Vzdor v plamenech, část 1.

Vyzáblý, šlachovitý chlap v potrhaných, špinavých hadrech se plazí po kamenné dlažbě. Za sebou nechává krvavou šmouhu, která se vpíjí do prasklin mezi dlaždicemi. Pravá strana jeho těla i obličeje je ošklivě popálená — kůže zčernalá, puchýře nateklé a popraskané do krvavých ran. Vzduch kolem něj páchne jako spálená kůže. Hlava se mu třese, prsty hrabou o zem ve snaze se zvednout a utéct. V očích má paniku. Vypadá spíše jako zvíře, než jako člověk.
Yna stojí pár kroků od něj, ramena se jí třesou, v rukou stále cítí svou magii. Tělem jí vibruje síla – nezkrotná, syčící, živá. Každá buňka v ní vře a nutí ji k pohybu, k dalšímu výbuchu.
Tři dny. Tři dny ho stopovali, šli mu po krku jako psi. Tři dny se škrábala kanály, spala v prachu a v temných koutech žvýkala ztvrdlý chléb, co chutnal po plísni. Její tělo je unavené, ale magie v ní zuří. Zůstala v ovzduší jako ozvěna hromu. Teď by přece měla stát nad jeho omráčeným tělem a být uspokojená – jenže místo toho je jen ztuhlá, zraněná a zuřivá.
„Uhni,“ zasípá Oren, který se k ní přiřítí a bez jediného pohledu jejím směrem ji odstrčí stranou. Dřepne si k zraněnému a zvedne ruce nad jeho tělo. Z prstů mu začne tryskat zlatavá, téměř neviditelná záře. Magie Orena i muže obklopí jako pavučinová mlha. Vlní se kolem spáleného obličeje, krku, ramene a snaží se zastavit krvácení a zacelit kůži.
Yna Orena chvíli sleduje a pak si odfrkne. Očima sjede zpátky k muži. K tomu, co po něm zbylo. Ani neví, jak se jmenuje. Pro ni to byl jen cíl, nic jiného. Jenže ten cíl byl rychlý, kluzký a nebezpečný. Ona ale už dávno nemá trpělivost.
„Na co ho léčíš?“ procedí mezi zuby. „Je to zasranej zrádce.“
„Na tohle nemáme pravomoc,“ odpoví Oren klidně. Ta jeho věčná vyrovnanost jí leze na nervy. Orena nikdy neviděla naštvaného, nikdy nezvedl hlas, nikdy nad sebou neztratil kontrolu. „Diera byla jasná. Cíl má být POUZE zadržen. Živý.“
Yna ztuhne. Vzduch kolem zhoustne. Cítí, jak v konečcích prstů stále škube magie a chce znovu vypustit ven.
„Tak si ho tam odnes sám,“ zavrčí, otočí se na podpatku a udělá pár kroků od něj. Zastaví se až u zdi, dlaně opře o kamenný chlad. Všechno se v ní třese. Ne zimou nebo bolestí, ale hněvem.
Pamatuje si okamžik, kdy zaútočil. Bylo to rychlé a nečekané. Vyběhl zpoza rohu, máchl stínovou magií jako nožem a zasáhl ji do ruky. Krev vystříkla, ostrá bolest vystřelila až k rameni, ale ona se nezalekla. Okamžitě, instinktivně přešla do útoku. Bez myšlenky nebo jakékoliv strategie – jen s jediným cílem: zničit ho dřív, než dokáže zničit on ji. Vrazila mu ránu do obličeje a odhodila ho proti zdi. Když do zdi narazil, podlomily se mu nohy a sesunul se na špinavou, zaplivanou zem. A pak vzplál. Přesně v tu chvíli se Yně magie vymkla z kontroly.
„To nebylo nutné,“ zamumlá Oren bez výčitek, stále se soustředí na léčbu. „Měl už dost. Oheň na konci byl… zbytečný.“
„Zbytečný jsi ty,“ odpoví tiše.
Oren neodpovídá. Nepohne se, ani nijak nenaznačí, že ji slyšel. Mlčení mezi nimi houstne. Ze vzdálených ulic doléhá tlumený lomoz města – kopyta na dlažbě, něčí smích, krátké zapískání povědomé melodie. V téhle slepé uličce čas stojí.
Yna se pomalu otočí zpátky ke zraněnému. Leží bez hnutí, lapá po dechu a kůže na jeho tváři připomíná prasklou keramiku. Z lidské bytosti zbyla jen troska.
Dřepne si k němu a prsty zraněné ruky mu sevře bradu dost pevně na to, aby zvedl hlavu. Nutí ho, aby jí pohlédl do očí. Když to udělá, vtáhne ho jako vír - neúprosný, hladový a neodvratitelný. Fialové záblesky v zorničkách se roztáhnou do barvy jasnější, než nebe.
„Kdo ti to nařídil?“ sykne tiše, hlasem ledovým a hrozivě klidným. „Mluv, nebo tě spálím i zevnitř.“ Magie v hrudi jí začíná vřít. Cítí každou jiskru, ale tentokrát hodlá svůj vztek zadržet. Mužovy oči se rozšíří strachem. Pusu má plnou krve, ale i přesto na ni dokáže vyplivnout směs urážek, smíchu společně s rudými kapkami, kterými jí potřísní obličej. Znechuceně se od něj odtáhne, ale bradu nepustí. Naopak zmáčkne ještě více.
„To stačí,“ ozve se ostře Oren. Chytne Ynu za paži a vytáhne ji zpátky na nohy. V jeho doteku je cítit chladivou a uklidňující magii.
„Ten hajzl utekl a zneužil svou magii! Víš ty vůbec, co všechno s těma svýma stínama udělal?“ vyhrkne Yna a v hlase je slyšet neovladatelný hněv. „Kolik lidí zabil? Zaslouží si chcípnout stejně pomalu, jako to udělal on těm lidem. Proč bychom mu to neměli oplatit?“
Oren se na ni zadívá, oči klidné, tvrdé. „Protože nejsme jako on.“
Slova mezi nimi visí jako napjatý provaz. Yna mu hledí do očí, dech krátký, zuby zatnuté, obě ruce zaťaté v pěst. Pak ustoupí stranou. Když míjí Orena, pod nohama ucítí zapraskat vzduch – zní to jako by se kámen bál dotknout jejích podrážek. Magie v ní stále vře. Dýchá skrze póry, omotává se kolem kostí a syčí v žilách jako jed.
Přestože teď kráčí pomalu s tělem bezvládného zajatce mezi sebou, myšlenky uvnitř hlavy se tříští o sebe jako vichr o skály.
Oren se pokouší mluvit. Yna ale vnímá jen útržky – „Tohle nebylo snadné“, „Dobrá práce“. Yna mlčí. Mlčení je jediné, co teď dokáže.
Když dojdou ke kovové bráně pevnosti, stráže beze slova otevřou. V pevnosti je v tuhle denní dobu ticho. Slyší jen dunění kroků ve vzdálenějších chodbách a kapání vody, které se odráží od stěn. V podzemní kobce spoutají zrádce řetězy s magickým zámkem. Oren na chvíli odejde – nahlásit příchod, přivolat hlídku. Provést všechny kroky přesně podle pravidel. Yna zůstane stát opřená o zeď, ruce v kapsách, pohled ztracený. Vidí, že dlažba je popraskaná, vlhká, stará. Všechno je tu staré. I ona. Alespoň se tak teď cítí.
Někde hluboko, pod hněvem a sílou, která uvnitř krouží jako blesky před bouří, klíčí nejistota. Ten moment, kdy jí emoce přerostly přes hlavu, kdy se magie vytrhla kontrole... pořád svírá jako železo. Co řekne, až Diera bude chtít, aby podala zprávu? Jak vysvětlí, že málem někoho upálila zaživa, přestože už byl zneškodněný?
Když se konečně narovná a chystá se odejít, ucítí na sobě pohled. Otočí se.
Zrádce je vzhůru. Polozvednutá hlava a zčernalá kůže na jedné straně obličeje se napíná s každým nádechem. Přesto se usměje – nebezpečně, pohrdavě.
„Co se křeníš!“ odsekne Yna, oči zúžené. „Zůstaneš tady, dokud tě někdo nevyslechne a pak... Víš přece, co se pak dělá se zrádci.“
Jeho hlas je drsný, chraplavý, zní jako škraloup krve stékající do hrdla. Zní klidně. Znepokojivě klidně.
„Vím to mnohem líp než ty, holčičko…A být tebou, tak se začnu ovládat.“
Yna se ani nepohne. Jen mu hledí do očí.
„S tím hněvem…“ pokračuje muž a koutky mu cukají. „Z tebe nikdy nebude nic jinýho než zrůda a zbraň, které Diera poroučí.“
Yna zamrká. Čelist se jí napne, oči ztmavnou. Nadechne se. Chce mu něco říct, ale slova se jí v ústech zadrhnou. Uvnitř se zvedne vlna hněvu, která ji pohltí dřív, než stihne zapojit rozum. Vzduch kolem se stáhne, zhutní tlakem magie. Do ticha se ozvou dvě prasknutí zároveň— ostré a neskutečně hlasité.
Právě muži zlomila vaz a roztříštila hlavu.
V cele zavládne klid. Oren vejde právě ve chvíli, kdy se Yna zhluboka nadechuje. V očích jí ještě planou dozvuky zloby. „Co… co jsi to udělala?“ zůstane stát mezi prahem a realitou, oči upřené na tělo, které zůstalo bez života. Krk vytočený do strany, nevidoucí oči zírající kamsi do dálky.
„Myslíš, že projde, když řeknu, že si to udělal sám?“ hlesne Yna a přivře víčka.
Dýchá ztěžka. V hrudi pulzující magie je stále neklidná. Sevře pěsti, aby nerozbila zbytek místnosti. Pak se zadívá na mrtvého. V pohledu není ani špetka lítosti. „Zasloužil si to.“
Oren se pomalu zaměří na Ynu. V očích se mu mísí šok, nepochopení, odpor a možná i bolest. Yna mu pohled vrátí, ale je prázdný a bez citu. Otočí se a odejde.