1841 / 1.1.13. Philipp

Anotace: ...

Ani odchod Rogera Riny, stejně jako jeho jednání v Übův prospěch, nedokázalo drožkáře uklidnit docela. Zejména proto, že jakmile odešel, poslala Juliet syny zase do pokoje a na svého přítele se obořila: "Já ti to říkala, Philippe! Můžeš prosím tě myslet taky na děti? A na mě? Co kdyby ti ten policista nepomohl? Jak bychom dopadli? Sám jsi býval u policie, měl bys vědět, jaké riziko tím podstupuješ, a vyhnout se mu."

"Dopadlo to dobře," odbyl ji on. "Dopadlo to dobře, tak toho nech, ano? Osud stojí při nás. Věřím, že jednou budou všichni rádi, že jsem ty básně zachránil."

"Ten La Farge nemůže být nikdo dobrý, když po něm jdou. Když ničí jeho dílo, i když on už je ve vězení."

"Protože je ve vězení," opravil ji Üb.

"Pořád nechápu, co na tom chlapovi máš," kroutila hlavou ona. "V životě jsi ho neviděl. Ostatně, může to být klidně i žena, která píše pod mužským jménem."

üb se usmál a rozhodil rukama. "A copak musím toho La Farge znát? Prostě se mi líbí jeho básně. Líbí se mi i básně François Villona, a toho jsem taky nikdy neviděl."

Juliet se usmála při té představě. "No, to máš pravdu," pravila stále s úsměvem. Vzala ho za ruku. "Nechám nádobí na zítra. Pomilujeme se?" navrhla bezostyšně.

Pobaveně se pousmál. "Chceš se pokoušet o holčičku?"

Překvapeně se na něj podívala a pak se trochu odtáhla. Sklopila oči k zemi. "Ne, Philippe," řekla vážně. "Třebaže bych ráda. Víš, co jsme si řekli. Slíbili."

Vzdychl. "Vím," řekl prkenně. Vzal ji za ruku a snažil se neznít tak frustrovaně. "Tak se prostě jen pomilujeme."

Přikývla. "Ale ještě půjdeme dát dobrou noc chlapcům," upozornila vesele.

Üb veselý nebyl. Pitomý slib, proklínal v duchu. Po porodu Tionase si s Juliet řekli, že další dítě budou mít až se stuhou na dlani. Ani jeden netušili, že to bude trvat více než šest let. Tehdy byly jiné časy. Üb byl policejním důstojníkem a budoucnost se na ně líbezně usmívala růžovými rty. Pak přišel osudný případ. Růžovou budoucnost šlapala kopyta koně, a jak po ní dusala, ta budoucnost tmavla a tmavla, až docela zčernala.

Pomiloval ji mechanicky, ani jeden z toho neměli náležitý požitek. Üb ani nevnímal, co dělá. Juliet se nakonec odsunula stranou. "Takhle ne," řekla. "Takhle tě nechci. Jako bych se milovala s... nevím. Tělo je tvoje, ale tvůj duch je někde jinde."

"Promiň," zamumlal. "Ráno? To už se budu soustředit," slíbil.

Přikývla. Jemně ho políbila. "Bon soir."

"Bon soir." Otočil se k ní zády. V noci se mu zdál sen. Ten sen byl tak živý, jako by celou událost znovu prožíval. Jako by byl uvězněn ve svém těle a nemohl nic změnit, všechny jeho pohyby byly řízeny minulostí, tím, jak se tenkrát skutečně zachoval. A přesto sen představovala jen změť obrazů, které se mu promítaly v hlavě. Pamatoval si toho jen málo. Tak usilovně se to snažil vytěsnit... Pronásledoval ho městem, křižoval uličkami a on i Hugo se snažili, aby jim nezmizel. Konečně! Teď ho má! Slepá ulička. Zloděj na plukovníkově krásné bílé kobylce stojí mezi zdí a Übem s Hugem a pomalu se otáčí. Je v pasti... A najednou drží zloděj pistoli. Kalným sychravým odpolednem plným mračné šedi probleskne oranžový záblesk, když třeskne výstřel. O vteřinu později má Üb v ruce vlastní pistoli, natahuje kohout a mačká spoušť. Nic se nestane. Pak ho oslepí bolest v noze. Zatíná zuby, snaží se co nejrychleji vyčistit a znova nabít vlastní zbraň, a zatímco zuby trhá papírek, aby odsypal střelný prach, zazní další výstřel, protože jeho protivník byl rychlejší. Hugo... Übovi se točí hlava, v uších mu hučí, cítí, že padá na zem. Na poslední chvíli vytahuje nohy ze třmenů. Leží na studené dlažbě a vidí Huga. Jeho a Hugova krev se mísí na kamenných dlaždicích. Natahuje ruku, ale nedosáhne k němu. Ty oči... zoufalé, nic nechápající... Žalostné zvuky... Üb se pokouší o kousek posunout, ale bolest je strašlivá. A přesto ví, že na tom není tak zle jako Hugo...

V noci se probudil, potlačil výkřik, vstal, hadrem ze sebe osušil pot a šel si zase lehnout. Zbytek spánku byl už bezesný. Ráno, když se probudil, byly noční běsy zažehnány a zapomenuty a Üba naplňovala radost a energie nového dne. Když do jizby přišla Juliet, naštěstí ještě neoblečená, prudce ji objal, stáhl ji k sobě na postel a začal líbat. Pomiloval ji co nejněžněji, ale velice soustředěně a obezřetně. Když se ale chystali na druhé kolo, byli přerušeni. Bez zaklepání, jak míval ve zvyku, vstoupil Tionas. Juliet slabě vykřikla a vrhla se k němu. "Proboha, chlapče, jsi v pořádku?!" zvolala zděšeně. "Vypadáš strašně!"

Üb kradmým pohledem zhodnotil, že má pravdu. Tionas měl pod očima temné kruhy, byl bledý a unavený. Ale chlapec se vymanil z matčina objetí. "Já ano," řekl, "ale Philipp celou noc kašlal tak, že jsem nemohl spát."

"Měl jsi nás vzbudit," šeptala Juliet.

"Já tu byl několikrát," vyčítavě se ohradil on. "Ale spali jste tvrdě. Nemohl jsem vás probudit."

Üb zvedl obočí. Jak to, že oni nic neslyšeli, zatímco Tionas zjevně celičkou noc probděl?

Juliet už nechala zdravého syna být a běžela do vedlejší jizby. Üb si natáhl oblečení a následoval ji. Když stanul na prahu, seděla Juliet na kraji Philippovy postele a hladila ho po čele a vlasech. Proklál ji tázavým pohledem. Zvedla k němu zrak, jako by ho vycítila.

"Má teplotu," řekla slabě. "Ale mnohem méně se mi líbí ten kašel."

"Zůstaň tu s Tionasem," řekl pevně. "Já ho vezmu k doktorovi. Slyšel jsem, že se sem nastěhoval nějaký nový, jakýsi Eta nebo tak nějak."

Juliet bez váhání přikývla. Otočila se k němu a políbila ho. Povzbudivě se na ni usmál. "Naberu snídani, co ty na to?" Aniž by čekal na odpověď, zamířil do kuchyně. Na plotně stála ovesná kaše s kousky sušeného lesního ovoce. Üb vzal lžíci, vnořil ji do hrnce a ochutnal. Byla vynikající, studená, jak ji měl rád on i jeho děti. Jen Juliet ji raději jídala teplou. Přemohla se však. Nabral do čtyř misek a zavolal Tionase a Juliet ke stolu. Sám zhltl svoji porci a pak se vydal vnutit pár lžic také Philippovi. Po jídle pomohl chlapci s oblékáním, posadil si ho za krk a vyšli z domu. Juliet za nimi zavřela dveře. Üb okamžitě pocítil na citlivé jizvě, že se již mírně otepluje. Šedou, pochmurnou oblohou dokonce občas probleskl paprsek sluníčka. Musel se zeptat několika kolemjdoucích, zda nevědí, kde by našel doktora Etu. Teprve asi šestý oslovený ho opravil, že ten doktor se nejmenuje Eta, nýbrž Etü, ale kde ho lze najít, nevěděl ani ten. Nakonec se mu podařilo oslovit jakousi ženu, která mu ochotně pověděla dresu. Üb s potěšením shledal, že to je celkem nedaleko, a asi za čtvrt hodiny už stál v ordinaci nového lékaře.

Doktor Etü byl nejméně o deset let mladší, než si ho Üb představoval. Měl světlý obličej, který opticky zužovaly licousy, jež se zdály dohromady širší než doktorova tvář. Jeho hnědé oči byly tak tmavé, až vypadaly takřka černě. Na sobě měl béžovou vestu přes bílou košili, a zjevně si vůbec liboval ve světlých barvách, protože na háčku vedle dveří visel stejně béžový kabát. Pokynul Übovi, aby vedle něj pověsil svůj černý, a pak se věcně zeptal, jak může pomoci. Üb mu to stručně vyložil a doktor si vzal Philippa stranou. Po chvíli se vrátil s povzbudivým úsměvem.

"Bude v pořádku," uklidnil üba. "Ten kašel nezní hezky, ale není to tak zlé, jak se zdá."

Üb ulehčeně vydechl. "Co jsem vám dlužen, monsieur le docteur?"

Mávl rukou. "Nebylo to nic těžkého, monsieur. Řekněme tak... sedm kë?"

Drožkář na něj vytřeštil oči. "Cože?" užasl. Vytáhl bankovku. Položil ji doktorovi na stůl a utekl i s Philippem dřív, než muž stačil najít sumu, kterou mu měl vracet. Üb nebyl idiot, aby si myslel, že sedm kë je částka, ze které by doktor přežil. Dal mu dvacet kë, což byla částka, kterou obvykle požadovali doktoři za takovou prohlídku. A někteří chtěli ještě víc. Znovu si vybavil, jak to doktor Etü pronesl. "Ë" se v jeho výslovnosti blížilo k "i", což ukazovalo na to, že je ze severu. Ve všech ostatních částech země se výslovnost nijak nelišila od běžného "e" a ony dvě tečky i marnivé "ë" nechalo jen na parádu.

Cestou koupil v lékárně kapky proti kašli na předpis, který mu dal doktor. Kromě lékárny se však zastavil ještě někde. V krámku s názvem, který se dal přeložit jako "mužská stužka" nebo "mužský proužek", ve volnějším překladu také "mužská tkanička". Ať už byl překlad jakýkoli, význam znal každý Goňan.