Caldas de Monchique aneb Je libo rande s šíleným banánovníkem?

Caldas de Monchique aneb Je libo rande s šíleným banánovníkem?

Anotace: Fantastický cestovní deník - část 8. //upozornění autorky - v textu jest použita jemně poupravená verze písně I'm going slightly mad od skupiny Queen, konec upozornění/ :O)

Caldas de Monchique aneb Je libo rande s šíleným banánovníkem?


Lázně Caldas de Monchique, známé svou stáčírnou minerální vody, která se běžně prodává v místních supermarketech, někde by tu měl být pramen, kde se dá voda nabrat. Když jsme zastavili byla už tma. Čárli se rozhodl, že si nabereme vodu do dvou prázdných pětilitrových PETek, co jsme vezli s sebou. Kousek od parkoviště jsme našli cedulku se šipkou k prameni s portugalským a anglickým popisem cesty a následovali jejích instrukcí. Procházeli jsme uličkou kolem vysoké kamenné zdi, rozsvícených oken domů, ve světlech pouličních lamp předvádělo se nebe v olověných a kobaltových barvách, protnuté černými křivkami větví stromů. Šli jsme a nikde nebyly žádné další poutače, mohli jsme místo už minout, míjeli řádku posledních domů, nevěděli kam dál a potkali tři obaťůžkované dámy. Zeptali jsme se jestli jdeme správně. Odpovídali španělsky, patrně turistky jako my, že nevědí přesně, ale mělo by to tu už někde být. Šli jsme tedy, kluci přeskakovali kamenné patníky, honili se po dláždění žulových kostek, když ulice najednou končila, dál jen tma a siluety vegetace. Před námi poslední hospoda a tak šel Čárli dovnitř zjistit, jestli je k prameni ještě daleko. Vyšel se starším pánem, ten po chvíli živé konverzace máchnul rukou směrem k temnotě před námi. Už jsem věděla, že se mi tam nechce a když se vrátil se sdělením, že už jen dvě minuty cesty tou buřinou a musíme k němu dojít, jen jsem po něm loupla vylekanýma očima. „Neboj, dvě minuty, to už je kousek. Přece, když už jsme tady.“ A vykročil jako první.

Nejdřív na nás z betonové zídky blýskla očima černobílá kočka. „Boa noite.“ Ozvalo se odkudsi než zmizela a nás pohltila tma. Oči si po chvíli zvykly a tak jsme vypozorovali, že se stále držíme jakési provizorní přírodní cesty. Zaslechli jsme téměř neznatelný zvuk protékající vody, jako když se blížíte k lesnímu potůčku, což nám vlilo optimismus do žil a přidalo do kroku. Přišli jsme k místu, které osvětlovalo zvláštní tlumené nazelenalé světlo několika zapomenutých pouličních lamp. Procházeli jsme kolem první a záře s prskotem zablikala. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do ní. Něco na ní bylo.........snad dojížděla žárovka? No můj ty klimprnádo, ono se to světýlko zavrtělo a rozbalilo jako pouťová frkačka. Koukala jsem na svítícího tvorečka, visícího na ozdobné kovové žerdi, co vypadal trochu jako miniautobus a harmonika se šesti nožičkama. Než jsem stačila něco říct, zavlnil se a zase stočil do klubíčka. „Třeba se mi jen něco zdálo.“ Došla jsem raději kluky, před námi bylo dlouhé, nízké a ploché schodiště. Lampa u jeho úpatí podivně bzučela, jako malé, skryté dynamo. To už jsme slyšeli všichni. „Mami? Proč to tak bzučí?“ Zeptal se Davídek. „To opravdu nevím, je to tu nějaký divný.“ Zahleděli jsme se ke světlu a užasli. Místo žárovky tam poletoval brouček, no? Vlastně byl větší než tenisák a pěkně naducaný. Svítil rozžhavenou prdýlkou a jak kmital blanitými křidélky zpod zlatozelených krovek, vydávalo to onen podivný zvuk podobný bzukotu dynama. „Vrátí se.....“ Ozvalo se vedle nás zašeptání. Otočili jsme se, stál tam opadaný platan, alespoň jsme si to mysleli. Jenže při bližším pohledu se ukázalo, že je to jakási ženská postava, celá uvězněná v platanové kůře. Neměla tvář, jen náznaky očí, nosu a úst, jako, když si přes obličej natáhnete lyžařskou kuklu. „Někdy se vrátí......“ Zašeptala zase a zavlnila se pomalým tancem ospalého větru. Její prsty a vlasy se krabatily v prostoru jako napružení hádci. „Kdo se vrátí?“ Zeptala jsem se. „Vrátí se někdy.....“ Ozvalo se o kus dál z dalšího platanu. Další ženská postava, nakloněná v nepřirozeném úhlu, jakoby ji někdo srážel k zemi. Natahovala k nám ruce a komíhala jimi v chaotickém tempu, jako šamanka při zjevném rituálu, nebo mátoha připravená po nás skočit. „Ajaj.“ Polkla jsem na sucho, naštěstí až k nám nedosáhla. Šeptání se ozvalo znovu, střídavě z obou stran a pokračovalo dalšími hlasy, skrytými v temnotě kolem schodiště:

„Někdy se vrátí..........
Vrátí se někdy........
ten čas tak podivný
kdy věci, co znáš
se mění ti
před očima
máš svět jiný.“


Pomalu jsme se blížili ke schodišti. Malé kostky žulové mozaiky byly zasypány prachem, hlínou a spadaným listím, z jedné strany nízký, oblý betonový mantinel, za nímž se rýsovaly siluety křovin a stromů, z druhé strany vysazená řádka malých čepelnatých aloí a to slabé nazelenalé světlo. Vše vypadalo spíš jako vstup do nějaké hrobky. Procházeli jsme kolem druhého platanu, žena se za námi ztěžka otáčela, ale zůstávala vklíněná ve své pozici, nohy pevně zakořeněny do tvrdé půdy. Zvuk vody zesílil natolik, že už jsme museli být blízko. Vystoupali jsme první tři schody, další za nimi se klonily do mírného táhlého oblouku. Rozhlédli jsme se a zůstali doslova opaření. Temným prostorem nad aloemi, posunut za jejich řadou, protékal vlnící se pramen vody, jako had levitoval bez hmotné opory, odrážel temnotu až se ztrácel a chvílemi se zas třpytil jako zasažený rtutí. Natáhla jsem ruku, dotkla se ho prsty, voda je obtékala chladným proudem fosforeskující pudinkové lávy, zanořila jsem celou dlaň a dívala se, jak se její obraz chvěje a vlní v prostoru. „Ty jo, co je tohle za švindl?“ Zašeptala jsem si spíš pro sebe, když jsem na druhé ruce ucítila drsné, vlhké olíznutí. Podívala jsem se dolů a jedna z těch aloí? …...........Vlastně žádná aloe nebyla. Asi osm hledajících, kroutících se jazyků v jednom trsu, natahovaly se po mé ruce, přepadávaly a plazily se přes své hrazení. Čárli ze mě rychlým pohybem smetl ten nejšikovnější. „Víte co? Rychle najdeme zdroj, naberem vodu a padáme odsud. Je tu to vážně divný.“ Pokračovali jsme, drželi se co nejvíc spolu, o kus dál další lampa, jejíž světlo se pomalu rozsvěcelo a zase zhasínalo. Na vysokém stonku se tu rozvíjela a zavíjela obrovská květina podobná leknínům. Její bělostný květ zářil nazelenalou aurou. „Pojďte sem, mami, tati, co je to tady?“ Stáli kluci u jedné z aloí, na kterou dopadalo pulsující světlo. Místo listů známé rostliny však trčelo z písečné půdy několik rukojetí zabodnutých krátkých mečů. Hoši hned dva vytáhli. „Tý brďo, sou opravdický.“ Vyhrknul Davídek a začal se svým ohánět. Petřík nezůstal pozadu takže to docela třesklo. „Kluci, kluci. Vraťte to rychle zpátky, tohle nejsou žádný hračky.“ Vytekly mi poněkud nervy. „Mámíííí. My se nebudeme sekat, nech nám je ještě.“ „Kluci ne. To jsou opravdový zbraně. Co kdyby jste si ublížili?“ „Ale my je budem jenom držet. Sami jste říkali, že je to tu divný, to by přece bylo lepší, mít sebou aspoň něco. Tátííí.“ „Tak jim to chvilku necháme. Slíbili, že blbnout nebudou a cestou zpátky je můžeme vrátit.“ Nechal se zas ukecat ten můj Robinson. Obrátila jsem oči v sloup. Na temnomodrém nebi, mezi světélkujícími chuchvalci mraků, zářil mrazivě bílý měsíc, obkroužený silným krvavě rudým kruhem, jako šílené oko Hannibala Lectera. Pohybovalo se ......... zaměřovalo situaci.......... nás. „A kruciš. Tak už pojďte! Hele Čárli, neříkal jsi, že to bude tak dvě minuty? Mám pocit, že už tu jsme celou věčnost.“ „Nepřeháněj, sotva jsme přišli. A vidíš? Voda tu přece teče. Už to musí být blízko.“

Šli jsme dál, kluci s napřeženými meči propátrávali okolí jako miniaturní Clouseau a Colombo křížení se želvami ninja a nesekali se, to byla pravda. Stromy se nad našimi hlavami uzavírali, klonily k sobě jako spiklenci, keře se natahovaly k nám a všude ten podivný šepot:

„Někdy se vrátí..........
Vrátí se někdy........
ten čas tak podivný
kdy věci, co znáš
se mění ti
před očima
máš svět jiný.“


Betonový mantinel zmizel a na jeho straně, mimo vzduchem protékající proud, se objevilo vyvýšené kamenné jezírko stojaté vody. „Tohle asi nebude ono, v tom bych si nenabrala vodu k pití.“ Dívala jsem se na leskle černočernou hladinu téměř přetékající melasy, kterou coby flotila drobných lodí zvolna křižovalo listí spadané z okolních křovin. Natáhla jsem ruku, chtěla lístky jemně odhrnout ke kraji a všimla si jejího odrazu. Byla černá, jako ulitá z téru. Zavrtěla jsem prsty a černá ruka z hladiny taky zavrtěla prsty. Pomalu jsem zamávala a ruka z hladiny odpověděla stejným ladným pohybem, hladina se však při odpovědi jemně rozhoupala. „Copak je to možný? Fyzicky jsem se jí vůbec nedotkla a těžko bych tím nevýrazným pohybem způsobila takový odpor vzduchu, abych cokoli rozvlnila. Snad kromě nějakých nepatrných prachových částic.“ Proběhlo mi hlavou. „Ty si hraješ, že jo?“ Plácnul otrsle Petřík stojící vedle mě s mečíkem svěšeným k zemi. Podívala jsem se na něj, tajemně mrkla, vtiskla čelo na čelo, nos na nos, intimní to gesto nás divochů z Amazonie. Zase jsem se narovnala, opatrně smočila špičky prstů ve vodě a jemným pohybem shrnula ke kraji jezírka hrstku plovoucích lístků. Chtěla jsem pokračovat, zvedla automaticky prsty k dalšímu pohybu, jenže jsem zjistila, že je temná hmota následuje. Nepouštěla se. Od mých prstů se zvedalo pět sloupečků toho černého čehosi, a jak se moje ruka vzdalovala hladině, objevil se nad ní hmotný odraz jí samé. Z jezírka za tou mojí vystupovala stejná ruka černá. Chtěla jsem ucuknout, ale černá ruka zareagovala a prudce se chytila mého zápěstí. „Mami? Co to je?“ Uslyšela jsem vedle vyjeknout Petříka. „Jo? To kdybych věděla.“ Procedila jsem, macnula černou ruku, že ji uvolním, jenže ve stejném okamžiku se objevila druhá černá ruka a zavěsila se na mé druhé zápěstí. Jak jsem s nimi zápasila, zhmotnělý odraz se zvedal a rostl nad hladinou, snažil se mě stáhnout k sobě dolů, za černými dlaněmi se objevily paže, pak vyplula černá hlava s dlouhými vlasy, krk, ramena, prsa? „A doprčic!“ Přestala jsem vyjeveně bojovat a jen se snažila udržet. Předemnou trčel z jezerní hladiny můj vlastní portrét, jen jaksi v negativní formě. Nebyl to ale můj nynější obraz. Černá bytost, na kterou jsem se dívala byla o poznání mladší, moje verze snad z dob ….. studií? „Co to jen bylo za dobu?“ Nechtělo se mi vracet ve vzpomínkách, když jsem si všimla tenké, bobulnaté šňůrky na černém krku. „Sakra! Petři sekej! Ty černý pařáty!“ Zařvala jsem jak tygr a vší silou stáhla ruce k sobě a natáhla ty její. Petřík seknul a ostří meče projelo černými pažemi jako želatinou. V ten okamžik se rozpadly černé dlaně a cákly zpátky do jezerní vody. „Ty už mě dolů nestáhneš mrcho jedna! A tohle nenos, nesluší ti!“ Hrábla jsem po šňůrce drobných černých korálků a strhla jí to z krku. Kuličky se rozprskly, popadaly a zmizely tam co černé ruce. Pak se se špláchnutím a unylým vzdechem rozpadla a ztratila i černá můra. „Dobře s to udělal Petři. Děkuji.“ Dala jsem pusu na čelo svému malému zachránci. „Když já se bál mami a tys pak zakřičela a tak jsem seknul! A není zač.“ „Ale je.“ Pohladila jsem ho po vlasech.

„Blanko!“ „Mamííí!“ Ozvalo se skoro současně za našimi zády. Otočili jsme se a co jsme uviděli, nás zase pěkně přimrazilo. Jedna z těch dalších aloí.............klubko přísavkovitých chapadel se vlnilo temnotou, dvě z těch olezlostí omotané kolem Čárliho paží a ramenou, on sám v podřepu, ruce zaryté mezi nimi, snažil se tu obludnost vyrvat z kořenů a Davídek pobíhal kolem a sekal mečíkem po každém chapadle, co se po něm natáhlo. „Petři, dej mi ten sekáček a drž se z dosahu!“ Popadla jsem mečík a utnula první, k nám namířené chapadlo. Po chvíli ohánění se, se mi povedlo dostat k Davídkovi. Oba jsme teď útočili na jednu stranu podivné rostliny. Já ze shora, Davídek zespoda, Čárli s ní cloumal, takže se ta obluda nemohla v onom místě účinně bránit, až se Davídkovi povedlo řádně osekat nejtlustší kořen, Čárli pořádně zabral, vyrval ji ze země a odhodil tu svíjející se hadivinu daleko od nás, mezi husté křoví. „Ježíši. Co nás tady ještě čeká?“ Udýchaně jsme si dřepli na jeden z nízkých schodů. „My jsme ti chtěli jít pomoct, ale ta potvora šla najednou po Davídkovi, tak jsem se jí postavil do cesty a než jsem stačil cokoli udělat, omotala se kolem mě jak svízel. Když jsem zjistil, že jste svou situaci zvládli, zavolal jsem, oba jsme zavolali a fakt jsem rád, že jste hned přišli, protože už nám začínalo být tak trochu ouvej.“ Vysypal ze sebe Čárli a zahleděl se nepřítomně před sebe. Všichni jsme byli nějak nepřítomní, dokonce i ty PETbarelky, co jsme táhli celou cestu s sebou. „Kde jsou ty pětilitrovky vlastně?“ Napadlo mě až teď. „Sem je pustil, když mě ta potvora chytla, někde se tu válí.“ „Stojí nám to vůbec za tu trochu vody?“ „Nějak už si nejsem úplně jistej.“ Polknul Čárli.

„Mami? Co je to támdle za kytku?“ Ozval se potichu Davídek ukazuje před sebe. „Co zase?“ Koukám tím směrem a ona tam, kousek od nás pod stromy, trčí mezi trávou jediná růže. Už jsme tím místem prošli a v záplavě jiných situací ji museli minout, protože jinak nechápu, téhle si prostě nešlo nevšimnout. V tom slabém nazelenalém nočním světle se rýsoval vysoký pevný stonek, rozvětvení se záplavou zdravých listů a velký, plně rozvitý květ. Myslela jsem, že všechny růže se na noc zavíjejí? Celý obraz by vypadal jako dokonalá černá silueta, kdyby právě ten květ tolik nepřitahoval pozornost. Zdálo se, že světélkuje jakousi velmi jemnou nestabilní fialovou substancí. Vstali jsme a opatrně se přiblížili, přece jenom už jsme zůstávali ostražití, ale nestalo se vůbec nic. Jen ta růže hrdě dál stála a mírně se pohupovala v nočním vánku. Její květ byl opravdu krásný, tak zvláštně temně fialový, až krvavě začernalý, okvětní lístky překrývající se, navazující jeden na druhý, seskládány do nekonečné spirály, do hloubky až k samotnému srdci a to jemné fluidum kolem. Uvědomila jsem si, jak moc už jsem dnes unavená, Silves, vrchol Foia a teď to místo tady, skýtal tolik klidu ten nenadálý výjev. „Mami? Něco letí.“ Zašeptal Petřík a přetahoval si přes hlavu větrovku. Ozvalo se bzučení malého motorku a jako střelka se nad námi zjevil trhaný, chaotický pohyb, drobného asi čtyřcentimetrového tvorečka. „To nic, to je noční motýl, lišaj Dlouhozobka. Živí se nektarem z květin, patrně zrovna objevil tuhle zvláštní růži. Buďte všichni zticha a nehýbejte se, ať se nevyleká. Nám nic neudělá.“ Zašeptala jsem zase já. „To bzučení je od jeho křídel. Ani nestačíte zaregistrovat jak rychle s nimi při letu kmitá. Jsou to takoví kolibříci motýlí říše.“ Střelka proletěla nad námi a klesla do blízkosti květu. Oblétávala ho trhanými pohyby, jakoby si svůj objev měřila, pak se přiblížila a stále ve vzduchu zanořila svůj dlouhý sosáček do růžového středu. V ten okamžik CVAK! Okvětní lístky se rozložily v dlouhé nohy, chňaply motýla a dva velké, černé zuby, zjevící se z nitra „květu“, spíš kusadla, se do něj hned zařízly. Úplně jsme ztuhli, neschopní jakkoli zareagovat. Stalo se to tak strašně rychle. Ten nádherný, vábně luminiscenční květ, bylo ve skutečnosti cosi jako obrovský zabijácký pavouk, číhající na svou omámenou kořist. „A kkrůtí brtí........“ Vyjelo ze mě.

„Mami? Půjdeme už domů?“ Pípnul vystrašeně Petřík. „A HA HA ha ha.......“ Ozvalo se odkudsi a z dálky před námi začal někdo tiše zpívat. Zvláštní, tlumený, přiotrávený hlas, jako z panoptika všech podivností:

“Venku tma už zhoustla
to význam má tak jasný
tisíc a jeden temných přízraků
se před tebou roztančí má drahá
zkouší ti něco říct?”

Podívali jsme se na sebe. “Co tohle zase je? Jestli si tu z nás někdo dělá blbou srandu?” Rozčílil se Čárli. Vykročil po směru a my s ním. Konečně tu třeba nejsme tak úplně sami. Cestou jsme sebrali rozhozené PETky, zpěv pokračoval dál:

“Chybí ti ten poslední šroub
prostě dnes jsi nějak rozsypaná
abych řekl pravdu, nemáš ponětí.
Tak trochu šílím
tak trochu šílím
Konečně se to stalo – stalo
konečně se to stalo – ou wau
Konečně se to stalo – tak trochu šílím – ó drahá!
HA ha ha ha ha.............”

Šli jsme stále podél levitujícího toku vody, zpěv pomalu sílil, kolem šeptající stromy a řádka těch útočných rostlin. Po chvíli se zdálo, že podivná píseň vychází právě od nich, tedy od jedné, ke které jsme se blížili. Na první pohled vypadala jinak. Její silueta byla spíše baňatá než bodlinatá, tak nějak jako obrácená naruby. Zpěv pokračoval:

„Chybíš mi, jako jediná karta do celého balíčku
nejsem tak docela flink
jediná vlna nás dělí od společného ztroskotání
tak vezmi mě do výšin a zúčtujem spolu
v horečce klesám jen když tu nejsi
jsem opravdu na dně
má konvice už kypí
já myslím, že jsem banánovník.
Ó drahá
tak trochu šílím.........“


Přiblížili jsme se víc a …......... je to zvláštní, ale měli jsme před sebou poskakující trs banánů, a když jsme došli až k němu, v pokračování všech těch podivností, byla pod tím banánovým trsem lidská hlava a ne ledajaká. Mrtvolně bledý make up, tmavé kruhy kolem očí, rozmazaná temně rudá rtěnka se právě roztáhla do zubatého úsměvu Freddieho Mercuryho. Vážně dost šílená vize s vykulenýma očima:

„No ne? Tak trochu šílím!
Konečně se to stalo – stalo
konečně se to stalo – ou jéééé.
Konečně se to stalo – tak trochu šílím.
Ó drahá!“


„Rááád bych políbil tu ručku, ale jsem v rozverně kousavé náladě a ruce Vám nepodám, vidíte není mi přáno. Dáte si malé občerstvení, že? Přímo z banánovníku chutná nejlíp.“ Naklonil se mírně k nám a čekal. „No tak, no ták.“ Banány se před námi rozhopsaly. „Mami můžu?“ Zeptal se potichu Davídek. „Tak asi ano, když sám nabízí. Vypadají normálně.“ Davídek opatrně přiblížil ruku ke kotrči banánů, chvíli vybíral který, pak ho rychle macnul a zatahal. „JÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ! JÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!“ Zavřeštěl banán tak strašně, že jsme si museli zacpat uši. „HA ha ha ha ha.....Zkuste ten vedle.“ Chechtala se hlava. Tentokrát jsem zabrala za banán já. „JÉÉÉÉÉÉÉÉHÁÁÁÁÁÁÁ! JEHÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ Zavřeštěl druhý. „Zkuste ještě jeden, třéba to BÚde ten PRAvýýýý.“ Uchechtávala se hlava dál. „To ne! Proto tady nejsme.“ Naštvala jsem se. „Poslyšte? Co je tohle za divné místo?“ „Zdááá ssse vám divnééé?“ Podívala se na mě hlava a opět vykouzlila šílený úsměv. „Jen hledáme, kde vytéká ten pramen, abychom si nabrali minerálku.“ „HleDÁtééééé? Tak proč neNAlézátéééé? HA ha ha ha ha.....“ A najednou úplně všechno zhaslo. Slabé světlo pouličních lamp, měsíc, hvězdy i rtuťovitá luminiscence vody. Ocitli jsme se v naprosté tmě.

„Někdy se vrátí..........
Vrátí se někdy........
ten čas tak podivný
kdy věci, co znáš
se mění ti
před očima
máš svět jiný.“

Ozvalo se zase šeptání. „A kruci! Co se stane teď?“ Zpanikařila jsem. Natlačili jsme se k sobě. Snažili se rozeznat alespoň něco, cokoli v té tmě, ale bez šance. „Tatíííí, já už chci domů.“ Fňuknul Petřík. „Zatím nevíme kudy.“ Sykl Čárli. „Vidíš? Já sem nechtěla jít. Na takový akce bylo už pozdě. Všichni jsme akorát vyděšení a unavení. Kluci už mohli být v poho v postelích a teď tu trčíme a nevíme, jak z toho ven.“ „Počkat ticho!“ Okřikl mě. A bylo. Absolutní. „Co slyšíš?“ Zeptal se mě po chvíli. Co tím sakra myslí? Slyšela jsem svůj dech, srdce cítila až v prstech u nohou. Co bych jako? ...... „Teče voda.“ Zaregistrovala jsem jemný tichý zvuk tekoucí vody.........ucítila noční vánek, šumot keřin a stromů, občas bzuknutí nějakého hmyzu, pípnutí opeřence..............Nic co by bylo neznámého, ke každému zvuku mysl nabízela vysvětlení. Tma se začala pomalu rozpouštět v návratu nočních světel, zpoza hustých mraků zase vykoukl měsíc, vypadal klidný a přátelský, usmíval se tváří vědoucího lámy a my zjistili, že stojíme kousek od místa, kde pod ochranou trojice obřích stromů vyvěral z kovové trubky obrostlé travou léčivý pramen a korytem vyloženým oblázky nesl se do dálky, podél cesty, kterou jsme přišli. Čárli sebral naše dva barely a sešel s klukama k prameni je naplnit. Stála jsem a rozhlížela se. Ještě pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Dívala jsem se na normální stupňovitou cestu, která se teď svažovala mírně dolů, s alejí platanů a křovin, osvětlenou sice jen třemi, ale úplně obyčejnými lampami, na kamenná koryta s vysazenými trsy nízkých aloí. Bylo mi strašně dobře.........ze vší té jednoduchosti. A tu jsem ucítila cosi v ruce. Malý, suchý a hranatý předmět. Držela jsem zmačkaný papírek, asi jako když si posíláte psaníčka nebo taháky pod lavicí. Zvedla jsem ho a rozbalila. Stálo na něm už notně ošmataným písmem:


„Někdy se vrátí..........
Vrátí se někdy........
ten čas tak podivný
kdy věci, co znáš
se mění ti
před očima
máš svět jiný.

Přesto ho znáš.“


Vypadalo to, že je nějaký text i na druhé straně a tak jsem lístek otočila a četla:

„Najdi své chyby, své zdroje radostí i trápení, nauč se s nimi zacházet a přiblížíš se tak své vnitřní podstatě – duši hravého dítěte s úsměvem na tváři.“
P.P.

Usmála jsem se a v očích ucítila slzy, ale ne ze strachu, ani z bolesti..............................................

Kluci se vrátili s vodou a mohli jsme jít. Robinson se ke mně naklonil a povídá: „Řeknu ti, že ten tvůj svět je někdy docela o nervy, ale teprve dnes jsem trochu pochopil ty tvoje fantazie. Netušil jsem JAK až plný život se dá žít a myslím....................Že je to úžasný.“ :O)



https://www.youtube.com/watch?v=egK4GnkruYA



https://www.youtube.com/watch?v=Od6hY_50Dh0



https://www.youtube.com/watch?v=DAjLU_8fb4U
Autor Tichá meluzína, 21.11.2016
Přečteno 418x
Tipy 10 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: enigman, Amonasr, jitoush, Frr, Philogyny1
ikonka Komentáře (5)
ikonka Komentujících (4)

Komentáře

je to úžasný...

24.11.2016 23:52:24 | enigmanreagovat

.....Milá Mel...taky žasnu.....musí být zajímavé a dobrodružné
doprovázet Tě....a taky plné překvápek....to bylo jako stezka odvahy
.....taky obdivuji Tvoji fantazii......skvělý....Ji./úsměv/
A ten refrén,to je jak "zaříkávání"....zní to přímo magicky...

21.11.2016 21:57:21 | jitoushreagovat

Děkuji mnohokráte i za tu pochvalu refrénu, jelikož ta kratičká říkanka je ryze moje. :oD Se musím pochválit né? Třebas jen za čury mury. :O) Queeni jsou ty další říkanky, jen jsem do nich tak trochu implantovala pár svých invencí. A jinak, obyčejný strach dělá s fantazií věci. :O)

22.11.2016 17:12:29 | Tichá meluzínareagovat

Ten vložený refrén a hlavně konec, ty bývají nejlepší... :)

21.11.2016 15:05:33 | Philogyny1reagovat

Díky moc. :O)

21.11.2016 20:59:36 | Tichá meluzínareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter