O plukovníkovi a jeho bizarním tajemství / 1. Plukovník (1/2)

O plukovníkovi a jeho bizarním tajemství / 1. Plukovník (1/2)

Anotace: Detektivka. Mladý muž si do domu pozve vyšetřovatelku, aby prověřila smrt. Smrt, která teprve nastane... Budu moc vděčná za každý komentář a radu, jak tohle dílo vylepšit:) Mám sem vkládat další části?

Tu brzce ranní hodinu mne kupodivu neprobudily mé noční můry, nýbrž zaklepání na dveře. Byly čtyři hodiny ráno, proto jsem si nejprve myslela, že se mi to jen zdálo, ale když klepání nabývalo na naléhavosti, vstala jsem a nazlobeně dveře otevřela. Proč nepřiznat, že jsem byla notně zvědavá, kdo mne přišel navštívit v tuto neobvyklou hodinu.

Příchozí byl zabalený do tmavého pláště a plavé vlasy mu před deštěm chránil černý širák s bílým peřím. Neznala jsem toho mladíka, ale klobouk na první pohled nebyl jeho, protože mu byl trochu velký. Kromě toho takové honosné čapky náleží šlechticům, a tím návštěvník rozhodně nebyl. Neměl meč a způsob, jakým se uklonil, značil rovněž jeho neurozený původ.

Pustila jsem ho dál, nebylo by křesťanské odehnat ho ode dveří, když už sem vážil cestu. Poděkoval a pak se velmi zdvořile a opatrně optal, jsem-li Kiera Tërrová, zástupkyně našeho krále. Po kladné odpovědi se znovu uklonil a pak provinile a omluvně spustil:

„Velice se vám omlouvám, že jsem vás vzbudil, urozená paní, poslal mne sem však můj přítel. Chce, abyste k němu ihned přišla – není na tom nejlépe.“

„Jak to myslíte?“ ušklíbla jsem se. „Je-li nemocen, ať si pošle pro doktora, tím já nejsem.“

„Ani já, urozená hraběnko, nevím všechno. Můj drahý přítel je velice tajemný. Ale mohu-li soudit, hádám, že vaši návštěvu požadoval proto, že zastupujete krále. Má s ním velmi vřelý vztah. Ostatně, Jeho Veličenstvo by také nebylo zrovna rádo, pokud byste mého přítele odmítla navštívit. Pokud by se mému příteli – “

„Tak dobrá,“ souhlasila jsem velkomyslně. „Dejte mi chvíli, obléknu se.“ Ani nevím, proč jsem svolila. Dnes je mi však jasné, že kdybych to neudělala, nejspíš by další zločinec unikl spravedlnosti.

Můj podivný společník přijel kočárem, ale protože většina mého služebnictva ještě spala, vystoupil a od špatně uzavřené brány pokračoval pěšky. Povoz by neprojel. Nastoupili jsme a jeli necelou půlhodinku. Po cestě jsem se snažila vyzvědět o příteli mého průvodce všechno možné, ovšem on nic neprozradil a jen opakoval: „Počkejte, madam, všechno se dozvíte. V pravý čas.“

Konečně se před námi začaly rýsovat mlhou zastřené obrysy panství. K mému překvapení jsme však nevjeli hlavní bránou, nýbrž zadní malou brankou, kudy chodívá služebnictvo kupříkladu pro vodu nebo dříví. Opět jsme museli vystoupit a průchodem v hradbách, na nichž za několik století značně zapracoval zub času, jsme procházeli pěšky.

Panství tvořily tři budovy plus chlévy pro hospodářská zvířata. Muž mne zavedl do nejvyšší ze staveb, po čtyřech vojácích hlídajících vchod jen šlehnul nepřívětivým pohledem. Prošli jsme chodbou a zastavili v malebně zařízeném salonku. Zde mi svědomitě popsal cestu a s úklonou a patřičným vysvětlením, že má i jiné povinnosti, se vytratil.

Prošla jsem dveřmi naproti mně a chodbou, pak jsem zaklepala na jisté dveře vlevo a vklouzla dovnitř.

Zády ke mně stál muž elegantní abnormálně vysoké postavy, jenž mne přesahoval svou výškou bezmála o více než hlavu. Měl krátce přistřižené temně kaštanové vlasy, na sobě tuctovou šlechtickou bílou košili s žabó[1] a pod vedením staršího černě oděného mužíka hrál na housle. Ten ho právě za cosi káral.

Odkašlala jsem si a přešlápla na místě. Hrající muž se otočil a mně se naskytl pohled do bledého obličeje s pečlivě udržovaným knírkem a vousy ve stylu mušky u brady. V jeho tváři vynikaly smaragdově zelené oči, živě těkající ze mě na (zjevně) profesora. Patřily mu úzké nenápadné rty a bledá pleť, která měla skoro stejnou barvu jako košile.

Odsunul housle od brady a složil ruce přes sebe. „Kiera Tërrová?“ mírně nadzdvihl husté obočí mající stejnou barvu jako jeho vlasy. Přikývla jsem. Muž se pokusil o lehký úsměv, pak se obrátil ke svému společníkovi a omluvně naznačil hlavou úklonu. Následně mne velice jemně uchopil za ruku a pomalu odvedl pryč.

Stanuli jsme v poněkud chudě zařízené jizbě, která by se dala nalézt spíš v městském šenku než tady. Interiér vyplňovalo širší lože, truhlice s krásným kovaným zámkem, nepříliš pohodlně vyhlížející křeslo a psací stůl, na němž stála miska s kalamářem inkoustu, arch nařezaných pergamenů, zatížený husím brkem a perořízkem, a mísa s hruškami.

Nejprve mne doslova strčil do místnosti, ale vzápětí vyletěl jako čertík z krabičky, nohou odkopl vědro u postele pod lože a rozvalil okno; i přesto jizbu naplňoval vzduch prosycený nezaměnitelným pachem, jenž naprosto dokonale prozrazoval, co se přede mnou snažil můj společník skrýt. Ten teprve nyní vydechl: „Omlouvám se, urozená paní.“ Bylo jen těžké soudit, zda se omlouvá za to, že mne dal vzbudit ve čtyři hodiny ráno a vlákat na panství, nebo za svůj nynější čin.

„Proč jsem tady? O co jde?“ podivila jsem se upřímně. „A vůbec – kdo jste vy?!“

„Odpusťte, nejsem dnes ve své kůži,“ přikývl honem. Pak si položil ruku na prsa a mírně se uklonil: „Pierre Louis de St Elle de Agoulle celé jméno mé,“ vydrmolil. „Opravdu se omlouvám, paní hraběnko, ale cítím, že už není času nazbyt. Chci, abyste pro mne něco udělala – abyste prošetřila něčí smrt.“

Naklonila jsem hlavu ke straně, jako bych hluboce pochybovala o tom, že by mne mohl zaujmout. Ve skutečnosti mě nesmírně bavil, líbilo se mi, jak si se mnou hraje, chtěla jsem si hrát taky. „A čí smrt by to prosím měla být?“ zajímala jsem se.

Jeho hluboké zelené oči se vpily do mých.

„Moje.“



[1] Žabó – krajková vázanka na krk, předchůdce kravaty; též možno nazvat fiží

Autor Rebejah, 16.04.2018
Přečteno 11x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2018 liter.cz v1.4.2 | Facebook, Twitter