Se zemí spojeni

Anotace: Je to sice starší, ale zato delší :) (2011, nyní jen s mírnými úpravami+ilustrace)

 

 

            Kůň stál jako přikovaný. Sledoval dvě myšky, jak si hrají na louce. Mrskal ocasem, žíně svištěly vzduchem. Měl úsměv na tváři, vnitřně ho těšilo, že nejen on, ale i taková drobotina se radovala ze života. Ale nejen myši, i vítr, tráva, oblaka vyvolaly koňovi příjemné šimrání v útrobách. Nemohl vydržet své nadšení a poskočil až země zaduněla. Myšky se ulekly a zmizely v díře.

            Pohodil hlavou, vzpínal se, ržál, tu vyhodil zadní běhy a rozběhl se s větrem o závod. Dupot jeho kopyt zněl krajinou na důkaz, že on je tady, pln energie. Vyběhl mírný kopec, aby se rozhlédl.

            Otevřela se široká pláň. Řeka tekla klidně, takže i brod se dal překonat bez větší námahy. Vysoké trávy podél břehů skláněly své klasy téměř až k hladině. Kůň seběhl do údolí, nepředpokládal, že by jeho rodina dělala krom pastvy i něco jiného. Byl dlouho pryč. Pořád myslel na myši, cítil se s nimi spojen. Chvíli mu trvalo, než si všiml výrazů všech bratrů a sester. Připojil se, uvítal je, sklonil hlavu a žral. Najednou ho všichni obestoupili. Bylo mu sice divné, jak se chovají, ale nepřikládal tomu důležitost.

            ,,Prober se!“, ozvalo se ze stáda. Byla to vůdčí klisna stáda.

            ,,Kdo? Já?“, zvedl hlavu a teprve teď si všiml ustaraných tváří svých druhů.

            ,,Tašunko, až příště vyrazíš někam sám, upozorni nás,“ pokračovala vůdkyně. Jmenovala se Manita. Určovala stádu směr. ,,Nechceme, aby se ti něco stalo.“ Přistoupila k Tašunkovi, ten začal couvat, bál se. Jeho zraky těkaly střídavě na každého člena stáda, nevěděl, zda utéci. Ani netušil, že by jeho výlet mimo stádo mohl způsobit takový nepokoj. Pomalu se otáčel, že odejde, ale všiml si krvavých šrámu na zádech Manity. Chtěla ho kousnout a dát mu za vyučenou, ale jen dupla do země a odkráčela. Zraněná nebyla jen ona, nýbrž i ostatní. Zděsil se a celý rozechvěl.

            ,,Kolik nás tu je?“ vytřeštil oči, svaly napjaté. Jediná Naška se odhodlala ke slovu: ,,Jsme rádi, že jsi celý. Oddychla jsem si. Myslela jsem, že se nevrátíš.“ Chvíli mlčela a vyhrkla: ,,Kuyokan zemřel.“ Tašonka Našku popostrčil, aby se dostali dál od ostatních. Krátce a přerývaně dýchal, přemýšlel, co říct. Nic mu nedávalo smysl. Nejváženější koně vždy umírali. Ale tehdy, když už byli staří a zesláblí. Kuyokan byl na vrcholu svých sil a společně s Manitou vedli stádo.

,,Vlci si přece vybírají slabé koně. Jednoho uloví a na dlouho pak dají pokoj.“ Tašonka kroutil nevěřícně hlavou. ,,Ano, ale dnes to nebyl jen lov. Neměli hlad.“ Naška sklonila hlavu, zavřela oči a mlčela. Tašonka ji podpíral a hladil po hřívě. Přemýšlel o vlcích. Příroda jim vždy vycházela vstříc. Pokud ale loví pro zábavu, už nikdy od nich nebudou mít klid.

,Musím teď být pořád se stádem,´ řekl si Tašonka pro sebe.

            Manita hleděla na západ slunce. Tašonka se vydal k ní. Už se zklidnil, zhluboka dýchal a neměl strach z trestu: ,,Moc se omlouvám, Naška mi pověděla, co se stalo…“ přitom se za Naškou ohlédl a věnoval jí dlouhý pohled. Stála a bedlivě ho pozorovala, přičemž koně za ní se klidně pásli.

            ,,Pojďme k řece, musíme se držet u sebe,“ rozkázala Manita.

            Tašonka vzpomínal na Kuyokana. Věděl, že brzo bude muset opustit stádo, Kuyokan ho na to upozorňoval nedávno, dokonce ho i zastrašoval náhlými výpady. Tašonka z něj měl respekt a věděl, že jednou bude vyhnán nadobro, aby si vytvořil vlastní stádo. Byl však ještě mladý a užíval si všeho, co mu bezstarostný život poskytoval.

 

            Ráno po východu Slunce, když se mlhy rozestoupily, větřil Tašonka další krásný den. Druhové se protahovali, hříbata vykopávala nohy až k nebesům a jiné sály mléko svých matek. Kdo by pochyboval o tom, že tato bohatá země nestačí pro všechny? Ona je tady a my požíváme její dary, díky nimž jsme zdraví a silní. Pomalu se ve svých úvahách dostal ke včerejšímu dni. Chtěl si se všema popovídat, zvláště pak s Manitou. Tu ale neobjevil. Ve stádě byl určitý neklid.

            ,,Tašonko!“ ozvalo se ze středu stáda. Hřebec vyběhl směrem k volání. Byla to Naška: ,,Nemůžeme najít Manitu.“

,,Také ji hledám… Naško, musím s tebou mluvit.“ Naška naslouchala každému slovu a sdílela Tašonkovy obavy, ale překvapila ho: ,,Uvědomuješ si, co to znamená?“ řekla a vzepjala se, zaržála ze všech sil a všichni hřebci, klisny i hříbata zvedli hlavu.

,,Slyšte, všichni, Manita nás opustila!“ Většina si této skutečnosti za celé ráno nevšimla. Část přistoupila blíže, část se pásla dál.

,,Souhlasíte s tím, aby se Tašonka stal vůdcem stáda?“ pronesla Naška. Ve stádě to zašumělo. Jedni frkali na výraz nesouhlasu, druhým se to zamlouvalo. Bílý chvost, jeden z mladých hřebců, předstoupil. Dlouho mlčel a až teď získal odvahu projevit svůj názor: ,,Ano, ať je Tašonka vůdcem, je teď nejstarším a nejsilnějším hřebcem.“

Tašonka byl u vytržení, sledoval Našku s nechápavým obličejem. S tímhle vůbec nepočítal, měl přece stádo brzo opustit právě proto, že byl ze všech mladých hřebců nejstarší. Teď se ale situace změnila. Stádo opustit nemůže. Kruh druhů se kolem něj uzavíral a ostatní naléhali: ,,Buď nám dobrým vůdcem“. Už chápal, kam ho Naška směrovala. Vypadal nejistě, ale byl natolik vyhecovaný, že souhlasil. Koně souhlasně klimbali hlavami a podupávali si. Kdo nesouhlasil, zmlkl.

,,Do čeho jsi mě to namočila?“ posteskl si.

,,To ne já,“ usmála se škodolibě ,,stalo se jen to, co bylo předurčeno. Budeš schopným vůdcem.“ Tašonka byl potěšen těmi slovy, ale uvědomoval si, kolik zkoušek ho teprve čeká. Vzpomněl na vlky.

,,Ty mi, Naško, pomůžeš. Máš ze všech klisen nejprořízlejší pusu.“ S úsměvem poskočil a kousl ji za ucho.

Od té doby byl Bílý chvost Tašonkovi stále na blízku. Respektoval ho a vycházeli spolu přátelsky. Někdy i z legrace bojovali. Tašonka však vždy vyhrával.

,,A vy jste teď se Naškou spolu?“ vyptával se Bílý chvost.

,,Ano, jsme dobří přátelé. Podívej se na ni, ostatní klisny ji mají rády, pořád se pasou v její blízkosti… A já na všechny dohlížím.“ Řekl a zaujal panovačný postoj.

 

Stádo se přestěhovalo dále po směru řeky. Už pár dní je vlci nenapadli, byli ale znepokojeni z jejich neustálé blízkosti. Věděli, že až se vlci zase přiblíží, budou čelit dalším ztrátám. Naška si dobře pamatovala, co se dělo onoho dne, kdy zemřel Kuyokan. Všechno Tašonkovi povyprávěla:

,,Byli jsme hnáni celé dva dny. Párkrát se vlci zastavili a my se mohli najíst. Oni určovali, kdy si odpočineme. Zahnali nás k horám a tam čekali další vlci, bylo jich mnoho. Rozháněli nás a hráli si s námi, doráželi a kousali. Nikoho tehdy neulovili a nenechali nás odejít. Kuyokan proti nim vyrážel. Už blouznil… šel přímo mezi vlky… byl jako slepý. Nebránil se a nechal se zabít. Pak nás nechali odejít zpět do údolí.“

Spousta otázek projížděla Tašonkovi hlavou. Manita přece truchlila nejvíce, je možné, že si také přišla pro smrt. Relativní klid, který teď mají, je ve skutečnosti řízen jinýma.

 

Ve vlčí smečce byla tvrdá hierarchie. Velel jí Horký dráp. Nebyl vůdcem uctívaným, ale podřízeným vlkům plně vyhovoval jeho přísný režim a jednoduché příkazy. Nemuseli nad ničím přemýšlet. Horký dráp si chtěl za každou cenu podmanit celé údolí. Jeho smečka mu beze slova sloužila a byla největší v kraji. Všude, kam přišli, nebylo oddychu. Horký dráp nelovil jen pro potravu, napadal jiné smečky a vybíjel je, aby veškerá kořist patřila jemu. Jeho družka, Hvězdná obloha, byla jeho počínáním znepokojena.

,,Vlci!“ Předstoupil vůdce před smečku. ,,Koně nikdy nesmí opustit údolí, je jich mnoho a bude jich ještě víc, přiženeme další. Všichni budou naši, už nebude hlad.“

Hvězdná obloha naléhala na Horkého drápa, aby nechal koně jít: ,,Tohle nevydží věčně. Pokud koním nenecháš svobodu, zchřadnou, budou ustrašení a my jednou zchřadneme také. Začni opět s normálním lovem, který je pro nás přirozený. Lov jen nemohoucí a nejpomalejší zvířata.“

 

Bílý chvost si hrál v řece s mladými kobylami. Cákali po sobě, kousali se a na břehu se pak váleli v prachu. Naška popocházela s klisnami po břehu a společně pily. Tašonka se pásl opodál. Když se někdo trhnul od stáda, zahnal jej zpět. Musí držet pospolu. Možná by bylo lepší údolí úplně opustit. Ztratit se z vlčího teritoria. I když sice jiná údolí nejsou tak úrodná, máme šanci dobré pastvy. I jiní koně žijí na pustějších územích, a jak dobře prosperují…´ Se svou myšlenkou se svěřil Našce, ta souhlasila. Šli pomalu, věděli, že přesídlení bude trvat pár dní, ale nemůžou zahálet.

Tašonka se držel na konci stáda, aby měl vše pod dohledem. Byl bdělý a v roli ochránce se cítil příjemně. V momentě ho však bodlo, zafrkal a výstražně zaržál. Zahlédl vlky. Stádo se dalo do cvalu, i když vlky nevidělo. Tašonka byl napjatý a z dálky pozoroval Našku na přídí stáda, ta stále vytrvale cválala. Všechny oběhnul:

,,Za žádnou cenu se nerozdělujte!“

Vlci je sledovali z povzdálí a pomalu uzavírali sevření. Teď už je viděli všichni koně. Naneštěstí ale běželi přímo do pasti. Zavolal na Našku, aby zastavila. Ujistil všechny, že se můžou bránit, takový je zákon přírody. Jen nevěděl, kdo všechno by boj vydržel. Možná nikdo, ale nechtělo se mu žít ve strachu.

,,Semkněme se! Držte hříbata ve středu.“

Stáli dlouho až do noci, ba i celou noc. Vlci korzovali kolem a nebylo úniku. Opět nelovili.

Před rozbřeskem Horký dráp zavyl a vlci se hřmotně seběhli na koně. Chtěli je rozeštvat, koně však drželi formaci. Tašonka i Bílý chvost kopali do každého vlka, který se alespoň trochu přiblížil. Někteří vlci se stahovali a zkoušeli to další. Klisny po nich dupaly. Zmatenost útočníků se prohlubovala. Stádo se dalo do pohybu, vlci kolem něj. Doráželi ale s menší razancí. Horký dráp byl neklidný a nechuť smečky mu zahřívala krev. S nejvěrnějšími kumpány se rozběhl a skočil se vší vervou do stáda. Koně ale byli natolik u sebe, že neměl místo na razantní útok, málem ho ušlapali. Když ale za ním skočili jeho kumpáni, podařilo se jim místo vytvořit. Stádo bylo ohroženo. Dvě hříbata byla vyhnána ven a tam je okolo čekající vlci rozdrásali. Klisny se polekaly a stádo se rozpadlo. Někteří duchaplní koně formaci zase obnovily a obklíčili Horkého drápa. Nehodlal se vzdát. Útočil na Tašonku, kousal a sám dostal tolik kopanců, že se za chvíli plazil po zemi. Stačil se ale z koňského zajetí vykutálet.

,,Údolí neopustíš!“ křikl Horký dráp. Stál proti Tašonkovi. Zírali si do očí, ale nebojovali.

,,Léta ti příroda byla milosrdná, teď nás chceš zotročit.“ Tašonka neudržel vztek. Strhl se další boj. Vlci se seběhli a rozháněli stádo, pomáhali svému vůdci a čím dál víc z nich ztrácelo ostych.

Boj všem ubral hodně sil. Spousta vlků zaběhla do lesa a Horký dráp také dnešní boj vzdal. Několik klisen i hříbat dnes zemřelo.

 

,,Vymklo se ti to,“ přiběhla s vrčením vlčice Hvězdná obloha.

,,Kdyby s náma nebojovali, nemuseli bychom je zabíjet. I z našich řad pár vlků zemřelo.“ Horký dráp si lízal rány.

,,Není snad tohle pro tebe dostatečné ponaučení?“ podotkla. ,,Oni se jen bránili. Teď poneseme následky všichni.“

 

Naška pochybovala o tom, že je opuštění údolí jedinou záchranou. Vlci nad nimi pořád drží stráž a nikam je nepustí. Každé vzpříčení je stojí mnohé životy. Přece ale nemůžou žít jen proto, aby přiváděli na svět hříbata, která jistojistě skončí ve chřtánech vlků. Pokud se ale nepodvolí, pomřou všichni během pár dní.

 

Koně už byli dlouhý čas ztrápení. Pořád jen žrali, tloustli, vyváděli hříbata, které vlci kradli, neboť to měli dobře spočítané. Netrvalo však dlouho a hříbata se rodit přestala, koně byli nemocní. A nejen oni.

,,Horký drápe, naše smečka ztrácí sílu, nechce se jí lovit, vlci jsou přežraní a nemocní“, pronesla Hvězdná obloha.

,,Co je mi do jejich nemocí, ať se z nich každý vylíže sám.“ Sebral se a mířil ke smečce: ,,Vstávejte, jdeme na lov!“

Jeho družka musela něco udělat. Běžela ho zastavit:

,,Dovedl jsi naši smečku na scestí. Pomřeme tu pod tvojí nadvládou!“ Všichni to slyšeli. Horký dráp už neměl slov a ani náladu na její další nejapné poznámky. Zakousl ji.

 

Hvězdná obloha měla pravdu. Smečka se po čase začala rozpadat sama od sebe. Horký dráp sháněl její zbytky a dál vedl útoky. Členů ale stále ubývalo, byli znechucení věčnou vládou šílence. Tašonka i Naška dále žili v údolí. Pořád ale drželi při sobě a navíc si všimli, že útoky vlků ustávají.

 

Když se Horký dráp připravoval na další razii, vyslal opět část smečky, aby hnala stádo koní před sebou. Sám čekal u ústí údolí. Najednou se proti němu vyřítilo stádo, byli živější než jindy.

Tašonka nebral fakt, že se vlčí smečka rozpadá, nadarmo. Vlčí šik doběhl k ústí údolí a pomalu se přesouval směrem ke koním.

Horký dráp zavyl pro pokyn k útoku. Rozběhl se. Všichni vlci však zůstali stát. Horký dráp se zalekl, začal výt jak zběsilý, točil se dokola a běsnil. Sledoval svou smečku, každého člena, sledoval koně. Vytí se rozléhalo údolím a tříštilo ve skalách. Ocitl se mezi smečkou a koňmi, nikdy předtím se necítil tak sám a vystrašený. Koně se rozpohybovali. Šli suverénním krokem s hlavami vztyčenými. Mířili přímo k Horkému drápovi. Ten se jim se staženým ocasem vyhnul. Celý vlčí šik uvolnil koním cestu.

Horký dráp zůstal sám a nikdo už mu nevěnoval ani pohled. Vlci se rozdělili v menší smečky a vydali se ven z údolí. Každá jiným směrem.