrova Kurekuredutů, Robinson s maxipsem a králíky z klobouku rozprávěli o cestování, jelikož máme ještě nějaké plány a ti pohádkoví kumpáni jsou taky docela zcestovalí. No? Jak jim to jen říct? Přece zas nebudu za protivnou úču. Doskákala jsem po měsíčňansku k Robinsonovi a ohlásila mu situaci. Neméně ho překvapila doba, kterou jsme v bazénu strávili bez sebemenšího rušení zvenčí. Mávli jsme na kluky, těm se vůbec nechtělo, jenže z vody byli už tak rozmáčení, že skoro vypadali jako Morlor. Nerada bych aby do večera měli u nosů kšandy a tak jsme se srdečně rozloučili s velrybou, Morlorem, maxipsem, se zajícem i s králíky z klobouku, zabalili se do ručníků, v šatnách se převlékli a vylezli zase dveřmi s nápisy „Homens“ a „Mulheres“, i když nevím proč, prostě asi proto, že jsme občas někdy i poslušni nápisů. Tak jsme pomalu šlapali chodbou k výtahu, ještě plní všech dojmů, kluci pořád zabraní do rozebírání situace, jak by to dopadlo s těmi Kurekureduty, kdyby se v dobývání ostrova pokračovalo a on proti nám kráčí Angličan. Lehce rozhalený tvídový župan ve stylu nedbalé elegance, kolem krku přehozenou harmoniku z Timesů místo ručníku, v pravici originál Liverpoolku vonící po Dunhillu a na nohou vyleštěné vietnamky z pravé telecí kůže. Vsadím se, že na trenýrkách má pečlivě nažehlené puky a nápis.............ééééé no to něco o smokingu, nezapomínejte prosím, že tohle je pohádka spíše pro děti. :O) Míjel nás a prohodil koutkem úst: „Hallo. Is the water all right?“ Podívali jsme se na sebe a všichni najednou spustili: „Yes, it's perfectly all right.“ Chvíli jsme se koukali na jeho záda. „Hm. Jsem zvědavá, kdo se tam zjeví jemu. Že by královna Alžběta? V plavkách? Nebo předseda horní komory parlamentu?“ „Jo. A v plavkách po královně.“ Frknul Davídek. (?) „CSSSSHEEE HE HEEE HE.“


https://www.youtube.com/watch?v=EktdMpTrA70
Autor Tichá meluzína, 20.10.2016
Přečteno 445x
Tipy 7 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Helen Zaurak, AndreaM, Jort, Amonasr, jitoush
ikonka Komentáře (5)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Naprosto úžasný, Mel! :)

22.10.2016 21:55:01 | AndreaMreagovat

Děkuji Andry a zdravím. :O)

23.10.2016 14:48:23 | Tichá meluzínareagovat

...Ty brďo,Mel.....já žasnu...tedy zírám...Ty si to vychrlila.....
šlo to jako vodopád.....porád říkám,že by si měla napsat knížku.....
pro děti....pro dospělé....to je skoro jedno....máš nápady pro jedny
i pro druhé.....skvělé,opravdu a to říkám ne z nějaké literácké nostalgie,
ale opravdicky.....parádní....Ji.

20.10.2016 21:53:23 | jitoushreagovat

Děkuji Ji. On ten basein byl facht úplně prázdný a my se neskutečně vyblbli, takže přidat pár pohádkových kumpánů už nebylo tak těžký. Ale bylo to štěstí, jelikož den poté dorazil autobus holandských turistů a bylo po klidu. :O)

21.10.2016 13:35:12 | Tichá meluzínareagovat

.....jo,to jo....jenže to se člověk musí umět vyblbnout,někdo seriózně plave jak paní radová a neumí se uvolnit nebo nechce...já vím.....
děti jsou nekonečný zdroj nápadů a různých jiných záležitostí,pokud jim člověk dá tu možnost.....jenže....po kom asi tak jsou?????/smích/.Tak jo,těším
se na pokračování vašich cestovatelských peripetií......Ji.

21.10.2016 14:21:07 | jitoushreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter