Poslední chvíle.

Poslední chvíle.

Člověka poznáte nejlépe, když zažijete jeho den.
Kéž bych měl více času lidi poznávat.
A přitom je to tak hezké a prosté.
Ráno otevřete oči a užíváte si možnost dalšího dne. Někdo chodí hned se psem, někdo se musí nejdříve umýt a nasnídat a někdo se probudí vedle milované osoby a může ji pomilovat.
Tohle se mi na vašem světě líbí nejvíce. Pestrost a jednoduchost dne, který si spokojeně žijete.
Dokud nepřijdu já.
Obvykle moji přítomnost vycítíte hned, ale nedochází vám, co a kdo jsem. Cítíte se příjemně, povzbuzeně. Chcete vykonat něco pro své blízké i pro své okolí. Máte plány, které jste nikdy neměli a to jen moji přítomnost.
Nedávno jsem byl u staré ženy.
Obvykle vstávala nabručená a uražená na svět. Zanevřela na svou dceru i na své vnouče a snažila se posledních patnáct let žít, jako by nic takového neexistovalo.
Ale najednou zvedá telefon a než si nasadí protézu, už telefonuje se svou dcerou a ptá se jí, jak se má, co dělá a jak se daří vnoučkovi. Ptá se jí, zda něco nepotřebuje a jestli má všeho dostatek.
A zatím co ta žena snídá, místo toho, aby si zapnula televizi, píše seznam věcí, které dcera potřebuje a těší se, že ji uvidí.
A říká si, co všechno ji řekne a o čem všem si promluví.
Říkáte si, že to snad ani není možné, taková změna.
Celý den pak pozorujete starou ženu, jak se opět stává matkou a babičkou zároveň. Jak běhá po obchodech, baví se starými známými a celkově se těší na den, který ji dnes čeká.
A já se usmívám taky, protože má radost a po těch letech se konečně cítí svobodná.
Na oběd dorazí k rodině a poznává zetě. A i když není otec dítěte, nevadí to.
Byt je čistý, v dobrém stavu a uklizený. Vybaven ideálně jak pro potřeby dítěte, tak i pro oba rodiče.
A má pravdu, mohu-li soudit. Neviděl jsem už dlouho tak útulný byt, tak hodného člověka a tak šťastné dítě.
Dlouho hovoří. Dlouho do noci. A pak se stará žena zvedá, že už je načase jít. Že zítra zavolá a pozve je k sobě a slibuje spousty vybavení pro miminko, i když dcera vše má.
A jak se tak objímají, plni lásky a štěstí, najednou je starší žena více, v náruči dcery, vláčná a se spokojeným úsměvem hledí mým směrem, protože mě konečně vidí a děkuje mi, že jsem ji dal aspoň těch pár chvil navíc.
A já spokojeně pokynu hlavou, vezmu ji do náručí a odnesu ji vzhůru, očištěnou od veškeré své nenávisti a zbytečné zloby. A její rodina? Ta křičí a pláče, ale nyní už ví, že matka měla svou dceru ráda, že přijela i vnouče i zetě.
To já dělám.
Převádím lidi na druhý břeh, ale dovolím jim, aby se usmířili s tím, co je trápí a sžírá.
Není to jednoduchá práce. Proto jsem se naučil si ty dny užít a poznat lidi lépe. O té ženě jsem zjistil, že nikdy nebyla zlá, jen nebylo po jejím, což špatně nesla a pro svou dceru vždy chtěla jen to nejlepší.
A je tu další den a já sedím u postele zamilovaného páru.
Už jen jejich objetí v posteli vypráví o lásce a empatii, která mezi nimi je. Celým bytem jde cítit síla emocí. A když zjistí, že je ten druhý vzhůru, více se objímají a tulí.
Když se milují, červený v obličeji, kloním oči a snažím se nevnímat spokojené vzdechy a výkřiky. Radši si procházím byt a sleduji fotky na zdech a v rámečcích. Celkově mám skvělý pocit z dvou milenců, že žili nádherný a spokojený život.
Po postelových radovánkách začíná nový den. Byt ožije ruchem dvou lidí, kteří si i po ránu mají co říct a co sdílet.
Své sny, nápady… Vše co viděli ve snech, jeden druhému vše nadšeně sdělují. Poslouchám je a usmívám se. Protože mají oba otevřenou mysl plnou nápadů. Plné snů a nadějí.
A já jim to přeji.
Přeji jim to, i když usedám do auta a už vím, že se blíží čas. A oni jsou spokojení, i když, kvůli trošce nepozornosti při vyjíždění, do auta nejede autobus. Ani nevnímají to, že zemřeli. Vnímají jen štěstí ze vzájemné přítomnosti. A cítí to štěstí i když je beru do náručí a spokojeně, v objetí tří bytostí, vstoupáme vzhůru ke světlu.
A já chápu otevřenost a cit těchto lidí a rozumím, proč jsou spolu i nyní a přijímají, mezi sebe, i mě.
Nikdy jsem neuvažoval o změně zaměstnání. Jako anděl smrti každý den vidím tolik pozitivní věcí, cítím tolik emocí a citů a poznávám tolik toho o lidech. Je to něco úžasného a fantastického. Vím, že své životy jste žily dobře i špatně, ale v poslední den vím, a cítím, že se ve vás zvedne vlna energie a více žijete.
Naplno, abyste ten odchod neměli příliš komplikovaný, už jen z toho důvodu, jak moc jste se museli snažit, abyste vůbec do tohoto okamžiku došli. Abyste se cítili doopravdy spokojení a usmíření s myšlenkou, že ve vašem životě bylo vše správně.
A zatím co tak přemýšlím a sedím u postele mladého kluka, který si sáhl na dno a dneska se rozhodl pro svůj poslední den, já vím, že to bude jeho nejlepší den v životě
To ti nahoře rozhodují o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Já mám jen obstarat volný a příjemný průběh celého procesu a starat se o to, aby aspoň jednou člověk nezíral do propasti svých strachů.
Sedím teď v kuchyni a čekám, až si vypije kávu a vykouří cigaretu. Zlomený ztrátou práce, rodiny a dívky, co miloval. Takže sahá po telefonu a volá přátelům, se kterými se chce sejít a zavzpomínat na staré časy, kdy vše bylo jednodušší a lepší a kdy měl pocit, že má vše.
Plně ho chápu, pokud správně rozumím jeho situaci. Takže se usmívám a povzbudivě přikyvuji, i když mě nevidí.
Přeju mu to nadšení. Přeji mu, aby mu to vyšlo. Vídám spousty takových, kteří mají to nadšení a elán, v jejich poslední den. A vnímám ho s nimi. Prožívám ho s nimi, aby měli pocit sdílnosti a neměli pocit samoty.
Vyráží a já jsem mu v patách. Nejdříve pochůzky, to je jasné.
Uvažuje o psovi, ať není sám. O možnosti vypadnout z města a stát se volným. Opustit náhrobky těch co odešli a co už s ním nejsou. Snažím se mu nějak říct, že pořád je tu spousty živých, kterému na nich záleží.
A přemýšlí o tomto faktu, když kupuje lahve alkoholu a flirtuje s mladou prodavačkou, která by mu i klidně dala své číslo, kdyby si o něj řekl.
A přichází oslava.
Všude kolem mě jsou tváře mladíkových přátel. Je jich tolik, až se nestačím divit a zpracovávám přívaly emocí a veškerý ten rámus, který se na mě hrne.
A tak sedím na okně, koukám dolů a čekám, až skončí, usmívaje se proto, že je to opravdu přátelská banda, která stojí při sobě.
A přichází večer. Čas loučení. Jako poslední zůstává okruh známých, kteří jsou si nejbližší.
Mezi nimi zůstává mladík a nyní se z něj všechno řine jako vodopád. Křičí, pláče a vzteká se, že život je takový. Ale na druhou stranu strašně děkuje všem, kteří jsou s ním v místnosti.
A když se konečně vypovídá a jeho duši se trochu uleví, všichni mu odpovídají a rozebírají všechny problémy s ním.
A pak si dají pár cigaret a skleniček na cestu, přátelsky se rozloučí a mladík odchází ven.
Směřuje k mostu u řeky, kde si dává cigaretu a kouká do černé vody, jejíž hladinu zvedl nedávný déšť. Už cítím, že přichází ta chvíle. Dokonce ji i vidím, když si sundává boty.
A já mám poprvé chuť se zeptat, proč si vybral smrt.
Moje otázka ho téměř zarazí a zmateně hledí mým směrem. „Proč to děláš?“ ptám se znovu. „Byl to příjemný den. Plný přátel, radosti a nadšení. Proč tento cyklus přerušuješ?“ Mladík polkne a pokrčí rameny. „Ta přetvářka musí skončit.“ S těmi slovy přelézá zábradlí a skáče, po prvé po hlavě šipku dolů.
Slyším, jak to žbluňkne a pak slézám dolů a brodím se k mrtvému tělu, abych mladíkovy pomohl na nohy.
Překvapeně se na mě dívá s pocitem naprostého štěstí a klidu.
A i já se usmívám.
Beru ho za ruku a táhnu ho vzhůru. Chci mu ukázat další cesty, i když tahle nebyla nejjednodušší. A náhle mě překvapí, že nadšeně vykročí a táhne mě vzhůru on, svobodný a nadšený z toho, co ho čeká.
A já chápu, že jen několikrát zakopl, ale stejně by běžel dál. Jen by stačilo, aby se více otevřel a poprosil ostatní o pomoc.
A opět končí noc a já čekám, kde mě bude třeba dnes, stejně jako ostatní mé bratry.
Pozoruji hvězdy a usmívám se, protože vím, že k nim odlétají duše těch, které odneseme vzhůru.
Duše, které si svůj poslední den užili, usmířili se a jsou šťastné.
Autor Dextero, 08.11.2021
Přečteno 297x
Tipy 2
Poslední tipující: Pozitreo, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí