Moudré je milovat Anděly a vycházet s Ďábly

Vampire angel Povídky » Filozofické

Byl to boj.

Začal už dávno, ale já k tomu byla slepá. A upřímně nedokážu říct, zda jsem oči odvracela záměrně anebo to bylo skutečně skryto.

Necítila jsem to.

A najednou to bylo tak jasné. Prostě tu byli, přímo před mýma očima se odehrával urputný souboj.

Anděl s Ďáblem a bojovali o mě jako lvi.

Stála jsem uprostřed pomyslného bitevního pole, střídavě se klonící na obě strany. Rozervaná mezi touhou a pocitem toho, co chci a vědomím, co je správné a co se ode mě čeká.

 

 

Zamotám se do ďáblových osidel? Vždyť nic jiného nechci, jak smutné vědomí! Jsem proto slabá, jsem proto špatná? Ne, nechci víc než pozornost a… pseudolásku. Pocit toho, že jsem chtěná a žádoucí.

Jeho spalující pohled by mě měl děsit. Dost možná bych se měla otočit na patě a utíkat, třást se strachy, schovávat se a doufat, že mě brzo pustí z hlavy a vyškrtne ze svých plánů. Jsem jako malé zvířátko, které zahnal do kouta had a nyní na něj upírá svůj hypnotický pohled, chystá se ke smrtícímu útoku. A já jsem paralyzována jeho vražednou krásou a místo toho, abych se pokoušela vzdálit, se přibližuju, jdu mu vstříc.

Vím, že by mě s jakýmsi zvráceným potěšením dovedl do záhuby. Mělo by se mi to zdát odporné, ale mě to fascinuje.

Je to hráč, liška podšitá a já mu chci dokázat, že se nedám snadno a umím hrát jeho hry a možná je umím hrát lépe než on sám. Všechny ty úskoky a naschvály jsou pro nás trýznivou předehrou, která vyvolává ještě větší touhu.

Jak to skončí? Jak mám odolat ďáblovi? Jak se bránit, když to ani nechci?

Chci jeho, chci být drcená v jeho náručí, cítit jeho rty na svých, váhu jeho těla a jeho horký dech, chci vidět ty hypnotické oči těsně u mých, chci vidět, jak je slastně přivírá a vědět, že důvod té rozkoše jsem já.

Vidím všechno a vidím to v tak jasných barvách, přestože je celý svět zamlžený dýmem vášně. Naše těla přímo hoří, toužíme jeden po druhém, proplétáme se ve vášnivém tanci, blíž a blíž, jako jeden…

Nechci Ďábla ztratit přestože vím, že pak by to bylo nevyhnutelné. Na scestí by mě opustil a pramálo by se o mě staral - vůbec by se nestaral! Byla jsem jen další oběť a všechno kouzlo rázem vyprchalo. On se mě musí všímat, nemůžu o něj přijít!

A co víc. Vezme-li si mě Ďábel, pak ztratím všechno ostatní.

 

Přijdu o Anděla.

Ztratila bych ho nadobro. Zklamala bych ho a klesla bych pro něj, byla bych důvod jeho zármutku, protože mým pokleskem zklamal i sám sebe, nebyl dost dobrý a dost silný na to, aby mě ochránil.

Přišla bych o jiskru, kterou v sobě nosí, nepředávali bychom si svou energii, a když bych se objevila v jeho blízkosti jenom by znechuceně a s odporem odvrátil tvář.

Ta představa mě fyzicky bolí, nemůže to tak být! Nemůžu ztratit Anděla, musím mu dokázat, že jsem dobrá a jeho snaha není marná, on má tu moc mě ochránit a nezklamat mě i sebe.

Vím, že on mě nezklame. Ale jsem tak silná i já? Dokážu ho nezarmoutit a nevyhnat od sebe? Zvládnu být uvážlivá a nepodlehnout?

 

Vidím, jak o mě soupeří. Jeden nikdy není daleko od druhého.

Ďábel vyčkávavě obchází kolem, láká mě k sobě všemi možnými způsoby, kreativitu mu upřít nemohu.

A Anděl? Stojí při mně, je světlem v tom temném opojení. Odstrkuje rohatého z mého dosahu a snad doufá, že už vyrostl z těch svých malicherných her. Hry, co mají jeho pravidla, hry co mají jediného vítěze. Jenže co říct a jak najít vítěze, když ani Ďábel ani já, neumíme prohrávat? Jak to skončí?

Neskončí?

 

Hry na kočku a myš, hra na lovce a jeho kořist. Ví, jak mě tohle pokouší? Nejsem myš, ani kořist ani štvaná zvěř. Jsem rovnocenná. Dvě šelmy si jdou po krku, spalované touhou a chtíčem.

Ach, Anděle, neopusť mě! Stůj při mně a chraň mě, moc tě o to prosím a žádám. Věř mi, že se tak snažím a chci zabránit tomu zabránit vím, že v konečném důsledku by to nic dobrého nepřineslo, ale až mi jednou Ďábel zašeptá "Pojď blíž" a nebudu váhat ani minutu. Slyším tón, který na to použije, vidím ty zářivé oči, vidím ten úsměv v koutcích, vidím napřaženou ruku, vidím rozpálené tělo, co čeká až se k němu přitisknu a on mě k sobě přivine.

Skončím v jeho spárech, opustíš-li mě.

Nedovol mi to a nedovol to ani jemu! Vím, že ti všechno stěžujeme, že se na tebe dost možná zlobíme, vím, že po tobě žádám mnoho, přesto jsem takový sobec, že si to přeju. Uděláš to pro mě? Vím, že to uděláš.

Jsi přeci Anděl.

 

Jako den a noc, jako dobro a zlo, jako černá a bílá, jako láska a nenávist. Takoví jste vy dva. Stejní a přesto docela jiní.

Anděl a Ďábel.

Jedineční.

Jeden bez druhého byste takový nebyli. A kde bych bez vás byla já? A kam mě jednou dovedete?

Cítím v sobě strach i touhu, zodpovědnost i lehkomyslnost, cit i rozum, chlad i žár. Andělé jsou přeci to dobro a to vždy vyhrává….? Nikdo ale neřekl, že předtím můžeme zběhnout k temné straně.

 

Obávám se, že v tom je jistá nevyhnutelnost. Jednou padnu do Ďáblových napřažených rukou a on mě jen tak nepustí.

Oba Anděla milujeme. Ale v ten okamžik budu jeho triumf, bude to má pomoc, se kterou srazí Anděla na kolena a dokáže mu svou převahu.

Nezlob se, nezlob se drahý a neobviňuj se! Není to tvoje vina, nezlobím se na tebe, byla to má slabost a chyba, prosím jen se na mě podívej jako dřív a usměj se, prosím!

 

Jen mě neopouštějte. Ani jeden z vás…