Nezapomeň / 2

Nezapomeň / 2

Anotace: Nastražená výbušnina, zatčení Joanse a výpověď svědkyně. Děsivé zjištění z nemocnice

Sbírky: Z policejní stanice v Agoulle...

Když se oba trochu vzpamatovali, zvedli se a zamířili právě do ložnice. Joans trochu vrávoral, a tak ho parťačka raději podepřela a do pokoje ho doprovodila. Tam ale další její pomoc odmítl. „To je dobrý, já to zvládnu, vážně,“ tvrdil.

„Dobře,“ přikývla po chvíli. „Budu vedle v obýváku, kdyby něco, tak křič, jasný? Uslyším tě.“

„Jasný.“ Po rtech mu přelétl pobavený úsměv, jako by tou možností hluboce opovrhoval.

Summlová se svlékla do spodního prádla a vklouzla na gauč pod deku. Byla sice tenká, ale příjemně hřála a jí navzdory mrazivé noci nebyla vůbec zima.

Už skoro spala, už pomaličku začínala přecházet z dřímoty do tvrdšího spánku, když ji zpět do reality přivedl výkřik té nejvyšší priority na světě.

„SUMMLOVÁ!!!“

Vyletěla z pohovky a vřítila se do ložnice. Daniel Joans ležel na posteli, ještě se ani nepřikryl. Byl bledý jako stěna. „Summlová, velice opatrně se podívej pod postel,“ hlesl. „Říkej mi to číslo, nebo neříkej, jak uznáš za vhodný. Já si v duchu asi připravim závěť.“

„Jaký číslo?“ už měla málem na jazyku, když se sklonila pod lůžko a okamžitě jí bylo jasné, o čem je řeč. Na přístroji opleteném dráty blikalo snižující se číslo.

„Dvě minuty,“ hlesla.

„Vypadni,“ vydechl omráčeně. „Summlová, slyšíš? Vypadni odsud! Běž, hni sebou!“

„Dobře, ale ty půjdeš se mnou.“

„Rád bych,“ pousmál se. „Věř mi, ale nejde to. Zapnulo se to, když jsem dolehl. Má to tlakovej spínač, jestli se pohnu jen o milimetr, tak to bouchne bez ohledu na čas.“

„A jak to víš? Neviděl jsi to!“

„Ale slyším tikání,“ odvětil. „Summlová, jaký je tam číslo?“

„Padesát vteřin.“

„Tak proč do háje neutečeš!“ zanaříkal.

„Bez tebe? Ani mě nehne.“ Sehnula se a strčila ruku pod lůžko. Daniel zaúpěl. Opatrně vysunula přístroj zpod postele.

Třicet vteřin. Nebyl čas ani volat pyrotechniky. A protože Joans utéct nemohl a ona nechtěla, zůstali v ložnici a čekali. Nemuseli dlouho. Čísla na bombě se snižovala závratnou rychlostí, jak ubíhaly vteřiny, až se tam zobrazila nula.

Nic se nestalo. Ta bomba nevybuchla, nedošlo k žádné detonaci. Joans opatrně slezl z postele, a když se podíval na bombu, rozesmál se: „Summlová, ty seš kráva!“

Kdyby mu před chvílí nezachránila život, kdyby ho předtím neviděla sedět v tratolišti krve a taky nebýt toho, že už v danou chvíli mohli být oba rozervání na kusy, vlepila by mu facku. Místo toho se relativně bezstarostně optala: „A to jako proč?“ Ona se ve výbušninách nevyznala, pohněvalo ji, že si z ní takhle utahoval. Ještě k tomu po prožitých adrenalinových dvou minutách.

„Vždyť ty dráty jsou přes to jen položený! Krucinál, já jsem mohl klidně slízt dolů už před pitomena dvěma minutama, kdybys mi to řekla! Není to zapojený. Někdo chtěl jen vyděsit.“

„Anebo to byl amatér.“

„Myslíš, že mě chtěl vážně zabít?“

„Jasně!“ vykřikla. „A možná to byl skutečnej vrah! Aby sis nevzpomněl a nesvědčil proti němu! Tohle odvezu někam daleko – a ty pojedeš se mnou! Nenechám tě samotnýho.“

„A co když to bouchne?“

„Nebyl jsi to ty, kdo před chvílí říkal, že se to nemůže stát?“ zajímala se.

„Počkej, nechceš zavolat pyrotechniky?“

„Chci se vyspat, což se mi nepodaří, když tady bude pobíhat deset cizích chlapů. Podej mi krabici.“

„Krabici?“ nechápal.

„Jo! Nemůžeme přijít na stanici jenom tak s bombou v náručí!“

 

[Policejní stanice v Agoulle – 29. ledna 2017, 6:13]

 

„Tak mám špatný zprávy,“ oznámila patoložka, která vešla do kapitánovy kanceláře se dvěma kelímky kafe. Jeden jí podala. „Měly bychom jít za plukovníkem.“

„Sdělím mu to individuálně, jestli je to možné.“

Pokrčila rameny. „Oběť zemřela patrně následkem čtyř střelných zranění hrudního koše, z nichž tři zasáhly plíce a čtvrté srdce. Dva průstřely, dva náboje jsem vyjmula a poslala na balistiku. Odpověď se vám nebude líbit.“

„Proč?“ zbledla ona.

„Pocházejí z osobní zbraně detektiva Daniela Joanse. Na zbrani nejsou otisky nikoho jiného než jeho a krev na jeho košili patří dvěma lidem.“

„Budu hádat,“ skočila jí d řeči kapitán. „Oběti.“

„Ano. A druhá krevní stopa patří Danielu Joansovi. Můžete mi ukázat fotografie z místa činu, prosím?“

Přitakala. Rozklikla je na počítači a monitor natočila k patoložce. Na dvou fotkách pořízených Summlovou byl zachycen i Joans.

„Můžete mi detektiva přiblížit?“ požádala Lèroinová. „Je tam dost mizerné světlo, ale má na tváři oděrky. Ruce jsou sice zakrvácené, ale myslím, že i tam jsou škrábance. Potřebovala bych ho vidět, určitě se to ještě úplně nezahojilo, a pokud ho oběť poškrábala v sebeobraně…“

„Zavolám Summlové, jsou u ní doma. V noci někdo dal Joansovi bombu pod postel. Asi amatér, protože ji nezapojil, takže nedetonovala.“

 

[9:01]

 

Kapitán se s povzdechem opřela o rám dveří kanceláře detektivů Summlové a Joanse. „Joansi,“ houkla. Vstal.

„A do háje,“ ulevil si. „To nebude dobrý.“

„Odevzdejte mi svůj odznak a zbraň. Dejte ruce za záda. Danieli Joansi, jste zatčen za vraždu Emm Petrové. Svoje práva doufám znáte. Je mi to líto.“

Mlčel. Díval se do země, až když ho odváděla, ohlédl se přes rameno na svou bývalou parťačku.

 

„Proč? Proč jste ho zatkli!“ rozčilovala se o chvíli později v kapitánově kanceláři. „Kapitáne Rettová, tohle přece není fér! Já to vím, vy to víte, doktorka to ví, určitě to ví i plukovník – tohle by Dan neudělal!“

„To se mýlíte,“ pravila ona a posadila se za stůl. Summlová se po ní nepřátelsky podívala. „Nikdo to nemůže s jistotou, se stoprocentní jistotou vědět, detektive. Je to těžko uvěřitelné, to přiznávám, ale neuvěřitelně? Ne, lhala bych, kdybych řekla, že tomu nemůžu uvěřit.“

„A co důkazy? Jaký máte důkazy? Můžou být nastrčený!“ nedala se odradit ona.

„Na jeho košili je krev oběti, balistika potvrdila, že střely, které tu mladou ženu zabily, pocházejí z Danielovy zbraně, byl u těla a – a – a má oděrky a škrábance, za nehty té mrtvé se našla jeho DNA!“ Trochu se uklidnila a pokračovala mírnějším tónem: „Detektive, chápu vaše rozhořčení, ale bohužel jsou to nezvratné důkazy, DNA prostě nelže.“

„Moment,“ zarazila se Summlová. „Vy jste řekla, že za nehty té mrtvé se našla Joansova DNA?“ Přitakala. „No jo,“ uchichtla se ona, „to ale znamená, že musela být blízko u něho. Jak by ji potom zastřelil? Vždyť by to musely být průstřely!“

„Vy to nevíte, že ne?“ zavrtěla hlavou kapitán. „Dva průstřely, dvě střely zůstaly, třikrát do plic, jednou do srdce. Na zbrani jsou pouze otisky Joanse.“

„A co ta bomba pod jeho postelí? Tu si tam dal jako sám, nebo co?“

„Nevybuchla,“ upozornila významně kapitán. „Ergo ano, proč by ji tam nemohl dát on sám?!“

„Pche, to je… Tohle odmítám poslouchat, to je šílený!“ zvolala. „Tak fajn, prosím, tady máte i můj odznak a pistoli, abyste jich neměla málo, protože díky zatčení Joanse jsem do toho taky osobně zainteresovaná, což – jak sama víte – vede k suspendaci z případu, že? Ale moje věci si klidně nechte i dýl.“

„Dáváte výpověď?“

„Já? Kdepák, jen říkám, že nemusíte s tím uzavřením případu nijak spěchat… Vraha už ostatně máte, takže…“

Obrátila se k odchodu, ale kapitán za ní zavolala její jméno. Její křestní jméno. Otočila se.

„Pomozte mu. Inkognito, nemáte s tímhle oddělením nic společného, neprozradíte tento útvar, nejste detektiv. A před plukovníkem mlčet jako hrob! Kdyby na to přišel, nebyl by to jen náš pracovní vztah, co by utrpělo. Chci hodinová hlášení.“

„Rozkaz,“ usmála se.

„Summlová!“ zavolala za ní ještě ona. Hodila po ní lísteček. „Volejte mi na tohle číslo.“

Zazvonil jí telefon, a tak ho vzala a založila pod bradu. „Kapitán Rettová, kdo volá? … Ehm… Děkuji za informaci, dejte mi vědět, jak to s ním pokračuje.“ Zavěsila. „Joans krátce po přijetí do věznice zkolaboval. Odvezli ho do nemocnice.“

Summlová užuž stála ve dveřích, když telefon zazvonil opět. Kapitán ji gestem ruky zarazila, aby ještě vyčkala. „Rettová,“ ohlásila se do sluchátka. „Přiveďte ji sem, děkuji. Ano, do mé kanceláře.“ Vrátila telefon na stůl a vzhlédla. „Přišla vypovídat ta ‚kočka z baru‘, jak ji Joans nazval. To jsem zvědavá, co mi poví.“

 

[Kancelář kpt. Rettové, policejní stanice v Agoulle – 9:27]

 

„Posaďte se, prosím,“ vybídla ji laskavě kapitán. „Dáte si kávu nebo něco? Děkuji, že jste přišla sama vypovídat, velice si toho cením nejen já, ale jistě celé oddělení, však chápete.“

Zavrtěla hlavou na znamení, že nic nechce. Usedla naproti ní a složila ruce do klína. Pak vcelku poklidně spustila:

„Byla jsem v baru s Emm, když jsem si všimla toho pěknýho detektiva. Teda já jsem ještě nevěděla, že je to detektiv, že jo, ale… všimli jsme si sebe tak nějak navzájem a on si chtěl přisednout, měla jsem pocit, že po mě jede, tak jsem mu ukázala snubní prstýnek, tady. Ale dodala jsem, že jsem tu s přítelkyní, ona byla v té době na toaletě. Když si k nám později přisedla, ti dva se dali do řeči, on objednal nám všem pití a zaplatil za nás. Džentlmen, jak má být.“

„Co bylo dál?“

„On se do ní tak zakoukal, že zapomněl, že má venku auto. Naštěstí já jsem nepila, takže jsme se dohodli, že je odvezu jeho autem a ráno se tam vrátím pro to svoje, protože on je potřeboval do práce. Povídali jsme si asi do půl jedenáctý, o různých věcech, víte. Dokonce nám ukázal odznak detektiva. Pak zaplatil a nasedli jsme do auta a…“

Zajíkla se. Kapitán položila zlehka ruku na hřbet její. „Jen klid, tady jste v bezpečí, prosím, můžete pokračovat?“

Přikývla. „Jeli jsme k nám domů, ale když už zbývala poslední křižovatka a byli bychom tam dojeli – on seděl na místě spolujezdce – chopil se volantu a na poslední chvíli jej stočil opačným směrem. Emm začala ječet, ale nejspíš ji nikdo neslyšel. Já si myslela, že je opilý a proto to dělá, ale on pak vytáhl bouchačku a namířil mi ji k hlavě a nutil mě, abych… abych vystoupila z auta. Vedl mě do prázdnýho obchoďáku, vyrazil dveře a pak mě praštil do hlavy. Vzpomínám si jen, že když jsem se probrala a vyběhla ven, už bylo světlo a Emm i ten polda byli pryč…“

„Jak dlouho jste mohli být v autě?“

„Tak… dvacet minut nejvýš,“ nakrčila obočí. „A když jsem přišla k sobě, tak už bylo asi osm ráno a já šla rovnou sem. Teda ne rovnou, ještě jsem se vrátila pro svý auto k tý podělaný hospodě.“

„Dobře,“ opřela se kapitán. „Tohle mi podepište, vaše výpověď. Je tohle muž, kterého jste potkala v baru a který vás udeřil do hlavy?“ ukázala jí fotku Joanse. Přikývla. Zazvonil telefon. „Omluvte mne,“ řekla policistka a hovor si vzala. „Rettová?“

Moc nemluvila, spíše poslouchala, a jak poslouchala, bledla a bledla a vážněla. Když zavěsila, trpce si povzdechla. Ve stejné chvíli do kanceláře vstoupil strážník s obálkou v ruce. Kapitán si ji převzala, poslala ho pryč a obálku otevřela. Přešla k oknu a přiložila snímek z MRI.

„Možná byste měla odejít,“ prohodila k mladé ženě, která seděla na židli před stolem. Vstala a vytratila se, ani se nerozloučila. Kapitán se posadila a vytočila jisté číslo.

Nejprve zavolala do nemocnice, poté Summlové.

Autor Rebejah, 26.06.2018
Přečteno 145x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (1)

Komentáře

Zdravím. Důkazy jsou nezvratné. Myslel jsem na tu nálož (výbušninu) proč nevybuchla, byla-li to atrapa, proč ji někdo vložil pod postel? Spousta otázek a o to méně odpovědí.

04.07.2018 19:18:37 | otesánekreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter