1841 / 1.1.4. Gustav

Anotace: ...

Prošel věčně otevřenou branou, kde končilo dláždění nádvoří a nastupovala prašná vyšlapaná cestička křižující zahradami. Pod nohama mu zakřupal drozdrcený kámen, kterým byl posypán kluzký led. Mráz ten rok přišel brzy. Hvízdaje si jakousi německou baladu, kterou ho naučil Hans, pustil se do nitra zahrad.

Našel ji na jejich obvyklém místě. Seděla v parkové části zahrad na lavičce pod opadaným, uboze vyhlížejícím stromem. Seděla k němu otočená zády, a tak sešel z cesty a obezřetně volil kroky po mdle zelené trávě, jejíž jednotlivá stébla byla obalena křišťálově průhlednou krustou naamrzlé rosy, jako by byla oděna do úzkých, nic neskrývajících šatů, které se s tichým chroupáním tříštily pod podrážkami jeho vojenských bot. Jeho uši, zvyklé vnímat nejtišší náznaky zvuku, to slyšely, ale její nepochybně ne, protože se neohlédla. Tak se mu podařilo proniknout jí za záda. Nachystal si ruce, ještě chvíli se na ni díval a pak jí je položil na ramena.

"Baf!"

Mladá žena odskočila a zapištěla, ale to už Joir nevydržel a dal se do smíchu. Ona se na něj mračila. "To jsem si mohla myslet, že jsi to ty!" hudrovala. "Člověk by ani neřekl, že jsi gardista, když děláš takové hloupé žertíky."

"Právě proto, že jsem u gardy, dělám takové hloupé žertíky," opravil ji věcně. "Tak už se nezlob a pojď mě přivítat, jak se sluší."

Pohled, kterým ho rozsekla na dvě symetrické poloviny od jeho rezavých vlasů až k rozkroku a dolů k zemi k jeho botám, by se skvěle vyjímal v očích kočky, která si člověka ostražitě měří a teprve po pečlivém zvážení se rozhodne, zda si ho pustí k tělu, nebo ne. Tahle kočka se Joira rozhodla pustit. Vstala a zamířila k němu, pohupujícímu se ze špiček na paty v trávě. Usmála se. "Na tebe se nikdy nemohu zlobit dlouho," pronesla, obepnuvši přitom pažemi jeho štíhlý pas. Zvedla hlavu a on ji políbil sevřenými rty. Usmála se na něho. „Vedeš si báječně,“ pochválila ho tiše, aby to mohl slyšet jen on.

"Co budeme dělat?" zeptal se trochu napjatým tónem. Jeho společnice ho varovala pohledem. Odpověděl jí tím, že se na vteřinu zatvářil mírně provinile. Příště nesmí dovolit proniknout své nervozitě do svého hlasu.

"Budeme se líbat," vyhrkla dychtivě. Ráda se líbala a vlastně to platilo i pro něj. Rozhodně mu to činilo menší obtíže než jiné věci, které na něm občas žádala. Ať po něm však chtěla cokoli, vyhověl jí a časem se naučil i vyvarovat se dlouhého váhání. Záviselo na tom jeho přežití.

Několik minut tam stáli, ona ho stále objímala kolem pasu a líbali se. Když zvedl ruce, aby jimi jemně sevřel její tvář, usmála se na něho. Měla zavřené oči. Když se odtrhl, byla bez dechu.

"Už se nechci líbat," oznámil jí, podrážděněji, než zamýšlel. Ani přesně nevěděl, co ho popudilo. Hmátl po její ruce, neohrabaně ji sevřel svými a smířlivě navrhl: "Projděme se zahradami."

Souhlasila. Nabídl jí rámě a bok po boku kráčeli nejprve okrasnou částí zahrad, potom přešli do plynule navazujícího parku s jezírkem. Hladina byla klidná, ale k Joirovu údivu nikoli zamrzlá. Kráčeli pomalu, tiskli se k sobě a jejich kroky zarývaly rozdrcený kámen do ledu pod ním. Zdálo se, jako by tu byl jen pro ně, jako by měl chránit před uklouznutím jen jejich kroky procházky, zdvořilostní a napůl představující divadelní hru, ke které jim zapomněli dát scénář. Procházeli se za otevřené opony po prknech divadla Svět. Byli vděční za každé oči, které je sledovaly.

Zastavili na samém břehu jezírka. Shlíželi dolů do vody na svůj odraz, objímajíce se kolem ramen. Chtěla se znova líbat, ale on to rezolutně odmítl. "Ale Gustave, je to tu tak romantické!" zaštěbetala.

Přinutil se na ni usmát. "Ano, je," přitakal strojeně. Z náhlého popudu ji objal kolem pasu, zdvihl do výše a zatočil se s ní kolem své osy. Slabě vykřikla, ale pak se začala smát. Smál se i on. Když ji postavil na zem, měla tvář celou zrůžovělou. Omámeně špitla: "Jako gardista jsi tak silný, to na tobě miluji, Gustave."

Smích Joirovi odumřel v hrdle a úsměv na jeho rtech se během zlomku vteřiny obrátil o sto osmdesát stupňů. Vytratila se i veselá jiskra, která se na okamžik zrodila v jeho očích. Udělal rychlý krok vpřed a jeho ruce se jí zaryly do ramen. Zatřásl jí, ale když promluvil, zvuk jeho hlasu byl jako psí píšťalka. Psem, který jediný ji mohl slyšet, byla ona. "Co to sakra říkáš, ty huso pitomá! Zbláznila ses? Upamatuj se laskavě, proč tu stojím,ano! Je to jen divadýlko, jen… dohoda, vzájemně si pomáháme, kryjeme se, ale proboha, Claro! Nemáme do sebe být opravdu zamilovaní!"

Clara Alainová překvapeně zamrkala svýma oříškovýma očima, které byly posazeny blíže u sebe, než bylo obvyklé, zásluhou čehož vypadala prostoduše a hloupě. Naivitu Joir ani nepočítal, protože naivní skutečně byla. Po jejích tvářích byly rozsypané rudé pihy a na ramena jí spadaly ve slušivém účesu řídké vlasy, stejně dlouhé a zrzavé jako byly ty jeho.

"Já… nechtěla jsem… nemyslela jsem to tak…" koktala. Po lících se jí začaly kutálet slzy. "Odpusť, Gustave… zvolila jsem nesprávná slova. Nejsem gardista jako ty, tebe učili kontrolu nad tím, co říkáš, ale mně ne! Jen mi to vyklouzlo, prosím… prosím, nezlob se už na mě. Už to nikdy neřeknu…"

Chytil ji a silnými pažemi ji přitáhl k sobě. Sklonil tvář a začal něžně slíbávat slzu za slzou. Slaná chuť na jeho rtech mu připadala příjemná. Dcera plukovníka gardy se pomalu utišila.

"to, co sis hvízdal, když jsi dnes přišel… hezká melodie. Líbila se mi. Co to bylo?"

Odvrátil tvář. Z nějakého důvodu o Hansovi nemohl mluvit, když by se u toho musel dívat na ni. Namísto toho se zahleděl na vodní hladinu. Na okamžik se mu zdálo, jako by v odrazu nestál vedle zrzavé dcery Vincenta Alaina, nýbrž vedle Hanse, usměvavého, rozverného. Hanse, který – jak si později uvědomil – měl být stéblem trávy, kterého se v beznaději chytal. Nebo byl tím stéblem on a chytal se ho naopak Hans? Protože to tak bylo, to Hans svíral jeho ruku tehdy na nádvoří. Joir si zvedl levou ruku před oči a tupě na ni zíral, jako by ji ani neviděl. Byla tím posledním, co Hans cítil, než… Byl to tak krásný a veselý mládenec. A tak statečný, byl by pýchou a šperkem královské gardy, kdyby… Kdyby nebylo Vincenta.

Pamatoval si na ten den, jako by to bylo včera, a přesto to už byly dva roky.Výcvik na nádvoří kasáren. Joir právě bojoval s nepříliš dobrým šermířem, odrazit jehož údery mu nečinilo žádné potíže a nevyžadovalo takřka žádnou Joirovu pozornost. Namísto toho se zaujatě díval na zápas dvou jiných kadetů v bílých košilích se šavlemi v rukou. Hans a Vincent. Zimní slunce se blyštivě odráželo od čepelí zbraní a bodalo jistě nejen Joira do očí. Přesto ten okamžik viděl zřetelně, možná zřetelněji než svého vlastního soka.

Hansovi se podařilo zasáhnout Vincenta na rameni, ale jen špičkou zbraně, zranění bylo pouze povrchové. Patrně se snažil zasáhnout Vincenta do krku, to byl jeho styl. Vždycky z nějakého Joirovi nepochopitelného důvodu zabíjel tak, že trefil krk. Když neodsekl hlavu dočista, podařilo se mu alespoň přetnout tepnu a kadet vykrvácel do pěti minut. To dopoledne udělal osudovou chybu. Příliš se soustředil na svůj vlastní cíl a nevšímal si pro tu chvíli šavle svého soupeře. Byl to zlomek vteřiny. Nečekal to nejspíše ani jeden, protože Joir si jasně vybavoval překvapený výraz ve Vincentově vlastním obličeji, když při jeho výpadu projela čepel šavle ostřejší než břitva Hansovou paží, kterou u lokte rozdělila na dvě části.Joir zřetelně slyšel tiché žuchnutí, s nímž Hansovo předloktí s rukou dopadlo na dlažbu, zatímco kadet stále stál na místě. Následovalo zarachocení, když mu z druhé ruky vypadla šavle. Dlaň se mu chvěla, když ji přiložil na pahýl v absurdní snaze zastavit gejzír krve, který zatím již stačil na dlažbu vykreslit podivné chaotické obrazce jako nějaký nepochopený, nadčasový umělec. Joir cítil v očích palčivé pálení, kdykoli si na to vzpomněl, a cítil je i tehdy. Odzbrojil svého soka  a obořil se na Vincenta, který stál nad Hansem, jenž mezitím klesl na kolena, jako by ho prosil o milost. Vincent na něj jen oněměle civěl a evidentně sám nechápal, co se vlastně stalo a jak k tomu došlo. Byla to nehoda. Takových se mohly stát – a také stávaly – při výcviku stovky. Jenže tohle se stalo Hansovi. Joir nechápal, jak je možné, že nádvoří plné lidí jen přihlíží. Později připustil, že mu to tak možná jen připadalo, ale v tu chvíli jako by byl jediným, kdo se pohnul. Jeho nohy zamířily ke dvojici kadetů, která spolu ještě před několika vteřinami šermovala. Cítil touhu Vincenta zabít, také mu useknout paži, nebo mu udělat ještě něco horšího; něco mu nicméně našeptávalo, že teď je jeho místo zhruba o třicet centimetrů dál. U Hanse, kterému zpod prstů přiložených k ráně zuřivě proudila horká, jasně červená krev.

Jeho oči. Jeho negonské, průzračně modré oči, které zdědil po svých pruských rodičích. Ty oči se zoufale upírali na Joira, který věděl, že se za chvíli zavřou, že oslepnou, že už se nikdy víc na nic nepodívají a že on s tím nemůže nic dělat. Krve, která se mu vsakovala do bílého oděvu, bylo příliš mnoho. Nesnažil se ani ránu zaškrtit. Jen by to prodloužilo Hansovo trápení. A tak ho namísto toho objal, přitiskl k sobě a něžně políbil na zbledlé rty, zkroucené bolestí. Držel ho, nevšímal si krve, která mu smáčela šat, díval se do těch pruských očí a snažil se předstírat, že to nejsou Hansovy oči, že patří někomu docela jinému a že Hans je naprosto v pořádku a stojí někde opodál. Jenomže ony to byly Hansovy oči.

Joir nikdy neplakal. Nikdy, ani když zemřel jeho otec. Ale Hanse, Hanse oplakal. Ještě dnes to nedovedl pochopit. Jak bylo možné, že při nádvoří plném kadetů a cvičitelů, kde stál i tehdejší poručík gardy, nikdo nezasáhl. Možná věděli to stejné, co on, když sevřel Hanse naposled v náručí. Že mu už nelze pomoci. Ale možná, že kdyby byli rychlejší… kdyby kdokoli zareagoval dřív… možná by Hans ještě žil. Byl to skvělý kadet, jeden z nejlepších, možná úplně nejlepší. Joir si často říkal, že kdyby Hans nezemřel, možná by byl dnes místo něj u gardy on. Možná by tu teď s Clarou stál Hans… Věděl, že je to nesmysl. Garda byla elita, a tam jednorucí nepatří. Nevzali by ho. A možná, že i kdyby přežil, nechali by ho dál bojovat a pak by ho v jednom z posledních duelů byl zabil sám Joir. Raději si tím nelámal hlavu. O týden později ho pomstil. Jako by to byla nehoda. Vzal si nejostřejší šavli a před svědky v souboji, který měl být cvičením, Vincenta zabil. Udělal to dokonale promyšleně. Šavle se pohnula téměř ležérně a lehce, když oddělila Vincentovu ruku od zbytku paže. Vincent se tvářil stejně překvapeně jako Hans. Joir uvažoval, zda se jeho výraz stal ještě překvapenějším, když mu stejně lehce o pár minut později oddělil hlavu od krku. Byla to jeho první oběť. První kadet, kterého Joir opravdu zabil. A necítil přitom nic než smutek nad ztrátou Hanse.

Odtrhl zrak od vodní hladiny a stočil jej ke Claře. "Už musím jít," hlesl a pohladil ji po tváři. "Blíží se nástup. Brzy zase přijdu."

Přikývla a naposledy toho dne ho jemně políbila.