Sbírka: Tvrdě pracující a nevidění
Nečekané věci jsou mnohdy tím největším překvapením.
A ty největší překvapení jsou mnohdy to jediné, co s člověkem pohne.
Tak například samotář z minulého týdne.
Strašlivý protiva, opravdu nikdy jsem neslyšel člověka tak nadávat na svět.
Křoví, ptáci, lidé, všechno mu vadilo. Až na jeho psa, který byl, překvapivě, snad jedinou jeho radostí v životě.
Když ho jeden tak pozoroval, začíná mít spousty nápadu jak ho donutit se změnit. A tak luskám prsty.
Pes se náhle splaší a začne z ničeho nic utíkat.
Běží směrem k cestě a já se starám, aby všechna auta najednou zpomalila a psíkovi se nic nestalo. To by nebyla pozitivní změna.
Můj cíl je za cestou. Pes má v merku mladou skotačivou fenu. Neslyší majitele, který se vzteká a křičí, má oči jen pro ní. Teprve až konečně doběhne ke svému cíli, na chvilku se zastaví a začne se s fenkou očichávat.
Přibíhá majitel a chce na psa začít řvát, a zároveň najít majitele feny.
Nachází jí po chvilce, mezi stromy sbírá listí a kaštany. Chce ji něco říct, ale nemůže.
Vlastně ani jeden nemůže promluvit, protože na sebe nechápavě hledí, hlavy plné myšlenek o tom druhém.
A tím končí moje práce zde. Jak budou pokračovat, je čistě na nich. Já jsem jen vytvořil prostor a příležitost. A když odcházím, už spolu mluví a psi si začínají spolu hrát. A muž po chvilce začne sbírat také listi a kaštany a dívka mu vysvětluje krásy barev.
Kousek dál je kavárna. Většinou se v ní schází studenti a někdy přijdou i lidé jen na kávu a nějakou sladkost, aby si odpočali po celodenním ruchu.
Mám rád taková prostředí. Jsou plné pozitivní a příjemné energie, plné sladkých vůni a dobrých, hloubavých rozhovorů.
Jen co vejdu dovnitř a usadím se u stolu, neviděn a nevnímán okolím, už tady vidím první adepty.
Ale ne všichni potřebují moji pomoc. Někteří z nich jsou sami rádi, u dalších ještě nenastal ten správný čas.
Setkání musíte vždy správně načasovat, aby mělo v životě, obou jedinců, pozitivní vliv, trvající déle, než jen pár okamžiků. Než pár postelových hrátek a postavení pár vzdušných zámků.
A už mávám rukou, ale ne, abych na sebe upozornil, ale aby servírka byla chvilku nepozorná a vyměnila dva hrnky. Stačí je pouze přehodit a tak začíná příležitost.
Servírka je z toho nervózní, ale hosti to berou s klidem. Muž se zvedá a jde vyměnit hrnky k druhému stolu, kde sedí slečna, která omylem dostala jeho objednávku. A už když si vyměňují mezi sebou hrnky s nápoji, začíná mezi nimi rozhovor a oba pak zůstávají spolu sedět.
Takových okamžiků denně nezpůsobím moc. Ale když už je způsobím, musí to stát za to.
Je to složitá práce, založená na preciznosti a načasování. Musíte být stále ve střehu, pohotovosti a dobré náladě.
Nemám rád bary a hospody. Nemusím moc akce, kde je ruch a kravál. Vlastně tam ani moc nechodím a obvykle se takovým místům vyhýbám. Preferuji klidná, tichá místa, kde je příjemná energie a přátelské prostředí.
A proto teď sedím na okně, jednoho bytu a pozoruji velkou skupinu přátel, kteří se o něčem baví. Většina z nich je v životě spokojena, jiní potřebuji probrat.
A tak si promnu ruce a začínají se dít věci.
Nejdříve to chce pár lehkých tahů. Jako například zvednout teplotu v místnosti.
Někteří dostanou žízeň a už se natahují po lahvi s pitím.
Usmívám si, když se setkají ruce dvou lidí na lahvi. Cítím tu energii mezi nimi. Vidím ty jiskry a poslouchám, jak začnou oba navazovat rozhovor, přitom se ani jeden o druhého zatím nezajímali.
Najednou si všichni povídají a v místnosti je více energii i tepla. Před svým odchodem jen snížím teplotu na topení, aby nepojali podezření.
Mám rád taková místa. Mám rád i knihovny. Občas jídelny.
Mám rád i antikvariáty, školy, parky, lesy a občas i hory.
Nejsem bytost, co by pronásledovala ostatní. Preferuji, když mohu přijít náhodně, nečekaně a kdyz sám uznám za vhodné.
A dostanu se vždy ke každému.
Plačící žena v parku upoutá moji pozornost. Poblíž ní stojí muž a křičí na ni. Zdá se hodně opilý a navíc vzteklý. Chodí kolem jako lev v kleci, výraz vzteku zakrývá všechny ostatní rysy.
Sedím a mračím se, protože takové chování nemám rád.
Vztek, nevěra, nenávist… To nejsou zrovna mé oblíbené emoce. A nerad se na ně dívám.
Obvykle jsou takové emoce ale potřeba, aby se člověk posunul. Takže sedím poblíž ženy a snažím se ji předat co nejvíce pozitivní energie, aby vydržela ten neuvěřitelný nával hněvu.
Nevím, co se mezi nimi stalo, je mi to v podstatě jedno. Záleží mi pouze na tom, aby se tolik netrápila.
To jsou okamžiky, kdy mě nejvíce někdo potřebuje.
Sedíme dlouhé hodiny, i když agresivní muž odejde a vezme si klíče od domu. Žena jen sedí a usedavě pláče. Zatím co já se rozhlížím a už přemýšlím, co udělám.
A přijíždí autobus a vystupují lidé. Mnu si ruce, protože mám nápad.
Žena se zvedá a jde k osamělé skupince lidí, kteří právě vystoupili. Stojí v hloučku a smějí se a uplakaná žena je prosí o cigaretu.
Jeden muž z hloučku se ochotně podělí. Žena se pokusí zapálit cigaretu svým zapalovačem, ale díky mě to nefunguje.
Potřebuju finální jiskru a ta přichází skrze mužův zapalovač. Nad plamínkem si jeden druhého prohlédnou a já se zvedám, protože moje práce skočila.
Zůstávají totiž spolu na zastávce a povídají si. Žena přestává plakat a muž se rozloučí se svými přáteli a zůstává s ní.
A je konec dne a já pozoruji měsíc.
Vysoko na budovách cítím klid a pokoj a vychutnávám si energii, která proudí světem. Energie lásky…
Nesmějte se. Tak to funguje. A ačkoliv lidé mnohdy na takové věci nevěří, stejně jednou příjde den, kdy se setkám s každým.
Stačí jen počkat, dát mě, a mým bratrům, čas.
A jak tak čerpám své síly, vytrhne mě, z myšlenek, odkašlání.
„Na pytel…“ začne monologový dialog muže, který právě přišel na střechu. „Fakt všechno na pytel.“
Pozoruji muže s cigaretu v ruce, jak se prochází po okraji střechy. Mluví o svých problémech a do noci vykřikuje svou nenávist vůči životu.
Chtěl bych mu říct, ať nedělá hlouposti, že může spadnout…
A on náhle uklouzne a spadne dolů. Vyděšeně se dívám, jak padá k zemi a pak s úlevou zahlédnu jednoho ze svých přátel, jak do muže vlétá.
A pak přichází dopad. Z výšky skoro z dvaceti metrů, ale muž pořád žije. Koukám se na něj dolů a snazim se pochopit zazrak, kterého jsem svědkem. Pořád žije...
Další den přicházím za ním do nemocnice. Poznávám ho, nejde přehlédnout. Je jediný skoro celý v sádře a dívá se z okna. V pokoji je sám, nikde žádný pacient.
Takže mu dělám aspoň chvilku společnost, protože cítím jeho smutek.
A v tom přichází sestřička a já dostávám plán. Když mu kontroluje transfůzi a dává mu léky proti bolesti, jen si promnu ruce.
Usměje se na pacienta a on se na ni dívá, vztek a slzy v očích. Vztek nad svým životem i nad tím, co se mu stalo. Pak se nakonec usměje i on a prohlédne si sestřičku pořádně.
Povídají si, ale jenom chvilku, protože musí i za ostatními pacienty a on ji chytá dvěma prsty, bez sádry, za ruku a prosí, aby zůstala.
Nemůže, ale slíbí mu, že se vrátí. A když odlétám, vrací se za ním s pytlíkem křupek z jídelního automatu.
A tohle dělám často. Skoro každý den, od rána až do nejhlubší noci.
Plachtím mezi lidmi a přináším lásku tam, kam patří a kde je potřeba. Komukoliv, kdekoliv a kdykoliv.
Stačí být jen trpělivý a neodvracet se od světa zády a brzy se sejdu i s vámi.
Řeknu to na rovinu... Cely život sním, že takovou bytost potkám, stejně jako i ostatní anděly z dalších povídek.
Tohle jsou mé sny, hozeny na "papír"
A moc děkuji za koment, ve sbírce andělů budu tedy pokračovat
21.11.2021 02:05:58 | Dextero
Velice pěkné dílo. Je vidět, že jste si s ním dal velkou práci, a cítím z něj i Vaše osobní myšlenky. Být andělem, či jak byste nadpřirozenou schopnost pojmenoval, a takto obšťastňovat lidi, to musí být krása...
20.11.2021 22:51:44 | Tom10000