1841 / 1.2.29. Alexandr

Anotace: ...

"Kruci, zaspal jsem!" zahromoval Etü a vyletěl z postele. "Lieso! Lieso, co je se snídaní?!"

"Je hotová," protáhla se jeho sestra, která dřímala na židli u stolu.

"No," rozhodil Etü rukama. "Tak ji naber, ne?"

"Ty máš dneska náladu," zabručela a zvedla se.

Etü se spěšně oblékal. "Dlouho jsi nezpívala," podotkl.

"Zase budu. Za pár týdnů."

"Zase U Voňavé růže?"

"Ano."

Usmál se. "Tak to už se těším."

"Myslíš, že přijde i La Farge?"

"Cože? Proč? … Jak bych to mohl vědět?"

Liesa pokrčila rameny. "Nevím, jen mě to napadlo. Přemýšlel jsi už, za koho mě provdáš?"

"Přemýšlel. Ale rovnou předejdu další otázce, ještě jsem nic nevymyslel. Koho bys chtěla?"

Liesa se na něj podívala. "Manžela, Alexandře. A aby mě měl alespoň trošičku rád."

"Jsi příliš skromná sestřičko," vzdychl Etü. "Já bych ti přál nějakého váženého manžela, věhlasného doktora, bohatého obchodníka, nějakého důstojníka, nejmíň plukovníka, nebo ne, rovnou generála!"

Liesa se smála. "Ale bratříčku, všichni ti, které jsi jmenoval, určitě budou tak o dvacet let starší než já. A pak, vezmi třeba toho obchodníka. Náš otec je taky obchodník, a jaký to je člověk? Říkala jsem přeci, že bych si přála, aby mne měl aspoň trošku rád."

"Tak koho chceš?"

Liesa sklopila oči. "Já vím, že jsem naivní, Alexandře. Ale chtěla bych opravdu někoho, kdo by mě miloval. Cožpak já, já si zvyknu, ale chtěla bych, aby… se ke mně choval pěkně. Aby mě nebil a… a je mi jedno, jestli to bude nějaký generál, plukovník nebo třeba herec nebo… novinář."

Etü zpozorněl. "Lieso, tak se mi zdá, že ti ten La Farge nějak stoupl do hlavy. To není samo sebou, abys na mě během dvou minut vypálila jeho jméno a pak i profesi."

Dívka sklopila oči. "Líbí se mi," přiznala.

"Proboha, co se ti na něm líbí?" žasl její bratr. "Vždyť je víc než chudý, vyhodili ho z bytu… a kouří! A taky je tak malý… Kdyby sis klekla, byla bys stejně vysoká jako on!"

Liesa se rozesmála. "To přeháníš! A pak, nezáleží na tom, že je chudý, já přeci budu mít dostatečné věno."

"Pokud nás naši rodiče ještě nestihli vydědit," procedil Etü. "Nebo spíš tebe. Mám pocit, že mě už otec z testamentu vyškrtl hodně dávno."

"Prosím tě, říkám jen, že se mi trochu líbí, nebudeme se hned brát," zčervenala Liesa. "Najdi mi tedy někoho jiného, když se ti La Farge nelíbí."

"Najdu, a ty běž najít tu snídani! Přijdu pozdě!"

"To už jdeš. A snídaně, bratříčku, už je na stole. Kdybys mě byl nechal domluvit, řekla bych ti to už před půl minutou."

Etü si ani nesedl, zvedl misku a rozčileně do sebe házel jídlo.

"Prosím tě, zaskočí ti," napomenula ho sestra.

"Správně, mně," podotkl mezi sousty a dal jí tak najevo, že se nemá starat.

Liesa pokrčila rameny a pomalu, vklidu snídala.

Etü doslova hodil prázdnou misku na stůl, popadl kabát a vykročil ke dveřím. Jak byl ve stresu, všímal si pramála kolem sebe. Proto ho velice překvapilo, když uklouzl na čemsi na podlaze a málem spadl. Na poslední chvíli se zachytil rámu dveří, které předtím otevřel.

"Krucinál, co to…!" zaklel a podíval se pod nohy. Zvedl obálku. Úhledným písmem na ní stálo: Liesa Etüová.

"Lieso!" křikl. "Lieso, máš tu dopis!"

Vzala obálku a překvapeně ji otevřela. Vytáhla papír složený na třetiny a v prstech jej rozložila.

"Co to je?" zajímal se Etü.

Dlouho mlčela. Její oči kmitaly ze strany na stranu, jak pročítaly řádky. Pak se zvedly k Etümu, plné údivu a jakési něhy. "To je… to vypadá jako… milostný dopis."

"Od koho?"

"Jak to mám vědět? Není tu podpis."

Bratr jí papír vytrhl z rukou. "Aspoň iniciály napsat mohl," zabručel nesouhlasně, ale sám se přesvědčil, že se pisatel neobtěžoval ani s tím. Písmo bylo nepatrně větší a méně uhlazené než na obálce. Hned na začátku stálo, že dotyčný váhal dopis odeslat. Nemusel se namáhat, pomyslel si Etü, rozčilen žárlivostí. Zjevně moc psát neumí. Věty byly na milostný dopis na Etüho vkus příliš strohé, a přestože obsahovaly různé přívlastky, působily poněkud uměle a násilně zplozené. Etü zalétal očima na konce vět, kde se nalézal přísudek. Většinou sestával z obyčejného, nudného "být" v různých osobách i časech.

"Můžeš mi ho prosím vrátit? Počkej si na vlastní milostný dopis," ušklíbla se jeho sestra.

Etü jí papír podal. "O takový bych snad ani nestál."

"Mně se náhodou líbí. Ten, kdo mi ho poslal, mě má rád. Není potřeba nějaké rozvité věty táhnoucí se přes tři řádky, abych to poznala," dodala, jako by mu četla myšlenky.

"Jak myslíš," pokrčil mrzutě rameny. "Tak si to tu s tím psaním užij. Já už musím." Ale na chodbě si zamyšleně škrábal bradu. "To by mě zajímalo, kdo jí ho napsal…"