Prokletí /část jedenáctá/

Anotace: „Nechaly utéct tu holku,“ odvětil muž a nevypadal, že by se výhružek příliš obával. „Někde teď běhá po světě prokletý a o všem ví.“

Sbírka: Prokletí

Na obzoru se objevily první paprsky slunce, když Charon domluvil. Emma, která už dnes celé jeho vyprávění jednou vyslechla, se choulila v křesle, zatímco April stála u okna zachumlaná v županu a ustaraně vyhlížela ven.
„Jak si můžeme být jistí, že byl ten poplach kvůli Yael?“
„Nemůžeme. Ale copak to není očividné? Pokud vím, kromě nás čtyř v okolí nežije nikdo, kdo by nás mohl prozradit.“
„Může to být poutník, prý se jich pořád pár po světě potlouká,“ otočila se April směrem do místnosti.
„Od války uplynulo už osm let a sama víš, že poslední skupinu poutníků…“
„Údajně poslední,“ skočila mu do řeči April.
„… rozehnali před dvěma lety,“ dokončil Charon zvýšeným hlasem.
„Samozřejmě, že vím, byla jsem tam,“ pronesla kousavě.
„To my taky, April,“ hlesla Emma. „Všichni jsme tam byli.“
Chvíli nikdo nic neříkal. Vzpomínka na léta v uprchlickém táboře byla zkrátka příliš čerstvá. Mluvívalo se o tom málokdy a vždy se na toto téma narazilo náhodou. April napadlo, jestli teď Emma s Charonem také myslí na Luisu, ženu, která se jich ujala po válce a která jim po mnoho let nahrazovala matku. Ženu, jež je přijala mezi ostatní poutníky, ačkoliv čtyři děti v té době pro skupinu věčně prchajících lidí představovaly jen další přítěž. Zachránila jim život a nakonec za ně ten svůj položila.
„Dá si někdo kafe?“ prolomila po chvíli ticho, nečekala na odpověď a kvapně odkráčela do kuchyně. Ukázala prstem na rychlovarnou konvici s vodou a ta se sama uvedla do chodu. Mezitím, co se vařila voda, vytáhla ze skříňky dózu s kávou a tři hrnečky. Ovědomila si, že jí vlastně ani jeden z nich neodpověděl, chvíli zírala do plechovky a nakonec přece jen nasypala trochu kávy do všech tří hrnků. Potom se opřela o kuchyňskou linku a čekala, až cvakne vypínač na konvici. Vzpomínka na Luisu ji na chvíli připravila o schopnost klidně uvažovat.

- „Já už nemůžu, April,“ zavzlykalo dvanáctileté děvčátko a klopýtlo o kořen stromu.
„Musíme ještě jít. Ještě alespoň kousek, potom si odpočineme,“ chlácholila Emmu April a sama šla vpředu. Klestila si cestu hustým porostem a snažila se tak vytvořit alespoň trochu průchozího prostoru pro tři děti za ní. Vlasy se jí zachytávaly o větvičky, které ji šlehaly do tváří. Postupovali, co nejrychleji to šlo. April se co chvíli ohlížela, aby se ujistila, že se jí nikdo neztratil, nebo že je nenašli jejich pronásledovatelé. Zdálo se jí, že od útoku na vesnici uběhly roky, a přitom šlo o pouhých pár hodin. Přemýšlela, co je teď s jejich rodiči. Zůstali, aby bránili jejich obydlí, a Coleovi se nabídli, že odvedou děti do bezpečí. Jenže skupina útočníků je pronásledovala do lesů a odřízli ji, Charona a sestry Hickneyovy od Ethana a jeho rodičů. A tak teď na to byla sama. Ve svých sedmnácti letech byla nejstarší a měla za svého bratrance, Emmu i Yael odpovědnost. Primárně je teď musela dostat do bezpečí. Pak se může vrátit a zjistit, jestli může ještě nějak pomoct. Pokud se ovšem dokáže vrátit. Nevěděla ani, kde se teď nachází a kolik toho už ušli.
Ohlédla se na Charona. I on vypadal unaveně, ale naštěstí byl z těch dětí, které si prostě nestěžují. Vždycky zatnul zuby a všechno přetrpěl. Držel se Yael za ruku a nechal se se zavřenýma očima vést. Vypadali jako Jeníček a Mařenka, ale ani při té představě se April nedokázala přinutit k úsměvu. Raději upřela zrak zpět na cestu a dávala pozor, aby žádná z větví nešlehla Emmu cupitající jí v patách.
Ještě deset minut a dáme si pauzu, pomyslela si, když se stromy začaly rozestupovat. Snad do té doby narazí na nějakou cestu, která by je dovedla k lidem. U těch by mohla nechat děti a-
Zarazila se, když se mezi stromy cosi mihlo. Emma do ní vrazila, klopýtla a málem upadla. April za sebe natáhla ruku a pokusila se Emmu přidržet, ale ani se neotočila. Pohledem pročesávala okolní les a druhou ruku nechávala napřaženou před sebe. Snad se jim nepodařilo je vystopovat?
„Yael,“ odvážila se k ní pootočit. „Nezkoušela jsi náhodou za námi mazat stopy?“
Yael zavrtěla hlavou. Jistěže ne, bylo jí teprve deset. I kdyby ji to napadlo, ještě by to nedokázala. Schopnosti se sice projevují už u pětiletých dětí, ale plně se rozvinou až kolem patnácti let. Upřela zrak zpět před sebe a v tu chvíli v dálce před nimi spatřila ženskou postavu. April ani nedoufala, že by je nějakou náhodou přehlédla, postava se rozešla přímo k nim. A když přímo, tak přímo. Křoviny a větve se před ní samy rozestupovaly a uvolňovaly jí cestu. Elementál.
„Nepřibližujte se!“ křikla April, napřáhla před sebe ruce a konečky prstů jí zajiskřily.
„Jen klid, nic se vám nestane,“ pronesla žena, když se k nim dostala blíž a zvedla ruce nad hlavu na znamení, že nehodlá útočit. Mohlo jí být asi pětačtyřicet, byla oplácané postavy a shlížela na ně modrýma očima hodného, bezelstného člověka. April si ji ale stále nedůvěřivě prohlížela a napjatě zvažovala svoje možnosti. Za sebou má tři děti a blíží se k nim další mág. Možná je jich tu víc a plíží se ze stran. Byla schopná kolem nich utvořit něco jako elektrické pole, ale na jak dlouho? A co když při tom zraní i někoho z nich?
„Kde se tu berete? Ztratili jste se?“ vyptávala se žena a popošla o další krok k nim, když ale April mezi dlaněmi projel silný elektrický výboj, ucouvla. „Nemusíte se bát. Jmenuji se Luisa, jsem poutník.“
Při zmínce o poutnících se April trochu uklidnila. Svěsila ruce. Poutníci jim pomohou. Utíkají stejně jako teď prchají oni.
„Jsem April. Do naší vesnice vtrhli enkaeři.“
„Přežil ještě někdo?“ zeptala se Luisa starostlivě a naklonila se, aby přes April viděla na zbytek dětí.
„Nevíme. Dospělí zůstali, aby bránili kostel.“ April Luise vyprávěla, jak se ztratili Ethanovým rodičům, a jak bloudili po lesích, než se dostali sem.
„Pojďte se mnou, nedaleko jsme rozbili tábor. Ráno můžete pokračovat s námi,“ nabídla jim Luisa.
„Musím se vrátit, rodiče, strýc s tetou, ti všichni tam zůstali,“ zavrtěla hlavou April. „Ale s nimi tam jít nemůžu,“ ukázala na Emmu a ostatní.
„Nesmysl, teď se tam sama vrátit nemůžeš. Pojďte se mnou, v táboře něco vymyslíme,“ pokynula jim Luisa rukou. April ještě chvíli nerozhodně stála na místě, ale najednou kolem ní proklouzli Charon s Yael a o vteřinu později i Emma. April netušila, jestli je bezpečné spoléhat se na dětský instinkt, ale rozhodla se, že pokud připadá Luisa důvěryhodná jim, měla by jí věřit taky. Navíc si všichni potřebovali odpočinout. Svěsila napjatá ramena a rozešla se za nimi.
„Děkuju,“ pohlédla na Luisu vděčně, když kolem ní procházela.
„To je přece samozřejmost, zlatíčko,“ usmála se na ní Luisa blahosklonně a mateřsky ji pohladila po zádech. -

Ze vzpomínek ji probralo cvaknutí konvice. Vrátila se do obývacího pokoje se třemi kouřícími šálky kávy na podnosu.
„Dobře, plán zní takhle,“ prohlásila, když položila tác na konferenční stolek a opatrně podala jeden hrnek Charonovi. „Uklidníme se, dáme si kafe, já zavolám do práce, že dnes nepřijdu, a vypravíme se k mistrům Enkaeru. Tam by nám měli být schopní říct, kde Yael najdeme. Pravděpodobně už ji tam mají. Co vy na to?“ pohlédla na oba dva přes okraj svého hrnku. „To zní rozumně, ne?“
Když ani jeden z nich nepromluvil, brala to jako souhlas a spokojeně usrkla své kávy.

*

„Mrzsí… mosss… mrzsí…“
Na kamenné podlaze leželo bezbranně vyhlížející stvoření. Téměř dva metry dlouhý, sytě modrý, na konci vedví rozeklaný ocas byl bolestně zkroucený do spirály. Bytost se choulila do klubka a třásla se jako osika. Čtyři blanitá vážčí křídla měla ochable položená na zemi a chvílemi jimi slabě zatřepetala. Rukama s ostrými drápy si kryla hlavu porostlou záplavou kaštanově hnědých, kudrnatých vlasů.
„Attori ne… mrzsí…“ syčela slabě.
„Tak tebe to mrzí? To vás ještě mrzet bude!“ rozkřikl se na ni muž v čemsi, co připomínalo vojenskou uniformu. Chytil attorii za jeden z konců ocasu a bytost se v tu chvíli začala zmítat v křečích. Prostorem chrámové místnosti se rozlehl nelidský nářek. Z postranních dveří vyšla vysoká žena v tmavém hábitu a s natěsno uvázaným drdolem, kterou zřejmě přivolal křik.
„Dost!“ zaječela na muže v uniformě a ten v mžiku uposlechl. Pustil attorii a ta zkroutila ocas zpět pod sebe. Žena přešla několika ráznými kroky místnost a sklonila se k té nebohé bytosti na podlaze. „Co ti to provedli, ty můj miláčku?“ zeptala se láskyplně a vzala její hlavu do dlaní. Obrátil se na ní zbídačený obličej, který vypadal téměř lidsky. Nebýt těch pár šupin, ostrých špičáků v pootevřených ústech, dvou hadích nozder místo nosu a očí s vodorovně zšikmenými zorničkami, možná by šlo o pohlednou ženskou tvář.
„Attori mrzsí…“ zopakovala.
„Já vím a odpouštím vám,“ přikývla blahosklonně žena. „Jste přece moje nejvěrnější služebnice… nebo snad ne?“ špitala k ní sladce medovým hlasem. Stvoření přikývlo s naivitou malého dítěte. „To jsem ráda,“ věnovala jí úsměv, pustila ji a postavila se čelem k muži. „Ještě jednou tě uvidím trestat mé attorie,“ zavrčela autoritativně a veškerá laskavost z jejího tónu zmizela. „A předhodím tě jim jako kus mršiny. Ať si s tebou poradí, jak uznají za vhodné,“ pronesla a v hlase jí zazníval silný maďarský přízvuk.
„Nechaly utéct tu holku,“ odvětil muž a nevypadal, že by se výhružek příliš obával. „Někde teď běhá po světě prokletý a o všem ví.“
„S tím si snad dokážeme poradit sami. Navíc, ta holka je vzdušný elementál a pokud zamaskovala stopy, tak s tím nenadělají nic ani attorie.“
Muž se už už chytal něco namítnout, když ho žena přerušila: „Teď nám může pomoct jedině stopař. Tak dělej pro změnu svou práci a jdi to zařídit,“ štěkla, otočila se na podpatku a zmizela v těch samých dveřích, jakými vešla. Muž ještě chvíli propaloval dveře pohledem, ale potom se vydal opačným směrem. V místnosti zbyla jen naříkající bytost na podlaze.