1841 / 1.1.15. Alexandr

Anotace: ...

"Tak vy se znáte s poručíkem Übem?" zvolal jeden z jeho kolegů od stolu hlasitě a bodře. "Tak vítejte mezi námi, teď už doopravdy! Üb je legenda. Nejmladší poručík u zdejší policie, možná u policie v celých Gonách. Je ho škoda."

"Tak on byl policista?" Rina se na dotyčného obrátil se zájmem. Nějaké narážky slýchal už delší dobu, ale nevěnoval jim pozornost. Teď ho to však najednou zaujalo.

Druhý policista zaváhal. "No ano," připustil posléze. "A sakra dobrý. Bohužel ho zničil ten Alainův případ. Docela ho chápu, že odešel. Řešit případ od stolu... to prostě jaksi není ono. Ono by se to dalo, ale... když nemůžete za informacemi, musejí informace za vámi, a to holt už Üb nebral, jako že případ vyřešil on. On si všechno zjišťoval sám, byl tu jeden z nejpracovitějších."

"Ale dost už o něm," položil mu ruku na rameno jiný kolega. "Teď tu máme vás."

"Pánové," ozval se kdosi ode dveří, "já bych se s dovolením k tématu poručíka Üba vrátil. A vlastně i bez dovolení. Je víc aktuální, než by se mohlo zdát."

"Jak to?" podivil se Rina.

"Protože toho chlapa, co tenkrát ukradl plukovníku Alainovi toho koně, nechytil ani Üb, ani nikdo jiný. A teď si asi řekl, že už uplynulo dost času a mohl by začít znovu."

"Počkej, co se stalo?" zvedl se kdosi další z místa.

"Ukradl pěkného hnědáka jakémusi statkáři, a protože je tuze bohatý a protože ten případ má evidentně souvislost s tehdejším Übovým případem, má to přednost přede vším. Nemusím snad ani podotýkat, že kůň, který zmizel, je samozřejmě sedlákův nejlepší a nejkrásnější."

"Měli bychom se toho ujmout, než do toho začnou strkat nos novináři," zabručel kdosi. "Pojedu na ten statek a poptám se poškozeného na nějaké věci. Nováčku, pojedeš se mnou a ukážeš své kvality."

Rina poslušně vstal.

 

Jazyk obyvatel Gon, vlastního ostrova, jakož i ostrovů a ostrůvků jej obklopujících, byl zpočátku svého vývoje silně ovlivněn svým skandinávským základem. Od dob stoleté války, kdy se Gony silně přimkly k Francii a hojně jí pomáhaly až do dob válek napoleonských, však právě francouzština začala vtíravě útočit na skandinávsky znějící i vyhlížející jazyk Goňanů. Výsledkem tohoto působení byla bohatá slovní zásoba s mnoha synonymy (v mluvené formě samozřejmě značně nevyužitá), jejíž slova byla kombinací francouzských i severských prvků včetně až vášnivě posbírané zásoby diakritických znamének, jež zdobila písmena takřka v každém slově. Ironicky se říkalo, že když nemá slovo aspoň jednu přehlásku, kroužek, či přinejmenším jednu jinou odlišnost psané podoby od mluvené, nejedná se o slovo z gonského prostředí. Například město Taale mohlo být rádo za zdvojenou samohlásku. Kombinací gramatiky obou skupin jazyků a gonskou vlastní úpravou došlo k jistým změnám, například zkrácení francouzského „que“ na pouhé „q“, takže například ze jména Dominique se v obvyklé gonské formě stalo Dominiq.

Tak vzniklo i jméno monsieur Torqa. Peer Torq byl svalnatý muž střední postavy a opálené pleti. Měl řídké prošedivělé vlasy, gonské tmavé oči a široce krojená ústa plná křivých zubů. Při chůzi se kolébal ze strany na stranu.

„Ano, zmizel mi kůň,“ potvrdil neutrálním tónem. „Předevčírem. Ale víte, nezmizel jen on.“

„Cože?“ povytáhl obočí Rina. „Chcete říct, že se jich ztratilo víc?“

„To ne,“ ostře ho opravil sedlák. „Kůň se ztratil jen jeden. Ale zároveň s ním se vypařil i čeledín.“

„Můžete nám říct víc?“ zajímal se Rinův kolega.

Muž pokrčil širokými rameny. „To víte, že jo. Ten zmetek ke mně přišel před měsícem, jestli pro něj nemám práci. Vypadal tak trochu jako blázen, měl nějaké šílenství v očích, víte. Ale působil neškodně. Vzal jsem ho. Když jsem mu řekl, že bude u koní, mohl se radostí zbláznit podruhé. Předevčírem jsem byl ve městě prodávat a nakupovat, a když jsem se vrátil, řekl jsem mu, tomu čeledínovi, aby vzal koně k Ykkhó, jako k té řece, chápete, aby je umyl. No,“ rozhodil náhle rukama, „a zpátky se mi vrátil jenom ten hřebec. Sám. Po tom druhém zvířeti i po tom zmetkovi jako by se země slehla.“

„A ten zmetek se jmenoval prosím jak?“ zajímal se Rinův kolega.

„Tak to si pamatuju naprosto přesně. Ještě jsem si říkal, že je to takové krásné krátké jméno. A jak se hodilo, když byl tak nadšený prací s koňmi. Jmenoval se Adam Cheval.“

„Tak to je opravdu vtipné,“ prohodil Rina nesoustředěně. Jeho zaujalo něco jiného. „Říkal jste, monsieur Torq, že se vám zpět vrátil jen hřebec. Proč jste to tak zdůraznil? Chtěl jste tím říct, že ten druhý kůň, ten, co se ztratil, byla kobyla?“

„Klisna. Krásná, mohutná, nádherné zvíře, to vám povím… Měla takovou sílu…“

Rina ho dál neposlouchal. Podíval se na svého kolegu. „Tak to by nám mohlo stačit, co myslíš, Josephe?“

„Ještě drobnost,“ zvedl prst on. „Ten Cheval… Mohl byste mi ho popsat?“

„Vždyť jsem to už udělal?“ bránil se on.

Rina by na něj nejraději houkl, že jestli chce zvíře zase najít, měl by poslechnout, ale jeho kolega ho vlídně předběhl. „Já vím, Monsieur. Ale kdybyste mi dal detailnější popis, rád bych se pokusil toho čeledína nakreslit. Byl bych rád, kdybyste se potom podíval, jestli kresba odpovídá.“ A zatímco hovořil, vytahoval tužku a papír.

„No tak dobře,“ rozhodil rukama sedlák. „Co mám s vámi dělat. Ale rychle, mám práci.“

 

Když se druhý den sešli v kanceláři, zeptal se Rinův kolega: „vypadáš hrozně, copak jsi vůbec nespal?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Rina, „a zatímco ty jsi doma lenošil, já dělal svou policejní práci.“

Jeho kolega se snažil podle všeho odhadnout, zda to bylo míněno žertem, nebo vážně. „Pro tvou informaci, to nebylo lenošení, ale něco jiného, říká se tomu spánek. Mimochodem, je to skvělé, měl bys to taky zkusit.“

Rina nehnul brvou.

„Zjistil jsi něco?“ zeptal se kolega zklamaně.

„Samozřejmě. Navštívil jsem pár částí města a otravoval pár lidí. Nakonec jsem se dostal k záznamům ze sčítání lidu za loňský rok, tj. rok Páně 1839. Našel jsem celkem patnáct Adamů Chevalů.“

„Páni,“ přerušil ho jeho kolega. „To je docela dost. Adam mi nepřijde úplně obvyklé jméno. Nezní moc gonsky.“

„Alexandr taky ne, a přitom jich tu vždycky byla hromada,“ utrousil Rina. „Každopádně jsem je pro jistotu hned všechny obešel, abych měl co největší jistotu, že je zastihnu doma.“

„To jsi je vyrušil od snídaně, ne? Každopádně jsi udělal kus práce.“

„Neraduj se,“ zarazil ho Rina. „Drožka mi ušetřila bolavé nohy. Ve dvou případech se jedná o otce se synem, kdy syn je tak pětiletý kluk. Další je lékař, nevím, proč by se nechával najímat do služby ke koním, a i kdyby ano, tenhle rozhodně není náš člověk, protože před dvěma týdny zemřel. Zápal plic. Další jsou právníci, truhláři, pekaři… No prostě ani jeden se nám nehodí.“

„Takže jsi vlastně neudělal nic!“

Rina rozhodil rukama. „Nicméně mě zaujalo, jak říkal, že mu vzali klisnu. Ten sedlák. Plukovníku Alainovi přece ukradli kobylu. A já si vzpomněl, že před třemi lety jsme měli v Agoulle během roku tři krádeže koní. A všechno taky klisny nebo kobyly. Takže tím je asi vyřešené, proč tady od krádeže plukovníkova koně žádné další případy doteď nebyly. Cestoval po ostrově.“

„A ten váš člověk z Agoulle se taky jmenoval Adam Cheval?“

„Trefa. A ještě něco navrch. Podle přízvuku pocházel někde odsud, víc ze severu.“

„Jenže tady není, i když tady před dvěma dny ukradl dalšího koně. Takže Adam Cheval nejspíš nebude jeho pravé jméno.“

„Alors,“ uzavíral Rina, „jako bychom hledali jehlu v kupce sena.“

„Spíš v celém seníku,“ zabručel jeho kolega.