Krizový Úsměv

Sbírka: Tvrdě pracující a nevidění

Říká se, že úsměv vám dokáže projasnit den.
Úsměv pomáhá zahnat chmury a smutek a rozzářit vaše okolí nepopsatelným způsobem.
Když však vidíte usmívat se mě, není to důvod k radosti.
Chlap nakopne svého psa proto, že tahá. Zvíře přátelsky vrtí ocasem a dívá se na svého pána, jako by to byl normální projev lásky.
Já se spokojeně usmívám a chlapík, o pár vteřin, šlápne do masivního psího výkalu. Exkrement mu proteče skrze díry v botách a já poslouchám jeho nadávání.
Usmívám se dál.
Vidím totiž staršího může, jak okřikuje děti hrající si na hřišti. Muž je značně opilí, otrhaný a páchne alkoholem až k mé maličkosti. Nadává a mává pěstí na výrostky školního věku.
A já se opět usmívám.
A přichází policie, která muže nejdříve slušně poprosí, aby přestal. Hlava zmatená alkoholem však zareaguje jako zvíře a o deset vteřin později mu policisté nasazují pouta.
Celý den se usmívat, je spíše už křeč, než skutečný projev emocí. A to za den musím rozdat stovky úsměvů pro lidi, kteří by si, podle mě, spíše zasloužili zatracení v pekle.
A jak nad tím tak přemýšlím, tak slyším křičet ženu.
Pohlédnu vzhůru a jediným skokem se ocitnu v okně, pátého patra paneláku.
Domácí násilí nikdo nerad pozoruje. Dokonce ani já.
Muž napřahující se rukou na bezbrannou ženu, chránící dítě.
A já se opět usmívám, když zvoní zvonek a násilník jde otevřít. O vteřinu později je sražen k zemi pěstí od souseda, který přišel zkontrolovat, co se to děje za kravál.
Odlétán od okna a vznáším se volně nad městem.
Jsou věci, které se dají přehlédnout.
Nadávání lidí, špatné parkování, nepodržené dveře. Nejsou to moc velké prohřešky, ale jejich následek dorazí časem.
Já jsem něco jako… „Okamžitý úder.“ Okamžitý trest s úsměvem od ucha k uchu.
Slétávám níž, abych se posadil na střechu a trochu si promasíroval tváře, ztuhlé úsměvem.
Kousek ode mě, na římse, sedí houf holubů. Pod nimi jde skupinka mladých výrostků, razící si cestu davem bez ohledu na následky.
Ujdou jen pár metrů, když smetou starou paní o berlích. Ještě na ni pokřikují a nadávají, že jim neuhnula a chtějí jít dál.
Jenom se usměju.
Mrak holubů se vznese vzhůru a celé hejno vypustí výkaly právě na výrostky. Směje se jim celá ulice. Směje se jim i stará paní, které pomáhá na nohy dvojice lidí, pravděpodobně páru.
Trest je třeba provést správně a s určitou úrovní.
Navíc musí být kreativní a nikoho nesmí napadnout, že jsem právě zasáhl. Musí to vypadat jako náhoda. Jinak řečeno: Ruka osudu.
Musíte zasáhnout s chirurgickou přesností ve správně stanoveném čase.
O tom práce, anděla Spravedlnosti, je.
Opět se vznesu, dívám se a naslouchám.
A vidím havárii auta, přičemž viník, vybíhá z vozu a utíká. S úsměvem přistanu kousek před ním a pozoruji, jak ho sráží nákladní auto.
Trest by měl přijít vždy okamžitě. Aspoň to nám vtloukali do hlavy při instruktáží. A měl by jasně říct, jak moc jste to v životě přehnali a co jste udělali špatně.
Tak nevím. Když sleduji tu kaluž krve, co zbyla po uprchlíkovi, přemýšlím, jestli mu to něco řekne.
A už přijíždí sanitka, policie a hasiči a v jejich těsném závěsu televize, která běží k šokovanému řidiči náklaďáku, který zastavil. A aniž by zkontroloval, koho srazil, běžel k havárii, pomáhat raněným.
A tak končí den a já rozdal mnoho úsměvů. A mě začíná další práce, a tou je noční hlídka.
Opilci, násilníci, zloději. Veškerá tahle verbež vylézá ven a mě začíná nejhorší část dne.
Usmívat se na některé, z těchto jedinců, se mi moc nechce, ale usmívám se.
Usmívám se, když skupinku mladých holek, proti bandě násilníků, zachrání pejskaři, kteří své dva ovčáky pustí.
A pak se usmívám na dvojici zlodějů, kteří právě vykrádají auto a jen tak, shodou okolností, přichází majitel vozu, který má černý pás v karate.
A pak tu máte řidiče autobusu, který přejel už druhou zastávku, kde stáli lidé, ale on spěchal domů. A já se usmívám, když náhle píchne kolo a musí volat do garáží o pomoc.
A celou noc, pořád dokola, každý den.
Úsměv, úsměv, úsměv…
Není to úsměv, je to už křeč. Alergická reakce na nespravedlnost, která se děje v mé blízkosti.
Alergická reakce na špatnou, leč svobodnou, mysl lidí.
A jelikož se tato nespravedlnost děje stále, i když ne všichni ji vnímají, tak se pořád usmívám a přináším na svět mnoho okamžiků trestu, které spousty lidí nechápe, ale které potřebují.
A já znovu odlétám. Usmívat se. Protože nic by v mé práci nemělo být přehlíženo.
Od neuklizeného výkalu, až po lidskou hloupost.