1841 / 1.2.42. Alexandr

1841 / 1.2.42. Alexandr

Alexandra Rogera Rinu bolela hlava. Nekymácel se. Když ráno vstal, stál pevně jako vždy, s nohama ani prostorovou orientací neměl žádný problém. Jen ta proklatá bolest hlavy... Übovu svatbu i večeři u něj doma si pamatoval přesně, ale jak se dostal domů, to už nevěděl. Měl matný dojem, že ho někdo doprovázel, ale nikdo u něj nebyl.

Uvařil si čaj, skoro násilím do sebe vsoukal krajíc chleba se sýrem, jak čerstvým, který na chléb rozetřel, tak kouskem voňavého a vyzrálého sýra ze spíže. To mu trochu vrátilo dobrou náladu. Měl na sebe vztek. Vlastně litoval, že si hostinu u Üba doma pamatuje, pamatoval si totiž i to, jak se tam rozpovídal o George. Neměl to v úmyslu. Nehodlal na ni zapomenout, byla součástí jeho života a miloval ji, ještě teď, tolik měsíců po její smrti, ji miloval. Nehodlal se znova ženit, vlastně ani nevěděl, s kým by se tak ženil. Ale nehodlal o ní mluvit. Byla to jeho věc, jeho záležitost, nikomu do ní nic nebylo... a do včerejška o ní nikdo neměl ani tušení. Proklínal se, že nevydržel zůstat zticha. Jenže ta svatba... opravdu mu to hodně připomnělo jeho sňatek. Jak byla George ve světle šedých šatech nádherná...

Potřásl hlavou a přejel si prsty po tváři. Měl by se oholit... Jenže na to neměl sílu ani vůli. Vlastně se cítil, že má sílu jen zalézt zpátky do postele a zaspat úpornou bolest. No co, myslel si. Jednou jsem to zas přehnal. Byla to svatba, tak se snad člověk může trochu pobavit.

Právě mířil zpátky k posteli, když někdo zaklepal na dveře. Rina křikl, aby počkal, odložil hrnek k posteli a teprve pak šel otevřít.

"Nazdar," zubil se na něj Joseph. "Jak je?"

Rina vysunul bradu. "Až se nebudeš ptát tak potutelně, možná ti odpovím."

"To se ti zdá..." zatvářil se nevinně Joseph.

"Bude ti vadit, když dneska nechám práci na tobě?"

Joseph se usmál, tentokrát bez náznaku potutelnosti. "Kdepak. Pracoval jsem sám léta, tak si zase jednou zavzpomínám."

Rina bez úsměvu přikývl. "Rád ti to umožním."

Dopoledne si zdříml, pak poobědval polévku a oblékl se. Zamkl byt a mávl na drožku. Nechal se svézt k Übovu domu a zaklepal. Üb byl doma. Juliet právě sklízela ze stolu.

"Ahoj," usmál se na něj bývalý policista. "Snad nejdeš služebně."

"Ale kdeže," mávl rukou Rina a málem se mu neodvážil pohlédnout do očí. "Jdu se omluvit... za to, jak... za včerejšek. Asi jsem nebyl dobrý svědek."

Po Übově boku stanula Juliet. "To nic," řekla lakonicky tichým hlasem. "To je pochopitelné."

"Pro mě ne," zakroutil hlavou Rina. "Je to už tolik týdnů... neměl jsem to vytahovat. Byl to váš den, neměli jste poslouchat o mně."

Üb mu beze slova jemně stiskl rameno.

Rina uvažoval, že by alespoň odpoledne zašel do práce, ale pak nad tím mávl rukou. Dopřeje si chvíli volna a klidu.

"Nějak se ti nedaří, ne?" zeptal se, když v parku, kterým si krátil cestu domů, narazil na La Farge, sedícího na lavičce ve společnosti asi šedesátiletého muže a horlivě si dělajícího poznámky svým pro drobnost liter sotva čitelným písmem. Trpělivě počkal, až rozhovor skončí a starší muž odejde, a pak vykročil k novináři a bezostyšně si sedl vedle něj. Chvíli se díval, jak uklízí zápisník a plnicí pero do kapes, načež z druhé kapsy vyňal dýmku a zapálil si. Rina se musel pousmát. Vzpomněl si na jejich debatu tenkrát u Etüho v bytě. "Nejsem závislý!" rozčiloval se novinář.

"Možná ne na hře v kostky," odtušil Rina.

"Ahoj," pozdravil ho nyní koutkem úst La Farge.

Rina jen pokývl hlavou. "Našemu básníkovi se nějak nedaří," nadhodil po chvíli mlčení.

"Prosím?"

"Že dlouho nikde nebyla žádná tvoje báseň."

"Třeba je stíhají odklízet dřív, než si jich kdo všimne."

"Pochybuji," zakroutil hlavou on.

La Farge se pousmál. "Víš, Rogere, ten náš souboj tehdy... Nemyslím, že by mě byl proměnil ten. Ale mám někoho rád a řekl bych, že to na mě působí. Mění se mi svět. Mění se mi priority. Začíná se mi dařit, mám trochu víc peněz, víc splacených dluhů... větší naděje. Třeba bych se jednou mohl i oženit. Třeba i s tou dívkou, kterou mám rád. Zase začnu psát, to se neboj, někdy mám pocit, že dýchám jen pro to... jen... se mi teď možná rýsuje krásná budoucnost a nejsem si jistý, jestli si ji chci pokazit tím, že se budu ohrožovat těmi básněmi..."

"Není to tak, že už sis to pokazil?" nechápal Rina. "Nezáleží na tom, že přestaneš psát. Záleží na tom, že jsi ty básně kdy psal, gardistům je jedno, jestli jsi je psal před týdnem nebo deseti lety. Jednou buřič, vždycky buřič. Nezapomínají."

La Farge mlčel.

Rina ho nechal o tom přemítat a vrátil se domů. Přede dveřmi bytu stál Joseph. Rina strnul. "Stalo se něco?" zeptal se.

Kolega se k němu otočil. "Stalo," přisvědčil. "Chytili jsme ho." Pokusil se o úsměv.

Rina si všiml, že je Joseph bledý a má orosené čelo. Takřka bezděčně ho uchopil za ruce. "Bože, Josephe, co se stalo? Jsi studený..."

Josephův pohled byl skelný. "Chytil jsem Chevala, Rogere." Zakroutil hlavou. "Ale za strašlivou cenu."

"Pojď dál," řekl Rina a odemkl.

Joseph ho toporně následoval. Jako by mu paže přimrzly svěšené podél těla, ani jimi nehnul.

"Tak co se prosím tebe stalo?" divil se Rina. "Chceš něco k pití?"

"Jen vodu," hlesl přidušeně Joseph a uvolnil si bílý šátek na krku.

"No tak povídej!" vybídl ho Rina.

"Chytil jsem Chevala. Pokusil se ukrást dalšího koně, přesně, jak jsme si mysleli. V té části města byla bouřka, vlastně jen taková přeháňka. Sledoval jsem , jak ukradl tu kobylu a jede na ní pryč. Opatrně jsem ho pronásledoval. Za městem až za lesem a Ykkhó, skoro až u skal, vjel do dvorce. Přiblížil jsem se, nechal jsem koně uvázaného u cesty a pokračoval jsem pěšky. Dostal jsem se za ním a podařilo se mi nahlédnout do stájí... Panebože, Rogere..." Joseph si rukama zakryl obličej. "Kdybys viděl... Kdybys viděl to, co já..."

"Co jsi viděl?"

Joseph zakroutil hlavou. "Nemůžu. Nemůžu!" Spustil ruce do klína. "Prostě jsem ho zadržel. Můžeme říct poručíku Übovi, že už je po všem. Že jsme dopadli toho, kdo ho tehdy postřelil."

"A jak se jmenuje?"

"Vidíš. Málem bych zapomněl. Asi tě nepřekvapí, že se nejmenuje Adam Cheval. Jeho skutečné jméno je Étienne Llann. Je to člověk duševně chorý, aspoň teda podle mě nemůže to, co dělá on, dělat člověk, který má všech pět pohromadě." Zhnuseně se zašklebil. "Být to na mě, místo do vězení ho zavřu do nějakého ústavu."

Autor Rebejah, 05.04.2022
Přečteno 65x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Podrobně probraný popis dějů. La Farge je skleslý.

05.04.2022 18:46:57 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí