1841 / 1.1.7. Murat

1841 / 1.1.7. Murat

Ykkhó, 3. leden, léta Páně 1840

 

Během odpoledne La Farge ještě obešel několik lidí a v domluvený čas právě přecházel ulici ke dveřím kavárny U Voňavé růže. V létě býval domek opravdu ozdobený množstvím růží. Teď v zimě nicméně působil název výsměšně. Na dveřích byl přibitý papír a na něm vytištěný plakát. Vystoupení Mademoiselle Orfey. 19:00 – 19:30. Pod tímto nápisem se skvěl uhlem nakreslený portrét mladé blondýnky s umělou květinou v do drdolu stažených vlasech. Pod portrétem je malými písmeny Á. Ö.

La Farge mrkl na hodinky. Ukazovaly šest minut po třech čtvrtích na sedm. To znamená, že už bylo po sedmé. Vstoupil. Mademoiselle Orfea, ať už to byl kdokoli, byla zjevně populární. Místnost byla nabitá k prasknutí. La Farge se proplétal mezi stolky k jedinému volnému místu u zdi. Nerozhlížel se kolem sebe, a to se mu stalo osudným. Možná, že kdyby se rozhlédl, všiml by si tří policistů sedících v koutě. Možná by pak nevytáhl notes a nezačal psát. Možná by mu policisté nenahlíželi přes rameno, jako by dobře tušili, co píše. Možná by dál bydlel ve svém bytě, scházel se s Evou a dál vyslýchal lidi a psal do novin.

Jenže La farge si policistů nevšiml. Zastavil se u stolku a muž, který u něj seděl, vstal. "Murat Felix La farge?"

"Ano," přikývl novinář. "To vy jste mi psal?"

"Si," přitakal muž. "Prosím, posaďte se. Pokud nespěcháte, rád bych probral celou věc až po vystoupení. Mademoiselle Orfea je skvělá."

"Nemám nic proti," pokrčil rameny on. "Stejně ji neznám."

"Tak se ohlédněte, právě přichází."

La Farge to udělal. Kavárna očividně sloužívala k podobným účelům pravidelně, alespoň o tom svědčilo malé vyvýšené pódium několik metrů za jeho zády. Mladá žena z portrétu se k nim právě otáčela čelem. Kresba uhlem nemohla zachytit její skutečnou krásu, jakkoli byla zdařilá. Její skandinávsky světlé vlasy v drdolu u pravého ramene. Bílá umělá květina. Porcelánová pleť. Její oči se na první pohled zdály být hnědé, ale po chvíli musel La Farge tento názor přehodnotit. Měly zvláštní barvu. Zdály se hnědé, po chvíli se objevil náznak modré a jindy zas vypadaly dokonce fialově. Vůbec se k nim nehodily zelené šaty, které měla na sobě. Její hlas se ale La Fargovi nezdál ničím odlišný od jiných. Zazpívala asi tři písně a pak se ptala publika, jakou si přejí další. Jako poslední zpívala Greensleeves, kterou si vykřičel La Fargův společník.

"Nyní už můžeme přejít k věci?" zajímal se novinář, když vystoupení skončilo.

"Promiňte, samozřejmě," kývl muž.

"Psal jste, že mi můžete poskytnout informace o mém otci," řekl La Farge. "Tedy mluvte."

"Něco chci na oplátku," zdvihl významně ruku on.

"Co by to mělo být?" trochu poplašeně vyhrkl La Farge, který si už v duchu představoval, jakou sumu si jeho druh řekne.

"Zaplatíte účet."

La Farge si na okamžik dlaní zakryl bolavé oko. "Budiž," přikývl zdráhavě a mrzutě hleděl na již asi třetí kávu, kterou neznámý pil.

"Jen pro ujištění, vaše matka se jmenovala Vera La Fargová?"

"La Farge. Vera La Farge, nepřechyluje se to."

Muž mávl rukou, jako že jde o nepodstatný detail. "Byla prostitutka, viďte?"

"Ano. Nemáme mluvit o mém otci? Jestli má být tahle schůzka zbytečná, můžu se sebrat a nechat ten účet na vás. Sám nemám dost peněz."

"Slyším, že vás to podráždilo, dobře, promiňte. Jistě, mluvme o vašem otci. Narodil jste se na jaře roku 1814, je to tak?"

"Jste informovaný. Pátého května, ano."

"Tedy srpen 1813... Víte, v napoleonských válkách jsem byl zraněn a nemám se v podstatě čím živit. Prodávám proto lidem informace. Dokážu vystopovat prakticky kohokoliv, živého, nebo mrtvého. Někdo mne najal, abych vypátral vašeho otce, a mně se to podařilo. Ten dotyčný, který si přeje zůstat v anonymitě, chtěl, abyste se to dozvěděl. Evidentně mu na vás záleží."

"Tuším, o kom mluvíte," přikývl La Farge a myslel na Gnea. "Přejděte prosím k věci."

"Našel jsem majitelku toho nevěstince, kde vaše matka pracovala. Za peníze udělají někteří lidé všechno. Ona mi za ně ochotně vyklopila, že v době, kdy došlo k vašemu početí, vaši matku navštěvoval jediný zákazník."

"To bylo štěstí, myslím pro vás," podotkl novinář. "A jeho jméno?"

"Mathieu. Mathieu Renaird."

La Fargovi spadla překvapením čelist. "Cože?" hlesl. "Víte to určitě? Renaird? Panebože..."

"Naprosto."

Novinář se lokty opřel o stůl a prsty sepjal pod oteklým nosem. Myšlenky se mu v hlavě rozvířily jako vyplašené hejno ptáků. Renaird... Nemohl tomu uvěřit. Nevesele se zasmál té ironii. Nešlo dělat nic jiného. Zřetelně, jako by stál před ní, viděl pod přivřenými víčky ceduli vedle brány domu, kde bydlel. Vela. Toto panství bylo roku 1813 zkonfiskováno vymřevšímu rodu Renairdů. Už pět let v podstatě bydlí v domě, který by mu v jiné realitě a za jiných okolností byl patřil!

"No," prohodil muž, "své jsem vám řekl. Už půjdu. Hezký večer."

La Farge jen nesoustředěně kývl, jako že to bere na vědomí. Posléze se však ohlédl a sledoval ho, jak odchází. Poprvé si všiml, že mu chybí levá ruka. Jeho mysl opět zaměstnala nabytá informace. Renaird... To slovo se mu vysmívá, plive mu do tváře. On, který se snaží šetřit každý peníz, který si utahuje opasek, který se musí pěšky trmácet celým hlavním městem, on je vlastně šlechtic! A parchant, bastard, levoboček. Zakroutil hlavou a jako vždy od problému utekl a zaměstnal svoji mysl něčím příjemnějším. Vytáhl z kapsy zápisník, rozevřel jej a začal psát.

 

Král je jako tyran krutý

A my jsme jeho otroci

Jež on stiskem pevné ruky

Mučí, rdousí v bezmoci. Pozn. Nebo za nocí?

Je otcem, my jsme jeho děti,

Však dost už uběhlo nám let

A je načase už z monarchie,

Z rodného hnízda vyletět.

 

Když zvedl hlavu od psaní, shledal, že zde evidentně všichni hosté byli jen kvůli mademoiselle Orfee. Teď, když už i ona odešla, zůstal La Farge jediným zákazníkem (jediným až na policisty za ním). Objednal si čaj, aby neplatil jen za svého odešedšího druha. Záhy před ním stál nádherný, ručně malovaný porcelánový šálek kouřící tekutiny. Při pohledu na proužky páry stoupající ke stropu si uvědomil, že si dnes ještě nezakouřil, měl tak plnou hlavu toho článku a svého otce, že mu to ani nepřišlo na mysl. Umínil si, že si zapálí cestou domů. Netušil, že se do bytu dostane až za několik dní.

Zleva se k němu natáhla něčí paže a sáhla po notesu. "Copak to píšete, monsieur? Určitě se můžu podívat," řekl nějaký hlas, z jehož tónu bylo jasné, že četl novináři přes rameno.

La Farge ztuhl. Se svazující hrůzou sledoval, jak ruka policisty bere jeho zápisník a jeho oči přelétají čerstvě napsané řádky. Proč jen si jich předtím nevšiml? La Farge se v duchu proklínal. Vždycky si dával pozor, vždycky. Jen dnes ne. Dnes, kdy mu mysl zaměstnával jeho mrtvý otec, který – jak se právě dověděl – byl posledním z Renairdů.

Draze za to zaplatí. To pochopil okamžitě. Nemělo smysl se bránit. Policista ho přistihl přímo při činu.

"Půjdete s námi, monsieur... monsieur..."

"La Farge," zabručel La Farge zkroušeně a vstal. Policista uchopil do ruky hrníček a vypil jeho čaj.

Autor Rebejah, 31.12.2021
Přečteno 104x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí