Nezapomeň / 3

Nezapomeň / 3

[Byt E. A. Summlové, Eljoope – 10:04]

 

„Summlová?“ ohlásila se do mobilního telefonu detektiv.

„Rettová,“ ozvalo se. „Kde jste?“

„Doma, právě jsem přišla,“ řekla, když zamkla dveře. „Proč? Přijedete?“

„Ne. Mám dvě zprávy, špatnou a ještě horší. Kterou chcete jako první?“ To byla její oblíbená formulace. „Týkají se Daniela Joanse.“

„Tu špatnou…“ hlesla.

„Je vinen, potvrdila to svědkyně, kamarádka oběti. Emm zabil Joans, Summlová.“

Opřela se o dveře. „To není možný, kapitáne, to by neudělal. Leda by ho vyprovokovala!“

„Bylo to, jak jsme si myslely. Byl u armády, umí se bránit a umí to s výbušninami, není magor, aby se zabil, ale v panice potřeboval smést podezření ze sebe.“

„Ale on tam tu bombu dát nemoh‘!“ bránila ho Summlová. „Jak by to udělal? Málem se utopil ve vaně, oživovala jsem ho, když tam musel někdo ten krám strčit. Předtím jsem mu prolezla byt, jestli ji opravdu nezabil, chtěla jsem si být jistá, že tam třeba prvně nebyla s nim. Nic tam nebylo, ani bomba pod postelí.“

„Někoho najal. Summlová, bylo to tak, a je mi to líto.“

„Fajn, ten odznak si fakt nechte,“ zabručela. „Co je ta ještě horší zpráva? Může být vůbec něco ještě horšího?“

„Z té vraždy nebude obviněn a celý se to stáhne a bude mít čisto v rejstříku,“ oznámila. „Nikdy se nikdo nedozví, že byl ve vězení, byť asi tak na dvě minuty. Smlčí se o tom.“

„Může se vrátit k policii?“

„Snad ano.“

„No tak co je na tom sakra blbýho?!!“ nechápala.

„Lieso,“ oslovila ji měkce kapitán. To už věděla, že přijde něco strašnýho. „Zavraždil mladou ženu, ale neponese za to následky, protože byl v tu dobu mimo. Má mozkovej nádor. Proto si na nic nepamatuje a má totální okno.“

Sesunula se do dřepu a ruka s mobilem jí ochable sjela od ucha a zůstala ležet na podlaze, jako by náležela úplně někomu jinému. „Co?“ hlesla omráčeně.

„Summlová? Lieso, jste tam ještě?“ ozvalo se z telefonu. „Summlová!“

Dokázala jen němě civět před sebe. Ke své hrůze necítila smutek a ni hněv – tedy zatím ne. Zevnitř ji sžíralo děsivé hluboké prázdno. Pomalu posunula prst a zmáčkla tlačítko k ukončení hovoru. Trvalo ještě dlouho, než se zvedla.

Vzpomínala. Ten den, kdy se vrátila do práce po postřelení – den, kdy poprvé potkala Joanse, kdy jí tehdejší plukovník Trou osobně nařídil, že odteď pracuje s ním a že Robinsonová je přesunutá na protidrogový.

Pak den, kdy byli v utajení v hotelu v hlavním městě, když předstírali manžely a on ji svými řečmi přiměl dokonce i k tomu, že se s ním bez pocítění jakékoli větší náklonnosti vyspala. Den, kdy ho viděla viset za konečky prstů z hotelového balkonu a pak padat a řítit se dolů.

Večer, když jeli v autě na slavnost a on měl na sobě napoleonskou uniformu a klobouk, s jehož peřím si pohrával vítr. A stejný výjev z téhož večera, ovšem tentokrát měl u ucha přiložený mobil z jednadvacátýho století. Vypadal komicky! Musela se při té vzpomínce pousmát.

Hned ale zvážněla. To když se jí vybavilo, jak sedí v tom bývalym skladu munice se zakrvácenýma rukama a bledou tváří, když jí se smrtelnou upřímností kladl na srdce, že si na nic nevzpomíná a že neví, zda tu dívku zabil. Věřila mu. A nikdy by ji nenapadlo, že by to opravdu udělal.

Poslední výjev – Daniel sedící na posteli v ložnici, pod kterou tikala bomba. Jeho šedé oči hledící vyplašeně jako oči štvané laně. To nebyly oči vraha. A nebyly to ani oči člověka, který sedí nad bombou, již si tam sám nastražil. Nevěděl o ní. Nebo ne, to nebylo přesné – spíše si na ni nevzpomínal.

 

[Policejní stanice v Agoulle – 16:34]

 

„Děkuji, že jste přišla, detektive,“ usmála se na ni kapitán, když za sebou zavřela dveře její kanceláře a vklouzla do křesla naproti ní. „Musím se vám omluvit. Došlo k politováníhodnému omylu nemocnice. Nějakým záhadným způsobem byly vyměněny snímky z MRI. Daniel Joans je naprosto v pořádku.“

„Co?“

„Doktorka, která měla být v kabině u rezonance, si odskočila na dámy a nechala Joanse bez dozoru. Když se vrátila, zjistila, že má nejspíš nádor, protože jí to tak přístroj ukazoval.“

Přikývla.

„Jenomže jí nedošlo, že snímky mohl někdo vyměnit. Nedívali se na záznamy z kamer, nepovažovali to za nutné, až když dělali rezonanci o pár hodin později pro kontrolu znovu, nic tam nebylo. Proto se na ty kamery podívali – jeden z pacientů si udělal výlet a podstrčil vlastní výsledky MRI, abychom měli o důvod víc Joanse zdiskreditovat, ale zároveň ho nezavřeli do vězení.“

Přikývla.

„Onen pacient se jmenuje Mikael Ssopford a je to bratranec té dívky, kterou Joans potkal v baru. Byla to předem nachystaná past, stejným způsobem zničili už spoustu policajtů ve spoustě zemí po celé Evropě.“

„Aha.“

„Nějaké otázky?“

„Vrátí se Joans k policii?“

„Bude-li chtít, já nemám námitek,“ usmála se žena.

„A on je… v pořádku? Proč si teda nic nepamatuje? Zdrogovali ho?“

„Toxikologie byla negativní. Víte, jsou traumata, která mozek sám od sebe raději vytěsní. Jsme vážně úžasné bytosti, nemyslíte?“ poznamenala kapitán. „Jinak ta ‚kočka z baru‘ – a já opět musím použít označení našeho kolegy – vzala úplatek několik desítek tisíc, aby lhala a svalila vinu na Joanse. Teď půjdou oba dva před soud.“

„Dobře,“ přikývla. „Děkuji vám, kapitáne.“

„Jo, a – Summlová!“ zavolala za ní žena, když už se měla k odchodu. „Chcete zpátky ten odznak?“

Autor Rebejah, 27.06.2018
Přečteno 216x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Zdravím. Konec dobrý, všechno dobré. Jsem rád, že se vše vysvětlilo... Občas fandím postavám (příběhu).

04.07.2018 19:36:08 | otesánekreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter