Bosé nohy v jehličí

   Ještě ve mně doznívaly nedávné události. Člověk nematuruje každý den, byla to událost, na kterou se nezapomíná.Vůbec jsem se netěšil do další školy. Věděl jsem, že mám povinnost vůči rodičům, že se ode mě očekává dosažení titulu. Připadalo mi to tak malicherné. Před dvěma týdny jsem se rozešel ze svou dívkou Martou. Najednou jsme si nějak nevěřili. Byla to rána pod pás. Jak se ve svaťáku učit, když má člověk před sebou tvář své bývalé lásky? Zvládl jsem to. Nakonec všechno zvládnu, i tu lékařskou fakultu. Dostojím svým závazkům, potáhnu rodinné dědictví dál, možná se taky stanu primářem na interně jako otec, možná budu mít milující ženu, jakou je má matka. Možná.

   Déšť ustával, už se objevily první paprsky slunce. Škoda, že je kolem poledne, na pořádnou duhu bylo slunce příliš vysoko.

   „Kdo jsi, mládenče?“ zeptala se tiše.

   I ona se usmála. Sáhla si do světlých vlasů a pročísla je prsty.

   „Ty jsi nejspíš křesťan, že je to tak?“

   Ozval se štěkot psa a stále sílil. Oba jsme se ohlédli. Po cestě se hnal velký vlčák a běžel přímo na Devanu. Nevím, co mě to napadlo. Najednou jsem se přistihl, že stojím tomu zvířeti v cestě a ruce mám rozpažené. Pes se na mě ohlédl a chtěl mě oběhnout. Skočil jsem mu do cesty. Ohnal se a jeho zuby mi roztrhly rukáv od bundy. Stál přede mnou a vrčel. Pak se vzepjal a srazil mě do jehličí. Tlamou se hrozivě blížil k mému hrdlu. Ohnal jsem se a viděl, jak visí na mé levé ruce. Ucítil jsem prudkou bolest, jeho zuby stiskly maso až ke kosti. Vedle mě byla silná ulomená větev, cítil jsem ji, jak jsem padal. Chytil jsem ji a praštil psa přes hlavu. Pustil se, zakňučel a dal se na útěk.

   „Bestie, pokousal mě. Jestli byl vzteklý, mám se na co těšit,“ ulevil jsem si.

   Smutně se na mě podívala.

   „Máš pravdu, chyť mě za ruku.“

   Probral jsem se na bílém lůžku. Okno bylo otevřené dokořán, slyšel jsem křik racků a příboj. Ano! Pravý mořský příboj. Podíval jsem se na levou ruku. Byla obvázaná jakýmsi pevným elastickým obvazem, necítil jsem žádnou bolest. Na zápěstí jsem zpozoroval červenou tečku, jako po píchnutí injekční jehly. Posadil jsem se a prohlížel si místnost. Záclony v okně povívaly v mírném větříku, který voněl mořem, na vedlejší stěně byly dveře kryté rákosovou rohoží. Stěny kolem svítily jasnou modrou barvou. Pod oknem stál čtyřhranný květináč, ze kterého vyrůstala podivná žlutá růže. No alespoň to vypadalo jako růže.

   Odkašlal jsem si a postavil se na zem. Měl jsem bosé nohy, boty někam zmizely. Rohož se zavlnila a do místnosti vstoupila Devana. Měla na sobě stále ty volné zelené šaty, jako když jsem ji potkal v lese. Ve vlasech však měla zlatou korunku. Byla krásná jako jedlička.

   Přistoupila ke mně, chytila mě za levou ruku a prohlížela si obvaz. Ve druhé ruce měla nějaký přístroj, jehož určení jsem nebyl schopen odhalit. Přiložila ho k obvazu a přejela nahoru a dolů. Viděl jsem blikající světélka, snad nějaký displej.

   „V pořádku,“ řekla tichým hlasem.

   Potom mě políbila. Všechno probíhalo jako ve snu. Její pevná ňadra, chtivá ústa, bílé lůžko, ohnivé obětí a pak splynutí dvou lidí, které omámila náhlá láska. Nezažil jsem nikdy takové milování. Devana byla něžná a obratná, cítil jsem, jak ve mně pomalu probouzí vzrušení, trvalo to celou věčnost.

   A pak jsme leželi vedle sebe, těžce oddychovali a poslouchali zpěv moře. Konečně mi došlo, že na Svatém kopečku žádné moře není. Posadil jsem se a vyhlédl z okna. Slunce bylo vysoko, bílá oblaka stála, jako by byla přivázaná.

   „Co se děje?“ zeptala se Devana.

   „To mi říkáš jen tak? Po tom všem?“

   Smutně se usmála.

   „Proč? Kdo jsi?“

   „Pro kterého boha, Martine? Myslíš Demiurga, nebo někoho z nás? Martine já jsem Devana, bohyně lovu, jak mě uctívali dávní Slované. Jdi v pokoji a nezapomeň. I když budeš jakkoliv vzdálen, já nikdy nezapomenu na tvoji odvahu. Už musíš jít, čas se nachyluje, správná chvíle pro otevření multidimenzionální brány je tu.“

   Když mě našli ti dva staří manželé, skoro jsem brečel.

   „Co se ti stalo, chlapče?“ zeptala se stará paní.

   A tak jsem šel. Prošli jsme kolem ZOO a pak jsem už seděl v autobuse. Lidé se po mně ohlíželi. Já totiž nechal na Erasei kromě své lásky i boty.