Nossa Senhora da Rocha

Nossa Senhora da Rocha

Anotace: Fantastický cestovní deník - část 10.

21.2. 2016 – Nossa Senhora da Rocha


Díky včerejším technickým komplikacím, nemusíme vracet vůz už ráno, zůstává nám až do dvou odpoledne a tedy přesto, že je pondělí stihneme ještě jeden krátký výlet. Volba padla na kapličku Nossa Senhora da Rocha na druhém konci města, která zde stojí už pár století. Její název v překladu znamená - Naše paní skály, myšleno zřejmě panna Marie a pískovcový útes či skála čnící nad Atlantikem, na níž se kaple nachází. Projeli jsme městem a zastavili na parkovišti v těsné blízkosti. Místo to bylo čisté, bílé a na první pohled zklidňovalo mysl svou jednoduchostí. Proti sivému nebi se rýsovala malá, kruhová, špičatá stříška s křížkem na vrcholku, jako kápě potulného mnicha. Nejdřív pár schodů a pak už krátká přímá cesta ke kapli samotné. Kolem nízké, zděné hrazení, zvláštní strom s boulovatým sukovitým kmenem, hustou zelenou korunou posetou drobnými bílými kvítky, snad nějaký druh citroníku a ze všech stran výhled na oceán a okolní útesy porostlé nízkými křovinami. Nad našimi hlavami kroužily letky racků, další posedávali v písku pláže pod námi a jeden krásný přistál přímo před námi na zídce a nechal se švihák vyfotit. Hebká, bělostná hlava, žlutý zobák s jasným červeným bodem, kouřově šedá křídla, lékořicově černé letky s bílými terčíky na koncích per, jako nočně osvětlená lajna na letištní dráze. Zvláštní nažloutlé ptačí oči odkazující na dravější prehistorii. Jak se asi může dívat tvor využívající větru a vzdušných proudů ke svému způsobu života? Nebál se. Pro něho je to prostě samozřejmostí a my jsme jen podivní směšní vetřelci.

Na pláži z druhé strany stojí malá půjčovna lodí s barem a restaurací, dál palmová zátiší, budovy hotelů a bytové domy. Kaple samotná, bílá, nízká stavba s malou rotundou, zdi venkovního posezení jsou zdobené modře malovanými kachlíky, stejně tak obě protilehlé lavičky, jinak ornamentálně odlité z betonu. U samotného zamřížovaného vchodu je vyskládána řádka truhlíků s pestrou směsí plastových květin, tolik k novému. Uvnitř malé rotundy se nachází vyřezávaný dřevěný oltář, zdobený hořcově modře malovaným mramorem, takže by se až dalo říct, že je celý modrý. V jeho středu socha madony, ve stejně modrém plášti posetém třpytícími se hvězdami, s Ježíškem v náručí. Jak jsme si stačili všimnout, tváře obou vyobrazených nesly zřetelné portugalské rysy, tedy žádní blonďáci s modrýma očima. Zajímavé, jak si každý národ upraví legendu k obrazu svému. Za kaplí jsme narazili na skupinku rybářů, šest dlouhých prutů, kufříky s návnadami a kyblíky na případné úlovky. Posedávali, postávali a diskutovali, snad jestli je teď ta pravá chvíle na lov makrel, sardinek nebo sleďů. Kluci se rozeběhli po malém prostranství a já s Čárlim jsme si vystoupali na jednu z nízkých budov. Kousek od nás byl na dřevěném závěsu uchycený začernalý bronzový zvon a výhled na opálově modrý oceán s okrem roztroušených útesů, na jejichž strmých a sypkých stěnách sem tam postávali postavičky dalších rybářů na výběžcích tak úzkých a nepřístupných, že jen posunutí nohou o pár centimetrů muselo hrozit zřícením do opalizujících hlubin. Přišel čas návratu.............


https://www.youtube.com/watch?v=DZAzhEOkpN8



Machine man

Seděl tiše s nohama zapuštěnýma v písečném dně. Byly tak dlouhé, že nad nimi visela otázka: „Jak je vůbec možné, že se dokázal posadit?“ Hlavu svěšenou, podepřenou vyzáblýma rukama se soustavou velkých kloubů a lokty přiostřenými do hrotů. Hleděl do dálky na vzdouvající se Atlantik. Dlouho............ tak dlouho, že slaná voda narušovala jeho materii. Zdálo se, že nevidí, neslyší..............není..........n e e x i s t u j e........ Seděla, nevědomky se přidržovala jeho předloktí, kovová mřížka jí lisovala krajinu sedací přes indigové kalhoty, jakoby seděla na kráječi na hranolky. Houpala ve vzduchu bosýma nohama, boty nechala vzadu na pláži, hlídal je krokodýl. Pozorovala hejno stříbřitých rybek dole pod sebou, vznášející se závojíček medúzy, kterou zahlédla poprvé na živo. Kdyby ji ten vláčný pohyb nezaujal a nesoustředila se, myslela by, že má před očima jen utopený igelitový pytlík. Teď ale rozeznávala i jemnou kresbu čtyřlístku na kloboučku měsíčňanky. Kolem jednoho z rezivějících kovových nosníků se motalo klubko tmavozelené řasy. Tichý svět tam dole. Její smysly podléhaly iluzi o absolutním klidu, přitom každá z nalézaných hladin měla svá rušení. Poryvy větru jí vháněly do tváře kapičky slané vody jako z aerosolu, napěněné vlny zpívaly svou kolébavou serenádu, drobné vlnky se šplouchavě rozbíjely o kovové nosníky, jakoby jen čekaly až si v nich smočí nohy, nad hlavou pokřikovalo hejno racků a i to únorové slunce mělo svou radostně hravou melodii. Chvíli spouštělo pruh paprsků, měnilo intenzitu, malovalo oceán pastely lámaných odstínů.

Zvedla oči od podvodního divadla, spatřila v dálce výletní loď. Pomalu plující třípatrový parník, jehož bílý trup se spoustou okýnek vypadal krajkově uháčkovaný, houpal a vlnil se jako secesní dáma obklopená třpytem mořské pěny. Nešlo spustit oči. Dívala se a dívala, loď proplouvala po horizontále, vzdalovala se jejímu obrazu. „Tak …....rád bych se jí..... dvořil.“ Zaslechla tichý vzdech ve větru. Otočila se, ale nikdo poblíž nebyl. Jen vítr se proháněl kovovou konstrukcí, jakoby někdo někde jemně pokoušel foukací harmoniku. Zavřela oči, zaposlouchala se a najednou měla pocit, že už tu sama nesedí. Nebyla to však přítomnost po jejím boku, byla nějak všude kolem ní. Nechala oči zavřené a jen do toho větru zašeptala: „Proč to tedy nezkusíte?“.............. „Copak můžu?“ Ozvala se posmutnělá odpověď. „Jsem ukotven hluboko v písku, zalitý betonem. Dali si záležet aby mě neodnesly silné proudy, nestrhla mohutná vlna přílivu, přesto...............se po těch létech už cítím nějak......... odtržen.“ Otevřela pomalu oči, mřížka pod ní se jemně pohupovala, ochranná konstrukce se neznatelně rozkývala, až v ní tiše skříplo a zavrzalo lehkou kakofonií, kterou měla dřív za harmoniku. Rozhlížela se, aby zjistila, že nesedí na obyčejném plechovém můstku, ale v náručí podivného obra. „To jste se opravdu nikdy nepokusil?“ „Vždyť o mně ani neví, netuší, že existuji. Vídám ji takhle z dálky, několikrát za den proplouvá tam a zase zpátky a nikdy se nepřiblíží. Nejsem hrdý přístav ani kotviště pro krátký flirt a spočinutí.“ Zahloubal se do svých myšlenek a v jeho pohybových převodech se objevilo trochu motorové vazelíny. Umazala si ruce, jak se ho teď ještě pevněji držela za předloktí a tak ten šmour utřela do kalhot. „Já myslím, že by jste to měl přece zkusit. Nikdo vás nemůže nutit setrvávat na místě, když ve své podstatě jste volný. Plující dáma o vašich citech nemůže vědět, pokud jí je nesdělíte. Sen se nemůže stát skutečností, když mu nevyjdete naproti. Dejte si aspoň šanci.“ „Možná,.......mladá dámo...........snad?..........Už dlouho jsem takhle s nikým nemluvil. Děkuji za váš čas.......mile přítomný.“

Odmlčel se a dál nenavazoval. Zůstal hledět do dálky na vzdouvající se Atlantik. Vál vítr a hučely vlny, i slunce zářilo a racci pokřikovali, ale všechno už tak nějak z dálky. Už v tom světě nebyla a ani on do něho nepatřil. Zvedla se a sešla pomalu na pláž. Krokodýlovi teď z vody koukalo jen pár hřbetních plátů a boule pro oči. Zelený, kamenný krokodýl. Několik velkých kamenů, hluboko zapuštěných v písku, přílivovými proudy rozrytých a drobnou řasou vymalovaných do podoby šupinatého ještěra. O kus dál její poloutopené kecky. Když je zouvala, bořily se jí nohy do vyhřátého písku. Zvedla je a vcelku zbytečně z nich vyklepala vodu, aby se do nich zase obula, mokrá i s tím pískem a po dřevěných schůdcích z pláže odčvachtala................

Večer usnula jako, když ji do vody hodí. Úplně na mrtvo. Vzala si prášky na migrénu, dva, jak doporučoval návod ryze portugalský, ovázala bolavou hlavu žlutou, pruhovanou šálou, takže vypadala jako muezin, přes pyžamo si přehodila světle modrého medvěda, na nohy termofusekle Eskymo Welcla a nebyla. Mějte mě tu všichni rádi. Když tu uprostřed noci............najednou............jakoby zaslechla falešný skřípot harmoniky. A po chvíli zase, ještě naléhavěji. Vybalila se z přikrývek a potichu, potmě, držíce se zdí, doklopýtala do obývacího pokoje. Vykoukla z francouzského okna směrem k pláži, odkud zvuk přicházel. Na ulici svítily pouliční lampy, osvětlovaly kadeřnictví, krámek se suvenýry a malou galerii a přímo za nimi, kde už světélkovaly vody Atlantiku, zahlédla kus obrovské, mechanické siluety, jak se s tichým skřípotem noří do jeho vln, jako čáp kráčející si mělčinou pro žábu. Chvíli stála a dívala se na to fantaskní divadlo. „Boa viagem.“ Zašeptala pak do noci a odpotácela se zpátky do ložnice.

Ráno trocha tělocviku, rychlá chladivá sprcha a zabouchla se v kuchyni, kde se dala do přípravy snídaní. Salát pro Robinsona, volský voka pro divochy a pro sebe od všeho trochu, doplněno pytlem celozrnných pulguit. Při krájení zeleniny si v duchu probírala noční zážitek, ale docela jistá si jeho reálností nebyla. Pořád ještě na sobě cítila účinek silných analgetik, paluba se kymácela a tak to dál hodila za hlavu. Snídaně proběhla, přišlo dopoledne, rozverné světlo, teplo, příjemný větřík, sbalili mičudu a vyrazili na pláž. Pohodová ulice, skupinky postarších Britů a Holanďanů, zahalené muslimky s poskakujícími dětmi, kývající se palmy, na klandru kolem vyhlídky na oceán sedí, jak vlašťovky, čtyři rastamani, podávají si špeka a tlemí se od ucha k uchu. Doskákala s divochy a Robinsonem k dřevěným schůdkům a sešli dolů. Zdálo se, že je všechno jako dřív. Pláž, koberce kamínků a naplavených drobných škeblí, pobíhající psi, chechtající se racci, sem tam profičel motorový člun, rybáři s nahozenými udicemi na útesu..........Jenže, ….........něco bylo jinak. Na místě, kde stála rezavějící kovová konstrukce, vězely dvě díry v písku a dvé vyrytých kolejí, které končily do ztracena v oceánu. Chvíli na to připitomněle koukala a pak BÁC! Schytala zásah merunou do zad. „Sorry mamííí, to nebylo na tebe. Hrajeeeem.“ Založila si ruce v bok, zašklebila se jako pirát a vší silou odpálila merunu mezi divočáky: „Tak se ukažte máčenky!“ Vylítali se za balonem, naházeli do vln hromadu žabek, napsali do písku spoustu slov, co se nesmí ani, když v televizi vyjde hvězdička, splácali několik příběhů o neohrožených Smraďoších a než se s pláží rozloučili, aby vyrazili na pozdní oběd, ještě se zastavila, prohlédla si vyryté koleje, zalovila v kapse u kalhot a s rozběhem proti vodní mase něco hodila. Na okamžik se na prozářeném nebi mihnul drobný, průzračný předmět a pak neslyšně zapadl do vln oceánu......…...


https://www.youtube.com/watch?v=cGrYUvBIB60
Autor Tichá meluzína, 07.12.2016
Přečteno 332x
Tipy 5 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Amonasr, Philogyny1, banan
ikonka Komentáře (4)
ikonka Komentujících (4)

Komentáře

Máš naprosto nezaměnitelný styl, Blanko, a krásně to prokládáš svým fantasknem, kterému ovšem nelze nevěřit... Taky bych měl sto chutí se tam hned také rozjet :-))

07.12.2016 23:13:04 | nepřihlášený komentátor

To jsem byl já - mezitím mě systém odhlásil, než jsem to dopsal... :-D

07.12.2016 23:14:26 | Amonasrreagovat

Já hrozně ráda cestuju a klidně i s Tebou... :)

07.12.2016 21:43:23 | Philogyny1reagovat

Ahojky, při čtení Tvých vzpomínek a díky mé vizualizaci zjišťuji, že vlastně nikam nepotřebuji cestovat. Já to všechno vidím a jsem tam. Píšeš moc hezky. Dokonce i chuťové buňky fungují tak, že by Pavlov měl ze mě radost. Zítra si upeču makrelu abych to podpořil.

07.12.2016 20:51:34 | bananreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter