1841 / 1.2.30. Gustav

1841 / 1.2.30. Gustav

Duben, léta Páně 1840

 

Gustav Joir byl v plné parádě. Dlouhé vlasy měl pečlivě sčesané z čela a stažené do culíku u krku. Vypadaly tmavší, než ve skutečnosti byly. Ale kapuce je stejně odhalovala jen pramálo. Kromě uniformy měl na sobě těžký černý plášť s kápí, jaký vyfasovali pro cestovní účely. Byl po zuby ozbrojený; přes plášť měl na zádech těžkou pušku, u opasku připnutou šavli a bajonet  a dvě pistole a k vysokým jezdeckým botám měl připnutá pouzdra s noži, jejichž čepele byly u záštit zubaté.

Jednou rukou v rukavici bez prstů si pohrával s černým šátkem uvázaným na krku, druhou v normální rukavici zase se zelenými šňůrkami pláště. Byl nervózní. Sám král před několika týdny vyslechl jeho plán a schválil ho. Dnes mělo dojít k jeho naplnění. Joir nesměl nic pokazit, za žádných okolností. Jenže zvrtnout se mohlo mnoho věcí, zvlášť teď za tmy. Panovník se ale vyjádřil zcela jasně: musí to proběhnout za tmy. Oba vězňové byli příliš nebezpeční a zejména u toho Christiana se nemohlo riskovat, aby ho někdo spatřil, dokud nenastane správný čas.

Po jeho bocích kráčeli dva členové jeho oddílu. Vybral pro tento úkol Orfea, který byl z jeho mužů nejsilnější, a Aarona, který nahradil zesnulého Kornelia. Joir se chtěl přesvědčit o jeho kvalitách. Zatím o něm věděl jen to, že je to vysoký hubený mladý muž s dlouhýma rukama a nohama, který se vždycky ochotně smál čemukoli vtipnému, co si řekli ostatní, ale sám do debaty nikdy ničím nepřispěl. Oba jeho druhové byli podobně vyzbrojeni jako jejich velitel, ale neměli na pláštích kapuce. Před nimi kráčel žalářník se jménem Yacoub, které se Joirovi velice líbilo, a svítil sobě i jim na cestu pochodní.

Když přišli k cele, strčil Yacoub klíč do zámku a začal jím pomalu otáčet. Záměrně přitom tropil hluk, aby vězně vyburcoval z případného spánku. Jakmile odemkl, poodstoupil. Orfeus s Aaronem vrazili do cely, Orfeus se vrhl k Christianovi, Aaron k Árnovi. Zvedli je a zkroutili jim ruce za zády. Pak je vyvedli ven a žalářník za nimi opět zamkl. Zpátky kráčeli první Yacoub, za ním oba vězni, kterým na záda mířily pušky Orfea a Aarona, a jako poslední Joir sám. Árno kráčel s hlavou sklopenou, ale Christian měl bradu bojovně vystrčenou. Úžasné, říkal si v duchu Joir. Tolik let ve vězení a jeho to nezlomí. Uvažoval, jak by obstál on sám.

Vyšli na čerstvý vzduch a poručík Joir se blaženě nadechl. Oba jeho muži s vězni zamířili k dřevěné kleci, kam je zavřeli. Pak začalo mužstvo nasedat. Gardě byli vyhrazeni bělouši, podobně jako ve vojsku klisny nebo valaši. Joir tomu svému říkal Gustav a často k němu v duchu promlouval, někdy i nahlas, když ho nikdo nemohl slyšet.

Kromě jeho samotného, Orfea a Aarona tu byli ještě Isaac, Robert a tři gardisté z jiného oddílu, které si pro dnešní akci vypůjčil.

"Neměli bychom je spoutat, poručíku?" zeptal se jeden z nich.

"Nechte je být. Jsou v kleci, neutečou ani neublíží," odbyl ho Joir.

"Vy nás nepopravíte?" užasle se divil Árno.

"Kam nás vezete?" zvědavě se zeptal Christian.

"Tady máš víno, tak pij a drž hubu," utrhl se na něj jeden z cizích gardistů a hodil po něm lahvici. Přitom se spolu se svými dvěma druhy smál, čemu však, to Joir pochopil až za okamžik, když se Christian napil a hned tekutinu vyprskl se zkřiveným obličejem ven skrz mříže.

"Fuj, to není víno, to je krev!"

Joir se zamračil. "Jsme garda, nebo nějaká banda zlobivých dětí!" zahřměl. "Jestli už jste se nasmáli, tak bych se konečně dal na cestu, ať to stihneme, než se rozední, ano?"

Dva z jeho vlastních mužů, kteří se předtím ke smíchu přidali, okamžitě zmlkli. Třem gardistům z jiných oddílů trvalo déle, než pochopili Joirův způsob velení. Když jim ale věnoval zvláštní nahněvaný pohled, zmizely úsměvy ze rtů i jim.

Klusem projížděli předem určenou trasou od zámku k pevnosti, rozmarně se shlížející v jednom z přítoků řeky Ykkhó, bystře zurčícím ze skaL. V čele jel Joir sám s Aaronem a Isaacem po obou stranách. Isaac si s Robertem, který jel za nimi, povídal o Taťáně. Za Robertem táhl kůň pojízdnou dřevěnou klec s vězni, za ní jel hrdě vzpřímený Orfeus, za ním další trojice gardistů a průvod uzavírali tři muži, kteří do Joirova oddílu nepatřili. Velitel výpravy se rozhlížel kolem sebe. Po cestě se jelo pohodlně, byla vytvořena vykácením stromů přibližně středem lesa, ale po obou stranách o sobě les dával vědět až mrazivě. Jako by se chtěly bránit dalšímu útoku ze strany lidí, semkly se stromy těsně k sobě. Les byl hustý, téměř výhružně tichý. Joirovi běhal mráz po zádech, když jím projížděli, a nemohl se dočkat okamžiku, kdy jej konečně opustí.

Když se opět ocitli na volném prostranství luk a polí, tiše vydechl úlevou. Za chvíli už to určitě bude mít za sebou. Zbaví se tohohle nebezpečného podniku a vrátí se s ostatními do kasáren. S ostatními, ale bez vězňů. Zadíval se jejich směrem. Muži k sobě byli těsně nalepení, jako by se bránili před zimou. Joirovi se zdálo, že si něco šuškají, ale přes hlasy Roberta a Isaaca si tím nemohl být jistý. Přemýšlel, zda je okřiknout, aby ztichli, díky čemuž by snad i rozuměl pár slovům z rozhovoru těch dvou zajatců, ale pak to zamítl. Co by mohli udělat? Jsou zavření v kleci, neozbrojení a navíc sami dva proti několikanásobné přesile. Momentálně nejsou vůbec nebezpeční. Vzdychl. Zažíval vnitřní bitvu. Na jednu stranu dostal oficiálně za úkol dopravit vězně do pevnosti, aby byli jakožto opravdu nebezpečné osoby izolováni dokonce i od ostatních vězňů v královském žaláři. Na druhou stranu mu rvalo srdce, že jedním z nich je právě Árno. Árno, jeho dávný kamarád, se kterým si od dětství hrával...

"Pomozte!"

Joir sebou škubl a znova se zahleděl ke kleci. V mdlém měsíčním světle zahlédl Árna nalepeného k mřížím a Christiana, který se za ním hroutil k zemi. Kašlal a prskal po podlážce klece. Ve svitu srpku bílé luny mezi mraky si Joir děsivě pomalu uvědomil, že spršky slin dopadající s každým zakašláním na dřevo jsou temně, krvavě rudé.

To nevěstilo nic dobrého. Okamžitě dal povel zastavit. "Victore, Guyi," kývl na dva muže. Victor patřil k jeho mužům, Guy byl jeden z těch vypůjčených. "Běžte se podívat, co se děje."

Victor poslechl bez zaváhání, Guy ho následoval s vteřinovým zpožděním. Otevřeli klec a Guy se vmáčkl mezi vězně. Joira se zmocnil pocit, že možná udělal chybu. Vzpomněl si na lahvici, kterou po vězních hodil na nádvoří jeden z gardistů. Jako by mu hlavou zpětně prolétly myšlenky obou zajatců, dokázal zsi představit jejich uvažování. Jejich plán. Musel ho v duchu ocenit. Otevřel ústa, ale tak nějak věděl, že na varování je už pozdě. V posledním záblesku měsíčních světla postřehl, jak se oba vězni pohnuli, a pak se světlo ztratilo, když jej zaclonil mrak.

Na několik vteřin se rozhostila tma, jak náhle zmizel zdroj světla a chvíli trvalo, než se s tím oči dokázaly vyrovnat. Když se Joir opět rozkoukal, byla klec prázdná. Árno k sobě tiskl Victora, Christian Guyho. Bradu měl zamazanou krví, ale jinak stál vězeň pevně a už vůbec nezakašlal.On i Árno tiskli gardistům na hrdla nože a Joir si všiml, že Guy, který si před chvílí klekal ke zdánlivě dávícímu se vězni a tvářil se tak starostlivě, má prázdná pouzdra na botách.

Joir sundal pušku a trochu neohrabaně zacílil. Všiml si, že jeho druhové učinili totéž. Jenže dvě postavy představovaly pro křesadlové zbraně zoufale malý terč, zejména když se držely ve značné vzdálenosti od sebe. Pravděpodobnost, že vězně zasáhnou, je pramalá, uvědomil si poručík. Navíc k sobě tisknou ty gardisty. Kdyby je zasáhli, jen by ublížili vlastním druhům. Joirovi se nezdálo pravděpodobné, že by kule mohla mít dostatečnou energii, aby nejen prorazila tělo lidského štítu, ale ještě zranila nebo zabila vězně za ním.

Zatím se Árno se svým druhem dostali až zpět k hradbě lesa. Zjevně pochopili, že les jim skýtá bezpečí. Na koních by je gardisté nemohli pronásledovat. A pěšky by to teď v noci taky nestálo za nic.

A najednou se měsíc opět odkryl a v nastalém světle Joir uviděl krev. Proud krve, která oběma zajatým gardistům vytryskla z hrdel a zkropila mocným přílivem hrudníky uniforem. Victor zemřel tiše. Guy vydal jakýsi bublavý zvuk, těžko říct, zda mělo jít o výkřik, vzdech nebo dokonce nějaká slova. V témž okamžiku zjevně krev postřehli i Joirovi druhové a začali střílet. Aby s nimi udržel krok, vystřelil i Joir a zaklel, když jeho kule jen těsně minula Árna.

Dvě kule se zanořily do těl mrtvých gardistů, jak však Joir předpokládal, vězni zůstali nezraněni. Pomalu se pozpátku posunovali k lesu a stále k sobě tiskli těla Victora a Guyho, aby je chránila. Pak Christian vzal od Guyho opasku pistoli, ledabyle namířil a vypálil. Jenže skupina gardistů na koních představovala mnohem větší terč než oni, dvě osamělé postavy. Zásah byl úspěšný. Joir postřehl, že kule míří jeho směrem. Než stihl jakkoli zareagovat, vrhl se bez jakéhokoli zaváhání Aaron před něj. Sykl bolestí, když se mu kule zavrtala do paže. Zvedl ruku a položil mu ji na rameno.

"Dobrá práce. Děkuji, Aarone."

Gardista se na něj otočil. V očích mu doutnala bolest, ale rty se už ani nepohnuly, nechtíce vydat další sten. Chvíli se jeden druhému dívali do očí. Joir odvrátil pohled. Nemohl se déle dívat do šedi, která mu tolik připomínala šeď očí Árnových.

Uvědomil si, že někteří gardisté se nehodlají vzdát. Nemohli vězně pronásledovat, ale zkoušeli po nich ještě střílet.

"Nechte toho! Šetřete munici!" okřikl je on. Podíval se směrem k lesu. Christiana i Árna už pohltily stíny stromů. "Vraťme se! Musíme podat zprávu!" zakřičel a první pobídl koně. Isaac a Aaron udělali totéž, po nich Robert. Postupně se otočil celý průvod a v mrzuté náladě se vracel ke královskému zámku. Joirovi hlavou táhly myšlenky smíšených pocitů.

Autor Rebejah, 11.03.2022
Přečteno 72x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Poutavé. Příběh velmi popisný, včetně charakteristiky jednotlivých postav. Tma jako přítelkyně pro útěk.

11.03.2022 11:14:59 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí