1841 / 1.2.21. Murat

Anotace: Druhá část: Následek

"Kdo bude vaším sekundantem?" naléhal Rina.

La Farge váhal a ne a ne dospět k rozhodnutí. Nepochyboval, že Xavier, jakkoli s duelem nesouhlasí, by rád byl tím, koho si novinář vybere. Na druhou stranu ho zaujal Üb. Bylo to pár minut, co mu řekl, že odhalil, že právě La Farge je oním básníkem, jehož buřičské verše strhávala policie a garda z budov. La Fargovi se líbilo, jak z něj Üb dělá básníka nad jiné lepšího. Nemohl přeci dovolit, aby Rina Übovi zesměšnil jeho hrdinu pár chvil poté, co ho potkali. Zejména proto se rozhodl pro souboj. A také proto, že – jak již bylo zmíněno – La Farge tíhnul k dobrodružstvím a nebezpečím.

"Mým sekundantem bude poručík Üb," prohlásil.

Jmenovaný zvedl hlavu. Mírně se uklonil. "Bude mi ctí, monsieur La Farge," pravil tónem, Který La Fargovi připomněl herce z divadla, kam párkrát zašel s Evou Mörgdtovou.

"Promiň, Xaviere," obrátil se novinář ke svému kolegovi.

Ten pokrčil rameny, ale když promluvil, z hlasu mu zaznívala sklíčenost. "To nic," broukl. "Přeju ti štěstí. Já půjdu domů za Françoise."

La Farge nevnímal, jak se tiše domlouvají oba sekundanti na pravidlech a průběhu souboje, který si on vymínil. Rychle chňapl po Xavierově ruce. "Xaviere, počkej, prosím. Měl bych návrh, jak se ti odvděčit."

"Vždyť už jsme se domluvili," překvapeně řekl on.

"Nemyslím za tohle," ukázal La Farge na svůj zbitý obličej. "Mon ami, nech mne u sebe chvíli, prosím tě. Budu se ti za to aspoň moct starat o Françoise, když budeš pryč, nebude tam tak sama..."

Jeho kolega a kamarád na něj ohromeně hleděl. "Ty nemáš kde bydlet?"

"Mám," připustil. "Ale nestojí to tam za nic." Přemohl bolest a zazubil se na něj. "U tebe můžu kouřit."

Xavier se hlasitě rozesmál. "To je argument!"

La Farge pokrčil rameny a chmurně se usmál. "Je to pravda."

Xavier stále vypadal rozmrzele nad tím, že si přítel za svého sekundanta nevybral právě jeho, než však mohl jeden nebo druhý něco říci, ozvali se Üb s Etüm.

"Monsieur Rina," oslovil policistu Etü. Jmenovaný jen zvedl hlavu a mírně přikývl, jako že vnímá. Etü k němu přešel.

"Monsieur La Farge," řekl Üb. La Farge k němu sám vykročil.

"Ano?"

"Takže souboj bude zítra ráno. O půl šesté se sejdeme před hradbami. Budete se bít pistolemi, abyste měli oba stejné šance."

La Farge přikývl. "Kde ale chcete pistole vzít?" divil se.

"Mám pár přátel. O to se nestarejte."

"Já ale střílet neumím!" bránil se La Farge.

"Ale Rina vás na souboj nevyzval," upozornil ledově bývalý policista.

 

Když se La Farge vrátil domů, otevřela mu Eva. "Bože, ty vypadáš," hlesla, když ho přelétla pohledem. "Co se ti stalo?"

Mávl rukou. "Pustíš mě dovnitř?" zeptal se.

Ustoupila.

La Farge kolem ní prošel rovnou do své komůrky. Následovala ho. Když na sobě vycítil její pohled, obrátil se.

"Ty se balíš?" užasla.

"Ano. Našel jsem si jiné bydlení."

"To ti přeju," řekla neurčitě.

Chabě se usmál. "Možná tam nebudu bydlet moc dlouho," řekl spíš k sobě než k ní.

"Jak to myslíš?"

Podíval se na ni a pochopil, že se podřekl. "Mám souboj," bezděky zašeptal. Oficiálně byly souboje zakázané, ve městě velmi přísně, mimo město, pokud byli dotyční přistiženi, už mírněji, ale přece. Evě ale La Farge věřil. Proč by o tom někomu povídala?

"Souboj!" zalapala po dechu a zornice se jí rozšířily.

Pokrčil rameny. "Že jsem se zmiňoval."

"Ne, Murate," chytila jeho ruku. "Já jsem ráda, že jsi mi to řekl. Snad se ti nic nestane."

"Nemusíme si hrát na kamarádíčky, ne? Nemusíš předstírat, že mě lituješ."

Eva se na něj podívala s upřímným zmatkem. "Zlobíš se? Na mě?"

Netrpělivě setřásl její ruku. "Promiň. Půlku života na mě nikomu nezáleželo. Nejsem zvyklý na to, aby mi tolik lidí říkalo, jak mi přeje štěstí, navíc během jedné hodiny."

"Kolikátá jsem?" zajímala se.

"Druhá."

"Aha." Eva se od něj odvrátila. "Tak... si ten souboj užij. Ať dopadne jakkoli."

Zazubil se na ni. "Tak to mám v plánu. Už se těším, až budu na Rinu střílet."

"A co až bude střílet on na tebe?"

Pokrčil rameny, ačkoliv ho nemohla vidět.

 

Byla to pro něj krutá noc. Ležel na zemi na slamníku v teple hned u kamen, přesto však ne a ne spát. Neustále si musel představovat, jaký asi bude zítřejší souboj. Kdo zvítězí? Nejspíš Rina, přiznal si rozmrzele. Ale na druhou stranu... jak to říkal poručík? Že s pistolemi budou mít stejné šance? Jak je to možné, když La Farge v životě nestřílel, ale vsadil by se, že Rina už mnohokrát? Jenže copak měl na výběr? Nemohl přeci dopustit, aby jeho urážka zůstala bez trestu, navíc před svědky! A proč se strachovat? Na místě přeci bude ten Etü, lékař. Vlastně se nemá čeho bát, uklidňoval sám sebe. Ale kdesi hluboko v nitru věděl, že to není pravda. Vzpomněl si na Üba a musel si říkat, zda poručík bude mít příležitost splnit své slovo a poskytnout mu rozhovor, nebo zda už bude La Farge zítra touto dobou mrtvý. Možná je to poslední noc v jeho životě... Co by měl dělat? Rozhodně ne se tady válet a marně se pokoušet usnout, umínil si. Vytáhl z náprsní kapsy vesty hodinky. Bylo teprve tři čtvrtě na dvanáct. Ještě čtvrt hodiny si bude moci říkat, že souboj proběhne zítra. A potom, během jediné vteřiny, se ono zítra stane dneškem. Během jediné vteřiny může zítra zhasnout jeho život. Během vteřiny... nebo během několika hodin, ne-li dokonce dnů. Nikdo mu nezaručí, že po zásahu kulí zemře okamžitě. Nenávidí ho Rina dost na to, aby schválně mířil špatně a nechal La Farge trpět? Nebo bude milosrdný a nechá ho zemřít rychle? Ne... Za tu krátkou chvíli, kdy ho znal, neměl La Farge pocit, že by Rina mohl být milosrdný. Ale k souboji nakonec ani nemusí dojít... Pokud by se usmířili... Sekundanti se jich určitě budou ptát. Byla to jejich povinnost. Těsně před soubojem se museli zeptat soků, zda se opravdu ještě nechtějí smířit. Ale to se tady nestane... La Farge, byť měl ze souboje strach, nechtěl tak snadno přijmout potupu, které ho Rina vystavil. Ještě teď slyšel jeho slova: Kolik mu vlastně je? Dvacet? ... Někdo takový nemůže napsat nic slušného... nejsem tak sebestředný jako vy, já se ke svému dílu nehlásím...

Ten chlap je přinejmenším stejnou měrou nafoukaný jako on sám.

Vstal, přešel ke stolu a tiše odsunul židli. Když se na ni posadil, nohama klátil ve vzduchu. Přemýšlel, dlouho dumal, ale žádné verše ho nenapadaly. Tichounce zaklel. Slezl zpátky na zem a došel do kuchyně. Nalil si vodu a pak se zarazil se sklenicí u rtů. Váhal. Nebyl si jist, zda si může dovolit vodu vypít. Dobře si pamatoval své začátky ve Vele. Neměl by ji převařit? Jenže natropí hluk... Nakonec zvítězila žízeň. Pokrčil rameny a napil se. Voda chutnala hrozně, byla teplá. Ať si mi ublíží, říkal si v duchu. Nejspíš mi zbývá pár hodin života, tak co na tom sejde. Vrátil se do postele a po hodné chvíli konečně neklidně usnul.

 

Ráno ho probudil Xavier. "Vstávej, ať nezaspíš vlastní souboj," třásl mu ramenem. La Farge cosi zabručel. Cítil se bídně po téměř probdělé noci, zpětně litoval, že se po návratu do postele ještě nepodíval na hodinky. Neměl představu, jak dlouho seděl nad prázdným papírem. Zamrzelo ho, že zůstal prázdný. Jestli zemře, nezůstane po něm nic. Přál si zanechat nějakou zprávu, poselství lidem, které tu ponechá. Evě... Xavierovi... možná Übovi... Při těchto úvahách si najednou vzpomněl na Liesu Etüovou. Nechápal, proč se mu vybavila její tvář. Viděli se dvakrát, jednou U Voňavé růže, podruhé ve Vele. Měla nádherné jméno. Liesa... Připadalo mu lahodné jako med. Když se mu tak náhle zjevilo na mysli, odmítalo jen tak odejít. Liesa, Liesa, Liesa...

"Co je ti?" zvedl obočí Xavier. "Kdo je Liesa?"

La Farge se zarazil a s hrůzou si uvědomil, že to jméno vyslovoval nahlas. "Nikdo," vyhrkl honem.

"Tak nikdo..." protáhl Xavier.

"Opravdu, nikdo. Liesa je..." La Farge se usilovně snažil rychle něco vymyslet, ale nápady jako by ho již navždy opustily, trestajíce ho za jeho pýchu. "Liesa je název mé nové básně," vyhrkl. "Ještě jsem ji nenapsal, ale... brzy napíšu. Jestli budu mít příležitost."

"Aha... Dal ses na milostnou poezii?"

"Jak jsi na to prosím tě přišel?" podivil se La Farge. "Milostná poezie mi nikdy nešla... jsem spíš buřič, potížista," zazubil se.

"Já nevím, ženské jméno..." krčil rameny Xavier. "Dáš si vajíčka?"

"Nemám hlad. Navíc nemyslím, že by záleželo na tom, jestli střílím s prázdným nebo plným žaludkem."

"To se pleteš," oponoval Xavier. "Když budeš mířit na lačno, žaludek ti zakručí, to tě rozechvěje, pistole ti namíří o pár centimetrů jinam a už můžeš s přehledem minout cíl."

La Farge se k němu otočil. V Xavierových očích hořely veselé ohníčky. "Asi mi dnes není do smíchu," utrousil chabě on.

"To je chyba," škádlil ho Xavier. "Jestli ti zbývají poslední hodiny života, měl by ses z nich veselit."

La Farge se pokusil usmát a v roztrženém rtu mu cuklo bolestí. "Nějak mi to nejde," utrousil.

Xavier mávl rukou. "Jdu ti udělat ta vejce."

La Farge jídlo snědl bez chuti. Jedl Mechanicky zvedl lžíci k ústům a polykal. Pak vstal a začal se oblékat. Možná naposled, blesklo mu hlavou. Napadlo ho, proč na to nepomyslel už u jídla. Před očima se mu opět vyrojily tváře. Gneus, Yanna Mörgdtová, Eva, Xavier... Françoise... Vzpomněl si na Rinova slova. Já nemám co ztratit... La Farge napadlo, jestli Rina třeba přijetím souboje nedával najevo, že vlastně napůl doufá, že ho La Farge zastřelí... nejspíš nemá ženu ani děti, žije sám... jako La Farge, ale Rina, Rina je ve městě nový. Žije tu tak měsíc. Mnoho lidí tu nezná. La Farge tu znaly stovky lidí, jako malého chlapce, který kradl, aby se uživil, jako uklízeče v šenku, jako novináře. A jako básníka. Většinu z nich by samozřejmě jeho smrt nezajímala, nebo zajímala, ale jen povrchně. Ale několik lidí, na které si vzpomněl, by jeho smrt bezpochyby poznamenala. Budou pro nějt ruchlit, možná mu dají i náhrobní kámen. Ale koho zasáhne Rinova smrt?