1841 / 1.2.32. Philipp

Anotace: ...

K Voňavé růži přišel pozdě. Když vstoupil, dívka už zpívala. Rozhlédl se po místnosti a pátral po volném místě. Hned u dveří seděl La Farge, kouřil a cosi si zapisoval, ale nedíval se na pero, nýbrž na Madame Orfeu. Hned u vyvýšeného pódia, na němž dívka stála, seděl její bratr. Vedlejší stůl obsadil Rina a ten teď Übovi zamával a posunky ho zval k sobě.

"Nemohl jsem to tu najít," usmál se provinile, když si sedal.

Rina mu úsměv chápavě opětoval, ale jen krátce. Dobře si uvědomoval, jak mu úsměv nesluší.

"Neměl tu být i Joseph?" zajímal se Üb a hned si poručil kávu. Sledoval obsluhující ženu, jak odchází. Něco mu na ní připomínalo Juliet. Když procházela kolem La Farge, novinář ji zadržel a objednal si také kávu.

"Je tady," souhlasil Rina. "Támhle. Odloudil La Fargovi jeho doprovod."

Üb se podíval naznačeným směrem a skutečně uviděl, že u stolku vzadu sedí Joseph s dívkou, kterou viděl u La Farge. Živě si povídali a smáli se. Joseph dívku jemně držel za ruku.

"Co čteš?" zajímal se Üb. Rina bloudil pohledem po článku v novinách.

"Včera... ne, už předevčírem utekl ten malíř, co ho zatkli pro postřelení plukovníka Alaina."

"Cože? Jak se mu to proboha podařilo?" žasl Üb.

"No, on to evidentně není žádný hlupák. Neutekl z vězení, utekl při převozu do pevnosti. A s ním ještě jeden vězeň, ale o něm se tu nic bližšího nepíše. Asi není tak zajímavý jako Öörr."

Üb zamyšleně zopakoval: "Utekl při převozu... To asi ti, kdo na ten převoz měli dohlížet, nedopadli moc dobře, co?"

"Myslíte, že je taky zabil?"

"Buď, anebo si to s nimi potom vyřídil sám král. Jestli ho chtěli mít v pevnosti, asi ho považovali za dost nebezpečného."

Rina pomalu přikývl. "Na tom něco je."

"Píše se tam ještě něco?"

Policista rychle sklopil zrak k novinám. "Hm... Aha, ano! Myslel jsem, že je to jiný článek, ale zjevně patří ještě k tomu o Öörrovi. Král prý vyzývá, aby se nikdo nepokoušel o Öörrovo opětovné zatčení." Trochu zaraženě dodal: "Ani policie ne... Prý se o to postará garda sama. To je tak nebezpečný?"

"Možná. Spíš náš panovník chce, aby si garda snědla, co si nadrobila. Určitě to byla ona, komu Öörr při převozu uprchl. Ale jestli dokázal zmizet gardistům... Možná jim i sebral nějaké zbraně. Je dobrý, jestli se mu třeba podařilo odzbrojit gardistu."

"Je dobrý, jestli se mu opravdu podařilo gardě zmizet. Vždyť ti chlapi jsou speciálně cvičení," podotkl Rina.

"To máš pravdu," pousmál se Üb.

Tím jejich debata skončila a oba se opět pozorně zaposlouchali do melodického hlasu Mademoiselle Orfey.

Übovi donesli kávu. "Nějak vám to trvalo," zamračil se.

"Pardon," píplo děvče.

Rina nakrčil nos. "Jak to můžete pít?" zhrozil se.

"Jsme přece v kavárně," pokrčil drožkář rameny. "Byla by škoda nedat si. Střelil pohledem po La Fargovi. Ten už rovněž obdržel svoji kávu a právě si ji zdvihal ke rtům. Příliš ukvapeně. Tekutina byla ještě příliš horká a novinář se jí nesoustředěně napil, aniž by ho napadlo ji nejdříve alespoň trochu zchladit foukáním. Tiše sykl zlostí a obličej se mu na okamžik zkřivil. Ruka mu udělala automatický pohyb, kterým šálek kávy odsunula od jeho rtů. Hladina se rozhoupala a několik kapek šplíchlo přímo na slova, která La Farge před okamžikem napsal. La Fargovy rty se pohnuly v nové neslyšné kletbě. Üb by se nejraději šel podívat, co novinář píše, ale připadalo mu to dětinské.

Mademoiselle Orfea zazpívala další dvě písně. Potom se ozval Joseph:

"Mademoiselle, znáte Perníkového krále?"

Dívka energicky přikývla. Üb viděl, jak se La Fargovi zablýsklo v očích a jeho ruka něco napsala do zápisníku, skoro jako by to udělala sama o své vůli. Üb vycítil, že novináře nejspíše stejně jako jeho samotného zaujalo spojení Perníkový král. Podobně slova zjevně zapůsobila na víc lidí, protože když Mademoiselle Orfea začala zpívat, bylo v kavárně mnohem větší ticho než doposud. Píseň byla strohá a jednoduchá, ale příběh velmi pohnutý. Vyprávěl o skutečné události, která se stala na počátku sedmnáctého století. Tehdy vládl král Richard, toho jména čtvrtý. Přezdívalo se mu Alchymista, neboť jeho nejmilejším koníčkem byla právě alchymie. Kromě jiných vlastností však disponoval takřka neukojitelnou chutí na sladké. Miloval perník a obecně se to o něm vědělo. Není se tedy asi čemu divit, že když se jistým lidem znelíbil, poněvadž státní peníze rozhazoval za různé alchymistické pomůcky a lektvary, vedla jejich snaha o královo zničení právě přes perník. Zaútočili na něj jeho vlastní zbraní a perník otrávili. Málem jim jejich plán vyšel. Nebýt osudné náhody. Zrovna toho dne si král udělal čas na otcovské povinnosti a rozhodl se chvíli strávit se svým synem. Chlapec zdědil po otci lásku ke sladkému. Panovník mu nabídl perník. Zlá náhoda tomu chtěla, že mu ruka padala právě na ty kousky perníku, které si vybrali i jeho traviči. Nevědomky otrávil vlastního syna. Jed byl účinný a chlapec snědl perníku hodně. Zemřel ještě toho dne.

Dívčin přednes sklidil vlnu potlesku. Üb se ohlédl přes rameno, ale shledal, že Joseph, ačkoli o píseň požádal, jí zjevně vůbec nevěnoval pozornost. Celý jeho svět jako by se smrskl do jediné věci, do jediné osoby. Do La Fargovy spolubydlící.

"Je do ní úplný blázen," zabručel Rina, který zjevně sledoval Übův pohled. "Mluví o ní v jednom kuse. Od chvíle, kdy jsem mu neuváženě prozradil, že tu bude, mám pocit, že sem šel víc kvůli ní než kvůli mně."

Mademoiselle Orfea počala opět zpívat. Její hlas neveselil hosty ani minutu, když se Françoise náhle zvedla. Joseph k sobě mávnutím zavolal zrzavou dívku.

"Zaplatím, Röm. I za tu mladou dámu, co tu se mnou seděla."

"Jdu se zeptat, kolik máte platit," pípla zrzka. Üb ji opět provázel pohledem, ale když procházela kolem La Farge, zarazil se. K novináři přišla Françoise.

"Půjdeme s Josephem na nějaké klidnější místo," prohlásila. "Chceme si povídat."

Üba napadlo, že přesně to přece doposud dělali i tady.

La Farge jí skoro nevěnoval pozornost. Zvedl si ke rtům šálek, aby se napil kávy.

Françoise pokračovala: "Pozval mě, abychom bydleli spolu. Asi souhlasím..."

La Farge s hlasitým zvukem postavil kávu na stolek a vstal. Mírně zaklonil hlavu, aby se mohl Françoise zpříma zadívat do očí. "Tak takhle to je," zasyčel. "Váš otec mi svěří péči o vás, já se snažím, jak nejvíc můžu, a vy? Jako by vám na tom ani nezáleželo! Jako by vám ani nezáleželo na mně! Prostě odejdete!" Rozpřáhl paže, jako by chtěl obsáhnout všechny nespravedlnosti, jichž se na něm dopustila. "Ani vás nezajímá, co bude se mnou. Kam půjdu, když ten byt opustíte a prodáte?!"

Françoise se třásl hlas zlostí: "Do toho, co dělám, vám nic není! Jsem dospělá a vy nejste můj otec! Teď jste mě jen utvrdil v tom jít k Josephovi. A asi k němu půjdu hned teď. Ten byt si klidně nechte. Když vám přijde, že vám nejsem náležitě vděčná, třeba vám spraví náladu. A mně na vás záleží, Murate, jen... na Josephovi mi asi... záleží víc. A... jinak."

"Tak si to s ním užijte," zabručel La Farge a usedl zpět na židli. Už Françoise nevěnoval jediný pohled.

"Nezlobte se, Murate," položila mu Françoise ruku na rameno. "Ale... sám nesete kousek viny. Pozvete mne sem, ale pak si mě vůbec nevšímáte. A já se chtěla bavit." Sklonila se k němu a něco mu pošeptala. La Farge zrudl ve tváři, a aniž by se na ni podíval, jemně, ale důrazně ji od sebe odstrčil. Dívka pokrčila rameny a trochu sklesle odešla. V patách jí opustil kavárnu i Joseph.

La Farge přivolal obsluhující zrzku, aby mu donesla čaj. Když pil, sledoval hnědýma velkýma očima Mademoiselle Orfeu. Zpívala ještě asi pět minut a pak oznámila, že už je konec a že se jde převléknout.

Etü se zvedl a posadil se ke stolku, kde seděl novinář. Üb dloubl do Riny a přidali se k nim.

"Ty ses nepoučil, Murate?" říkal právě poměrně ostře Etü La Fargovi.

"O čem mluvíte?" zajímal se Rina.

"Už jednou takhle psal v kavárně ty svoje buřičské básničky. Chytili ho a zatkli!"

"A pustili," zabručel La Farge, sklapl zápisník a schoval jej do kapsy. "A jen tak mimochodem, já nepsal básně."

"A co sis to tady tedy celou dobu psal?" žasl Üb.

La Farge k němu zvedl pohled. "A co je ti po tom, Philippe?"

Etü ho zpražil pohledem. "A ještě jedna věc, to tvoje kouření se mi nelíbí. Zvlášť s těmi žebry."

"Ta už jsou zhojená," mávl La Farge rukou.

"Slyšeli jste už o útěku toho Öörra?" změnil téma hovoru Üb.

"Ne," opáčil Etü.

Rina jim strčil pod nos noviny a zabodl prst do článku, který se oné záležitosti týkal. Oba se nad ním sklonili, až se málem srazili hlavami.

"To je zajímavé," konstatoval La Farge.

"Mně zaujalo, že po nich nemá nikdo pátrat, že se toho ujme výhradně garda," poznamenal Etü.

"Mně zaujala jiná věc. Ten druhý vězeň, kterého nejmenovali. Dělají s ním hrozné tajnosti. Řeknu vám, že mě díky tomu možná zajímá víc nežli Öörr," řekl Üb.