1841 / 1.1.3. Alexandr

Anotace: ...

ALEXANDR 3

George se na něj usmívala a hladila ho po tváři. Ležel v měkké trávě jejich zahrady s hlavou v jejím klíně. Od první chvíle, kdy ji uviděl, věděl, že je ztracen a že nebude mít klid, dokud ji nepojme za manželku a neodvede si půvabnou Francouzku s sebou zpět do vlasti. Viděl její tvář tak jasně, jako by skutečně byla před ním. Přísahal by, že by mohl vztáhnout ruku a dotknout se jejích havraních vlasů, přejet palcem po zdravých rtech, červených jako báječné letní ovocné víno, které u ní pil. Jak miloval slunce tonoucí v černých kadeřích, chuť těch červených rtů, pohled a smích modrých blankytných očí. Jenže chuť vína v jeho ústech, úsměv George i dotyk jejích prstů na jeho masivní čelisti, to vše postupně jako by zbledlo a vymizelo. Současně ho zaplavil pocit palčivého smutku a stesku. Přál si, aby sen přetrval, ale nevyhnutelně se musel probudit. Překročil Rubikon.

Otevřel oči. Strop byl bílý a holý. Cítil se ztuhlý a rozlámaný. Vstal a chvíli rozcvičoval končetiny.

"Salut, Roger!" uslyšel za sebou hlas. Hlavou mu blesklo, že se probudil právě včas.

"Hmmm…" zabručel v odpověď a potlačil zívnutí. Jeho kolega prošel kolem něj uličkou mezi stoly ke svému místu. Klopýtl přitom o deku na podlaze. Překvapeně si ji prohlížel a pak pohled tázavě zdvihl k Rinovým měděným očím.

"Probůh, Rogere, ty jsi tu zase spal? Běž domů," řekl mírně se soucitem v očích. "Chceš čaj?"

"Ne, dík," procedil Rina. "A ani tvoje rady nechci. Domů nemůžu, víš to, víš, proč. Zdá se mi o ní i tady a tam… mluví na mě z každé místnosti, vidím ji v každé místnosti, když si lehnu do postele, téměř ji cítím vedle sebe, slyším její dech, a když tam pak není, tak mě to ničí. Tady je mi líp."

"Tak to nemusíš utrácet za nájem," utrousil jeho kolega a zamířil ke stísněné kuchyňce.

Rina se zamračil na jeho záda.

Místnost se postupně plnila ostatními jeho kolegy. Rina se na okamžik vytratil, aby si v nedalekém krámu koupil něco k snídani. "Zbyla ti voda?" zeptal se kolegy, který mu nabízel čaj.

"Rozmyslel sis to?" zajímal se on.

"Jen chci tu vodu," zakroutil hlavou Rina. Sotva usedl ke svému stolu a zakousl se do sýra, z kanceláře nedaleko zaznělo:

"Alexandr Roger Rina ke mně!"

Zaklel. Odhodil nakousnuté jídlo na desku pracovního stolu a zamířil ke dveřím.

"Vstupte," pokynul mu velitel. "A zavřete za sebou."

Rina nahlas polkl, ale uposlechl. Otočil se k vysokému muži, který zrovna pečlivě rovnal hromádku dokumentů na svém stole, uchopil ji do rukou a nechal ji spadnout bez ladu a skladu vedle křesla na podlahu. Rina se v duchu usmál a rozhlédl se po místnůstce, ale křeslo, kde seděl jeho nadřízený, nemělo společníka. Bude muset zůstat sát.

"Přejete si, pane?" zeptal se svým hrubým, drsným hlasem, který on sám nenáviděl, ale George jej z nějakého důvodu milovala.

"Ano," řekl lakonicky muž. Složil ruce na desku stolu a zahleděl se Rinovým směrem. "Bůh ví," začal a Rina poznal, že to myslí smrtelně vážně, kolem jeho krku visel malý křížek, "že jste jeden z mých nejlepších mužů, monsieur Rina. Ale stejně tak ví, že v posledním týdnu vaše práce nestojí za nic."

V posledním týdnu… Rinu bodlo u srdce. Týden. Ještě před týdnem se považoval za nejšťastnějšího člověka na Zemi. Když jeho vyšetřování v Paříži skončilo, zašel před odjezdem k George domů a zamilovaný až po uši jako patnáctiletý kluk požádal její rodiče o její ruku. Do Agroulle už přijel i se svou černovlasou nevěstou s rty červenými jako její letní ovocné víno. Deset let. Deset bezdětných let. Tak dlouho se s George snažili o potomka a už se vzdali nadějí. Tak zoufale po dítěti toužili, a přesto, když se teď Rina podíval zpátky do této minulosti, vyčítal si tu touhu i smutek, který nad tím ztratil. Tehdy neměl tušení, co je to smutek. Jeho žal byl malicherný a zbytečný. Opravdový žal zažíval až teď. Teď, když konečně dostal to, po čem tak toužil. Jaká ironie, pomyslel si trpce.

"Vím, co vás postihlo," pokračoval věcně muž.

V Rinových měděných očích se zablýsklo. Jak by mohl vědět? Pokud Rina věděl, měl jeho velitel doma dceru a čtyři syny. O tom, co může cítit Rina, nemohl nic ani náznakem tušit.

"Pane," hlesl.

"Jak jsem řekl, jste jeden z nejlepších, jaké tu mám. Nerad bych, abychom o vás museli přijít. Ale vidím na vás, že za této sitjuace se to nezlepší. Existuje provás, jak se mi zdá, jediná možnost."

Rina polkl. Přijdu i o práci, pomyslel si. Přišel jsem o domov, o všechno... a teď i o to poslední, co mi ještě zbylo, o svou milovanou práci, kde jsem se zapomínal a kam mi George nosila jídlo. Bezděky obrátil tvář a téměř ji viděl procházet dveřmi, s hladkými černými vlasy, usměvavými červenými rty a očima lesknoucíma se pobavením a soucitem. A láskou. Deseti lety lásky. Vešla by, přehodila by si košík s jídlem pro něj na ohbí lokte, sevřela by jeho tvář v dlaních, nechala by ho, aby on udělal totéž, načež by ho sevřenými rty láskyplně, něžně políbila. George Rinová byla nenápadná, skromná žena, kterou přesto znala celá budova policie v Agoulle.

"Rino," oslovil ho velitel a přiměl ho tak, aby se opět otočil k němu. Tvář milované ženy se mu rozplynula před očima stejně jako ráno po probuzení. Všiml si, že velitel něco drží v ruce, kterou k němu natahoval.

"Pane?" povytáhl obočí a vzal si od něj… "Lístek na vlak? Co to má znamenat?"

"Věřím, že vám i vaší práci pomůže, když se vzdálíte. Policie v hlavním městě vás ráda uvítá. Bude to pro vás lepší. Loučím se s vámi opravdu nerad, Rino, ale takhle alespoň zůstanete u policie, kde jste bezesporu prospěšný."

Rina o tom chviličku přemýšlel. Ve všem měl velitel nepochybně pravdu. Přikývl a mlčky lístek přeložil a nechal jej vyčnívat z náprsní kapsy své vesty.

Velitel se smutně usmál. "Běžte domů a sbalte si věci. Váš vlak odjíždí v poledne."

Z práce to měl Rina domů jen asi deset minut drožkou. Dříve se považoval za příliš důležitého, než aby se brodil hnojem pokrývajícím ulice a šel pěšky. Když se dnes díval z okénka, připadalo mu, že i když sedí ve fiakru, je v tom hnoji zabořený až po bradu. Když měl před svým domem vystoupit, málem se mu podlomila kolena. Třásl se. Byl nervózní, jako by tam na něj snad měl čekat muž, aby mu vytrhal všechny zuby. Zaplatil drožkáři a otočil se na podpatku. Vylovil klíč, strčil jej do zámku a pomalu jím otočil. Šlo to ztuha, jako by ani ten klíč nechtěl, aby tam vstupoval. Jeho byt byl hned první. Odemkl i jeho dveře a nechal je, aby se před ním pomalu otevřely. V očích ucítil pálení. Nebyl tady týden. Týden, který pro něj představoval celou věčnost.

Udělat první krok mu připadalo jako to nejtěžší. Když zvedal nohu, zdála se mu těžká jako olovo. Říkal si, že až ji položí na zem, další krok už bude snazší. Když se mu naskytl pohled za roh místnosti, zprudka se zastavil, jako by narazil do neviditelné stěny. Jeho prsty se bzeděky sevřely kolem klíčů, které ale už upustil. Tiše cinkly, když dopadly k jeho nohám. Sklopil k nim zrak a s hrůzou si všiml, že to jsou její klíče, nikoli jeho. Než jimi odemkl, byla to George, jež naposledy zamkla, jež naposledy otáčela klíčem v tomto zámku. Shýbl se, zvedl je s heknutím, jako by vážily tunu, a neochotně se napřímil, aby opětoval nevidomý pohled kkusu dřeva, díky kterému se mu stáhlo hrdlo. Kolébka. Když byt opouštěl, ještě nevěděl, zda bude pro Sebastiena, nebo Muriel. Hlavou mu prolétly dvě vzpomínky vteřinu po sobě. Jak stál u postele, kde seděla George, jak se s ní loučil, když šel před týdnem do práce, jak přeběhl prsty po jejím naběhlém břiše a jak si vyměnili úsměv, když ho dítě koplo. A pak vzpomínka ještě starší, jak v noc, kdy mu řekla, že konečně nosí pod srdcem jeho dítě, leželi vedle sebe v objetí a šeptem navrhovali jména pro chlapce i pro dívku.

Zamrkal, aby se rychle přenesl do přítomnosti, a nebyl si jistý, jestli je méně palčivá ona nebo ta vzpomínka, kterou právě opustil. Snad to zapřičiňovalo to, že zde od té doby nebyl, ale stále napůl čekal, že se z kuchyně vynoří George a s úsměvem ho vyzve k večeři, že ho obejme a prsty mu pročísne měděné vlasy. Vzdychl. Když přešel ke stolku u její strany postele, spatřil svůj odraz v malém zrcátku, které tu leželo. Rina si kriticky prohlížel svou tvář, která mu připadala takřka neznámá, neboť teď se mu častěji před očima vznášela tvář George. Nepřipadal si příliš atraktivní. Měl drsně a mohutně vyhlížející tvář s výraznou dolní čelistí, opálenou pletí a plnými tmavými rty. Lemovaly ji měděné vlasy dlouhé po ramena a jejich barvu zrcadlily i Rinovy oči. Okolí úst mu pokrývalo týdenní neholené strniště. Rina se na svůj odraz nenávistně zamračil, probodl sám sebe zlým pohledem, ale zrcátko něžně schoval. Aby se nerozbilo, strčil je mezi oblečení do přenosné truhlice. Pak rychle prošel byt, sebral, co uznal za vhodné, nakonec truhlici vynesl před dveře, zavřel a naposledy zamkl. Opět mu hlavou blesklo, že tento pohyb naposledy dělala u těchto dveří právě George. Zalovil v kapse kabátu, vytáhl i svoje klíče a oboje odevzdal domácímu. Tím považoval své rozloučení z domovem za ukončené. Popadl zavazadla, opustil dům a venku mávl na projíždějící drožku, kterou se nechal odvézt na nádraží na severním konci města.