Prokletí /část devátá/

Anotace: Seděla tady tak snad celé věky, různými částmi těla napojená na zvláštní soustavu vláken. Bez pohybu. Bez hlesu... Jenže teď měla oči otevřené.

Sbírka: Prokletí

- Dva nádherně vyřezávané kusy nábytku. Dva trůny uprostřed místnosti a nic mezi nimi. Sedí naproti sobě a hledí si do očí. Ležérně se rozvalují na seslích, v ruce sklenka rudé tekutiny. Nic je nedělí kromě prostoru mezi nimi. A oni jen sedí, popíjí a pobaveně se na sebe šklíbí.
„Šach.“
Pronese to tak posměšně, až Yael začne uvažovat, zdali se na něj za to nemá urazit. Ale ne. Ví, že to nemyslí zle. Vstane a překoná těch několik metrů mezi nimi. Ethan se na trůně narovná a odloží pohár s vínem. Yael ale nejde přímo. Opatrně našlapuje jen na bílé dlaždice. Cestou se skloní k jedné z černých a zvedne z ní zdobenou korunu. Nasazuje si ji na dlouhou blonďatou hřívu. Šachovnice se z jejího trůnu zdála o tolik kratší.
„Mat,“ zavrní sladce, upíjí vína a sklání se nad ním. Místo odpovědi se jí dostává dalšího pobaveného úšklebku. Usměje se také, ale poté se zarazí. Jeho výraz se mění v šílenou grimasu. Sleduje ji pohledem vraha, co si chce s obětí nejdříve trochu pohrát. Odtahuje se, ale on ji chytá za zápěstí.

Pohár cinkne o podlahu a po šachovnici se rozlévá rudá tekutina. -

Yael se ve spánku neklidně vrtěla. Co chvíli cosi zamumlala a trhla sebou. Patrick ji ze země pozoroval. Ležel na vrstvě pokrývek a Yael spala v jeho posteli. Bylo to od něj takové gentlemanské gesto. Musel k ní být milý, pokud se chtěl dozvědět, co před ním tak úzkostlivě tají. Snažil se usnout, ale zřejmě se jí něco zdálo a mluvila ze spaní. Pohlédl na svítící číslice digitálnho budíku, aby zjistil, že je něco málo po čtvrté ranní. Povzdechl si, přetočil se na druhý bok a snažil se její mumlání nevnímat. Záhy ovšem vstal a rozhodl se jí probudit, slušnost neslušnost.
„Yael,“ položil jí ruku na rameno. „Vzbuď se. Něco se ti zdá.“
Škubla sebou a rozespale zamžourala na Patricka. „To byl sen?“
„Jo, spi už prosimtě v klidu.“
„Dík, Ethane,“ zamumlala v polospánku a nepřítomně se usmála.
„Já ne-“ načal Patrick, ale potom se to rozhodl nechat být. Zřejmě naprosto netuší, s kým mluví. Najednou dostal nápad. Posadil se k ní na kraj postele. „Ty, Yael?“
„Nu?“ broukla ze spaní.
„Pověz mi, před čím mě to chráníš?“
„Abys neumřel přece,“ broukla neochotně a přetočila se k němu zády. Ale Patrick jí nenechal úplně usnout.
„A proč bych jako teď měl umírat?“ podivil se a čekal, jestli mu v rozespalosti odpoví.
„Protože jsi prokletý.“

*

Do tmy se otevřely dvě zažloutlé oči. Byl to naprosto nečekaný pohyb, který se za dlouhou dobu v této vlhkem a plísní zapáchající místnosti odehrál. Z dálky znělo pravidelné odkapávání vody. Nebylo však možné zjistit, odkud ten otravný zvuk vychází, jelikož v místnosti byl jen jediný otvor, a to průzor v těžkých zamčených dveřích. Tudy sem také dopadal slabý třepotavý paprsek světla z dohasínající pochodně, který osvětloval dlouhá, pulzující vlákna vyplňující snad celý prostor podzemního žaláře. Zdálo se, že visí odkudsi od stropu, a vedla různými propletenci až k shrbené, seschlé postavě, hroutící se na jednoduché stoličce uprostřed místnosti. Dlouhé, slepené vlasy neurčité barvy jí zakrývaly obličej, kostnaté ruce se zažloutlými pařáty měla netečně položené v klíně. Seděla tady tak snad celé věky, různými částmi těla napojená na zvláštní soustavu vláken. Bez pohybu. Bez hlesu.
Jenže teď měla oči otevřené. Zrychleně dýchala a začala se kývat dopředu a dozadu. Vlákna ožila a začala pulzovat daleko intenzivněji. Z bezzubých úst se jí draly neurčité skřeky. V průzoru ve dveřích se objevil pár očí.

„Basyra se probudila.“

*

Okolím se rozezněl podivný zvuk. Patricka v první chvíli napadlo, že jsou to poplašné sirény. Ale tenhle zvuk byl jiný. Byl hlubší než klasické houkání sirén, rezonoval v hlavě a roztřásal okenní tabulky. Yael se na posteli prudce posadila a vyplašeně se rozhlédla po pokoji.
„Cos to provedl?!“ vykřikla, když jí došlo, co se děje. Vyskočila z postele a doběhla k oknu. Přesně, jak tušila, v mracích se proháněly dlouhé stíny. Z oken v protějších domech se taktéž vykláněli lidé a zjišťovali, co znamená ten zvláštní poplach. Stínů v oblacích si ovšem nemohli všimnout. Netrénované oko, které by je na noční obloze vyloženě nehledalo, by je zřejmě považovalo za pouhé proudění mračen před bouří. Troubení utichlo a z výšky se ozval děsivý skřek, ze kterého běhal mráz po zádech.
„Co to bylo?“ zeptal se Patrick, ale to už se k němu vrátila Yael.
„Musíme zmizet. Hned,“ stihla říct ještě předtím, než ho popadla do náruče a rozplynuli se.

*

Ve stejnou chvíli vyhlížela z okna i Emma. Taktéž sledovala stíny proplétající se vysoko nad střechami domů nedaleko nich. Tušila, co se děje, ale odmítala to říct nahlas.
„Vidíš je? Attorie?“ ptal se Charon.
„Jo. Jsou tu. Dost blízko,“ pronesla Emma se staženým hrdlem.
„Yael,“ vydechl Charon a v tu chvíli se oba přemístili.